DOPIS

Jiří Mahen

DOPIS
Můj příteli, jak lehko vyčítati lze člověku, že zbaběle se vzdal! Tvé psaní horlí, po východu volá a plné práci, která jenom zpola 78 se povedla, jak ještě náš by planul kdes ideál... Jak nemocný si připadám dnes zase, když píši ti... Já cítím příliv sil, leč nevím, jak a kterak vše to říci, já mluvit moh bych věcech o tisíci, leč nechci, že jsem klidnou času práci snad pochopil. Mé staré snění, už jsem myslil věru, že na něm pranic, pranic nedříme! Ty budíš je – a já si lidsky říkám – snad zas nás možná nedovede nikam, leč budiž tedy! Zase zakotvíme, kde musíme –!