BALADA VII
Tváře hoří růžičkama –
mně je, že jsi z hrobu vstala.
Jako by ti smrt dnes sama
zlaté vlasy učesala,
jako by tě z hrobu vzala,
přede mne tě položila.
Větrá srdce jako skála.
Což jsi moje – věčná milá?
Roste štěstí mezi náma –
mně je, jak bys v hrob se brala.
Tvrdá všednost – černá jáma,
co se na tě načekala,
by tě celou zasypala!
Pro ni jsi se narodila,
jí svou lásku abys dala?
Což jsi moje – věčná milá?
Den se tratí pod rukama –
mně je, jak bys v mraku plála,
zahalena temnotama
jako bys mne milovala.
Proč jsi mne však nezahřála?
Kde je údů něžná síla?
Což tě tvář má polekala?
Což jsi moje – věčná milá?
POSLÁNÍ
Sto nocí bys utíkala –
však ses ženou narodila!
Přijde čas, bys mou se stala!
Což jsi moje – věčná milá?
58