BONACA
Mdlým bezvětřím je všechno prosyceno,
pot stéká s čela, duše nevzlétá.
Jsme v jícnu prázdna, které ztrácí jméno,
vše špinavá je, stará paleta,
již malíř pustil usnuv náhle z ruky –
a přece v zemi kdes to klokotá,
je slyšet tenké, přetajemné zvuky
či polnici kdes v srázech života.
Což blíží-li se najad tlupa z dáli,
jež mizí potom stínem v povětří?
Což kdyby se tu někde rozehráli
ti, kdož ni sídel rajských nešetří,
což kdyby strážcem žádným neviděni
se v mlhách vrhli svoje na dílo,
hráz protrhli, jež jejich hrází není,
by moře se zas jinam přelilo?
To bezvětří! Tam na ostrůvku hyne
s psem koník, jak je člověk vylodil,
176
že pomocníky potřeboval jiné
a starým smrt hned nepřál za podíl...
Je pusto tam... jsou mrtvi asi oba –
což neozve se zase v skalách sten,
že Velký Pan je mrtev, šťastná doba
že zapadla a vše je smutek jen?
V tom bezvětří kdos kozelce však metá
v závoji par a je to jako dech.
Hle, někdo, kdo se propad střechou světa
a sjíždí v moře lehce po křídlech!
Hle bůh, jenž pevně do očí mi zírá:
má pysky jako růži v rozpuku,
má sílu v prsou, která neumírá,
a krásu v letu chytá za ruku.
Je udýchán. Co honí honbou divnou?
Co přišel z ticha vlastně vymámit?
Což honí stíny, které neoživnou?
Byly mu chrámem schody pyramid?
Mé oči přišels prostě napojiti?
Tak přísně nehleď, spíš se pousměj!
Je černý... V ústech dravčí zuby svítí,
však jinak líc je Kristův obličej...