NAPOSLED
Bylo to v době letní, kdy už není svěžích květů a všecko listí jest zkažené a zestárlé, silnice už nezpívá a jest léto vyschlých dřevěných plotů, továrních komínů, unavených rychlíků a vyschlých louží. Otec dal děti umýt a ustrojit; dostaly čisté límečky. Kytka z růží, zeravu, šalvěje a jakýchsi květin a listů voněla jako horké páry balzámu. Odkud se tu vzala v této době? Byla tu a dětem bylo jíti. Šly rády.
Tam se končí řada domů jednopatrových, tam se končí řada domků přízemních; tam se končí dlouhá zeď a dlouhý plot a začíná pole, zprvu jízlivé a dusné, ale pak volné, volné. Stromy se očišťují. Cvrček vrže. Opožděná chrpa láká líbezně přes příkop do zralého žita a opožděný koukol pláče, rdí se, směje se, mlčí slavně, pyšní se ve svém kalichu z kopí a sudlic, přece snad koukol voní nebo něco v sobě má starobylého a spanilého? Nebo jest sladký, bolestně sladký, nebo nějak památný, jako by duha po své vítězoslávě nebeské ukládala do něho některé ze svých kouzel. Zkrátka: koukol jest květinou, která uchvacuje oči, mysl a srdce chlapců jako zvláštní skvělé nebezpečí, jako rozkoš dětí, která snad jest údivnější a podivnější než rozkoš mužů. A těchto květů koukolu bylo zde dosti a chrpy se třásly modrým, hlubokým úsměvem v stříbrném zpěvu klasů. Zdálo by se, že koukol jest bohatýrskou pohádkou jinošskou a chrpa pohádkou dívčí. I nebe tu bylo volnější, bylo slyšet vánek v osení, nebylo cítit petrolej, vápno a kouř, prach silnice byl bělejší a
51
laskavější, nesyčel a nebouřil se tak jako prach předměstí.
To byla silnice k hřbitovu, obklopenému bílou zdí; bez této bílé zdi by se podobal veliké zahradě; ale zahrady mají ploty nebo mříže a zde byla dlouhá, tuze dlouhá zeď, bílá, odrážející se od polí, od zeleně stromů i od oblohy. Tam se přišlo k záhonům hrobů nových, nahých, nenastrojených, jen nuzně přikrytých věnci; do jílových hrud byly někde vtlačeny lampičky. Zvadlé nebo i rozmočené bílé růže měly barvu ještě nevlídnější než jílové hroudy.
Děti, které sem málo přicházely, neboť otec nemíval kdy a samy nesměly, poněvadž to bylo daleko, poznaly věnec se stuhami a byly radostně překvapeny. Hrob již byl obložen drnem, který přilnul, a bylo tam již nasázeno něco netřesku a šalvěje. Netřesk radostně slzel růžovými kvítky a šalvěj voněla vůní, na kterou se do smrti nezapomíná, která se vrací ve snách, v lásce, opojení a smutku po celý život. Obstoupily hrob a dělaly křížky. Otec položil novou kytici na vedlejší pustý hrob, vytáhl lahvičku oleje, krabičku s knůtky a vyndal z hlíny hrobu lampičku. Byla z rudého skla, temného a divného, jako věčná lampa, jako okna paláců a hradů; pro tuto rudou barvu zdála se dětem předmětem přepychovým, vzácným a nádherným. Otec doléval olej, hmotu ne každodenní, podivnou, zlatě se lesknoucí a hustou jako krev. Bylo to čarodějné. Pak dával nové knůtky; byly sice v krabičce, která svou banálností se nehodila do snů a pohádek, ale když už se dotkly oleje, podobaly se uťatým kořínkům, uťatým prstíkům, divným bytostem, které se v oleji převrhávaly při neopatrném dotyku, samy pluly na oleji jako hořící duše a v okraji rudého skla i v kruzích oleje se odrážel plamínek. Kolik údivů a snů vzbuzoval hořící
52
knot obyčejné kuchyňské lampy v duších dětí! Jak posvátně podivným se jim jevil tvar jejího cylindru a třpyt plechového závěsu, stín lampy na podlaze a na zdi a temno v oknech! A což tato lampička na matčině hrobě!
Otec upravil veliký pohřební věnec, který byl uvit z chvojí, břečtanu a listů a květin, které nevadnou nebo vadnouce usychají, ale neopadávají. Starou kytičku vyhodil a novou připjal k hlíně drátem. Květy posvátně voněly; květiny vsazené blaženě oddychovaly. Děti vzpomínaly na matčin pohřeb, na nové šaty, které dostaly, na vůni jasmínu, růží, svěc a kadidla, na vánek, který táhl hřbitovem při modlitbě a pláči, na tlukot hrud a kamení, na svůj strach tehdejší, aby mamince nerozbili rakev, nevzbudili bolest. – – A dnes tedy již tráva roste na jejím hrobě, třepetá se, a světlo i stín trávy se honí kolem. Chtělo by se jim také růsti na tomto hrobě, kvésti jeho kvítky, býti šalvějí či aspoň knůtky v lampičce nebo plaménky a svítit, svítit, dokud by jich vítr nebo noc neuhasila. Uměly se sice modliti, ale zde se modliti si netroufaly; vždyť tomu dosud stále nevěřily, že jest navždy mrtva.
Tu se však stalo, že snad vítr zdvihl cíp stuhy věnce nebo nějakou suchou ratolest a zamával jí nad plamínkem. Bělavý dým, prudčí než dým zhasínajícího knůtku, vylezl a dusil. Otec vykřikl leknutím, přiskočil, ale již plamen plál. Otec strhával hořící kusy, chtěl strhnouti celý věnec, ale každý pokus ještě více podněcoval plameny. Nebylo zbytí. Vyskočil na hrob a musil plameny udupati.
Dětem bylo úzko; o věnec, který byl matčin; o otce, který udupával plameny; o hrob, který duněl; o čerstvé květiny, které otec přinesl na hrob; o vsazené květiny, které se před chvílí tak blaženě zardívaly a zářily; o šalvěj,
53
která voněla; o hrob, který se mohl promačknouti a snad i propadnouti dolů na rakev. A tam dole byla rakev. Ta rakev byla kdysi tak vznešená; rakev jest tak divná věc, jako by patřila do chrámu, do hradu, do legendy. Teď jest sice v hlíně a v kamení, ale přece jest v ní matka; spí očarovaná; má tam svůj hrad smrti; kouzelný hrad. A tady nahoře jí hoří věnec na hrobě, hrob se kazí, kvítky se ničí, otec musí dupati po hrobě a děti jen bez rady, beze slova a plny úzkosti přihlížejí a slyší ten dupot do jílu, dupot mezi květinami.
Oheň byl udušen; nebylo snad mnoho zničeno, ale zuhelnatělé větvičky a stuhy přece jen se chmuřily a třebas nebe bylo stejně krásné a obloha stejně bílá, již to nebylo to.
Byla to poslední návštěva u matky, poněvadž se pak život změnil a roztrhal. A při této poslední návštěvě hrobu, který po letech propadl, bylo na něm dupáno po hořících květech.
Dojmy dětské jsou tuhé a vždy jsou spojeny s představami mystickými a legendárními. Všecko jest obrazem, podobenstvím a zákonem budoucího života. I tento hrob se svými kvítky, které hořely a byly podupány. Shořely květy na matčině hrobě, podupán byl její hrob; děti opustily město a rozešly se do světa.
Ale vůně květin jde všude, i plamen běží do všech koutů světa; ale i to, co bylo podupáno, ale neudupáno.
Jest jisto, dáváme-li někomu svůj život a všecko, že to nejlépe dáváme z hrobu. A má-li odkaz náš jíti za lidmi jako nezmarná vzpomínka, musí náš hrob býti podupán; musí na něm dříve shořeti květy. Ale jest třeba, aby byl podupán důkladně. Aby se přes něj převalily lidé, zvířata, stroje, těžké houfnice.
54