BALADA XVIII
Nuž – povznes k nebi zraky zkalené
chorobou ducha, tváři neživá!
Vše jako bouře kol se přežene,
pták šílenství ti v ticho zazpívá!
Už drnčí rudá v ústech tetiva,
a s křížem vlasů na bělavém čele
jde k tobě láska štěstím bázlivá:
Nuž chvalme, všichni, boha stvořitele!
Ó vzácné štěstí, bojem zmatené!
Kdo v hloub tvých vírů jen se zadívá,
už vrhá kabát s pláštěm s ramene.
Buď pozdravena, chvíle zářivá,
v tvém jasu člověk teprv okřívá.
Co síly cítí náhle ve svém těle!
Už hřímá krev jak rány kladiva:
Nuž chvalme, všichni, boha stvořitele!
Pro krásné údy sluncem zlacené
ni bohu světa líto nebývá.
Jsou divy zhaslé, ve tmách ztracené,
v jichž stínu sama smrt se usmívá.
Kde včera šla, tam láska bouřlivá
se dneska žene bez obavy, směle
a všade brázdu svoji vyrývá:
Nuž chvalme, všichni, boha stvořitele!
POSLÁNÍ
Ó Magdaleno, píseň mučivá
má vždycky v těle svého nepřítele.
Ať spálí všechno chvíle ohnivá!
A chvalme, všichni, boha stvořitele!
69