PORTRÉT SMUTNÉ PRADLENY
Mé srdce vidí to. A srdce rozechvělé,
bolavé srdce nesmí mlčeti.
Já tebe ráda mám, však vidím na tvém těle
sled cizích polibků a cizích objetí.
Mé slzy horké dost, by mnohou vinu smyly.
Můj smutek sžíravý snad mnoho očistí.
Já tebe ráda mám, však bázeň bere síly:
snad přešlých objetí jsi dosud kořistí.
Ne, že bys ranit chtěl. Leč já se tolik chvěji,
když v prázdno zrak tvůj kamsi zatěká.
Za mými zády kdes rty něčí snad se smějí,
snad něčí ruka kyne z daleka.
Ne, že bys ranit chtěl, však srdce mé to bolí,
když v moji noc svit slunce nesešle.
A jsi-li zadumán, vím, dumáš o čemkoli.
Já, žel, však bojím se, že myslíš na přešlé.
45
A jestli promluvíš, cos cizího zní v hlase.
Zrak přivřeš-li, já na vše vzpomenu:
– – Snad nyní žízniv v duchu nahýbá se,
aby se napil z cizích pramenů.
Mé slzy horké dost a přece platno není.
To stigma zůstává, byť ruka znavena.
Já drhnu nadarmo. U řeky zapomnění
tvé tělo myji, smutná pradlena.
A stůňu po chvíli, kdy možno zapomníti.
A stůňu po chvíli, kdy couvne příšera.
Chci znovu zrodit se, chci znovu všecko žíti
a chci mít dnešek svůj, svůj dnešek bez včera!
A řeka minula je kalná tak a němá,
s rmutnými vodami, smutnými vodami.
A voda nesmyje a ruka síly nemá.
V mém srdci láska je, však láska smutná mi.
46