PŘED PORTRÉTEM EMILA VERHAERENA

Viktor Dyk

PŘED PORTRÉTEM EMILA VERHAERENA
Co žil jste tenkrát, básníku, dnes mrtvý, na místo svítání požáru záři vida a jiné scény dramatu, než snil jste? Zatím co šlapal tvrdou patou cizák vlast tragickou, krvácející, zatím co děla hřměla, padal Lutych a massy táhly, jediný cíl v hlavě: oppidomagnum zničit, oppidomagnum, zableskla vzpomínka a vy jste viděl za Rýnem hustý les teutonských rukou, ochotných, poslušných les rukou snu básníkovu tleskajících! V předvečer války tleskajících snu! Ten národ, jenž zneužije snu, myšlenku zkřiví, ten národ režie a režisérů, snu vašeho se chopil, jak jej nahmát’. Vše dobré mu, co vede blíže k cíli, básnická myšlenka, doktrína filosofa, vše dobré je, co ochromuje ruku, vše dobré je, co sílu duchu bere. 47 „Většího zklamání a náhlejšího jsem nezažil“,nezažil,“ tak úvodem jste napsal v „krvácející Belgii“. A tuším, jak mučila vzpomínka na včerejšek. Zatím co vlasti dělilo se roucho, za lichotkou jste vyciťoval posměch: „Myšlenka dobrá je – – tak,tak jako tlustá Berta, z dalekonosných děl donese nejdál, v ní, jako v koni trojanském, lze skrýt se a přejít k útoku, když vhodná chvíle. Myšlenka slouží vám, než my jí nesloužíme!“ Les rukou ochotných vám včera ještě tleskal, zbraň chopil do rukou, oblékl uniformu. Pochodem pochod! Kaiser si tak přeje, a celý svět chce německým se státi. A Richard Dehmel táhl, dobrovolník, na půdu Villona, jejž zněmčil kdysi, šli všichni, všichni sloužit Hohenzollernu. Ti, jimž se válčit nechtělo, ti aspoň do bledé tváře plivli poraženým! Tenkráte výkřik z hrdla se vám vydral. „Zločinnou válkou tato válka. Na nejvyšší a nejhrdější míří myšlenky, které lidstvo stvořilo si, od dob, kdy myslí, jedná pospolitě. Ne vytáček, je třeba nenávisti. 48 A neutrálnost zločinu se rovná. Nesmíme v ruce váhy držet, zatím co sok v nich třímá meč!“ Svůj podíl vzal jste z neštěstí své vlasti, šel do vyhnanství a v něm smrt jste nalez’, groteskní smrt, jež zardousila drsně poslední výkřik básníkova hrdla! Jste mrtev, básníku. Neodpovíte. Jste mrtev, básníku. My žijem ještě a pamatujem. Nemalá to chyba, jestliže všichni kolem zapomněli. Vidíme ještě. Značná je to vina, jestliže všichni zavírají oči! Slyšíme ještě. Jaký je to nápad slyšeti mrtvých, když neslyší živých? Ten národ, jenž zneužije snu, myšlenku křiví, ten národ režie a režisérů, neztratil nic z cenného inventáře. Dál na mysli má trojanského koně a opakuje, co si tenkrát říkal: „Myšlenka dobrá jako tlustá Berta. Z dalekonosných děl donese nejdál.“ Vlk kůži beránčí oblékne občas 49 a všichni vzdychnou: beránka nám líto. Dobráci najdou se, najdou se obchodníci čenichající zdaleka svůj business. Jste mrtev, básníku. A neslyšíte kalkuly obchodní a práce filantropů z filantropie schopných vraždit světy. Spíte. Tož spěte. Vzpomínám si, co zpíval básník režisérské rasy. Zahořklý, cizí mezi svými básník. (Najde se mezi miliony občas prašivost ovce, nu, co chcete, básník!) A básníkův si připomínám veršík: „Cypřiši tmavý, přespříliš krásný svět, na vše se zapomene! 50

Básně v knize Stará galerie: