BALADA XII
Za noci poslední já viděl jsem ji zas:
Šat na těle jak vlál jí rozhalen,
zřít bylo souzvuk nevídaných krás,
že ďábel sám byl jimi okouzlen.
Šel za ní, tichý lev, a čekal chvíli jen,
než sama poddala se růže rozvitá,
než slyšet bylo ženy nejkrásnější sten:
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
Za noci poslední já viděl jsem ji zas:
V černavých šatech přišla krášlit den.
Chvěl neplodný se květ a chvěl se plodný klas,
neb anděl za ženou šel smutně rozechvěn.
Na muže plachý byl, spíš dívce podoben.
Jak mohla dozrát jinak láska ukrytá?
Teď člověk přilnul k ní, byl se vším spokojen...
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
Za noci poslední já viděl jsem ji zas:
ač bouří přehustou vzduch byl zas prosycen,
zas cestou mojí šla, kde blesků plamen has,
šla pro své jméno si, pro nejhezčí všech jmen,
v němž celý na věky svět bude veleben,
jež tkví teď v srdci mém jak střela zarytá:
Ó Magdaleno, pohádko všech žen!
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
POSLÁNÍ
Zda vrátíš se mi, jak to chce můj sen?
Noc přechází a ještě nesvítá...
Nad stezkou záhadnou zas čekám nachýlen:
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
63