PORTRÉTY STARÉ GALERIE
9
VSTUPNÍ
I.
I.
Kout galerie nejtišší.
Krok vlastní nikdo neslyší.
Mlčení je tu posvátné.
Zde dílo slavné, památné
po věcích znovu ožije,
jsouc plno vábné gracie.
Je všechno v ladném souladu
u galerie pokladu.
Nesměle vstupuje se sem
s uctivým, plachým pohledem.
II.
II.
Informovaní turisté,
Baedecker v ruce nejisté,
se před obrazem zastaví.
Jakýsi Jidáš ryšavý
se před Madonnou zamyslí.
Sen jakýs málo souvislý
se přede všemi mihotá.
Ne život... zápor života.
11
PORTRÉT STARÉ GALERIE
Propastným pohledem se díval fanatiků,
jej květy nejaly ni vánek májový.
Zraňoval nevzrušen, nes’ ránu bez výkřiku,
sám sobě nehově, nepopřál pohovy.
V jediné myšlence čin každý jeho ústil,
z jediné myšlenky čin každý pramenil.
Hřích proti myšlence jediný neodpustil
a měně formu svou, podstaty neměnil.
Měl starců zkušenost už ve svém věku mladém
a silou mladistvou kmet napadl a šleh’.
– – A ti se mýlili, kdo zvali to vše chladem:
Žár byl v něm takový, že srdce jeho zžeh’.
12
PORTRÉT BÁSNÍKŮV
Šel, srdce lehké jako lehký krok.
Svou galejnickou nevlekl on kouli.
Šel mezi těmi, u nichž mnohý rok
se v srdci bolest, dotěrný host, choulí.
A pomalu list padal za listem,
na rovech vadly květinové zdoby.
Bezděčným mládí zdál se protestem
zpěv žijícího mezi hroby.
13
PORTRÉT SVĚTICE
A měla oči světice a v nich
nebeskou něhu, která odpouštěla.
Očišťovala pohledem svým hřích
a mrtvé hlasy zase probouzela.
A měla ústa světice; z těch úst
lahodno bylo slyšet slova svatá.
Při jejich hudbě slaboch počal růst.
Šuměla čísi křídla rozepjatá.
A měla ruce světice; a ty
hladily měkce, jako matka hladí.
Nebeské měla posun dobroty.
Jen v srdci, v srdci syčeli tři hadi.
14
PORTRÉT VRAHA
I.
I.
Na čele jízvy, v očích plamen.
Strach z něho jde a v něm je strach.
Osmahlý, atletických ramen,
tak mluví vrah:
II.
II.
To je to místo, kde se vražda stala.
A vše je krátké, řemeslo-li znáš.
To je to místo, kdes’ mne milovala.
To je to místo, kde svůj hřbitov máš.
Prý k místu vraždy vraha vždy to pudí.
Já nezapomněl jako ty,
jež ležíš mrtva, nůž v své zchladlé hrudi:
Nevystoupíš z temnoty?
Anebo v hlavě všechno se mi motá?
Anebo smrt tvá pouhá lež a klam?
Neležíš v zemi němá, bez života?
Anebo pravda, že jsem mrtev sám?
Anebo větru rozumím, jenž stená?
15
I kletba lepší němoty.
Tvá ústa líbat chce se, zavražděná.
Nevystoupíš z temnoty?
Jak já buď klidná. Nikdo v lese nedlí.
Tak jako tenkrát volím správný čas.
Zadumán stojím pod tou tvojí jedlí.
Krok slyším tvůj a slyším tichý hlas.
Tak osláb’ jsem, že slovo zabít může.
Jdi přímo; k čemu komploty?
Máš, zavražděná, právo zabít. Nuže:
nevystoupíš z temnoty?
16
PORTRÉT LVA NIKOLAJEVIČE TOLSTÉHO
Má oko studené, jež věci proniká.
Má vousy mužíka, halenu mužíka.
V ty oči zírals od svých mladých let
a nenáviděls, žes moh’ rozumět.
Od mladosti své cítíš jeho hřích:
pokorný slovy, duchem příliš zpých’.
Od mladosti tvé chmurná, tragická
před tebou stála lidskost nelidská.
Od mladosti mu hledě do zraků,
měls velikého dojem soumraku.
Mlád přísně soudil jsi. A dnes bys hůře soudil.
V tom velkém soumraku veliký národ zbloudil.
Jak kdysi vidělo, tvé oko starce vidí,
jenž lidstvo miluje a nemiluje lidí,
17
s tím zrakem studeným, jenž věci proniká,
s tím vousem mužíka, s halenou mužíka.
Zříš čelo zbrázděné a vrásčitou tu líc.
Že více chápeš dnes, též nenávidíš víc.
Má pohled zarytce, studený jako led.
Krev jeho národa však stříká na portrét.
18
PORTRÉT UMĚLCŮV
Ten hrdý pohled drtí protivníka.
Je plný víry, sebedůvěry.
A milá, vlasy čechrajíc, mu říká
s úsměvem na rtech: Vzdorné kučery!
A tak on zírá, stálý v změně času.
On, který barvu, odstín všeho zná.
Zachytí věcí zvláštní, křehkou krásu.
Tu, kterou u nich nikdo nepozná.
A on je tvůrcem. Všechna krása ženy,
půvaby, kterých nikde nezříti,
nebudou míti kouzla ani cenyceny,
leč tehdy, když je štětcem zachytí.
A všechna krása, kterou život tvoří,
ty všechny květy, které rozkvetly,
veleba hor, šum lesů, rytmus moří –
nezajde, chce-li, chce-li, nesetlí.
19
Tož jeho oko zvláštním ohněm plane
a mluví tma, kde rty ni nehlesly.
Svět, kterým kráčí, „Smiluj se“se,“ dí „Pane!“
„Namaluj!“ volá; volá „Nakresli!“
A hrdý pohled drtí protivníka,
je plný víry, sebedůvěry.
A milá, vlasy čechrajíc mu, říká
s úsměvem na rtech: Vzdorné kučery!
20
PORTRÉT DÁRCE S PRÁZDNOU RUKOU
To oko planoucí, to dobré oko dárce,
jež dává, neměříc, jež těší, objímá.
To oko planoucí, ty bílé vlasy starce,
leč starce mladého s štědrýma očima.
Ta ruka vztažená, na jejíž vyschlé dlani
tak mnohý ležel dar, tak mnohý krásný květ.
Že dárce nečítal, teď ani trety na ní.
A přece poznáváš: on obdaroval svět.
V tom koutě postojíš a třeba mnozí přešli.
V tak mnohé uvěříš, zadíváš-li se naň.
Tak mnoho pochopíš, v ty oči pohlédneš-li.
S tím okem planoucím, s tím není prázdná dlaň.
21
PORTRÉT BOJOVNÍKŮV
Step bezmezná a západ krvavý.
Všem krajům sbohem ústa jeho řekla.
Dál jezdec cválá, nikde nestaví.
Poteče krev, tak jako včera tekla.
A neuhasí žízeň nezkrotnou
největší korbel nejlepšího vína.
Neutiší se žínkou ochotnou.
Vždy duch se vzpírá a vždy oř se vzpíná.
Bludičkou váben, sváděn přeludem,
bojovník jede pro vždy nové rány.
Jde za svou hvězdou, za svým osudem,
větru a bouři odevzdaný.
22
PORTRÉT ŽENY Z ROMÁNU
Jde, usmívá se, zaujímá,
a vše to pouze na oko.
Pro dnešek despekt tajený má:
jí žije pouze rokoko.
Zná nové fráze nové doby
a nepře se s jich prorokem.
Však u té snící nepůsobí.
Tak žije tu rok za rokem
s tou touhou, která nese v dáli
s obdivem skvělé cizoty.
Chtěla by slyšet madrigaly,
chtěla by říkat bonmoty,
chtěla by skvít se pyšná, skvělá
před věčným vstupem do šera.
Chtěla by chodit do kostela,
chtěla by čísti Voltaira.
23
Století pro ni žije dneska,
jež dávno jiným zapadlo.
Posluchač zbylý ještě tleská,
když prázdno už je divadlo.
24
PORTRÉT JINOCHA
I.
I.
Ten jinoch podivný a v cizím kroji
o skálu opřen hrdě stojí.
U nohou moře vzbouřené se pění
a s jeho jekem splývá Sirén pění,
jež oživují vzduté mořské vlny.
Je pohyb jeho ruky dvojsmyslný.
Pochopíš, jak ji zlehka zved’:
lze obejmout jí, lze jí zabíjet.
A v očích výraz pohrdavý zříš.
Poslouchej dobře: slova uslyšíš.
II.
II.
„Váš úsměv, paní, slibuje-li,
co může kvést a může zrát,
spát budu v růžích. Ráno velí
na neshledanou sbohem dát!
A skryta-li v něm krutá výzva
a zbude rána po boji:
já půjdu dál a moje jízva
se přece jenom zahojí.
25
A cesta má se s mraky druží.
Přes moře plné útesů!
– Neohlédnu se, ať už růži
anebo jízvu ponesu! –“
III.
III.
Ten jinoch podivný a v cizím kroji
o skálu opřen hrdě stojí.
Naslouchá Sirén písni mnohohlasé,
sluch nezacpe si, lanem nespoutá se.
A dekorace z doby romantiků.
Je plno pomlček a vykřičníků.
Zní píseň Sirén, vzdouvají se vlny,
než pohyb jeho ruky dvojsmyslný.
Pochopíš, jak ji zlehka zved’;
lze obejmout jí, lze jí zabíjet.
A vida rysy mladistvé a smělé,
poroučející rysy krotitele,
též chápeš, že ten jinoch pyšných citů
dny bez zítřka jde k noci bez úsvitu.
26
STARÝ PORTRÉT TICHÉ GALERIE
Strach měla před bouří, blesků se lekala,
rachotem hromu vyděšena všecka.
A oči mhouřila a uši zacpala
pohybem nervosním plachého děcka.
Strach měla před nocí, když přišlo klekání,
v temnotách zločin tušila a vraždy.
Ji děsil netopýr, sýčkovo volání.
A o strašidlech mluvil šelest každý.
Strach měla ze slova. Znala, že neřekne,
co říci toužila, že slovem zmatek vzrůstá.
Jak hladký had se slovo vysmekne
a toho lekneš se, co propustila ústa.
Strach měla z úsměvu, že brzy pomine,
strach měla z budoucna, strach měla z minula.
Strach měla ze všeho, jedinéjedině z lásky ne.
Strach z lásky neměla a láskou zhynula.
27
PORTRÉT DOBRODRUHA
Boj vždycky miloval. A neuhýbal seči.
Boj vždycky miloval. A vlastně nebezpečí.
Propast ho vábila, jež zprava, zleva zela.
Hru hodně hazardní krev nepokojná chtěla.
Tam vždycky spěchával, kde blýská to a hřímá.
Pluk, který k boji ved’, věc sice hájil Říma,
však s klidným svědomím žold bral by druhé strany,
vždy stejně vojácký, vždy stejně odhodlaný.
Krvavý přečkal soud a poražených holdhold,
vyhraných panství bral, jak voják bral svůj žold.
A v Čechách zemřel pak, jak zlý i dobrý zmírá,
a dravčím pohledem s portrétu na mne zírá.
A dravčí pohled ten, pohrdající raby,
z tmy staleté se ptá: Proč byli jste tak slabí?
28
Z tmy staleté se ptá: Zda silnější jste teď?
A oči číhají na moji odpověď!
A očí plamínek žhne ze tmy staleté.
Plamínek očí dí: Zas slabí budete?
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Víc oči portrétu nemluví, nepoví.
Číhají oči dobrodruhovy.
29
PORTRÉT MUČEDNICE
Žeň dala jí jen příliš bídnou půda
a bodláčí jen brala do náručí.
A třeba byla z nejchudších ta chudá,
chtíc něco dát, hledala ještě chudší.
A k pohovu strom nad ní nezašuměl.
Šla, zříczříc, jak v tvář jí plijí, urážejí.
Jí nikdo nechápal a nerozuměl,
proč duhou po dešti plá úsměv její.
30
PORTRÉT JINOCHA, JENŽ SE USMÍVÁ
Má červeň osudnou, jež usmívá se přeci;
hluboko v oči zříš a nedostoupíš dna.
Má lásku neklidnou, opojen krásou věcí.
Za světlem očí těch záhadná číhá tma.
Tak stojí zamyšlen uprostřed různých světů,
hry plaché milovník, křehkého přítel snu.
A vždycky bojíš se, že nedokončí větu,
a vždycky bojíš se, že přejde v onu tmu.
By došel, pospíchá; by došel, život dává.
By vyhrál, sází vše: čas vše je u hráče.
Má jakous bezbrannost, jež muže překonávápřekonává,
a úsměv podivný, jenž ženy rozpláče.
31
PORTRÉT REVOLUCIONÁŘE ROMANTIKA
Za účel života si toto kladu:
Dnes postavíme v noci barikádu,
neb nelze už, by národ snášel dál,
jak hrá s ním vláda měšťácká a král.
Svou barikádu stavíme. Než vězme:
Až vzejde den, ji tupý žoldák vezme.
My bez naděje jdeme do boje.
Nadarmo Gavroche sbírá náboje.
Ne; – barikáda naše neodolá.
A přece jdeme: budoucnost nás volá.
A umírám-li, marně neumru.
Ti po nás vtáhnou jistě do Louvru.
Noc ještě však a zbývá ještě chvíle
své mansardy si vzpomenout, své milé.
A zadumaně k hvězdám hledíce
svíráme prudce svoje ručnice,
32
tak jak jsem v náruč svíral Fanchette křehkou,
jak Paříž krásnou, jako oblak lehkou,
tu Fanchette, jejíž zrak se zítra zrosí,
že příliš pozdě srdce vzpomnělo si.
33
JINÝ PORTRÉT MLADÍKA Z DOB ROMANTIKY
Toť mladík plachý je; a běda, jak se klame!
Sen obloudí jej vždycky čarovný.
A místo žen, jež denně potkáváme,
ty, které nejsou, vidí královny.
A neunaví přísahou ni stonem.
Miluje. Obraz. Sen svůj. Ideu.
A třeba doved’ postát pod balkonem,
žebříků neužije Romeů.
Lesk blouzní očí těch. Oh, páže středověku!
V nich marný stesk je, marné volání.
Jak hrdé srdce to, s tou touhou po daleku!
Chcete-li Paní být, on umře pro Paní.
A plachý vůči vám on bouři bude vítat.
Neschopen krásných slov a řeči souvislé
zmíraje neřekne než zvláštní onen citát:
Jak vzduch jsem měl ji rád, na sebe nemysle.
34
NÁHROBEK DÍVKY
Toť děvče; na zídce zde tiše sedí.
Nevstane už; na věky zkameněla.
Daleko někam, do věčnosti hledí.
V pohledu výzva zachycena smělá.
Toť náhrobek; a přec to život celý.
Co touhy zde jest a co pobídky!
Do života se oči otevřely
děvčeti, jež se dívá se zídky.
35
PORTRÉT JINOCHA LET DEVADESÁTÝCH XIX. VĚKU
Mé království je samota a děs,
a proto budu nocí bloudit dnes.
Dál půjdu s tváří zamračenou, zlobnou.
Tož poesie zhyň, než býti dívkou svolnou.
Mně umění je nezkrocený oř.
Hodiny věčnost bijící dí: „Tvoř!“
A rád bych mluvil Zarathustrů stylem,
než bloudím příliš teskným světa dílem.
Syn národa, jenž hanby necítí,
zlověstně chtěl by do tmy zavýti:
Váš ideál je pro mne příliš malý.
My obzor žabí stokrát proklínali.
Z instinktu nenávidě buržoy
dost nezhloup’ semjsem, bych věřil Marxovi.
A vše mne dráždí, co náš průměr těší.
Mám Čechy rád, však hnusni jsou mi Češi.
36
Teď nad zábradlím chvíle dumavá:
nade mnou nebe, dole Vltava.
Větérek ranní do tváři mi vdechne
a mohu říc’, co nikdo nevyslechne:
Že popíraje, rád bych zjistil klad,
že odsuzuje, mýlil bych se rád,
že klna noci smutné, beze spánku,
rád díval bych se lepších do červánků.
37
PORTRÉT DĚVČETE Z POHÁDKY
Jsem mráček, který po obloze spěje
a rozplyne se jako sen.
Dnes usmívám se, zítra bez naděje:
ta nejsem, která jsem.
Tvá velikost mne v propasti dno srazí,
v noc prchám jasným oslepena dnem.
Jít chtěla bych až v nejkrutější mrazy:
ta nejsem, která jsem.
38
PORTRÉT MILENCE Z ROMANTICKÉHO DRAMATU
Já měl tě rád. A pro své milování
tvou věcí byl jsem, kořistí.
Ty srdce mé jsi měla na své dlani,
vše z něho směla uhnísti.
Tvá drobná ručka mohla jenom kázat:
vše dbalo jejích pokynů.
Tys rudé růže mohla v kytku vázat
a snítku vavřínu.
Tvé prstíky tak rozmarné a hravé
laur přísný těšit nemůže.
Já, mladý bloud, v své touze nedočkavé
jsem čekal na růže.
To vše být mohlo. To vše nevábilo
vkus jinou touhou nemocný.
Složilas ruce. Hotovo je dílo.
Poznávám: rulík zlomocný!
39
Číš bolehlavu. – Dalas mi ji píti.
A já ji do dna vypiji.
Já všechno měl. Já všechno mohl míti.
Zabilas. Já též zabiji.
40
PORTRÉT DVOU PLAVCŮ
Ten plavčík zpívá si: Za plavby zahynem’.
Je moře bezedné. Jas nebe oklame.
Leč tolik světel je a my jich neminem’.
Tak mnoho lásky je a my ji poznáme.
Dí starý námořník: My nezahynuli.
Nás vichr ošálil a hloubky oklamaly.
Tak mnoho světel je a my je minuli.
Tak mnoho lásky je a my jí nepoznali.
41
PORTRÉT STARCE
Kal, který v tvář ti v dávných letech stříkal,
čas setřel. Daly všechno dny.
Jak přítel tvůj, tak odpůrce tvůj říkal
o tobě: Muž to ctihodný.
Nebylo blouda, který zbraň by tasil
bezúhonného na kmeta.
Ten odmlčel se, kdo snad nesouhlasil.
Zpět kal však časem zalétá.
Ušetřil tebe čas, jenž jiné smete.
Nad hroby druhů zbyl jsi jediný.
– Let kmetských proto dočkal jsi se, kmete,
bys zhanobil své vlastní šediny!
42
PORTRÉT PIJÁKŮ SLÁVY
Pijáci melancholičtí,
vášnivci snů, vy příliš teskní!
Komičtí!
Kam jde váš průvod pitoreskní?
Den co den a rok co rok
sedáte nad kletou číší.
Podivný mok
do kterých vede vás říší?
Kam sen váš se potácí,
kam sen váš zapadá hluše?
Ó pijáci!
Chtěli jste přemáhat duše?
Chtěli jste ovládnout svět?
Oh, pyšný sen časem zvrt’ se.
Pijáci, zpět!
Nelze již přemoci srdce?
43
Či nelze již, nelze již zpět,
kde čisté hvězdy svítí?
– Kdo píval jed,
musí jej na věky píti! –
Dni mizí, mihotá sen,
mrou lidé, království míjí.
Kam štve mok ten,
do jakých delirií?
Vždy nutno více pít.
V hrdle to pálí. Ta muka!
Pijáci, klid!
Proč třese se vám ruka?
Ztrnulý hlas jak by has’.
Viklá se horizont lhavý.
Co zříte as,
zoufalí pijáci slávy?
Pijáci melancholičtí,
ubozí vyhnanci žití!
Komičtí!
– Již nelze píti? –
44
PORTRÉT SMUTNÉ PRADLENY
Mé srdce vidí to. A srdce rozechvělé,
bolavé srdce nesmí mlčeti.
Já tebe ráda mám, však vidím na tvém těle
sled cizích polibků a cizích objetí.
Mé slzy horké dost, by mnohou vinu smyly.
Můj smutek sžíravý snad mnoho očistí.
Já tebe ráda mám, však bázeň bere síly:
snad přešlých objetí jsi dosud kořistí.
Ne, že bys ranit chtěl. Leč já se tolik chvěji,
když v prázdno zrak tvůj kamsi zatěká.
Za mými zády kdes rty něčí snad se smějí,
snad něčí ruka kyne z daleka.
Ne, že bys ranit chtěl, však srdce mé to bolí,
když v moji noc svit slunce nesešle.
A jsi-li zadumán, vím, dumáš o čemkoli.
Já, žel, však bojím se, že myslíš na přešlé.
45
A jestli promluvíš, cos cizího zní v hlase.
Zrak přivřeš-li, já na vše vzpomenu:
– – Snad nyní žízniv v duchu nahýbá se,
aby se napil z cizích pramenů.
Mé slzy horké dost a přece platno není.
To stigma zůstává, byť ruka znavena.
Já drhnu nadarmo. U řeky zapomnění
tvé tělo myji, smutná pradlena.
A stůňu po chvíli, kdy možno zapomníti.
A stůňu po chvíli, kdy couvne příšera.
Chci znovu zrodit se, chci znovu všecko žíti
a chci mít dnešek svůj, svůj dnešek bez včera!
A řeka minula je kalná tak a němá,
s rmutnými vodami, smutnými vodami.
A voda nesmyje a ruka síly nemá.
V mém srdci láska je, však láska smutná mi.
46
PŘED PORTRÉTEM EMILA VERHAERENA
Co žil jste tenkrát, básníku, dnes mrtvý,
na místo svítání požáru záři vida
a jiné scény dramatu, než snil jste?
Zatím co šlapal tvrdou patou cizák
vlast tragickou, krvácející,
zatím co děla hřměla, padal Lutych
a massy táhly, jediný cíl v hlavě:
oppidomagnum zničit, oppidomagnum,
zableskla vzpomínka a vy jste viděl
za Rýnem hustý les teutonských rukou,
ochotných, poslušných les rukou
snu básníkovu tleskajících!
V předvečer války tleskajících snu!
Ten národ,
jenž zneužije snu, myšlenku zkřiví,
ten národ režie a režisérů,
snu vašeho se chopil, jak jej nahmát’.
Vše dobré mu, co vede blíže k cíli,
básnická myšlenka, doktrína filosofa,
vše dobré je, co ochromuje ruku,
vše dobré je, co sílu duchu bere.
47
„Většího zklamání a náhlejšího
jsem nezažil“,nezažil,“ tak úvodem jste napsal
v „krvácející Belgii“. A tuším,
jak mučila vzpomínka na včerejšek.
Zatím co vlasti dělilo se roucho,
za lichotkou jste vyciťoval posměch:
„Myšlenka dobrá je – – tak,tak jako tlustá Berta,
z dalekonosných děl donese nejdál,
v ní, jako v koni trojanském, lze skrýt se
a přejít k útoku, když vhodná chvíle.
Myšlenka slouží vám, než my jí nesloužíme!“
Les rukou ochotných vám včera ještě tleskal,
zbraň chopil do rukou, oblékl uniformu.
Pochodem pochod! Kaiser si tak přeje,
a celý svět chce německým se státi.
A Richard Dehmel táhl, dobrovolník,
na půdu Villona, jejž zněmčil kdysi,
šli všichni, všichni sloužit Hohenzollernu.
Ti, jimž se válčit nechtělo, ti aspoň
do bledé tváře plivli poraženým!
Tenkráte výkřik z hrdla se vám vydral.
„Zločinnou válkou tato válka.
Na nejvyšší a nejhrdější míří
myšlenky, které lidstvo stvořilo si,
od dob, kdy myslí, jedná pospolitě.
Ne vytáček, je třeba nenávisti.
48
A neutrálnost zločinu se rovná.
Nesmíme v ruce váhy držet,
zatím co sok v nich třímá meč!“
Svůj podíl vzal jste z neštěstí své vlasti,
šel do vyhnanství a v něm smrt jste nalez’,
groteskní smrt, jež zardousila drsně
poslední výkřik básníkova hrdla!
Jste mrtev, básníku. Neodpovíte.
Jste mrtev, básníku. My žijem ještě
a pamatujem. Nemalá to chyba,
jestliže všichni kolem zapomněli.
Vidíme ještě. Značná je to vina,
jestliže všichni zavírají oči!
Slyšíme ještě. Jaký je to nápad
slyšeti mrtvých, když neslyší živých?
Ten národ,
jenž zneužije snu, myšlenku křiví,
ten národ režie a režisérů,
neztratil nic z cenného inventáře.
Dál na mysli má trojanského koně
a opakuje, co si tenkrát říkal:
„Myšlenka dobrá jako tlustá Berta.
Z dalekonosných děl donese nejdál.“
Vlk kůži beránčí oblékne občas
49
a všichni vzdychnou: beránka nám líto.
Dobráci najdou se, najdou se obchodníci
čenichající zdaleka svůj business.
Jste mrtev, básníku. A neslyšíte
kalkuly obchodní a práce filantropů
z filantropie schopných vraždit světy.
Spíte. Tož spěte. Vzpomínám si,
co zpíval básník režisérské rasy.
Zahořklý, cizí mezi svými básník.
(Najde se mezi miliony občas
prašivost ovce, nu, co chcete, básník!)
A básníkův si připomínám veršík:
„Cypřiši tmavý,
přespříliš krásný svět, na vše se zapomene!
50
SOCHA STARÉ GALERIE
Tak stojí přede mnou, host kamenný.
Genius trochu je a trochu parvenu.
Ne pouze robustní. Víc než to: neforemný.
Tak často mohutný a málo kdy tak jemný.
Cos v rysech hrubého, co sympatii ruší.
Spíš ducha nacházíš, než našel bys v něm duši.
A přece hledíš-li, jak zdání oklame!
Je kousek mystický v té těžkopádné hmotě.
A paradoxně oživují pro tě
Šprýmovné povídky, Dopisy neznámé,
moudrosti průměrné, subtilní diagnosy
a jakýs cudný sen poblíže špatné prósy.
51
ZTRACENÝ SYN MLUVÍ
Obtížná bývá role Cherubína,
jestliže příliš lákavý je hřích.
Dám přednost roli ztraceného syna
uprostřed dcerek rovněž ztracených.
Že nejsem jak vy, není vina moje.
Mně směšno, co ctnost vaše skřehoce.
V předvečer zrozen velikého boje,
svůj povel dávám: Hurá na otce!
Než přímost sluší revoluce bardu,
tož slovo pravdy vypustit chci z úst.
Tak trochu jenerál jsem komunardů,
tak trochu jsem však přec jen buržoust!
Krev bonhommů! A hřích to příliš lidský.
Vím, otec dumá při každé z mých vin,
kdy že už voly zabije a picky,
až navrátí se ztracený mu syn!
52
EPILOGY
[61]
FRAGMENT
– – Neb běda, dílo tvé-li přátel třeba má
vždy ochotných je přijmouti už předem,
vždy s ochotnýma tleskat rukama,
vždy pelyněk ti zmírňujících medem.
Vzbuď záští, básníku! Štvi. Bičuj. Neustaň.
A, pyšný hidalgo, se zahal ve svém plášti.
Tvé dílo samo zlomiž každou zbraň,
tvým triumfem je překonávat záští.
Jdi šelmy zkrotiti, jež vydráždil jsi dřív’.
Jak krásný zvuk – řev jejich vzteklý v kleci!
Selže-li pohled, bůh buď milostiv!
Než neselže-li, kouzelník jsi přeci! – –
***
Tvé sny, dřív’ pyšné, blednou zhasnulé.
Kouzelná nedána ti formule.
Mrak na obzoru zdvihá se.
Co na tom? Pad’ jsi v zápase.
63
TESKNICE
Tak malí, říkám si; a snad to cítím pouze.
Zdá se mi, cizí že jsem mluvil řečí.
Můj přítel buď, můj nepřítel buď větší,
buď větší v lásce, v záští, větší v touze.
Tak malí, dím. Zní krátká slůvka dlouze.
Budou jak alarm v chvíli nebezpečí?
Doma i v světě kéž zřím velkost něčí:
Netonem’ v moři, skoupem’ se jen v strouze.
Tesknice zlá, tesknice velikosti
mne prožrala až do morku a kostí.
To vše, co zřím, to vše mi nestačí.
Oh, víc a výš! Přes trní, bodláčí!
Namísto nehod kéž zřím tragiku!
Smutno mi z pidimužíků!
64
PÍSEŇ Z ROMÁNU
Je večer zvláštní, mlžný, omylný.
Mhou nepronikne záře svítilny.
Ta mlha tančí, vábí, mdle se stkví.
Tři kroky, konec. Pak je tajemství.
S tak náhlou touhou, roztoulán a skryt
pod pláštěm mlhy vydal jsi se snít.
Snad něco čeká, něco unikáuniká,
člověka štěstí, strofa básníka.
Na doslech náhle úsměv zazvučí,
na dosah čeká teplé náručí.
Na tebe čeká skutečnost i sen,
úsměv i štěstí: jdi si pro ně jen!
Tři kroky pouze. Ale který směr?
Na východ, západ? Na jih, na sever?
Je večer zvláštní, mlžný, omylný.
Mhou nepronikne záře svítilny.
65
Na slepou bábu možno sobě hrát,
vrávorat, tápat, ruce rozepiat.
Což prázdný prostor ale chytneš-li,
co úsměvy a štěstí odešly?
66
NÁLADA
Stromy se chvějí, třesou,
jak vítr z dálky vane.
Odkudsi hlasy se nesou
zalekané.
Ač není zima, zebe.
Vzpomínka? Na jakés jméno?
Už třetí den je nebe
zamračeno.
Záhadný neklid pudí
z ulice do ulice.
Čeká nás cosi? Budí?
Nestavit se!
Cos propásli jsme vhodné?
Na něco zapomněli?
Cos jitří nedůvodné
život celý?
67
Třetím dnem nepokoj zmítá,
štve marně po prostoře.
Z šeření ranního svítá
divné hoře.
68
PODZIMNÍ
Jasné nebe. Vidět daleko.
K cestám nejlíp užít chvíle této.
Ale ty jsi těžký, umdlený.
– Zapřádá mne babí léto? –
Babí léto. Květy v záhonech.
Pučelo vše. Dávno, dávno je to?
Otevřený leží horizont.
– Zapřádá mne babí léto! –
Čarodějný kruh je uzavřen.
Tajných formulek zní ozvuk chabý.
Uletěli ptáci, přijde chlad.
Opřádá mne léto babí.
69
***
Uštvaná duše, tiše spi.
To okamžik je plný klidu.
Svět znal tvůj smích, ne tvoji bídu.
Uštvaná duše, tiše spi.
Uštvaná duše, mlč; toť vše.
Své slovo lze už říci ztěžka.
Včerejška trudy, temno dneška.
Uštvaná duše, mlč; toť vše.
Když léta jdou, je těžké břímě.
Je těžký smích a váznou slova.
Cos zlomeno je. Vstanem’ znova?
Spi, dobrá duše. Stín tvůj při mně.
70
EPILOG
Jestliže skončeno je dílo
a dovršil jste obět svou,
jestliže uplynulo ráno
s polední chvílí bouřlivou
a jestliže se večer sklání,
by, co den neřek’, chodci řek’,
kéž zazáří vám se všech strání
jiskřičky krásných vzpomínek!
Kéž je ten večer plný jasu
a dá, co zítřky nedaly.
A kéž ty jiskry přešlých časů
pro příští vatru zapálí!
71
DOSLOV POŘADATELŮV
Sbírka veršů „Stará galerie“ se rýsuje už v letech poměrně dosti dávných. S některými z veršů, které básník zamýšlel zařaditi do knihy (jak je vidno z rukopisu a z glos, které sám vpisoval), se setkáváme v časopisech a revuích z počátku a prvních desítiletí našeho století. Jsou to například: Máj (I., č. 2. – 3./10. r. 1902, str. 20, Večer); Moderní revue (XVI., str. 538, r. 1905, Noc tmavá, teskné echo; XVII., červen 1906, Nekrology; XIX., říjen 1906, Pijáci slávy, Fragment); Květy (XXXI., r. 1909, str. 150, Zjev, jehož název je v rukopise škrtnut a nahrazen vhodnějším: Portrét básníkův); Samostatnost (XV., č. 209, 15./10. 1911, Naše neděle, Píseň z dramatu „Hračka“ [třetí akt], kterou básník později v rukopise nazval Portrét milence z romantického dramatu); Lumír (XI., č. 2. – 20./11. 1911, str. 84, Poražené břízy, s básníkovou korekturou: Břízy); Lidové noviny (XXI., 6.č. 6. – 2./3. 1913, Smutná pradlena); Cesta (III., str. 1., r. 1921, Portrét jinocha; III., str. 333, roku 1921, Jiný portrét mladíka z doby romantiky, Portrét vraha; VII., str. 1., roku 1925, Emil Verhaeren; X., str. 1., r. 1928, Úhledný západ, Ztracený syn mluví.)mluví).
[72]
Dílo je tedy časovým rozpětím velice rozlehlé a vrství se v něm na sebe epochy básníkova uměleckého vývoje od konce XIX. a počátku XX. století. Básně „Staré galerie“ nejsou uspořádány v chronologickém pořádku, jak postupně za sebou vznikaly; přihlíží se spíše k vnitřní stavbě díla.
Do „Staré galerie“ byly zařaděny jednak verše jmenovaných časopisů a revuí, jednak básně, shledávané z různých papírů rukopisu, jednak verše, pojaté již dříve do vydaných básnických knih (Satiry a sarkasmy, Okno, Poslední rok). Tyto poslední verše (jsou v seznamu označeny hvězdičkou) mají totiž ideovou i formální spojitost s dílem a zapadají nutně do jeho rámce.
Některé básně, které vznikaly v době svrchu určené, které tehdy nebyly zařaděny do žádné z vydaných knih a mohly by se po případě připojiti ke „Staré galerii“, byly ÚMYSLNĚ vypuštěny; jsou přichystány pro vydání další posmrtné knihy.
Pravopisné odchylky, pokud se vůbec vyskytují, jsou celkem nepatrné. Vyžadovala je snaha o přísnou formální, grafickou jednotu díla, tvořeného v různých dobách s různými ortografickými zvyklostmi. Rovněž jsou opraveny některé zřejmé tiskové omyly. U některých básní jsou dochovány dvě verse: tisková a rukopisná. Básník ještě dodatečně vybrušoval ně-
[73]
které z tištěných básní vhodnými korekturami nebo škrty. Proto za všech okolností jest přihlíženo k jeho pečlivé snaze o estetickonestetickou vyjemnělost, obsahovou jasnost a výrazovou hutnost.
Nicméně tyto adaptace nepřekračují nikde míru, takže podrobný výpis a posouzení odchylek není třeba uváděti; ponechává se příštím vědeckým pracovníkům.
Dr VIKTOR KRIPNER.
[74]
OBSAH
PORTRÉTY STARÉ GALERIE
VSTUPNÍ11
*PORTRÉT STARÉ GALERIE12
PORTRÉT BÁSNÍKŮV13
*PORTRÉT SVĚTICE14
PORTRÉT VRAHA15
PORTRÉT LVA N. TOLSTÉHO17
PORTRÉT UMĚLCŮV19
*PORTRÉT DÁRCE S PRÁZDNOU RUKOU21
PORTRÉT BOJOVNÍKŮV22
PORTRÉT ŽENY Z ROMÁNU23
PORTRÉT JINOCHA25
*STARÝ PORTRÉT TICHÉ GALERIE27
PORTRÉT DOBRODRUHA28
PORTRÉT MUČEDNICE30
*PORTRÉT JINOCHA, JENŽ SE USMÍVÁ31
PORTRÉT REVOLUCIONÁŘE ROMANTIKA32
JINÝ PORTRÉT MLADÍKA Z DOB ROMANTIKY34
[75]
NÁHROBEK DÍVKY35
PORTRÉT JINOCHA LET DEVADESÁTÝCH XIX. VĚKU36
PORTRÉT DĚVČETE Z POHÁDKY38
PORTRÉT MILENCE Z ROMANTICKÉHO DRAMATU39
PORTRÉT DVOU PLAVCŮ41
PORTRÉT STARCE42
PORTRÉT PIJÁKŮ SLÁVY43
PORTRÉT SMUTNÉ PRADLENY45
PŘED PORTRÉTEM EMILA VERHAERENA47
SOCHA STARÉ GALERIE51
ZTRACENÝ SYN MLUVÍ52
KRAJINY STARÉ GALERIE
***55
NOC ROMANTIKOVA56
BŘÍZY57
VEČER58
ÚHLEDNÝ ZÁPAD59
NOC TMAVÁ, TESKNÉ ECHO60
[76]
EPILOGY
FRAGMENT63
TESKNICE64
PÍSEŇ Z ROMÁNU65
NÁLADA67
PODZIMNÍ69
***70
EPILOG71
DOSLOV POŘADATELŮV72
[77]
VIKTOR DYK
STARÁ GALERIE
Uspořádal a doslovem opatřil
Viktor Kripner
Úprava a frontispic
Hany Dostálové
Vydal na podzim roku 1933
Jan V. Pojer, Brno – V táboře 7
jako 20. svazek edice
ATLANTIS
Typy garmond Janson vytiskli
Kryl a Scotti v Novém Jičíně
500 ručně číslovaných výtisků
Výtisky s číslem 1–50
byly tištěny na van Gelderu
výtisky s číslem 51–500
na spec. dílovém papíře chamois
Tento výtisk má číslo
E: sf; 2004
[78]