CHLAPEC A DELFÍN
Sotva slunce vyjelo si,
už na sebe čekali,
jako šipka z luku bohů
chlapec letěl se skály –
a tam dole velká ryba
na hřbet hned ho nabrala,
jako tuleň hroužila se,
jako kočka hopsala...
Slunce na svém voze žhavém
vyjelo až na nebe,
ti dva ještě spolu byli,
v písku spali u sebe...
Ostrý žár se zvolna šinul
po pobřeží dalekém –
jaká láska hrála si to
se zvířetem, s člověkem?
Za ostrovů řadu tmavou
slunce už se nížilo,
ti dva spolu loučili se,
konce tomu nebylo...
Jako ryba ještě v spánku
hoch se vrtěl v posteli,
ryba zatím v hloubce moře
snila o svém příteli.
Znáš tu starou pověst krásnou
o chlapci a delfínu?
I to hravé zápolení
mělo hrůznou hodinu:
97
na hřbet ryby hoch se vrhá,
ploutve hrot ho proniká...
Na břeh letí oba – hynou...
Jaká hra a tragika –!
Slunce na svém voze žhavém
sjíždí nebes po báni...
Co to dneska vzácným zvukem
ve tvém srdci vyzvání?
Na pár divný, osud jeho
zapomenout nemohu:
kdo převezme u mne jednou
delfínovu úlohu?