PORTRÉT JINOCHA
I.
I.
Ten jinoch podivný a v cizím kroji
o skálu opřen hrdě stojí.
U nohou moře vzbouřené se pění
a s jeho jekem splývá Sirén pění,
jež oživují vzduté mořské vlny.
Je pohyb jeho ruky dvojsmyslný.
Pochopíš, jak ji zlehka zved’:
lze obejmout jí, lze jí zabíjet.
A v očích výraz pohrdavý zříš.
Poslouchej dobře: slova uslyšíš.
II.
II.
„Váš úsměv, paní, slibuje-li,
co může kvést a může zrát,
spát budu v růžích. Ráno velí
na neshledanou sbohem dát!
A skryta-li v něm krutá výzva
a zbude rána po boji:
já půjdu dál a moje jízva
se přece jenom zahojí.
25
A cesta má se s mraky druží.
Přes moře plné útesů!
– Neohlédnu se, ať už růži
anebo jízvu ponesu! –“
III.
III.
Ten jinoch podivný a v cizím kroji
o skálu opřen hrdě stojí.
Naslouchá Sirén písni mnohohlasé,
sluch nezacpe si, lanem nespoutá se.
A dekorace z doby romantiků.
Je plno pomlček a vykřičníků.
Zní píseň Sirén, vzdouvají se vlny,
než pohyb jeho ruky dvojsmyslný.
Pochopíš, jak ji zlehka zved’;
lze obejmout jí, lze jí zabíjet.
A vida rysy mladistvé a smělé,
poroučející rysy krotitele,
též chápeš, že ten jinoch pyšných citů
dny bez zítřka jde k noci bez úsvitu.
26