BALADA XV
Zpěv pohanský dnes v duši mojí roste,
květ exotický na severním keři.
Mé myšlenky jsou dneska tolik prosté
a přece věčnost prostotou svou měří...
Ó když se nejvíc, nejvíc když se šeří,
tu mysl má se za Tvým stínem žene!
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
Mne znavili již černí moji hosté,
jimž člověk časem i svou radost svěří.
Jich rada zní vždy Pros! a Prosme! Proste!
a potěšili věru málokteří.
Mám při nich myslet stále na příměří?
Já nevěřím dnes Hlavě Umučené.
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
Vy černí hosté, sutanu si noste
a klečte tiše u chrámových dveří!
Však sobě jenom věčným trestem hrozte,
neb v nebe vaše hrozba nezaměří!
V hřejivé lokte krásné boží dceři
dnes vrhá se mé štěstí pobouřené.
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
POSLÁNÍ
Kéž moře znova brzo vody zčeří,
a slunce duhu nad tvým tělem zklene!
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
66