TESKNICE

Viktor Dyk

TESKNICE
Tak malí, říkám si; a snad to cítím pouze. Zdá se mi, cizí že jsem mluvil řečí. Můj přítel buď, můj nepřítel buď větší, buď větší v lásce, v záští, větší v touze. Tak malí, dím. Zní krátká slůvka dlouze. Budou jak alarm v chvíli nebezpečí? Doma i v světě kéž zřím velkost něčí: Netonem’ v moři, skoupem’ se jen v strouze. Tesknice zlá, tesknice velikosti mne prožrala až do morku a kostí. To vše, co zřím, to vše mi nestačí. Oh, víc a výš! Přes trní, bodláčí! Namísto nehod kéž zřím tragiku! Smutno mi z pidimužíků! 64