HADÍ KVĚTY
BÁSNĚ V PRÓSE
1924
VYDAL FR. OBZINA, VYŠKOV
[3]
JANU SCHEINOSTOVI
[4]
ZMIJE
Velmi daleko jest tocká pustina. Nejen Morava a Slovensko ji oddálily ode mne jako ocean, ale i sedmnáct let položilo své nahé a teskné mrtvoly mezi dnešek a ten den, kdy jsem byl poprvé uveden do této krajiny zasvěcení. Byl parný červnový den, byly svatodušní prázdniny a vyšli jsme časně ráno téměř bez potravy, slunce záhy zahájilo svůj útok, cesta k Velkému Toku je krabatákrabatá, a třebas jsme odbočili do plavuní a rašeliníků dosti daleko od směru cesty, les vydechoval zvláštní posupné a téměř škodolibé nepřátelstvínepřátelství, a když v poledne hlad kousal do útrob, jež dosud nebyly cvičeny, a únava podlamovala kolena, též dosud necvičená, zdálo se, že lesní pustina nemá žádného tajemství mimo své nepřátelství a že kolem dokola straší stát, říše a peklo otroctví továrnami, komíny s různými dýmy česnekovými i sírovými a s cynickým poštěkáváním strojů a nástrojů. Borovice se nechtěly zatřpytit ani zavonět, smrky a jedle nechtěly se zdvihnout ze své číhající zloby do výše touhy, nebe sice bylo modré a parné, ale bez ekstase a bez hloubky, voda hučela, ale nikoliv rajskou píseň samoty, nýbrž zvěst o průmyslovém upotřebení a továrních tabulkách, tráva – jako v maloměstském lesíku, když právě najdou sebevraha. Zdálo se, že odněkud vyjde pohřeb závodního úředníka a smutečníci budou za rakví potichu proklínat vedro i nebožtíka, že vejdou uondaní, zpocení a kulhající výletníci, že potkáme středoškolské profesory, nějaké oficiály, výběrčí nebo něco velmi ošklivého. Les hamižně ukryl všecka svá
5
tajemství a jedinéjedině pohled do speciální mapy mohl nás přesvědčiti, že jsme skoro v srdci jedné z největších českých lesních pouští a že tam dnes nepotkáme nikoho, nikoho.
U tocké myslivny jsme se napili vody, neboť tam ničeho jiného neměli, a šli jsme po temeni Toku. Obzor vedrem a dusnem zmizel. Cesta byla kamenitá a písčitá, trochu vřesu, jahodiní, nějaká nižší borovice a blízká, ale cynická nebesa. Čítával jsem tenkrát Mallarméa a trpěl jsem noční nespavostí a vzpomínky na verše o smutné nemoci a beznadějné volání po azuru zmalátňovaly ještě více mé hladové kroky, když náhle cosi bezděčného mne šlehlo studenou a mokrou sensací, a hrklo mi v asthenických nervech.
Pod plochým kamenem, téměř na cestě, tančila s němou radostí královna Velkého Toku svůj hrozivý sluneční tanec. Její barva byla barvou kamene, který ji hlídal. Na jednom místečku byla půda pod ní nerovná, takže se přenášela, a nad touto jamkou fantasticky opalisovala azurově mlhavá barva jejího břicha. Prudce a divoce lomená okrasa jejích zad se hrdě pyšnila nad stěnami boků, zalitých zlatem a zmítajících se rytmem zmijího srdce, vášní zmijí krve a děsivou nádherou a bleskotností slunečního tance. Nevšímala si nás, až když jsem vykřikl její jméno jako poražený nepřítel, přivedený před triumfátora, a když jsme se oba zastavili, tu zmije, tušíc, že jako barbaři nebo kmenové nečistí neznáme asi jejího královskékokrálovského rituálu a ceremoniálu, pohrdlivě a tiše syčela, oddávajíc se nerušeně své taneční rozkoši.
Nezdálo se mi bezpečným jíti po cestě, když ona číhala u kraje. Vzpomínka na její temnou symboliku a zvláště předcházející sklíčenost z této pustiny právě za tohoto
6
dne po uplynulých nocích s ranními tíživými sny, a posléze – a tenkráte skutečně až v poslední řadě – vědomí nebezpečí, vzbudilo ve mně pocit nutnosti zabít ji ze strachu.
Můj přítel, který mne tohoto dne poprvé zavedl do této pustiny (jež se mi pak stala pelechem, útulkem a vlastním rodištěm, podle kterého se orientuji na této hvězdě), se díval na zmiji s pokojnou, nepozorovatelnou radostí. Žil v míru s horami, lesy, s veškerou přírodou, i se zmijemi. Hodil jsem po zmiji kamenem, ovšem, že špatně. Zmije se točila dále, jen varovně zasyčela. Průvodce se usmál, didakticky zdvihl jiný kámen a rána dopadla těsně vedle hlavy hrdého plaza. Zmije zdvihla hlavu a tentokráte syčela hněvem.
„Podívejte se na její oči“,oči,“ řekl mi; „jako rubíny!“
A skutečně, oči tocké královny byly jako hvězdy, nesmírně jasné, žhavé; průhledná, nekonečně průhledná jasnost třpytila se palčivě růžovým žárem. Zdálo se, že tyto oči, kdyby byly vyloupnuty, propálily by dlaň. Těžko říci, zda více oslepovalo slunce nebo pohled do těchto slavných očí. Pohled na kyslíkový plamen, pohled na šlehnutí z jícnu děla za tmavé noci nenajde tolik intensivní a žhavé slávy jako v těchto rubínových očích.
Hodili jsme několik kamenů, neboť bylo třeba ji odstraniti s cesty, a jeden kámen ji trefil do zad. Zmije ustupovala. Ale byl to ústup majestátní. Odcházela pomalu, zastavujíc se a hrozíc a z jahodiní a ze stínu zakrslých smrčků plály její rubíny pomstychtivostí. Syčela stále víc a více, bylo viděti, že se dobrovolně nevzdá.
„Přivolává pomoc, hotoví se k boji“,boji,“ řekl průvodce a vysvětlil mi taktiku dvou zmijí, útočících a bránících se společně. „Přijde-li druhá, pak ovšem musíme utéci, poněvadž bez prutu jest těžko dvě zabít.“
7
„Zabme ji!“ řekl jsem.
Usmál se, chvíli se rozmýšlel, a pak, snad z útrpnosti nad mými osmnácti lety, zdvihl kámen a správnou trefou zasáhl hada v půli těla. Had se půlí těla překlopil a ukázal břicho, ale hned v uražené cudnosti se narovnal, zasyčel a pomalu, provokativně pomalu, ustupoval. Ještě několikráte se pod kamenem převalil, ale vždy zastavil ústup a chystal se k útoku, kdykoliv jsme se přiblížili o krok. A pak, když se naposled a navždy převrátil na záda, stydě se za svou smrtelnost a za potupu svého studu bolestmi a křečí, ještě roztříštěná hlava syčela a rubíny očí ještě dlouho, velmi dlouho plály slávou slunce, slávou lesní samoty a hadí ctí.
A dnes, více než po sedmnácti letech, vím, že jsem toto vítězství nesl jako vítězství Pyrrhovo, že tyto rubínové oči nade mnou zvítězily, že mi často bylo líto utlučené zmije, že jsem ji balsamoval ve svých vzpomínkách, že jsem ji uznal za královnu Velkého Toku, celé samoty od Toku až k Třemšínu a k Skalce. Ale snad bylo třeba, aby zahynula. Zahynula královsky, nikoliv zbaběle. A zvítězila.
8
POHŘEB
Byl člověk mladý, který dosud neměl práva ani na bohatství ani na rozkoš ani na slávu, ale byl již blízek doby, kdy jiní lidé se pomalu chystají ohlásiti své nároky. Cítil potřebu nejen práce, ale i rady. Jednoho slunného dopoledne se osmělil jíti k autoritě. I šel tichou, elegantní třídou činžovních paláců pro nejzámožnější vrstvy, žmole rukavice a dívaje se na čísla domů, až stanul před cílem.
Vchod do činžovního paláce byl tak okázalý, že se zarazil jako kverulant, jdoucí k nejvyšší audienci, když v nádvoří hradu ho přepadnou poslední pochybnosti. Neboť do domu se vcházelo branou, k té se stoupalo po schodišti, za branou číhal portýr a vestibul, koberce, schodiště, zdviž v novogotickém stylu, lustry, mosazné tyče, zrcadla broušená, plochy mramorové a syenitové, štukatura a telefon. Nad branou se vznášelo patero krásných balkonů a jiné lesky a divy. Měl dosti fantasie, takže ho tyto věci odstrašovaly, a když se ho portýr na cosi tázal, silně se musil namáhat, aby nezakoktal. Ale absolvoval tuto zkoužkuzkoušku u portýra dobře, portýr ho propustil a ještě mu z neznámé příčiny, buď z laskavosti či ze zvědavosti, zda tento divný pták se neuškrtí v takové nástraze, nabídl zdviž. Mladý muž odmítl, poněvadž dosud zdviží nejel a nechtěl se v těchto místech ptáti, jak se má při tom chovat, čímž ovšem důvěru portýrovu podlomil, a když stoupal po třpytných schodech, pokrytých koberci kokosovými, cítil pichlavě zpytavé pohledy portýrovy na svých podrážkách. Vzpomněl si ještě, že si
9
chce navléknout rukavice a zaklepal tak trochu jako u zubního lékaře, přehlédnuv elektrický zvonek.
Nemaje ani visitky ani titulu ani společenské šarže, ohlásil služce své jméno a příliš rychle se ozvalo služčino „prosím!“. Velký pokoj s palmami, patrně jídelna, a nové „prosím!“,prosím!,“ neboť bylo nutno jíti do kabinetu dvorního rady. Uctivé sklonění trupu, pak nepatrná chvilka, dokud dvorní rada neřekl: „Račte se posadit!“
Tato, jak jsme již řekli, nepatrná, ba velmi nepatrná chvilka, stačila zmařiti a splésti nástup ofensivních armád mladého a nezkušeného dobrodruha. Neboť z roztržitosti zahlédl všecky věci, jichž v té chvíli viděti neměl.
Byly to jednak orientální koberce, nikoliv nové, parvenuovské, nýbrž staré, temné, sešlapané, s rohy zohýbanými, a proto tím cennější. Byl jich tu nadbytek, takže se částečně kryly a nejisté nohy musily se opatrně zdvihati, aby nezakoply o přehnutý roh. Na stěnách byly gobeliny. Byl tam výklenek, jakýsi menší, intimní oddíl kabinetu, s nábytkem barokním, nefalšovaným, a na něm lesky a třpyty skla broušeného, rubínového, faset, gravur, pak lesky porcelánu: barvy mallarméovské a tvary hříšné; barvy starorůžové a otřelé zlacení převzácných kusů sévreských převládaly jako důkaz starobylosti a vzácnosti rodu dvorního rady; v podruží se snažily konkurovati líbezné figury a číšky se dvěma meči nebo se slaměným úlem a díla anonymů. Zlacené benátské řezby rámů, z nichž se usmívaly italské dívky, dávno již mrtvé, samy stačily rozdráždit tělesnost. A jiné věci, knihovna, balkon, lustr. Jen jedna věc tu píchala do očí, byly to čerstvé noviny, rozložené na barokním stolku, se svým laciným, šedivým papírem a strojním tiskem.
Ale nejtragičtější bylo, že dvorní rada, pán starý,
10
nehlučný a netlustý, byl mezi všemi těmito nádherami tak ztracen, že mladý muž se musil velice namáhati, aby ho svýma očima opět nalezl. Dvorní rada sice neměl na sobě žádného mimikry, nebyl oděn ani do barev starorůžových, staromodrých, sévreských, ani do lesků bělostných, ani zlatých, ani křišťálových, ani se nepodobal perskému koberci, ani nebyl natřen šelakem, nýbrž měl oblek předepsaný pro jedenáctou hodinu, ale přece jen v tom všem mizel, i se svou učeností, i se svou proslulostí, se svou duší, dobrotou i taktností – jako se ztratí jehlice na perském koberci.
Když se posléze – tedy asi za dvě vteřiny, po které trvala tato neviditelná vnitřní tragedie – zase setkali, mluvili spolu o věci a pak mluvil dvorní rada intimněji, též o jiných věcech, aby zapudil strachy mladého muže. Trvalo to delší chvíli a dvorní rada propustil ho slovy vlídnými a ušlechtilými, těše se na práci mladého muže a slibuje svůj upřímný zájem.
Pak míjel rok za rokem. Eros, Plutos a Sláva, tři tlusté bohyně z básně Baudelairovy, několikrát utekly před mladým mužem, který pak již byl méně mlád, ale pracoval stejnoměrně, až jednou spatřil dosažený cíl, poslední tečku díla. Sebral práci a šel. Uměl již jezditi zdviží, měl i visitky a skrovný titul. Šel k domu s pěti líbeznými balkony nad branou.
Vstoupiv na hlavní třídu spatřil několik černých praporů. Nu, někdo umřel! Přiblížil se k domu. Viděl postříbřené funebráky, opremované koně, vůz mrtvolný a vůz na věnce a cylindry a zevlouny. Brána domu byla dokořán.
„Hloupá věc“,věc,“ pomyslil si, „aby tak starý pán šel také na pohřeb a já šel nadarmo!nadarmo!“
11
Chtěl se zeptati, čí je to pohřeb, ale zdálo se mu, že už je trochu pozdě, proto vklouzl do vestibulu a ubíral se s několika lidmi nahoru, ukryv svůj svinutý rukopis prozřetelně do kapsy.
Byl mrzut, a tu již nahoře se třásly schody a jen tak že měl čas se vyhnout do chodby v patře. Funebráci táhli velkou těžkou rakev, nadouvali tváře, zatínali zuby, těžce sestupovali, neboť musili sestupovati uctivě a opatrně, aby neurazili kus zdi nebo zábradlí nebo rakve, aby nezakopli, neklouzli, aby – – zkrátka všecky možné námahy se jim zračily ve tvářích. Ó běda! Vždyť to nesou samého dvorního radu!
Tehdy se mladý muž bolestně zastyděl. On jde se svým bláznivým, nepraktickým rukopisem v kapse, a dvorní rada se jen bojí, aby ho dobře a bez úrazu snesli po schodech do vozu a aby se cestou nesplašili koně. Na pohřeb mu nemohl jíti; neměl titulu, neměl roucha a snad by si byl starý pán ani nepřál, aby mu šel na pohřeb. Vyčkal tedy chvíli na chodbičce jako v úkrytu, pak sestupoval sám.
A tu viděl, že tabule v oknech schodiště jsou poškozeny, že je tu vyhlídka na banální, protivný úzký dvoreček; zahlédl pavučinu na stropě. Mosaz se neleskla tak divotvorně, kokosový kobercekoberec byl nudný, hloupý, mramor, syenit, broušená zrcadla i zdviž s gotickým mřížovím – to vše bylo tak banální, nějaké ustarané, zašlé, protivné. Vyšel ven a skryl se v zástupu. Ještě viděl funebráky. Vždy se mu zdáli tak prvotřídní, důstojní, mocní, jejich fraky tak bezvadné, vozy skvělé a řemení koní vůbec prima. Ale tu viděl jen tváře unuděné, odulé, cítil až pod kůži, že fraky funebráků byly již stokráte nemilosrdně kartáčovány a všecko, všecko bylo tak nevlídné,
12
šeredné, odporující, i ty cylindry, závoje, šaty, pleše a tváře panstva se zdály laciné, papírové, nouzové, ubohé, tovární.
Zlobil se na sebe, a nevěděl vlastně proč. Styděl se za něco a nevěděl proč. Pak šel za pohřbem a vzpomínal na starého pána s lítostí.
Ach ano! Za chvíli budou míti reportéři plny ruce práce. A v noci sazeči budou musit sázeti sloupce o dvorním radovi. A ještě zítra a snad i pozítří. Ba ještě za týden se něco kmitne v novinách a pak ve výroční den.
Viděl funebráky. A viděl sazeče. Dnes byl vlastně den veřejného triumfu dvorního rady. Funebráci i tiskaři mají perný den. To jsou dva stavy, které dokumentují lidskou slávu, slávu nesmrtelnosti na tři dny.
A čas uplyne. Vyjdou díla dvorního rady, snad! Za několik let bude se citovati jeho jméno a některá jeho věta. Pak budou nové příručky věd a umění a toto jméno bude vytištěno ještě v příručkách. A příručky zestárnou, jen pozlacovač obnoví jednou zašlé, zapomenuté jméno na náhrobní desce. A dcery snad budou jednou svým vnukům ukazovati jeho fotografii v albu.
Šel se svým nenáviděným, prokletým rukopisem, do svého bytu v předměstí. A vzpurně se modlil, aby ho Bůh chránil od skvělého eskuriálu, slávy, pohřbu a památky, jaké byly údělem dvorního rady.
13
ZA ROHEM
Jest večer a poslední den v měsíci, v měsíci mlhavém a krutém pro chudé a opuštěné, v měsíci listopadu. Neudeřil dosud mráz a deštivá mlha posměšně si zahrává s teplem a výparem ulic, s hladem na konci měsíce a s lidskými útrobami. Nahradíme smutek jiným jedem, třebas úšklebkem, a jdeme. Kéž spatříme nejšerednější ženu na světě, chloubu všech strašidel a důstojný protějšek němé tesknoty!
Ještě půl hodiny zbývá do schůze, pořádané v největším restaurantu města. Rozsáhlá okna domu vyfukují rozsáhlé obrazy světla, z hlavního vchodu vydechuje světlo jako opilý plamen z otevřené pece. Vyhlazené a vyleštěné plochy podlah, zdí, stěn a stropů čekají jako emailované tváře lhostejných, plnokrevných a uspokojených žen, které by mohly jíti spat. A za hodinu na nás sáhne pěna piva svou paradoxní tíží a těžká závaží lustrů, žárovek a zrcadel stisknou nám mozek a plíce jako parádní lis na mučení a popravu distinguovaných zločinců budoucího věku. Budou anekdoty a vzpomínky, bude chvála opojnosti, bude chvíle paralysy, kdy minulost zmizí jako motýl v koutě a budoucnost zabzučí jako moucha ve zvonku žárovky. Neuteče tato chvíle, dosti času. Bude příliš mnoho umělého světla a umělých reflexů v broušených sklech zrcadel i v broušených i v kalených očích lidí. A venku je stín, okouzlený mlhou. Lesní alej pro zasmušilé pouti duše, hřbitovní cesta; stíny domů, rohů a průjezdů.
14
Pojďme se podívat, co dělají toulavé holky před prvním; jest to zajímavo. Za hodinu zasedneme k bílému ubrusu a nad stolem bude se vznášeti všecko možné, jen ne vzpomínka na atmosféru blízkých ulic, na tmu, tesknotu, na ozvěnu kroků, rachocení rolet, vrat a dveří, na možnost zvláštních a podezřelých choutek a zvědavostí. Ať se třebas i řekne, že nám bude lépe chutnat pivo a že si zpestříme možnou chvíli zámlky celé společnosti vzpomínkou na tuto chvíli tuláctví, podezřelejšího a i ve své imaginárnosti pustšího a těžšího než jakýkoliv hřích, reálně dokonaný.
Aby dráždivost tohoto hříchu imaginárního byla účinnější, vzpomeňme si, že naše kapsa jest dnes, posledního, právě tak prázdná jako kapsa kohokoliv, jenž dnes mrzutě spěchá domů do své postelepostele, a že jsme pouze pozváni. Netřeba vysvětlovati a zdůrazňovati, že to jest přitěžující okolnost a že z toho důvodu bude naše zacházka tím zvrácenější a divnější.
A věru, že na sebe upoutáme pozornost žen, které tohoto večera mají nejtěžší práci a nejsmutnější pohledy. Není peněz a chodníky jsou dnes opravdu dvakrát delší a nohy dvakrát kratší. Ale oči! Oči! Člověče, který tak málokdy vidíš oči, upřené na tebe, který lačníš po očích, poněvadž v očích je svět a svět se ti vyhýbá, dnes můžeš viděti oči, dívající se na tebe, prosící a nabízející, ať patří ty oči komukoliv, ale jsou to oči! Oči! Ale nejen oči, které se pohybují v očnicích, opatrně a vyhýbavě, ale i celá tvář s kadeří po straně a s okrasnou konturou stínu na tváři nebo na šíji obrátí se k tobě tím kouzelným, hieratickým pohybem, který propůjčuje odlesk milostné nádhery i nejsměšnější čarodějnici světa. A stačí trochu zvědavosti, vyjevených očí a zaražení kroků, abys uslyšel
15
i hlas, hlas, mluvící k tobě, k němuž nikdo nemluví lidskou řečí než v obchodě či v úřadě!
Opravdu, výpočet byl správný a dlažba pláče pod kroky přidušeným pláčem a prostory ulic a zákoutí jsou jako varhany, když se odmlčí po zádušní mši a ještě zapáchají zhasnuté svíce a umrlčina. Věru, vešly by se do těchto prostorů ulic, průjezdů i světnic za zhaslými a zastřenými okny mrtvoly všech lidí, kteří tu žili nebo prošli! Lidé neumírají všichni najednou, i smrt zachovává dělbu práce. Chodíme příkopem smrti. Těšíme se hrůzou, že někdo přikryje celou ulici i s námi víkem a spustí do hrobu a dobře zasype studeným, těžkým blátem, i s tou velkorestaurací, i s automobily, ženami, očima, nabízejícím hlasem i zvědavostí a steskem.
Ach ty, která ničeho netušíš a obcházíš kolem rohu s ruční kabelkou a lacinou kožešinou! Bolí tě nohy? Čekáš a počítáš, mrzutě a smutně? Nech si říci, že tvé šaty ani na dálku, ani ve stínu neutají pokročilost tvých let a únavu tvého života. Rytmus tvých kroků jde jako kyvadlo špatně zavěšených hodin a tvá postava připomíná tělo na pitevním stole. Nenalžeš svěžesti, vášně a bujnostibujnosti, a přece chodíš, chodíš, chodíš – – – Nebojíš se, že někdo před tebou uskočí? Či chceš snad svým zastoupením zmařiti každému chuť na slídění po šťastnějších a mladších?
Hle! Před jedním krámkem mladé děvče v prvním roce své krásy něco dělá! Co je to? Ulice jest již skoro prázdná, krámy zavřeny, a děvče stojí před krámkem, drží v ruce škatuli s nějakým drobným zbožím, přebírá je a nějaké odpadky vyhazuje a vyfukuje do ulice. Má ještě dětské šaty, dětské pohyby, dětskou krásu, stojí jako srnka na kraji seče a tváře jí planou, v ulici je tma. A
16
ty chodíš a sto kroků za tebou chodí jiná a jiné, chodíš kolem děvčete před krámkem a děvče dělá svou tajuplnou práci jako víla v pohádce, a ty chodíš, chodíš, chodíš – –
Musím ještě jednou se na tebe podívat a pak půjdu zasednout ke stolu, pod hrozny žárovek, jako k hostině na lodi, odsouzené k půlnočnímu ztroskotání.
Ach! Sestro! Ale ne! Neměl jsem nikdy sestry! Kdo tedy jsi? Koho poznávám v tvých šedivých slídících očích s unavenou zelení? Koho poznávám ve tvém stáří, ve zvadlosti tvých tváří a v tíži tvého zakletého těla? Co hledáš a kam jdeš? Která potvora tě žene, co jsi ztratila, co tě trápí a tlačí? Kdo tě tak ustrojil – – Ach, nešťastná a chudá obludo, co bych uviděl v zrcadle tvých vyčerpaných očí, kdybys mi je otevřela v muce úzkosti! Kde jsme se už potkali a kdy se zase uvidíme? Neslídíme po téže věci? Nepůjčujeme si svou masku v jednom a témže krámku hrozného tandlmarku, nekrademe si svou podobu?
Ať jsi kdokoliv a odkudkoliv – ach, co bych ti měl přáti! Odvésti tě na chvíli z temné rakve do rakve restaurantu? Teď mne právě nebolí nohy, snad bych měl vzíti tvou ruční kabelku a choditi, choditi, choditi – aby sis mohla sednouti na schod a dívati se chvíli pokojně na děvče před krámkem, nebo si zahaliti tvář svou kožešinou a na minutu si zase jednou po letech zaplakat. Vždyť není tvou hrůzou tvá neřest v koutě či brlohu, ale to, že chodíš, chodíš, chodíš, jako by smrt postrkovala tvoje nohy, a hodiny míjejí, míjejí. Měl bych aspoň na půl hodiny chodit za tebe, vždyť bys v tuto časnou hodinu beztak ničeho nezískala i nevydal bych se v nebezpečí činu, jenom bych odchodil za tebe několik strašných kilometrů bezesného čekání na smrt.
Ale už jest čas jíti do restaurantu.
17
SVŮDCE
Před vjezdem do malého starého zámečku, kde již od pradávna místo vrchnosti sídlili jen úředníci, hráli si hoši. Karlík důchodních se učil tlouci špačka, Otouš lesních z blízké myslivny miloval kuličky. Děti lesních dělníků byly mu podřízeny, panoval nad nimi v chloubě i sebevědomí. Občas vyšla služka, nesoucí truhlík se slepičím žrádlem, nebo jdoucí do dřevníka podívat se, zda se děti neperou. Panské služky byly čistotné a mnohem onačejší než podruhyně a služky u sedláků. Volaly na děti jmény zdrobnělými a netykaly jim. Tím byly děti panských úředníků privilegovány před dětmi ostatními. Ale nejspíše jim to nestoupalo už do hlavy.
Ve vesnici byl jarmark. Zdola z návsi zaznívaly zvuky kolotoče, píšťalek, trumpet a frkaček. U zámečku stál patronátní kostel s červenou bání a zlatou makovicí, kterou před několika dny nasadil pokryvač nad shromážděním úředníků, faráře, starosty, učitelů a jiných diváků. Zdál se na věži jako holubholub, a když ukončil práci, provolal, drže se levicí stopky makovice, slávu panu hraběti, patronu kostela, vypil sklenici nějakého nápoje, pak jí mrštil dolů, sklenice se roztříštila, zazvonila, a nebe bylo modré, hluboké a letělo kolem věže, jako by bylo pozorováno z kolotoče. Kolem zámku byly tři zahrady, květinová, ovocná a pro bílení prádla, všecky pro úředníky, bez přesného rozdělení. V ovocné byly mravenčí kupy, rostla divoká pažitka a maliny a na podzim se sklízely švestky do kádí. Na dvoře stály čtyři staré kaštany, mezi
18
nimiž o Božím těle strojili oltář. V té zahradě, kde se na trávě sušilo prádlo, pozorunejhodnější bylo jakési rumiště a smetiště v dolíku. Na tomto rumišti rostl a kvetl blín, mnoho blínů, krásných umouněných princezen s neumytýma nohama, divokých jako sny a zasmušilých jako píseň o hraběti Fridolínovi, kterou zpívaly služky, žehlíce prádlo. Ale v čítance hoši četli, že blín jest jedovatý.
Nejbledší z hochů stál samoten, opíraje se o starý ořech. Bylo mu do hry, ale dnes byly hry již rozděleny. Hoch, který ho naučil dělání píšťalek i s dlouhou tajemnou formulí, který uměl dělati nejen bezové bouchačky, ale i stříkačky a výborné, nezlomné písty, a věděl, kudy má vlézti do louže pro puškvorec, nepřišel. Bledý hoch přelezl plot a loudal se k smetišti. Nad smetištěm byla okna salonu. Ze salonu zněly akordy klavíru a ženský hlas, zpívající nějakou tesknou a snivou píseň. To byla teta. Hoch poslouchal až do konce, pak flašinet kolotoče vpadl svým zuřivým, útočným i zoufalým kvílením i tancem do podvečerního ticha a svět se točil v modru. Hoch se díval na smetiště. Měl rád toto smetiště s kopřivami, hluchavkami, divokým křenem a blínem. Tu zcela tajně a mámivě se něco zachvělo a zavonělo zakázaným a rouhavým dechem. Divná rostlina s bílými květy, jako lilie, nesoucí též pichlavé kaštany. Ale nebyla to lilie svatých, byla to lilie hříchů, zkalená krása, a vůně zvrhlá, až dávivá; chlapec to musil utrhnouti. Vzpomněl si na nástěnný obraz ze školy, na němž byly jedovaté rostliny. Ano, to jest durman. Ulomená lodyha pouštěla nazelenalou, dusivou a lepkavou šťávu do jeho dlaně, voněla hnilobnou sladkostí, a květ se tiše usmíval neviditelnou bělostností a hrdou krásou v nějaké vášni, které
19
hoch dosud neznal ani dle jména. Utíkal se svou květinou, rozradostněný a pyšný. Nese jedovatou květinu, krásnou a mnohem vzácnější, aspoň v tomto kraji, než blín.
Ale Karlík se dal do smíchu.
„Fuj, to smrdí, zahoď to!“
Hoch byl v rozpacích; zadíval se na uprášenou silnici. Po ní chodíval se strýcem a tetou kolem lesa a díval se na daňky s pěknými lopatkami a vyjevenýma očima. Ale Otouš z myslivny je viděl každý den a věděl o nich více. S ním se nemohl měřit. Karlíka jednou přepral; to byl jediný triumf, ale zato musil jezdit na praseti a řval. Služka ho držela, prase křičelo a Karlík se popadal za boky. A teď přišel jiný hoch, protivný; nesl si gumový prak a hleděl na ořech. Prý má prak na ořechy. Toho si bledý hoch nemohl dát líbit, neboť ořech před vjezdem byl požitkem jeho strýce v zámku. A loupání ořechů jest věc nesmírná, neboť žlutá barva s prstů nepustí ani mýdlem za dva dny. Ale hoch s prakem zdůrazňoval, že ořech již nestojí v nádvoří zámku, že tedy strýci do něho nic není. Bledý hoch se díval na druhé děti, ale nikdo mu nepomohl. Bledý hoch se nemohl naučit házet kamením a každý se mu vysmál, když se o to pokusil; hoch s prakem nejen že uměl házet výborně, ale uměl si i plivnout do dlaně, pískat na dva i na čtyry prsty a mimo to měl prak a byl vůbec v převaze. Bledý hoch přelezl plot a šel k smetišti.
A jak hledal, nevěda co, opět něco našel. Byl to orlíček, jaký měli v květinové zahradě před průčelím zámku. Jak se sem dostal? Hoch rád trhal květiny, právě proto, že jich trhat nesměl. A tato květina se slavnostní elegancí fialových zvonků, tak silně připomínající nádheru ornátů, královských rouch a květinové hýření Božího
20
těla, dráždila ho k vášnivému zlodějství. Už ji měl. A šel, zpupně. Vždyť strýc jistě o tomto orlíčku neví, a rostl na smetišti. Teď se mu Karlík nevysměje, neboť orlíček nesmrdí. I ukázal vychloubačně orlíček Karlíkovi.
Ale v Karlíkovi pohled na krásnou květinu vzbudil krvežíznivou zlost. Kde prý to utrhl. Na smetišti. To smetiště že patří do části Karlíkova otce. Že prý ne. I vzplála nenávistná hádka o smetiště. Bledý hoch se připravoval k pěstnímu boji, ale tu si vzpomněl na poslední útočiště Karlíkovo, totiž pláč a žalobu, po které strýc vedl soud, jenž se končíval neprospěšně. l zahleděl se do prachu bílé silnice a vzpomněl si, že jest sirotkem.
Ano, po této silnici odešel kdysi otec, jenž ho přivedl za ruku k strýcovi a tetě. Vrátí se kdy? Silnice, která vedla z jiného města ke hřbitovu, na který odvezli před rokem jeho matku, byla pokryta takovým bílým prachem. Měl tušení, a nevěděl proč, že otec už se nevrátí nikdy. Bílý prach! Něco krásného jest v bílém prachu dlouhých silnic, i když vedou jen kolem panského cukrovaru nebo kolem řepkového lánu. Jest v něm smutek a smutek voní vůní jasmínu a růží, z nichž byly uvity věnce na matčině rakvi. A bledý hoch měl rád jasmín a růže, poněvadž voněly, když ležel v postýlce po modlitbě, hvězdy svítily ze zahrady záclonkou okna a teta zpívala v saloně u piana:
Kvetla krásná růže bílá,
víc jí trhat nebudu – –
Zadíval se na kostel s bání a zlatou makovicí; rád by nasadil také zlatou makovici na takovou věž a provolal panu hraběti slávu a rozbil číši vysoko nad hlavami
21
panských úředníků a učitelů a pana faráře, který někdy přicházel k strýcovi na návštěvu, ale jehož se nyní bál, poněvadž byl jednou s něčím poslán na faru a vrátiv se, vyřizoval, že pan farář není doma a paní farářová nechá děkovat, začež sklidil náramný smích. A nebylo, čeho se chytit, než vzpomínek, poněvadž sny o budoucnosti ještě spaly v peřince.
Tu přicházel od vesnice starý vandrák v šatech ještě starších, prastarých, prašedivých, odraných, a nesl mošnu, držel zahnutou dubovou hůl. Nádvoří zámečku bylo průchodní. Dal se do řečí a do šprýmů s dětmi, každému něco řekl, jednoho pochválil, jiného poškádlil; posléze spatřil bledého hocha a nevěda už, co říci, vzal hůl, obrátil ji a rukojetí ho chytal za nohu. Ale bledý hoch byl pyšný. Což nepatří k zámku? Nepatří mu část té důstojnosti, kterou vrhá hraběcí erb nad branou dvora? Což je synem sluhy nebo čeledína? Rozzlobil se, uskakoval, ale poněvadž dědek byl čiperný, uskakoval marně. Zahanben začal nadávat:
„Dědku škaredý!“
Byl by rád řekl něco mnohem strašnějšího; neboť kypěl zlostí, ale neuměl dosud.
Veselý dědek ho ještě chvíli sužoval, ale pak se umoudřil a otevřel svou mošnu. Nabízel dětem píšťalky, ale peníze, které děti dostaly na pout, byly již dávno utraceny. Dědek však nebyl smuten. Byl-li dědek podnapilý, tomu ještě děti nerozuměly. Ukazoval jim hračky a kudly. Takových věcí viděl hoch už mnoho, to jím nehnulo. Ale hlavní trumf si dědek nechal až na konec.
Začal z mošny vytahovat provázek, pomalu, aby napětí rostlo; několik složených dřívek, jako skládací vějíř. Tu zatočil provázkem a dřívka se rozložila v holubičku,
22
spanilou, netušenou, divotvornou. Dřevíčka byla vyřezávána ornamenty, jakých hoch dosud neviděl, a holubička se otáčela – – Dědek stál, svítil očima, děti byly vyjeveny.
„A takovou z vás každému přivezu! Já je sám dělám, i ty kudly, i ty píšťalky!píšťalky!“
Tu hošík pocítil temný stud a závist i hrabivost. Dědek si ho nevšímal. I protlačil se do klubka dětí, a zlomeně řekl:
„Mně také?“
Dědek zdvihl oči, neboť mluvil toto jenom k druhým dětem, a lhostejným, vychladlým hlasem slíbil:
„Také!“
Jak dědek s holubičkou zmizel, na to se hoch již neupamatoval. Ale odešel, zmizel a hoch stále čekal na dědka s holubičkou. A nemohl říci, zda čeká více na holubičku, nebo na dědka. Snad by byl přivítal dědka i bez holubičky, neboť byl to divotvorce. Sám holubičky dělal, sám je mohl rozdávat, sám s nimi chodil ode vsi ke vsi, sám, dědek. Dědek škaredý, ale krásný, tajemný; dědek, který se směje, dědek, který chodí v odřeném, prastarém kabátě a v zkornatělých kalhotách, škádlí děti a vypadá jako syčák. Krásný dědek a moudrý dědek! Hoch byl sirotek, kdo ví, zda se otec vrátí! Nevrátí se! A dědek by mohl naučiti hocha dělati holubičky! Dobrý dědku, kdy přijdeš?
Dobrý dědek se stal hošíkovi pohádkou. Stokrát na dědka zapomněl a stokrát si na něho vzpomněl, stále vděčněji. Dědek se neobjevil již nikdy, hošík se stěhoval s místa na místo, toužil po tom, aby uměl dělati holubičky, rostl, vyrostl.
Dědku dobrý, setkáme se ještě? Či jsi byl jen pokušitelem, svůdcem? Nebo jsi byl Pánem Bohem z našich pohádek?
23
SVÍCE A KOSTELNÍK
Byl to kostel v městě menšinovém, ve městě menšin národnostních i náboženských, kde netušený výsledek války zvrátil starožitný řád věcí, těžce dolehl na občany a změnil i vnější tvářnost ulic a domů. I kostel patřil náboženské menšině a byl značně převyšován dómem ritu jiného, ale přece jen trpěl mnohem více novým stavem věcí než zvyklou konkurencí s ostatními chrámy, modlitebnami a temply. Řeč, ve které byly napsány nápisy na obloucích klenby i na stěnách, stala se z řeči panující řečí nepřátelskou, řečí, vyjadřující hněv a zášť občanů pestrého i zpestřeného města, slova, jež dříve znamenala „Můj dům jest dům modlitby“,modlitby,“ znamenala nyní jakousi tajnou a smluvenou irredentistickou formuli, svatí tohoto národa, malovaní velmi živými barvami na oknech presbyteria, zdáli se opovržlivě a přísně i výstražně shlížeti na všecky, kteří se opovažovali mluviti zde jinou řečí, ba i nejvlastnější symboly náboženské zdály se býti plny této špatně utajované nevraživosti. Snad počestní občané minulého století jaksi pudově objednávali všecky řemeslné práce pro tento kostel z továren, ve kterých byl již vypěstěn sloh, příbuzný pudům občanstva neurvalého a záludného. Ba zdálo se někdy novým vetřelcům do těchto starých politických tradic, že i kněz při obřadech z celého srdce svého se modlí za jejich zkázu a všechno myšlení i konání oživuje a rozněcuje duchem chystané pomsty. Ale to mohlo býti zdáním, neboť půda ve městě byla horká a vzduch byl zlodějský,
24
takže noví lidé mohli viděti příšery i tam, kde jich nebylo.
Nejpodstatnější osobou tohoto kostela a strážcem starých tradic byl starý kostelník. Kněží se stále střídali, byli to kněží z občanstva domorodého i kněží národa vládnoucího; potkávali se, pozdravovali se a přecházeli mlčky. Domorodí, starousedlí, se usmívali s opovržlivým ledovým chladem, pohlíželi na kněze vládnoucího národa jako na kacíře nebo na podezřelé a náchylné ke kacířství, simonii a usurpatorství. A tito chodili tu jako mládenci v peci ohnivé a pohledy občanů starousedlých lpěly na nich jako na podvodnících a svatokrádcích, chráněných zákonem státu. Ale kněží se střídali, střídaly se i modlitby a písně v různých jazycích lidu, kdo se však neměnil, to byl starý kostelník. Byl to občan starousedlý, byl to občan malý, s krátkýma ohnutýma nohama, jako by stále jezdil na mezku a jako by mu chůze po dlažbě chrámové působila zvláštní obtíže. Byl plešatý jako krejčí v neděli dopoledne, když dodělává poslední práci a těší se na odpolední hospodu, ruce jeho stále byly připraveny k štulci a jeho zlostné, malé a zapadlé oči stále vyhledávaly někoho, komu by měl štulec dáti. Ostatně kluci, kteří ministrovali, byli holotou neobyčejnou; největší zlost působil nejmenší ministrant, hošík ze sirotčince, který sice uměl odříkávat latinská slovíčka, ale zvonil, když neměl, a nikdy nezvonil, když měl, špatně podával konvičky a kostelník vždy několikráte přiběhl, klukovi dal štulec, dva, při ofertoriu stál za ním, s rukama připravenýma k boksu, a trhal mu věci z rukou, svítě zuřivě očima a trhaje hlavou, po jejíž pleši se kmitaly odrazy barev a světel. Ale nejsvrchovanější tvářnost ukazoval, když chodil po kostele vybírat. Zvonil sveřepě, vztekle
25
a nechtěl-li někdo podati ofěru, strčil mu hlavu i zvonec až k očím, zvoně až do ohluchnutí a výhružně píchaje očima, křivě ústa a škubaje čelistí. Byla v něm síla a energie, byl v něm duch doby, rassy i tradice.
Ale jedné neděle krásné, letní, plné květin, tepla, vůně a ptačího zpěvu, kterési neděle po svatém Duchu, když byla sloužena mešní oběť u hlavního oltáře o hodině jedenácté a všecky svíce měly býti rozsvíceny, hořela vedle svatostánku jedna svíce maličká, hořela již naposledy, a vlastně již ani hořeti neměla a jistě by ji už nikde jinde nezapálili, ale kostelník byl lakotný a šetřil vteřiny života svých svěc, které sám kupoval, ať již na paušál nebo na účet. Tedy tato svíce hořela, třebas již byla maličká a mohlo se dosti dobrým právem už předem pochybovati o tom, vydrží-li až do konce obřadu. Ale to se týkalo spíše kostelníka než svíce, neboť zajisté že by se nikdo nezlobil na ubohou, opotřebenou svíci za to, že se jí chce až do poslední krůpěje vosku hořeti ke cti nejsvětější oběti a zahynouti slavně i pokorně právě při ní. A také se tato svíce chovala vzorně, moudře a důstojně, jako moudrá panna, která neplýtvala olejem, ale schovala jej až k příchodu ženichovu. Druhé, vysoké svíce plály zpupně a pohazovaly svými plameny jako ješitné dívky, ale malá svíce hořela tiše, klidně, nehybně, jako hvězda, opatrně, aby se dočkala konce. Už přišlo proměňování, hlavní okamžik. Tu si svíce blaženě oddechla! Vždyť na tomto okamžiku nejvíce záleželo, jen toho když se aspoň dočkala! Blažeností její plamen po prvé poskočil. Ale s plamenem poskočil i kostelník, poskočil jako zlé svědomí a jako strach lakomcův. Ale ne! svíce se umoudřila! Už zase hořela tiše a klidně, jako hvězda. Snad přece vydrží! Svítila na oltář, na svatostánek, do kalichu,
26
tiše a zbožně. Ale když se blížilo přijímání, tu, jako by se její život stal obrazem nebo viditelným odrazem nějaké nesmírné a radostné touhy a díkuvzdání, vzplála náhle jako meteor, div kostelník neklopytl, jak přiskočil k oltáři, neboť byl krátkozraký a díval se na svíci tupě, vyděračně a otrokářsky. Kdyby svíce byla psem, byl by ji udeřil nebo kopl. Ale plamen svíce již byl unášen a šlehal vzhůru v radostném a smělém rytmu, vosk se roztékal a krise hrozila. Kostelník se chvěl rozčilením, ani nepozoroval, že kluk špatně zvonil, otočil se a spěchal pro tyč k rozžíhání a zhášení svěc. Polapil plamen svíce do plechové, pokapané čepičky a tiskl jej do vosku, držel jej pevně a dlouho, bílý dusivý kouř se plazil zpod jařma, pak si kostelník oddechl a ubíral se do sakristie; ale než došel ke dveřím, plamen svíce jako motýl, který byl chlapeckou síťkou sražen do trávy a nemohl se dlouhou chvíli vyplésti, zdvihl svá křídélka, rozepjal je, rozhlédl se, a vida bezpečí, znova se usmál ohnivým výkřikem ke chvále proměněného Těla a z vděčnosti za své osvobození. Kostelník, který zatím opět vystrčil hlavu ze sakristie do kostela, ztrnul leknutím nad opovážlivým uličnictvím svíce. Vrátil se pro tyč a znova chytal plamen; ruce se mu již trochu třásly vztekem, proto trvalo to trochu déle, než plamen chytil. Chytil a mačkal a dusil, a když povolil, mysle, že už je dost, plamének, stlačený a sražený, opět se objevil jako jiskřička a boj začal znova. Plamen měl život kočičí, sotva kostelník povolil, plamen vyskočil, kostelník vystupoval na stupně, obcházel roh oltáře, honil plamen, byl by nejraději vystoupil k oltáři a svíci vzal do ruky, ale to právě nebylo možno. Až posléze po jednom pokuse plamen zmizel a kostelník ustaraně se ohlížel po klukovi, který naléval
27
vodu z konvičky knězi na ruce. Nemoha mu právě dáti štulec, odcházel do sakristie, když nepatrná bílá hvězdička, která seděla neviditelně v ohořelém a čoudícím knotu svíce, rozletěla se v paprscích a plamen vyskočil. Bylo to nepřátelství nesmírné. Zahanbeně a zřejmě zuře vztekem, obrátil se kostelník a pádil pro svou tyč a celé jeho tělo se soustředilo v této chvíli do jeho zježených licousů; až se hrbil spěchem a nohy mu nestačily. Nesl svou tyč jako halapartnu; rána bude nemilosrdná, vytrhne nepříteli srdce i plíce s kusy žeber. Vrhl se na plamen a tiskl zuřivě, veškerou silou; byl by si nejraději na svíci sedl a skákal a dupal po neuhasitelném knotu. Kouř letěl dolů, vosk tekl, až svíce úpěla úzkostí. Konečně! Ministrant už přenášel mešní knihu na stranu epištolní, za chvíli půjde kněz od středu oltáře k levé straně, kostelník stál v cestě. Dým už nešel. Zdvihl bidlo. Kněz vytíral kalich. A hle! Hvězdička vyskočila a zase byla tu! Kostelník si nevěděl rady, zřejmě naznačil posunkem, že kapituluje. Ale vždyť nebylo právě nutno svíci dorážeti. A svíce hořela, plamen se ještě žíznivěji protáhl a právě v tom okamžikuokamžiku, kdy na oltáři a v kalichu nezůstalo již ničeho z podstaty Těla a Krve, kdy oběť byla úplně dokonána, plamen se snížil a zhasl sám ze své vůle, zhasl sám opravdově a navždy, svíce dokončila svůj život, dokončila svůj vítězný boj a její dým byl jako chvála za to, že se mohla dočkati konce oběti a že se ubránila osidlům a útokům kostelníka, který ovšem ničeho z toho nechápal.
Snad to byla roztržitost, co poutalo oči a mysl k tomu podivnému souboji, ale roztržitost tato přešla ve vzrušení a v účast. Bylo to přece jen znamení, nebylo to nadarmo.
Kéž dá Pán Bůh, andělé a svatí, aby život a zápas náš
28
podobal se životu a zápasu této hrdinné, čestné a krásné svíce, která plníc věrně přikázání církevní o mši svaté až do konce, zemřela slavně, dávajíc příklad stálosti a víry!
29
SKOŘICE
Il est un pays superbe, un pays de Cocagne... Netoužili jste s Baudelairem po tom kraji?
Iluse mládí prý mívají ohromné rozměry a rozčarování bývá spíše bolestné než groteskní. Proto chcete-li si založiti skutečné pozemské království ilusí, buďte opatrni! Hle, návrh!
Když už jsme zažili dosti příhod a viděli různé země, oplakali mnoho mrtvých a přestali se nejen smát, ale i usmívat svým bolestem a své minulosti, když už jsme si téměř namířili rovnou do chudobince a obhlédli hřbitov, na kterém snad pravděpodobně budeme ležet, ale když už jsme se smířili i s nejdeštivějšími a nejblátivějšími vandry ať do kterékoliv stanice životníživotní, a to nejen pěšky, ale třebas i s prothesami invalidů nebo se psem, průvodcem slepých žebráků, připusťme si jednou za mámivého rána vzpomínku na kraj nejčistšího dne, nejčistší písně a nejčistšího slunce, ve kterém jsme náhle pocítili radost z osamělosti – oh, radosti! – a vzpomeňme si na nějaké místopisné jméno, které znamená hranici, nejzazší mez tohoto místa, kam jsme sice nevkročili, ale přiblížili se mu zcela reálně!
Stromy sice za dvacet let vyrostou, ale iluse se zmenší a hory se snižuji v ilusi mnohem rychlejirychleji, než jak tomu učí geologie. Běda člověku, který dvakrát v životě vkročí na totéž místo! Obloha už se mu nezdá tak krásná, obzor se súžil, krása zakrněla; ale to jen proto, že už tam neměl co hledati. A právě pohled a gesto zklamání jest
30
urážkou tohoto místa, urážkou mladosti a iluse, surovou křivdou, která stravuje kraj, jenž by jiné lidské mládě znova mohl oblažiti ilusí panenské radosti, a nyní pohled křivého zklamání jako by jej olupoval o plodnost a čest. Připusťme, že by se tak mohlo státi i nám. V těch dobách prošli jsme ten kraj stokráte všemi směry i nesměry, po cestách zakázaných i necestách, za všech hodin denních i nočních, za všech barev, dob a počasí. To ovšem bylo putování jediné, třebas jsme se dotkli některého místa několikráte, z jednoho místa vycházeli a zase se vraceli. Ale když jsme odešli odtamtud do míst jiných, nelze už se vraceti, leč by vypukla nějaká válka, která převrací směry a cesty. A kdybychom dnes tam šli, jistě by srdci našemu bylo úzko a očím smutno a svalovali bychom to na tento kraj místo na sebe. Proto tam nechoďme než ve vzpomínkách a ponechme tomuto kraji všecku jeho slávu nejen iluse, ale i zjevení.
Znáte tedy nesmírnou ušlechtilost a hlubokou, dalekou a magickou krásu lesního ráje pod Třemšínem? Věru, že jméno této hory s nepatrnými stopami starého, podivně starého hradu zní už jako původní jméno některého čarokrásného kouta rajského. Odtud utíká hřeben vrchů k severu, aby jako udýchaná dívka klesl u rybníků padrťských, podobných spíše černozeleným lesním jezerům, a hvozdy nemají konce. Nevím, zda se vám obzvlášť líbil Rožmitál, ale toto jméno zvučelo krásou románskou i českou a z tohoto města vedou bílé silnice do lesů. Snad i jeřabiny ještě stojí u cest a vejdete-li do lesa, jste ztraceni a společnost lidská nad vámi udělá kříž. Neboť tady žijí cikáni, pytláci, poustevníci, duchové, strašidla, myslivci, houbaři, baby i babice, lesní zvěř, zavraždění, uprchlí blázni, uhlíři, formani, zloději a
31
lupiči, násilníci, siroty, rytíři a tuláci. Veverky a kolčavky jsou zde irracionální, datel čarodějný, tetřev jest pak vtělením takového pyšného násilí, že uvažujete o hrůzách ráje. Nebylo snad ráje bez děsu, bez temných a černých míst. Spatříte-li v dolíku u vody zašlou srnu, v rozkladu, jejíž kůže se srstí vysychá a bledne, nezapomenete na ni po celý život. I jinde v oborách běhají jeleni a srnci ve velikých stádech, jejich čela nesou oblohu a oči jsou moudré a hluboké, ale zde, v tomto kraji, jsou jejich hejna poháněna jiným kouzlem, jiným rytmem, jinou písní, takovou, již tušíte jenom jedenkrát za celý život, a jest to ballada prastará, pro kterou byste se vrátili zpět o tisíciletí, abyste ji mohli přinésti v originále, kdyby to bylo možno. A jdete-li těmito kryptami, katakombami a chodbami lesů, přelézáte-li vrchy, vřesoviska, podrosty a balvany, nebo v zimě závěje sněhu a mraky mlh a křišťálových pavučin za vůně poraženého dříví a kouře, chápete, že číhání na člověka a vraždění kupců, dívek a poutníků mělo zde své posvátné oprávnění starobylé loupežné vášně. Ach, věnce na křížích a pod obrázky! Jak to zde voní, jako píseň voní starou smolou, ztuchlým rašeliníkem a pozdravem lesních senníků a lučin! Jeřabiny u cesty a duby! A hvozd smrků a borovic šumí jako za dne stvoření stále stejný zpěv tlumené, černé a divné bouře.
A jest tam samota se zříceninami kláštera teslinského. Opět jméno jako věta kouzelné sonaty. A lesní seče a bukové planiny s vysokou trávou, kde rostou jahody, zmije, pryskyřník a kohoutek? Není vám do smíchu, když vyslovíte jméno: kohoutek? A houpá-li se před vámi ve vysoké trávě pod buky na tisíce růžových kohoutků jako ozdoba dívčích šatů a dále poletují
32
kopretiny a sláva jiných květů, ale svět je daleko a zmij tu jásá svým staroslavným rytmem hadí krásy a hadí slávy. Zmije! Královno! Písni!
Ale k východu se táhne poselství jiných vrchů. Oba Toky a Koruna. Kdo by se nechtěl udáviti vřesem! Ale dole spí Padrťské rybníky; spí, ale v bdělosti; houpají se. Nebe nad nimi letí; cesta k západu se kroutí za nízký les. A za tímto lesem jest Skořice.
Jest to vesnice v plzeňském kraji a nebyli jsme v ní dále než u první chalupy, na které byla tabulka, hlásající, že vesnice tato slove Skořice. Třemšín bylo viděti se strany severozápadní. A důl, nové obzory, nová tvář země. Dívky v bílých zástěrkách vycházely ze zahrádek do pastvin v dolíku pod Třemšínem, kde se pásly krávy. Tam bylo nejlépe se zastaviti, usmáti se vděčně a jíti zpět, zase tím malým lesem k Padrti, sednouti si na vysokou mez k mateřídoušce a odpočívati.
Skořice! Skořice se jmenuje toto magické místo! Co tam jest? Jaké tajemství a jaká krása? Proč jsem se ostýchal tam vejíti? Jak divně by se byl asi změnil můj život, kdybych tam byl býval vešel, vstoupil do hospody a čekal, co se stane! Uvažme! Snad by se bylo něco stalo, co by se mne sňalo množství viny jako absolutorium. Snad bych se byl stal zahradníkem nebo uhlířem; snad lesním zlodějem, starostou v obci, dobrodruhem, rebelem, vladařem tajné společnosti, čarodějem, boháčem, knězem. Blízkost nějaké neznámé a přemocné krásy mne zadržela. Člověk jest tvor bázlivý a nerozhodný, i když to zakrývá. Když jsem pak šel přes Malý Tok lesem sedmnáctého století, vzpomněl jsem si, že touto cestou jistě nesl starý žid zázračnou korunu z báječného pokladu, který prý Avaři zakopali v kterémsi neznámém řečišti pod Karpaty.
33
A tu se mi zdálo, že tento starý velebný žid na této cestě padl slabostí, neboť cesta tímto lesem jest taková, že se vám chce umříti, žízníte po smrti, a tento žid zde jistě umřel, jen pacholík jeho zanesl tajnou šifrovanou zprávu o tom, kam žid před smrtí zázračnou korunu z avarského pokladu v tom lese zahrabal; a kam mohl pacholík jíti než do Skořice? Vždyť Padrť není způsobilá, aby se tam takový posel zastavoval! Vrátit se a poptávat se ve Skořici po záhadném pacholíkovi? Ach, už jest pozdě! Ale proč se jiný vrch jmenuje Koruna? Není to znamení? Oh, znáti tajemství a býti strážcem pokladu! Býti strážcem, toť více než míti poklad! Poklad, toť jmění, ale býti strážcem, toť více než býti pánem! Neznáte pověsti?
Ale i lidská, blízká krása byla zde stísňující. Jest třeba býti unaven, hladov, žízniv a sám. Kořeny a kameny, které se kladete do cesty, rytme melancholický! Viděli jste osvětlená okna myslivny v hlubokém lese za noci? Slyšeli jste smích a zpěv? Ne jako známí, ale jako chudí, neznámí a podezřelí cizinci, na které jest nejlépe pustit psa? Nevím už, jak a kde stojí osamělé chalupy na stráních mezi Padrtí, Teslinami a Skořicí, ale jistě tam jsou a vítr voní vlnami, trávou a lesem, kraj pražský, plzeňský a písecký se tu někde dotýkají, každý šeptá tu své písně a pověsti, snad proto jest zde bludný kořen touhy a snů, výstrkov lidí i dokonalá samota. Kraj pro prvního člověka před stvořením ženy. Ale nechte mluviti vítr a vlny, kvítí na mezích, slzičky a mateřídoušku, záhon žita a les bez konce, který vás zavírá jako nádherný věčný žalář.
Jest na stráni pod lesem chaloupka dřevaře, šindeláře nebo pohodného? Ach, jistě jest tam dívka ve světlé sukni, s bosýma nohama, jejíž hlas jest silný jako kořen borovice a copy její jako věnec z chvojí, jen z očí jí svítí tajné
34
veselí pomněnek a rytmus bílých ztepilých údů jest týž jako rytmus bílých oblak, jež tu bloudí nad krajem, přijímajíce odlesk jeho rybníků, podobu lesů a větrných hnízd. Nemyslíte, tam že chodí tajní dudáci a pištci vyhrávat dostaveníčko při záři velikých hvězd, při nichž se rozvíjejí konvalinky a usínají slavíci, v tom okně prastaré chyše že se zjevuje dívka z písně milostné, vzbuzená ze sna, a milenec stojí před ní jako před živou skálou, kterou nutno obejmouti a zavolati jménem? Tady se zrodila píseň, tady se seběhly její slova a její tóny ze všech lesů a hor české země a oměj kvetl u potoka při kvakotu žab a potýkání raků. Kolik kohoutků se rozechvěje větrem jako růžové třásně dívčího šátku, cikánského šátku! Písně, pastorkyně, siroty a cikáňata, tento kout jest naším tábořištěm! Dobře jest nám zde. Šindeláři tlukou šindele, střechy se svítí, Skořice jest za lesem, není jí vidět, a tady na rozcestí lišek u silnice to asi bylo, kde upálili cikánku čarodějku.
Jest to zpráva kusá a neurčitá a nevím už, kde jsem ji četl, ale jistě ji zde upálili, neboť toto liščí rozcestí jest takové, že kdyby tu žádná cikánka ještě nikdy nebyla bývala upálena, bylo by nutno historii doplniti. Sami bychom snášeli suchý klest jalovce, který hoří plamenem růžovým s jiskrami diamantovými a kouř má fialový a stříbrný, a větve borovice, které voní smolou a praskají a jehličí jejich šustí v ohni jako májový dešť, přikládali bychom pod cikánku a žasli, jak jest krásná, bojíce se jí a plačíce pro ni. Proč ji upálili? Prý čarovala, více se neví, ale byla prý tak krásná, že zamilovaného jinocha násilím musili držeti, aby se nevrhl k ní na hranici. Asi mu dali obuškem do hlavy, aby ho omráčili. A prý nad ní všichni plakali.
35
A opakujeme si: prý čarovalačarovala, a když ji pálili, všichni plakali nad její krásou.
Ale teď nevíme, byla-li to dívka z písně milostné v okně s jinochem se objímající za hry tří hudců v májové noci, či cikánka čarodějka, po kom zdědil tento kraj svou divnou a mocnou krásu. Snad by to věděly dívky ze Skořice anebo šindeláři z Padrtě, snad babka, která tudy nosí v nůši na zádech máslo a vejce na trh do Příbramě; snad lze zvěděti něco i o židu a pacholíku se zprávou o zázračné koruně, ale jak nalézti cestu, když liška přes ni přeběhla a cesta odtud vede jako žertem ke Třem trubkám a na Nový svět?
Častokráte si vzpomínám, ale bojím se vždy dojíti až na konec, neboť každý člověk se ostýchá krásy. Nebylo tu milování veliké a prudké jako jarní zpěv až k zbláznění, smíchu a tanci? Nebyla tu žárlivost, prudká jako pohled zmijin do červencového slunce a křivá přísaha, zrozená z hadích vajíček šílené bolesti? Smrt jest zde tak přirozená jako děvče se srpem, děvče s tvářemi růžově zlatými, podobné osamělému tetřevu na oblouku smrčin.
Laskavec mají v chudých zahrádkách a stropy v samotách z tyčí, kterými seno propadá. V seně na půdě u komína také sova usne; sova i duch i cikánka ze zvědavosti; měsíc svítí děrou ve střeše, měsíc svítí oknem do světnice a děrami stropu se sype seno i pohledy. Kočka přede u kamen. Píseň spí, a touha milenců jest bdělejší než kočka a tajnější než píseň. Cikánka se nebojí hleděti dolů, do stříbrných vln měsíce, do stříbrných vln polibků, do stříbrných vln objetí. A láska jest jako zrcadlo, ve kterém se duše vzhlíží. Cikánka navštěvuje půdu a dívá se jako strážný duch. Ve dne se potkává s dívkou za světla denního, v samotě květin a lesů, hádá jí a uhodne,
36
poví vše, všecko. Poví, jak jest krásná. Krása stojí proti kráse. Laskavec daruje jí na památku, ale tu vzniká píseň o kráse lásky.
Co dále? Ach, mnoho kombinací, ale každá z nich vede nutně na hranici.
Poslouchám z dálky, ze středu města, píseň neviditelných lesů, daleké mladosti, píseň čarodějnickou, staroslavnou. A chytám-li její přerývané zvuky za bdění i ve snách, vždy se ozve jméno Skořice!
37
BODLÁK
Stalo se vám snad někdy, že jdouce z úřadu, obchodu, roboty nebo z žebroty, byli jste zaskočeni na křižovatce dlouhých ulic úzkostí ze svých vlastních trampot uprostřed úzkostí jiných a poznali jste děsivou hrůzu poledního ruchu, který skučí jako šílený automobil mezi hodinou dvanáctou a druhou odpolední. V té době čtyřpatrové domy dýchají pohovou oběda, ale na ulici nikdo nejí, ač po ní spěchají tisíce lidí, a zdá se, že nemají čeho jísti, že utíkají před smrtí hladem, že jsou všichni bez přístřeší, teď je vyhnali z dílen, poněvadž dílny si musí odpočinouti, a tito lidé si nemohou odpočinouti, neboť nemají kde. A zdálo se vám, že zahynete na ulici a rádi byste zahynuli s někým společně, ale nejde to, poněvadž všichni lidé jsou němí a to, co má býti očima, zdá se vám jako skleněné protésy. A mnoho úděsných pozorování ještě učiníte a jest vám na smrt teskno. V tuto dobu straší za bílého dne. A snad se vám někdy při tom stalo, že jdouce kolem velikého úředního nebo průmyslového domu, spatřili jste stařenu, sedící na podezdívce, stařenu chudobnou, vetchou a tak zmučenou jako půlnoční přízrak zbořené křížové cesty, sedící nehnutě, s rukama skříženýma na klíně, nemající již sil, aby zdvihla oči a rty a dlaň k marné prosbě o almužnu, a již jste tuto stařenu o krok nebo o tři kroky přešli, ale jako by vás něco strhlo za kabát, zastavili jste se, vylovili z kapsy peníz a podali stařeně. A tu se mohlo státi, že stařena zdvihla k vám oči s údivem a odpuzujícím
38
pohrdáním; ale pak nějaký pud, o kterém asi již sama nevěděla, rozevřel jí dlaň, přijala peníz, a jsouc příliš lhostejná, aby nevolí nebo údivem zakroutila hlavou, opřela si hlavu nataženým ukazovákem druhé ruky. O čem asi pak dumala, nebylo by možno uhodnouti, neboť možností tu bylo příliš mnoho. Zarazili jste se, neboť jste pochopili, že stařena tu neseděla proto, aby žebrala, ale buď odpočívala nebo na někoho čekala. Poněvadž to bylo na ulici, pospíchali jste rychle odtud.
A jindy jste v lese potkali dívku, trhající konvalinky, anebo v zahradě před venkovskou vilou spatřili jste dívku jako pannu z básně, velice zářící a velice zasněnou. A v některých zahradách za večerů kvetou před očima unavených chodců květiny kouzelného lesku a oknem vlaku jste někdy zahlédli v zapadlé krajině na močále u trati květinu, pro kterou byste chtěli zastaviti vlak a čekati na neznámý den. Vzpomenete si na datla, lípovou alej, na jeřabiny a oblaky. Ale nejkrásnější ze všeho jest bodlák.
Vzpomeňte si na nejkrásnější ze všech silnic, která byla proto nejkrásnější, poněvadž jste po ní šli s největší únavou v životě, bylo na ní nejvíce prachu, den sálal, nebylo stínu ani snu, jen řepná a obilná pole se pekla a hořela kolem nás a na vozech rychlých i pomalých jezdili sem i tam lidé bohatí, klidní a spokojení, a den vás sytil prachem, dusnem a zápachem a kroky utíkaly od jedné do nekonečnosti. K noclehárně bylo velmi dalekodaleko, a když se sklánělo slunce, viděli jste pozemky průmyslové, tovární okna, boudy s lepenkovými střechami, spousty starých rozeschlých sudů a rezavého železa, bez nichž souzvuk bolesti byl by tichý. Krajina již chudla, kolem objektů se prostíral úhor, se kterým
39
marně se rvaly kozy o kus trávy a housata si brousila zobáky o kamínky a špatný pýr. Půda se trochu vyvyšovala v malý kopeček s kamením; a pod tímto kopečkem seděla stařena, jakou jste potkali ve městě kdesi u nádražní ohrady. Podle zdání hlídala housata nebo kozy. Byla teskná jako vyhublá stará žába u vyschlé a neplodné kaluže, která už nemůže ani kvákat. Špatná kořist pro červy v hrobě. Ale takové ženy nehlídají housat a koz, neboť to jest práce pro malé děti a staří by tím promeškávali čas a práci. Jen když jest večer po práci, místo odpočinku, smí si starý člověk usednouti na mez a odpočívati v dozoru na němou tvář. Byla tedy asi po práci, snad přišla z továrny, nebo opatřila domov a očekávala někoho, kdo měl z práce přijíti. Kozy na suchopáru byly neutěšené, špinavé, odporné a žalostné. Tady se začínala oblast zavřeného kraje. Někde jsou i oblaka ošklivá, tak divně jest rozdělen smutek na zemi!
Nu, a na tomto kopečku bylo několik kamenů, jako by je tam děti nanesly, a zpod těchto kamenů rostlo bodláčí různých druhů; veliké, přitisknuté k zemi jako rozšlápnuté koruny; prostřední s baňatými květy na ovadlých a unavených údech ubohé rostliny; a jeden vysoký, s obličejem do nebe.
Stačilo by sednouti si blízko nich, aby jejich květy se promítly na oblohu, nebo hleděti pozorně na velikou růži bodláku, přitisknutého k zemi s křečí, jako by skrýval hnízdo jedovatého hmyzu. Víte, že bodlák jest krásný, bojovný a svrchovaný. Roste sice také někdy pod švestkami, mezi křenem, a kopřivami, ale pravý bodlák jest bodlákem úhorů. Podobá se růži, koruně, posvátnému odznaku, květu krve, vzpouře, básni a lásce. Snad vyrůstá z mrvy z pošlých ptáků a zrazených lidí.
40
Tam, kde se ani ještěrka nenasytí, nasytí se semínko bodláku, které má křídélka jako vzpomínka na polibek, tak lehká, že je unese sluneční paprsek. Snad kvete z rozstřiklé krve. Není sice tak ohnivý jako slzička, ale jest zasmušilý jako opuštěný hrad.
Co mohla stařena dělati? Ať byla zlá nebo unavená nebo smutná, přece jen vzpomínala. Byla asi bezzubá a nemohla kousati jako kozy, ale smutek a vzpomínka koušou i bezzubého člověka, neboť se neohlížejí na rovnost či nerovnost zbraní. ChtělyChtěli ji tito nepřátelé rychle svléknouti z cárů jejího stáří, zklamání a běd a vystaviti ji znovu jí samé k žalu v odloženém rouše mladosti, krásy, lásky a pýchy? Někdy jsou myšlenky divoké a neubrání se jim ani stařec se zuby zachovanými. Jistě se zastyděla před svými dotěrnými sny, neboť v té chvíli koza přišla k bodláku a začala jej měřiti pošklebnýma očima. Tu stařena vstala, nalámala bodláků holýma, zeschlýma rukama a podala otep zhroucené slávy pohodlné koze.
Bodláku, bratře, z čeho rosteš, z čeho se raduješ, co tě drží a zdvihá, ač víš, že jsme si tak velice podobni? Jest to tím, že jsi krásnější, nebo tím, že jsi spoutanější? Ale obloha jest krásná, viď?
41
VRÁNA A LIŠKA
Jsou lišky, které svůj ohon chválí, jsou lišky, které viní hrozny z kyselosti, jsou lišky, které balamutí jiná zvířata, jsou lišky báchorek a bajek, lišky všech lišek, lišky mužské a lišky dívčí, ale dnes budeme mluviti slova její chvály.
Liška jest zvíře lesní, které žije v doupatech, oslavených již slovy Božími. V hoři shlédl Bůh na lišku a na její doupě, v tesknotě nad Sebou a s milosrdenstvím nad liškou. Nikdo ať nezávidí lišce jejího doupěte, jejího sídla svobodného, osamělého a královského! Její doupě jest privilegováno; má býti asylem na této zemi, jako hnízdo ptačí. Liškám a ptákům nemá se díti křivda v jejich bytech. Jen Syn člověka nemá, kam by hlavy sklonil.
Pod kořeny dubů a smrků, v houští kalin, hloží a klokoče se táhnou tajné chodby liščích tvrzí. Liška vychází a větří, špičatí slechy, její oči se šeří, zelenají, svítí, liščí srdce bije krásnou písní lesní. Jest nutno milovati lišku, třebas páchne čertem, loupí a jest z příbuzenstva vlčího a psího. Lišky se vykuřují. Liška bdí v podzemních tmách svého doupěte, srdce země bije pod ní, červ pracuje a krůpěje vody, spící s očima zavřenýma a nenarozenýma, rozechvívají kořeny bylin i oblázky zemské. Liška pozoruje kouř, který namahavě leze proti ní; čeká, ani nedýchá; běhy její jsou jako struny. Jaká píseň by se nechala zahráti na napjatých bězích číhající lišky? Nepuklo by nám srdce radostí a smíchem? Při doteku jejích slechů snad by jiskry vyskočily. Její čenich má všecky vůně země,
42
zápach zvěře, stopy a stezky, snad pozná i stopu čertovu a ví, kde jest jeho fortna. Liška se dívá na kouř, větří kouř, pozoruje kouř. Oběhne druhé chodby, stočí se a spí. Nevysoko nad ní kvetou konvalinky, můry spí v rozsochách a slavík tluče; vítr věje při zemi.
Ne, liška není dívčí písní a úsměvem dne; liška jest bojovnice tichá a vznešená. Radost skoku, radost tepotu srdce i radost ostražitosti jsou jejími ctnostmi tajnými. Nezjevuje se v přípravách slavnosti; mlčí; nevystupuje jako princezna k okrase lesa; bydlí hrdě v podzemním hradě, pohrdajíc leskem a chloubou světa, a přece každé její hnutí se jiskří slávou a krásou.
Byla prý jedna hloupá vrána, která pustila z huby sýr, křičíc na lišku, a tato liška prý chňapla po sýru a utekla s ním. Nelze sice zjistiti historické pravdivosti této bajky, ale jistě je ohavno, že vrána se může zmocniti sýra snáze než liška. Bylo by smutno, kdyby liška, puzena chutí na sýr, musila čekati, až k ní spadne z huby vraní, neboť vrána jest tvor neřádný, mrchožrout, obluda vzduchu a liška má na střeše svého doupěte mech a květiny lesní.
Bylo to za války, kdy jsme bydlili v jamách polních a lesních, blízko bahen a řek, a množství vran, které na nás číhaly, bylo úděsné. Přibývalo jich každým dnem. Měly svou zpravodajskou službu, jejich poselkyně dolétaly do krajin neznámých a zakletých a přiváděly nové a nové posily k nesmírné armádě krkavců. Čeleď tato tloustla, chování její bylo drzé, útočné a neodbytné; armáda ptáků se pitvorně šklebila armádě lidí, která se jim nemohla ubránit, ač boj proti ptákům a jejich blízkost naplňovala lidi hnusem. Není příjemno býti pod stálým dohledem poletujících a krákajících lidožroutů. Cítili jsme pohledy těchto ptáků, kteří nás chtěli utopiti
43
v bahně svých volat. Každý ojedinělý krkavec pozoroval muže potměšilým pohledem, jako by pochyboval, zda jdoucí muž jest ještě živ, jako by přemýšlel, může-li si sednouti na živého a vybíti mu oči, tento počátek krkavčí hostiny; nebo jako by odhadoval, jak tučná bude kořist a kdy mu spadne; nebo jako by se zlobil, že člověk dosud chodí a vládne údy, místo aby ležel v blátě, roztržen výbuchem; nebo jako by hrozil člověku, nepospíší-li si a nepadne-li, že ho krkavci sami ubijí; nebo jako by žádal zálohu a zatímní výkupné: lidské oči. Marno bylo plašiti je, házeti po nich kamením, stříleti do nich. Pohrdali mocí lidskou příliš okázale; zvykli si; věděli o své přesile nad lidmi a o marnosti lidské obrany; pták sotva uskočil před člověkem nebo před koněm. Na mrtvoly padlých se snášeli jako mouchy, rvali kořist a nepustili kusu lidského těla ze zobáku ani byli-li udeřeni kamenem. Odlétli, či spíše odskočili o krok a těla živých cítila mráz i horko dusivého hnusu z jejích zobáků, vlhkých křídel a zadků, lysých očí a kornatých drápů. Nečistí tvorové se plazí při zemi a v koutech, bydlí v chlévech a stokách nebo vycházejí v noci, ale tito měli křídla ptačí, vznášeli se za bílého dne, létali v oblacích, zohyzďovali oblohu nebeskou a větve stromů.
Nebylo tedy divu, že ptáci tito byli nenáviděni a vyňati z jakékoliv ochrany, kterou jiným tvorům propůjčuje lidský cit. Ublížiti havranu nebylo považováno za ukrutnost, tím méně za nevkus. Ve statisícové černé armádě se přece jen našlo několik vran, které se dostaly živy do rukou lidských, a pro tyto zajatce, ať zdravé či raněné, ženevská úmluva neplatila. Také mezi nimi nebylo jednotlivců ušlechtilých, krásných a zasmušilých; jsou také havrani zakletí princové, jsou havrani bludní, havrani
44
staletí, proročtí, poutníci, havrani visionáři a mstitelé, okrasy osiřelých dubů a vládcové pustých mraků a večerů; ale toto byly zakleté duše nějakých lidí zbabělých a hltavých a padl-li některý z těchto ptáků, zdálo se, že ho ani červi nechtěli a byl odsouzen k němému hnití. Ostatně v háji byly straky, jimiž se stromy i keře opravdu honosily a vějíře jejich křídel a ocasů byly jako živé erby rytířů z doby mramoru a chrámů. I zaštkání stračích mláďat vzbuzovalo vzpomínky na louky u rodných chalup a na první lásku. Straky se podobaly chrámovým holubicím, ale živým a létajícím; byly jako dobří strážní duchové, ošetřovatelky lidských snů. Bylo nejen možno, ale i nutno straky milovati jakousi láskou tklivou a upřímnou, takže při vzpomínce na ty časy rádi bychom malovali straky na vrbě, obrazně i skutečně, neboť strakám nutno vzdáti veškeru chválu. Ale nepřišli jsme dnes chválit straku, nýbrž lišku.
Právě však proto nutno ještě chváliti straku na vzdor bajkařům a utrhačům. Straka prý krade zlaté, stříbrné a třpytivé věci. Pokrytectví lidské je za to viní ze zlodějství. Nezdá se, že bajkařství bylo zaměstnáním lidí křivookých a křivohubých a duší nečistých? Kdo může říci, že zlato bylo stvořeno pro lidi a ne pro ptáky a pro zvířata, na korunky hadí, na ostruhy ptačí? Neboť zvířata ve zlatě milují lesk slunce, lidé kradou zlato pro zisk. Kdo však chce pochopiti straku, musí krmiti a vychovati její mláďata až do dne, kdy se vznesou a nesmělými oblouky dětské radosti i strachu před pádem spěchají k vrcholu vysokého dubu. Straky sedí vedle sebe na proutku; a kdo je jednou krmí, tomu se zachce státi se věčným ptáčníkem, poněvadž mladé straky se podobají dětem, které se smějí, křičí radostí a nedočkavostí,
45
a v jejich očích a v jejich dětských křídlech jest krása oblohy, štěstí dubů, ples pohádky.
Bylo tedy chyceno liščí mládě, poněvadž ani nejmoudřejší vladař není jist před úklady, a bylo uvrženo do klece a opatřeno obojkem a řetězem. Mladé straky se chvěly strachem v jeho blízkosti a tulily se k sobě jako poupata v kytici. Mládě liščí čpělo pižmem čertovým a hadím. Bylo smutno, ale skrývalo svůj smutek v koutě a ve stínu. Nikdy se neunavilo bdělostí. Věrnost jeho byla čestná a statečná; nepřestalo číhati, nezvyklo si na žádného člověka, na žádný pokrm, neprojevilo nejmenší učenlivosti, jen vytrvale ukazovalo svou nenávist a nedůvěru. Jsouc laskáno, otřásalo se nevolí, ceníc bílé jehly zoubkůzoubků, a naučilo se vrčet, potichu, jen pro sebe, jako by si samo připamatovávalo tajné heslo pomsty. Na tresty odpovídalo štěkotem, ale jen vzácně, a někdy za noci, když se domnívalo, že ho nikdo neslyší, ulevovalo tichým štěkotem svému stesku a čekání, bránilo se bolestným snům, snad volalo na pomoc nějaké tajné spojence z podzemí. Jeho pohyby i v bezmocném obíhání a schoulení byly hrdé a ušlechtilé jako u zajatého dítěte, předčasně vychovaného ve vladařství, v boji a životě válečném, a předčasně zajatého. Nebyly vesele kočičí, byly zasmušile liščí, bystré, slavně moudrémoudré, a přece dětsky tklivé. Vyšší řád a vyšší určení vynikalo každou vteřinou jasněji a okázaleji při patření na tohoto zajatce.
Kdo by tedy šetřil vránu, krkavce, teplého, vlhkého a červivého netvora, který by se nestyděl poletovati oblohou a oblaky a choditi před lidi, i kdyby do rána celý olysal a sprašivěl? Zasáhl ji kámen, srazila ji čepice a prozatímní vazbou jest jí jakákoliv bedna. Pohled na lišku a pohled na vránu dá vznik určitému plánu.
46
Liška se živila zbytky lidských jídel a mlékem, obyčejně jen tehdy, když jí nikdo zblízka nepozoroval, jinak se krčila stále v pozadí klece, nebyla-li vedena na řetízku na bázlivou procházku, při které prováděla vždy sebevražedné pokusy, aby unikla. Zdálo se, že jest třeba jí poskytnouti ilusi volnosti a ukojení dravčího pudu. Dvířka její klece se otevřela, liška vrčíc se přitiskla k zadní stěně, vrána byla strčena do zadku a dvířka se zase zavřela. Nastala konfrontace vrány s liškou. Dva světy.
Z očí liščiných sálal temný hněv. Příchod vrány, ať dobrovolný či nedobrovolný, byl drzou provokací hrdé lišky. Štítila se puchu vrány, viděla, že tento stav nesmí dlouho trvati, ale tušíc nástrahu v úmyslech lidských, přemítala, jak se zachovati. Vrána nadnesla zadek, přešlápla dvakráte, zatřepetala křídly a hloupě civěla na lišku, jako by liška byla pro ni k žrádlu, ale jako by bylo nutno ještě nějaký čas počkati, až bude moci lišku žrát. Po nějakém zachvění jako u strak, když se liška ocitla v jejich blízkosti, nebylo ani stopy. Její ptačí oči byly jako podškubané, růžové a pelíchavé a bylo zřejmo, že nechápe nebezpečí, jehož hrůzy a slávy naprosto nebyla hodna. Začala se rozhlížeti po kleci, opatrně se zdržujíc přiblížiti se k lišce, a zdálo se, že by mohla zaneřádit liščí sídlo. Liška se zatím k něčemu odhodlala. Postavila se na všecky čtyři, natáhla čenich a projevila nepřátelství takovým zajiskřením očí, že jen člověk, ve kterém duše dokonale vládne nad tělem, mohl by se tak podívati. Zavrčela tak, že jen pozorné a bystré ucho mohlo to postřehnout. Pomalu ale jistě kráčela k vráně, pevně jako kat k oběti útrpného práva.
Vrána opět přešlápla, liška vycenila zuby a poručila
47
vráně, aby se klidila; vrána sice nemohla odejíti z klece, ale mohla aspoň ustoupiti a dáti znamení, že se podrobuje. Liška čekala marně, proto chňapla vránu za prsa pod křídly a zatřásla jí prchlivě dvakráte či třikráte. Pták bušil křídly a tloukl o zem těžkým zadkem s hlučně znícími brky. Liška cítila vraní srdce ve svých zubech a její čenich byl pln vraního puchu. Pustila ptáka, obrátila se a odplížila do svého kouta, nehodlajíc se již zabývati zbloudilou křídlatou potvorou. Ale neměla klidu. Vrána, vzpamatovavši se z údivu nad nezvyklým přivítáním, opět přešlápla, narovnávala pomačkaný krk a křídla, a liška, která asi pohrdala všemi vranami světa, která chtěla jen si zachovati klid samoty, zajetí a snů o kořenech, zemi, počasí a stopách zvěře, byla vydrážděna znova. Prokletý tvor, který do ticha zajetí přináší jen svůj puch a hřmot svého zadku! Tu i král se musí snížiti k úloze eksekutorově. Řád přirozený byl porušen, neboť dle dědičných zkušeností všech lišek od stvoření světa nepřicházejí vrány znepokojovat lišek do jejich doupat. Jaká jest to tedy vrána? Snad i lišky věří v strašidla, ve vrány neobyčejné, nadpřirozené, zloduchy a věštkyně, pomocnice čarodějů. Neboť jak jinak by se sem dostala? I vykročila liška, čenich natáhla a větřila, očichávala vránu asi jako když zkoumá stezky, kterými ďábel vychází na zem; obcházela vránu, její zvědavost se měnila v úžas, úžas v nevoli a zlobu. Ne! to nebyl duch, jen vrána laciná, žravý tvor, dotěrný a hloupý, který k hanbě světa se vznáší na křídlech a roznáší svůj zápach a hmyz. Neupozornila vránu, jen ji stiskla a tiskla, bijíc jí o zem; bylo zřejmo, že nechtěla vránu zadávit, ačkoliv krev tekla z vrány pod zuby liščinými; nechtěla jí zakousnout a ze svých úst jí dáti smrt, nýbrž chtěla ji
48
utlouci o zem. Duté brky ptačí se ježily, duněly, šustily, ocas se ohybal, břich pleskal o zem a hlava se kroutila vzhůru, liška se namáhala, cítíc ještě stále tlukot ptačího srdce a ptačí dech i křeč. Pak vránu pustila, supěla, s jazykem vyplazeným, vrčíc a poštěkávajíc utekla do svého kouta. Snad nechtěla cítit vráninu smrt ve své tlamě, snad myslila, že to stačí a že vrána již sama dodělá, snad byla již unavena, neboť lišky se takovým usmrcováním zvířat nezabývají a takový způsob dá mnohem více námahy než zakousnutí. Zkrátka omrzelo ji to, o více již nestála, schoulila se a dívala se jinam, jako by nikdy nebylo bývalo žádné vrány na světě.
Květy konvalinek pomalu umíraly úpalem slunečním, osiřelá krajina trpěla radostí máje, v dáli hučela děla neklidného úseku fronty, vrána se stavěla na nohy, peří na prsou jejích bylo potřísněno temnou krví, peří na hlavě bylo zježeno; křídla se narovnávala, pták se přestával chvěti, byla to zase táž vrána, jen barvy její byly rozmnoženy o barvu krve a o krvavý plamen v jejích očích, které se zatměly. Byla to vrána nezničitelná, z rodu zvířat stoletých a dvěstěletých. Prošla zkouškou. Stála; již si netroufala přešlapovati, jen hlavou kroutila, jako by se vyptávala, co ještě přijde. Dvě zvířata byla, každé v jiném koutě klece, a lidé před klecí.
Byl to triumf vrány i lišky. Liška se nenechala vyrušiti na dlouho ze své svobody; vrána se nenechala změniti ve své nezměnitelnosti. Lidé reptali. Již se ozývaly hlasy proti týrání zvířat. Ale koně umírali bídou a den co den vřeštěli ranění za nočních přestřelek. Pruty nyní doháněly vránu i lišku; vrána utíkala, liška zuřila, ceníc zuby na lidi.
To jest tedy jeden slavný list z historie liščího rodu.
49
Lidé musili kapitulovati před liškou a zbaviti ji vrány, kterou jí hodili za kořist, kterou však liška pohrdla. Vrána byla vynesena na místo holé a vyprahlé a tam doražena kamenem, uchopena za lysý, zkřivený pařát, zakroužila vzduchem a padla do jámy za kořist červům a myším. Liška pak, nestarajíc se o nic z toho všeho, léčila se ve stínu svého kouta své klece sněním z trpkosti přestálé chvíle. Však jí toho bylo třeba. Bylať poslední svého rodu. Všecek háj byl prohledán, doupata byla prázdná, zvěř uprchla nebo byla vystřílena, liška sama podlehla zajetí, mlází i stromy podlehly zkáze, jen nejnižší podrost a několik vysokých starých dubů zbylo z celého háje, na kterých zpívali ještě opoždění slavíci a ze sna křičely neklidné straky, když všecko vojsko se odtud stahovalo při svitu raket a hvězd, ohňů i bažin, před postupujícím nepřítelem.
50
NAPOSLED
Bylo to v době letní, kdy už není svěžích květů a všecko listí jest zkažené a zestárlé, silnice už nezpívá a jest léto vyschlých dřevěných plotů, továrních komínů, unavených rychlíků a vyschlých louží. Otec dal děti umýt a ustrojit; dostaly čisté límečky. Kytka z růží, zeravu, šalvěje a jakýchsi květin a listů voněla jako horké páry balzámu. Odkud se tu vzala v této době? Byla tu a dětem bylo jíti. Šly rády.
Tam se končí řada domů jednopatrových, tam se končí řada domků přízemních; tam se končí dlouhá zeď a dlouhý plot a začíná pole, zprvu jízlivé a dusné, ale pak volné, volné. Stromy se očišťují. Cvrček vrže. Opožděná chrpa láká líbezně přes příkop do zralého žita a opožděný koukol pláče, rdí se, směje se, mlčí slavně, pyšní se ve svém kalichu z kopí a sudlic, přece snad koukol voní nebo něco v sobě má starobylého a spanilého? Nebo jest sladký, bolestně sladký, nebo nějak památný, jako by duha po své vítězoslávě nebeské ukládala do něho některé ze svých kouzel. Zkrátka: koukol jest květinou, která uchvacuje oči, mysl a srdce chlapců jako zvláštní skvělé nebezpečí, jako rozkoš dětí, která snad jest údivnější a podivnější než rozkoš mužů. A těchto květů koukolu bylo zde dosti a chrpy se třásly modrým, hlubokým úsměvem v stříbrném zpěvu klasů. Zdálo by se, že koukol jest bohatýrskou pohádkou jinošskou a chrpa pohádkou dívčí. I nebe tu bylo volnější, bylo slyšet vánek v osení, nebylo cítit petrolej, vápno a kouř, prach silnice byl bělejší a
51
laskavější, nesyčel a nebouřil se tak jako prach předměstí.
To byla silnice k hřbitovu, obklopenému bílou zdí; bez této bílé zdi by se podobal veliké zahradě; ale zahrady mají ploty nebo mříže a zde byla dlouhá, tuze dlouhá zeď, bílá, odrážející se od polí, od zeleně stromů i od oblohy. Tam se přišlo k záhonům hrobů nových, nahých, nenastrojených, jen nuzně přikrytých věnci; do jílových hrud byly někde vtlačeny lampičky. Zvadlé nebo i rozmočené bílé růže měly barvu ještě nevlídnější než jílové hroudy.
Děti, které sem málo přicházely, neboť otec nemíval kdy a samy nesměly, poněvadž to bylo daleko, poznaly věnec se stuhami a byly radostně překvapeny. Hrob již byl obložen drnem, který přilnul, a bylo tam již nasázeno něco netřesku a šalvěje. Netřesk radostně slzel růžovými kvítky a šalvěj voněla vůní, na kterou se do smrti nezapomíná, která se vrací ve snách, v lásce, opojení a smutku po celý život. Obstoupily hrob a dělaly křížky. Otec položil novou kytici na vedlejší pustý hrob, vytáhl lahvičku oleje, krabičku s knůtky a vyndal z hlíny hrobu lampičku. Byla z rudého skla, temného a divného, jako věčná lampa, jako okna paláců a hradů; pro tuto rudou barvu zdála se dětem předmětem přepychovým, vzácným a nádherným. Otec doléval olej, hmotu ne každodenní, podivnou, zlatě se lesknoucí a hustou jako krev. Bylo to čarodějné. Pak dával nové knůtky; byly sice v krabičce, která svou banálností se nehodila do snů a pohádek, ale když už se dotkly oleje, podobaly se uťatým kořínkům, uťatým prstíkům, divným bytostem, které se v oleji převrhávaly při neopatrném dotyku, samy pluly na oleji jako hořící duše a v okraji rudého skla i v kruzích oleje se odrážel plamínek. Kolik údivů a snů vzbuzoval hořící
52
knot obyčejné kuchyňské lampy v duších dětí! Jak posvátně podivným se jim jevil tvar jejího cylindru a třpyt plechového závěsu, stín lampy na podlaze a na zdi a temno v oknech! A což tato lampička na matčině hrobě!
Otec upravil veliký pohřební věnec, který byl uvit z chvojí, břečtanu a listů a květin, které nevadnou nebo vadnouce usychají, ale neopadávají. Starou kytičku vyhodil a novou připjal k hlíně drátem. Květy posvátně voněly; květiny vsazené blaženě oddychovaly. Děti vzpomínaly na matčin pohřeb, na nové šaty, které dostaly, na vůni jasmínu, růží, svěc a kadidla, na vánek, který táhl hřbitovem při modlitbě a pláči, na tlukot hrud a kamení, na svůj strach tehdejší, aby mamince nerozbili rakev, nevzbudili bolest. – – A dnes tedy již tráva roste na jejím hrobě, třepetá se, a světlo i stín trávy se honí kolem. Chtělo by se jim také růsti na tomto hrobě, kvésti jeho kvítky, býti šalvějí či aspoň knůtky v lampičce nebo plaménky a svítit, svítit, dokud by jich vítr nebo noc neuhasila. Uměly se sice modliti, ale zde se modliti si netroufaly; vždyť tomu dosud stále nevěřily, že jest navždy mrtva.
Tu se však stalo, že snad vítr zdvihl cíp stuhy věnce nebo nějakou suchou ratolest a zamával jí nad plamínkem. Bělavý dým, prudčí než dým zhasínajícího knůtku, vylezl a dusil. Otec vykřikl leknutím, přiskočil, ale již plamen plál. Otec strhával hořící kusy, chtěl strhnouti celý věnec, ale každý pokus ještě více podněcoval plameny. Nebylo zbytí. Vyskočil na hrob a musil plameny udupati.
Dětem bylo úzko; o věnec, který byl matčin; o otce, který udupával plameny; o hrob, který duněl; o čerstvé květiny, které otec přinesl na hrob; o vsazené květiny, které se před chvílí tak blaženě zardívaly a zářily; o šalvěj,
53
která voněla; o hrob, který se mohl promačknouti a snad i propadnouti dolů na rakev. A tam dole byla rakev. Ta rakev byla kdysi tak vznešená; rakev jest tak divná věc, jako by patřila do chrámu, do hradu, do legendy. Teď jest sice v hlíně a v kamení, ale přece jest v ní matka; spí očarovaná; má tam svůj hrad smrti; kouzelný hrad. A tady nahoře jí hoří věnec na hrobě, hrob se kazí, kvítky se ničí, otec musí dupati po hrobě a děti jen bez rady, beze slova a plny úzkosti přihlížejí a slyší ten dupot do jílu, dupot mezi květinami.
Oheň byl udušen; nebylo snad mnoho zničeno, ale zuhelnatělé větvičky a stuhy přece jen se chmuřily a třebas nebe bylo stejně krásné a obloha stejně bílá, již to nebylo to.
Byla to poslední návštěva u matky, poněvadž se pak život změnil a roztrhal. A při této poslední návštěvě hrobu, který po letech propadl, bylo na něm dupáno po hořících květech.
Dojmy dětské jsou tuhé a vždy jsou spojeny s představami mystickými a legendárními. Všecko jest obrazem, podobenstvím a zákonem budoucího života. I tento hrob se svými kvítky, které hořely a byly podupány. Shořely květy na matčině hrobě, podupán byl její hrob; děti opustily město a rozešly se do světa.
Ale vůně květin jde všude, i plamen běží do všech koutů světa; ale i to, co bylo podupáno, ale neudupáno.
Jest jisto, dáváme-li někomu svůj život a všecko, že to nejlépe dáváme z hrobu. A má-li odkaz náš jíti za lidmi jako nezmarná vzpomínka, musí náš hrob býti podupán; musí na něm dříve shořeti květy. Ale jest třeba, aby byl podupán důkladně. Aby se přes něj převalily lidé, zvířata, stroje, těžké houfnice.
54
SPÍCÍ
Noc bývá někdy velmi laskava k hříchu, hýření a smíchu. Zvláště noci mlhavé, kdy není hvězd, jež se dobrotivě skryjí, aby jich lidé neviděli, aby se jich nebáli. Venku jest teplo, třebas jest zimní měsíc, dlažba jest suchá a země slibuje, že nenechá dnes nikoho zmrznouti, vzduch zahaluje lidi malátností, konejšivou a vlahou. Jest noc, ale není přísná, není hluboká, ani jedovatá; spíše jako šero před jitrem, ač do jitra ještě jest daleko; plno jest odpuštění, naděje i zapomenutí v jejím dechu.
Staleté domy v ulicích, zamotané v mystické klubko, jsou oděny ve všecka svá staletí jako v taneční šaty a plášť, jako ve sny šťastné dívky; staletí spí, a možno se jich dotýkati, odhalovati je, státi nad nimi; i kdyby se vzbudila, bylo by to probuzení důvěrné a radostné, probuzení milenčino.
Svítilny jsou zhasnuty, jen málokterá svítí z veliké dálky; spíše si svítí sny města a dlažby a veliké kouzlo bdí a zpívá jako opojení po trpkém zlatém víně, po čestném víně, ve kterém hoří hvězda. Věže jsou za nás veliké, vysoké, přímé, tvrdé a pyšné a přece dobrotivé; kryjí svým stínem.
V takové noci milosrdné jest dobře choditi ulicemi, naslouchati ozvěně kroků, dívati se na střechy, okna, lomenice, arkýře, brány, portály, prolézati uličky těsné a křivé, dvorky, kde jsou nahromaděny kolesky, bedny a sudy.
55
V šeru nad obyčejným vchodem lhostejného domu spatříme výklenek, ze kterého vznešeně vystupuje kamenná postava Matky s Děťátkem, barokně spanilá, ale s černými stíny gotické majestátnosti. Nikdy bychom si jí ve dne nevšímli, poněvadž ve dne její šedá patina skrývá ji v šedi stavby před povrchními zraky a za časného večera, kdy množství luceren a osvětlených výkladců oslňuje a sráží oči, jest téměř nemožno ji objevit. Ale po půlnoci vychází její stín jako stavba, jako kamenné dílo, a odraz velmi vzdálené ojedinělé svítilny v její tváři činí z ní hvězdu mořskou, hvězdu v temnotách. Asi tři staletí ji krášlí svou těžkou i milostnou slávou. Zjevuje se tedy v noci. Zdá se, že k ránu usíná.
Jdeme-li v houfu za kratochvílí, dobře jest rozptýliti se a sejíti se až u cíle, poněvadž někdy jest nutno hleděti na vikýř, dívati se na kočku, zastaviti se pod oknem a poslouchat kukačku, kukající noční hodiny, poslouchati oddech spících, dívati se na lampičku před obrázkem, pozorovati kamenné grotesky portálů, sochy na rozích a ve výklencích, zadumati se a usmáti se divným vzpomínkám. Noc má svá kouzla, zvláště noc bez hvězd uprostřed města. Lze vzpomínati na pouti a na daleké kraje.
A jak jsme šli nejhustším klubkem uliček, průchodů a dvorků, na chodníku před jakýmsi průchodem neznámým a staroslavným, pod domem starým a přeplněným seděly v šeru dvě bytosti. Stařičký vousatý invalida a stařena, snad jeho žena či průvodkyně. Bylo po půlnoci, uličky byly pusty a tichy. Starci spali, opírajíce se zády o zeď domu, opírajíce se hlavami a rameny o sebe, sedíce na jakýchsi hadrech na chodníku, schouleni, s koleny skrčenými. Muž byl asi chromý, dvě berle vypadly
56
mu z ruky na chodník; ve snu jich asi pro své cesty za štěstím nepotřeboval. Průvodkyně se zdála pokorná a věrná, ale statečná. Stažený šátek jí stínil obličej. Byli to starci; oddychovali v měnivém rytmu, takže když dozněl dech mužův, tvrdý a vzdorně úzkostný, začal se ozývati dech stařenin, slabě smiřlivý. Byli přikloněni k sobě, jako důvěrní přátelé. Nebylo chladno, noc byla vlahá, domy i dlažba byly vlahé. I jejich spánek, oddech a oddanost měly v sobě vlahost této noci starobylé, krásné, dobrotivé a staleté.
Tu jsme začali záviděti starci a stařeně všecko, všecko; šediny, bídu, berle, spánek, sen, jejich ochranný glejt v tomto krásném městě, glejt chudoby a ochrany Boží, glejt svobodného hrobu a svobodné žebroty, krásný oddech, krásný odpočinek, milosrdenství noci, všecku tu divnou, noční, tajemnou a Boží krásu. Kam ještě jíti? Jaká rozkoš, jaké světlo, jaká sláva nebo jaký vtip mohl by se vyrovnati tomuto požitku, této melancholické závisti, tomuto násilí k náhlé zbožnosti? Kdyby nás anděl potkal a zastavil v noci, sotva by nás mohl více udivit než potkání těchto dvou spících!
Kam chcete ještě jíti, přátelé? Což nevidíte, jste slepí nebo opilí a nestačí vám toto?
Ale rozjařená banda nedopustila a nedala. Zmlkli sice na chvíli, divně dojati naším objevem, ale pak řekli slovo, ať již dobře uvážené, či jen nahodilé, ale takové, že nebylo a nikdy nebude možno ničeho proti němu namítati:
„I jen pojď dál! Což si myslíš, že jsi na světě proto, abys záviděl spícím?“
57
KONÍČKU VOJANSKÝ!
Kdysi před válkou v ekvitačním kursu ve Vídni jsme se dívali o přestávce na vojenské koně, prováděné po nádvoří kasáren. Kdosi řekl: „Jsou to krásná zvířata, a nejhezčí jest, že nepatří nikomu; nikomu a všem; tomu, kdo si právě na některého sedne.“ A byla to opravdu krásná zvířata, a opravdu měl podplukovník, velitel kursu, když několika nedočkavcům, kteří ho prosili o dovolení, aby se účastníci kursu směli dáti zde vyfotografovati na koních, dobrotivě odpověděl: „Počkejte, pánové, až budete něco umět, poněvadž zatím jsou z celého ekvitačního kursu opravdu nejkrásnější jen ti koně! A neměli jsme mu to za zlé, neboť krasavců bylo v našem kursu málo a kloudných jezdců ještě méně.
Ale přece jen to nebyla tak zcela krásná zvířata, neboť patřila císaři pánu, mrzutému, starému a zlomyslnému dědečkovi v černých vyžehlených salonkách, a když jsme seděli na takovém koni, ať to bylo na nivách a v soutěskách korutanských nebo na brambořištích a v bukových lesích haličských, za jakéhokoliv povětří a světla, ať to byl kůň kteréhokoliv plemene, vždy jsme cítili, že tento vojenský kůň táhne kus císaře pána s sebou, že máme pod sedlem kus jeho černých vyžehlených kalhot, nebo že se náhle císař pán zjeví a bude nás prohánět dlouhým bičem jako wachtmeister při dlouhé túře. A v takové chvíli podrážděné obrazivosti byli bychom si raději sedli na koně dřevěného, neboť kůň císaře pána zdál se nám erárním strašidlem.
58
Dnes ovšem už jest císař pán mrtev a všichni koníčkové si oddechli. Nevím, komu dnes patří a jak si přivykli či odvykli a nač si vzpomínají. Vzpomínám si na svého malého plavého krasavce, na svého Plaváčka, jakéhosi kluka, který mohl býti pannou, neboť byl jako hedvábí slaměné, jen punčošky měl bílé a uměl pěkně frkat a žrát cukr i s rukavicí. A vzpomínám si na druhé valášky a kobyly a nejraději na ty plavé. Kůň bije čtyřmi podkovami do země, prohání se po louce i oranici, nechá se kartáčovat, zavést do stáje, spí stoje i leže. O čem se mu zdá?
Vojenský kůň jest vždy poněkud krasavec; jakožto krasavec vyniká zvláštní hloupostí a ješitností, která jest údělem všech sličných bytostí; jest nešikovný až k pláči a mnohdy potřebuje, aby se s ním jezdec spíše vedl pod paží jako s dívkou, než aby na něm jezdec jel. Potřebuje péče, opatrnosti, ohledů, mazlení, tak jako žena. Jest zbrklý a svéhlavý, snivý a hravý, vzdorovitý a zlomyslný. Mnoho důvodů k lásce.
Ale má i vlastnosti ideální stálosti; jest vytrvalý a věrný. V nebezpečí se sice leká jako každý Boží tvor, ale neuteče; když se splaší a svrhne jezdce, tu sice chvíli blázní a prohání se, ale neuteče tam, kde posledně dostal žrát, nýbrž vrátí se k jezdci a čeká, co bude dále. Kulí se sice leká, uskakuje, ale přece běží, kam má běžet, jen si ulehčí tím, že sešpičatí ouška nebo vyvalí oči. Rád si pohoví, ale pohoví si věrně; přijdete-li k němu, když právě v poli žere, podívá se na vás prosebně, abyste ho dříve nechali nažrat, a když poskáče, půjčí vám svou hubu, své uši i svou hřívu a krk, abyste si ho mohli pleskat, hladit, škrabat a dřít. Nezkusil jsem toho, ale slyšel jsem od mnohých, že s koněm se dobře leží, zvláště
59
za chladné noci, a věřím tomu rád. Kůň mnoho rozumí a chápe; chápe to sice různě, popleteně, ale čestně.
Dříve prý mívali koně zlatou hvězdu na čele a snad ji mají podnes, ale dnes už jí není vidět. A právě k chvále této neviditelné hvězdy na koňském čele vzpomínám si dnes na všecky koníčky vojanské a zvláště na toho, který mi sloužil nejdéle.
Koníčku vojanský! Snad sta kilometrů nás oddělují v této chvíli, pakli už tvou kůži neprodali řemenářům! Ale jsi-li živ, vzpomeneš si také někdy na mne? Já si aspoň na tebe vzpomínám často a rád, zvláště ve chvíli, kdy se stýská po věrnosti a cti. Tu se mi zdá, že máš pytlík na hubě a žereš oves. Jsi dnes vesel a spokojen a nebojíš se, že se budu chtít dělit s tebou o tvou koňskou porci? Kdož ví? Časy jsou divné a člověk někdy vyhladoví tak, že by se nestyděl tě okrást! A věru, že bych se rád s tebou svorně najedl, třebas jednoho kusu chleba, jedné kůrky. Žral bys z mé ruky, jednou bysisby sis ukousl ty, jednou já, ale musil bys dát pozor, aby na mne také něco zbylo! Něco ti povím: Od těch časů jedl jsem leckdes leccos. S dělníky, písaři, proletáři, buržousty, poslanci, senátory, ministry a jinými lidmi. Na podezdívce, v čekárně, na ulici, v saloně i v restauraci prvního řádu. Pil jsem teplé pivo bez pěny i šampaňské nejdražších značek, hleděli na mne lidé, kteří měli podezření, že uprchnu bez zaplacení, i portýři a číšníci ve fracích pod ohromnými zvony žárovek mezi vavříny a oleandry. A vždy jsem si vzpomínal na tebe, koníčku vojanský!
Nenapijeme se z jednoho džberu? Udělal bych ti toast lepší než všecky, které jsem kdy pronesl, a lepší než všecky, které jsem kdy slyšel a četl! Najdeme si ještě někde kus chleba; jednou ty, jednou já; bude to upřímné
60
a uděláme si tím překrásnou chvíli, takovou, jakých je málo v životě. Ty sice nejsi chytrý, inteligentní, zkušený a mazaný, jsi jen němá tvář, ale jsi krásný, věrný a čestný, koníčku vojanský!
61
SMETIŠTĚ
Lidé, kteří jsou trápeni nadbytkem peněz a pustotou citů, honí se po světě za opojením a vyhledávají cizí krajiny. Vyhledávají cizí krajiny, jako by nejcizejší krajinou nebyla lidská duše, jejíž prozkoumání vyžaduje sice velmi mnoho dobrodružné odvahy, nikoliv však ubohých cestovních starostí a výloh. Únava na takové pouti cizinou lidské duše jest stejně mocná a úžas jest přirozenější než na pouti krajinami pozemskými. Člověka bolí nohy. Opravdu, přečteme-li některý román, bolí nás nohy, poněvadž se uběháme za reky či osobami děje a cítíme tuto únavu velmi silně. Jindy se nám točí hlava nebo dostáváme horskou nemoc; z knihy můžeme cítit i cizokrajné zápachy, cizí ovzduší a naučíme se řemeslům a výkonům podivným, o nichž jsme měli jen nepatrné tušení. Bolí nás ruce po těžké práci, zní nám v uších, pálí nás oči, cítíme mnoho věcí zajímavých. A to jest jen z knihy. A což z vlastní lidské duše!
Věru, že místa nejzpustlejší a nezavrženější jsou vlastně pravým obydlím duše. Obvod velkoměsta, místa, kde roste špatná tráva, kde obilí jest sešlapáno a zváleno, kde jsou vystrčené továrny, rasovny, kde pláče bezzubý flašinet a harmonika kvílí o ztraceném panenství, kde se točí koleje dráhy, jíl se suší kolem cihelen, invalida pase kozy a kde jest tak pusto, vyprahlo a ovzduší i kamení v hlíně tak tvrdě jízlivé, že ani mrtvým se tu nechce ležet a jen hloží a heřmánek se tulí k mezi, to jsou nejvhodnější místa, panenská půda pro snění, právě
62
proto panenská, že mimo sen vše tu jest prožráno neřestí a bídou, dusnem a hořkostí, jen sen tu jest nedotknutelný.
Tam, kde se sbíhají dvě či tři zbytečné cesty, které snad nemohou nikam a odnikud vésti, jest pusté místo mezi příkopy cest. Opravdu se zdá, že tyto cesty, třebas se podobají silnicím, jsou jenom obrazem jakési posvátné či pekelné lsti, že vedou do blázinců, které nejsou a nebudou vystavěny, na mrchoviště, kterých nebylo a není, že jsou vystavěny jen pro bludné povozy bezhlavých vozků, vezoucích bezhlavé cestující do slepých ohnivých kruhů, které se náhle vynoří z prachu silnice a zase zmizí jako třpyt zvířeného prachu; jsou to cesty, kde se lze smířiti se vším, kde by vás žádná ztráta nemrzela, poněvadž tu jest všecko ztraceno. Kdyby vrah, chtěje skrýti uloupenou kořist, přišel do těchto míst, zahodil by ji; a kdyby viděl, že ho pronásledují, zde by ztratil chuť k útěku. Dívka, kterou by zde přepadli, ztratila by chuť k obraně; vše by jí náhle bylo lhostejno: štěstí, neštěstí, život, smrt, bolest, rozkoš, naděje i zoufalství. Kdo by zde ztratil poklad, třebas ceny nedozírné, a přešel toto místo, nevrátil by se sem hledat ho, ach ne! Ať tu zůstane! Jest tu jakási Sodoma, ale nikoliknikoliv živá, nýbrž již spálená, propadlá. Jen hloží a heřmánek se tulí k mezím a akát jest vypuzován ze země jako by proti své vůli.
Kdybychom do střední Afriky či do pouští asijských šli hledat zanesené hroby nesmírných báječných říší polobohů, sotva bychom našli tak pravdě nepodobnou a dobrodružnou krajinu jako jest tento kout. Jest tu nějaké tajemství, soustředěné a otravné jako tajemství zazakletéhozakletého hrobu, a toto tajemství vládne až k obloze. Jdeme, netroufajíce si zkoumati okolí. I škarpa u cesty jest přílišnou překážkou pro skok našich očí a zdá se nám,
63
že heřmánek, tulící se k mrtvé mezi, nadarmo nás lituje.
Ale tajemství se ohlásí samo jako mrtvola v otevřeném hrobě. Několik bosých dětí v chudých a silně rozedraných šatech točí se opodál; hovoří zaleklým, zlodějským polohlasem; jsou sehnuty a něco vybírají. A nyní vidíme mrtvé království v celé šílené a bezútěšné grotesknosti.
Veliké, částečně urovnané hromady rozbitých skleněných tabulí, sklenic a láhví; ještě větší hromady děravého, otlučeného a rezavého plechového nádobí smaltovaného i nesmaltovaného; hrnce beze dna, největší i nejmenší; utržená ucha, poklice; hromady starého železa, plechu, odpadků, drátů; všecko pokryto rzí, prachem a zvláštní mrtvolnou bídou, jako by mrtvoly přicházely v noci se těchto věcí dotýkat. Pak hromada věcí různorodých. Ale všechny tyto věci nejsou roztříděny přesně; snad děti, ženy, sklenáři a tuláci, kteří se tu přehrabují, přehazují věci na jiné hromady. Chudí si odsud odnášejí svou kořist; olupují mrtvé jakési a za to si na těchto věcech odnášejí i jejich mrtvolný jed. A jest to podívaná na tuto jejich práci, že srdce se svírá jakousi bolestí přeslavnou. Ruth sbírala klásky na poli; to byla radost bolestná, plná těžké naděje. Co tito sbírají?
Děti hladové a žíznivé! Děti bosé v roztrhaných a bídně slátaných kabátech a jupkách! Staré, vyschlé ženy, zlobivé, neduživé a hořké! Pleveli země, plémě rasů a pochovávačů mrtvol, oh, vy dobyvatelé tohoto smetiště, podivní lupiči, tajemné bytosti, vy, stínové horolezců a potápěčů, stínové supů a ostřížů, vy, kvítka vyschlých jílových hrobů bezejmenných mrtvých, jak jsem užasl nad vámi! Ve kterém přístavě čeká na vás nádherná loď? Ale ne!
Lýtka bosých chlapců, osmahlá a zaprášená, leskla se
64
v dusnu odpoledního slunce a chodidla bosá, plná nevinnosti a tiché křepkostikřepkosti, neslyšně přecházela v střepinách a drátech. Ruce dívek, skloněných a zaujatých pohádkou hledání, se prodlužovaly jako vzpomínka na ukradený polibek a dotýkaly se odpadků jako strun podivné harfy, jejichž tonů nebylo slyšeti, ale za to se proměňovaly v paprsky, jimiž se jiskřil zvířený prach tohoto dusného odpoledne. Jedna dívka odkládala veliký plechový hrnec, modře polévaný, ohlížejíc se, kde by měla ještě pátrati; a hrnec měl barvu jejích šatů, její sukně se podobala hrnci a bílé smaltování uvnitř hrnce, opryskané a se zažranou špínou, podobalo se bídě, kterou šlapala a roznášela svýma bosýma nohama; její ruka držela tento hrnec, její ramena byla němá dětskou mladostí; slunce, zaprášené a vyschlé, dívalo se na ni jako lhostejný hlídač a její rty potřebovaly aspoň jediné slzy. Stará žena byla mlčenlivá a pozorná, jako by mnoho břemen byla odnesla a složila, mnoha dětem svítila při narození a po mnoha mrtvých stlala lože. Zdálo se, jako by hledala v těchto hromadách kosti lidské; jako by někoho nepochovaného chtěla pohřbíti nebo pochovaného či pohozeného vyhrabati a sušiti ve svých rukou a v odpoledním dusnu.
Bylo to chmurné a vznešené jako němá pohroma, bylo tu dětství, mládí, stáří, zkáza i smrt. Bylo tu vedro slunce, tlumená blízkost velkoměsta i nesmírná zapadlost nejtísnivější pouště. Bosé nohy, bosé ruce, uvadlé tělo a chrastivé odpadky lidských potřeb. Bylo se báti, že do některé bosé nohy vnikne střepina skla či ostří rezavého plechu nebo drátu. Ale tyto bytosti chodily lehce po těchto věcech, jako pavouci, jako ještěrky a vlastně ještě lehčeji: jako chudé děti.
65
A tu hoch asi dvanáctiletý, bosý, zaprášený a vlasatý, zdvihl svá skloněná záda, zdvihl kořist, usmál se svrchovaně a vykročil z trnité hromady, nesa cosi, co nejen odměňovalo všecko jeho hledání, ale i neočekávaně převýšovalo. Tyto bytosti nemluvily, jen si ukazovaly. Oči hochovy se zaskvěly jako drahokamy, pokryté prachem, na okně vetešníkově. Přeskočil příkop silnice, bosá jeho noha jako peruť holubice pleskla do prachu a hoch šel dolů k předměstí.
Byl to nízký mosazný svícen, tvaru již dosti starého, skoro starožitnického, poněkud zkroucený, ale neporušený. Držel svou kořist pyšně, nezdvihal jí, nýbrž visela mu z ruky k zemi. Bylo nesmírné pusto, ticho, parno a prach. Hoch šel bos.
Věru že jsem mu nezáviděl, ale žasl jsem. Zde nebylo závisti. Ani druzí, kteří zůstali na smetišti, neprojevili ani stopy závisti. Jako nezávidíme kostelům, horám a květinám jejich krásu. Nesl čarovný svícen, nesl pohádku, legendu; více než zlatý skvost; neboť zlatý skvost se prodá a peníze se utratí a zbude jen smutek a marnost. Ale toto byl svícen kouzelný, který dělá divy, o kterém se v noci neklidně zdá; takový svícen nutno ukrýti před zloději; dobře jest chrániti poklad; dobře jest býti žebrákem, umírati hladem a chrániti poklad. A tento žebrák byl mlád, bylo mu asi dvanáct let, byl bos, jeho lýtka byla osmahlá, vlasy rozcuchané a v očích, dosud nezkalených láskou, rozhořívala se smělost chlapecké naděje. Žádná milenka, bude-li míti jakou, neuzří ho již v této jeho kráse, tak posvátné a neproniknutelné. Našel první svůj poklad. Šel dolů do předměstí. Kam šel? Kde bydlí?
Ale pampelišky se tisknou do prachu a koně, snad tisíc let staří, silní a hřmotní, útočí zdviženými vlnami
66
svých šíjí do vrchu, táhnouce vůz se sudy. Nelze mluviti s lidmi, neboť jsme němi právě jako oni. Pampelišky, chudobky, hloží, pýr, ubohá chrpa i ušlapané žito bude dnes zase spáti samo nebo jen s tuláky bez bytu; zaprášené obláčky se plíží nebem a slunce se unavuje. Jen holubi něco hledají, zpytují; neletí dále; věru, že jim tato končina dostačí!
Zdá se, že bude bouře; ale třebas se rozptýlí; vracíme se do ztracené varty svého příbytku. Kdy byla Bílá sobota, kdy bylo Boží Tělo? Všecko nějak uteklo, zmizelo, jaro nám ušlo, květy nám ušly, ach ne, ty chudé pampelišky, přelámané a ušlapané, jsme viděli dobře! Uvijme si z nich věnec a hoďme jej na toto smetiště!
Zdá se, že i smetiště může některým z nejchudších dáti ne-li obživu, tož aspoň některé potřeby. I hromada kostí jest užitečna. I z mrtvých mohou lidé žíti. Kolik filologů, historiků, badatelů, kritiků, nakladatelů, kolportérů, sazečů a dělníků se obživilo dílem leckterého básníka, který zemřel bídou a jehož dílo leželo za jeho života jako nejbídnější veteš. Kolika lidem pomohla cizí myšlenka k slávě, bohatství a moci! Věci, které byly hozeny na smetiště, stávají se chlebem. Na smetiště se hází tělo i duch, obsah i forma, květiny, zrcadla, památky; odhazují se tam mrtví i zapomenutí živí; hříchy a neřesti; odhazují se tam i ctnosti, láska a čest; odhazuje se tam peklo i ráj, smutek i radost; všecko; lze tam odhoditi i Boha; ale lze tam odhodit i ďábla.
Co bychom hodili na tuto slavnou hromadu smetí a odpadků? Co máme? Sny a touhy už jsme poztráceli jako páv péra ze svého ocasu. Jen vůli nemůžeme ztratiti a hoditi na toto smetiště, poněvadž vůle drží spíš nás než my ji a spíše ona nás hodí celé na smetiště než bychom
67
ji mohli tam zahodit my. A tak rádi bychom ji zahodili, jen kdyby to bylo možno, kdyby se nechala!
Hoďme tam své koráby i své boty a svou hůl! Hoďme tam můru poesie a všechny přístroje obrazotvornosti: biče na mátohy, láhve opojení, brýle dívčí krásy, voňavky dávnověku, mapy duchovních poutí a knihy alchymické! Ničeho z toho nám není třeba, ani krásy, ani úsměvu, ani stesku, ani opojení, ani snů. Nechme tu bosé mládí! Však si nohy o střepiny nepořeže! Jiný ať zpívá píseň o pannách a o růžích, o světě a o životě. Dosti jsme brousili a leštili kamení země a můžeme zahodit své dílo. Čím lépe se zdařilo, tím lépe se mu bude ležet na smetišti. Snad je někdo zdvihne. Co bychom tam rádi všecko hodili, aby ten, který zdvihne naši oběť, ach, tak beznadějnou, aspoň se nasytil nebo si odpočinul! A jak snadno se loučíme v těchto místech se všemi věcmi, o nichž se nám zdálo, že bez nich žíti nemůžeme! Jak vidíme, že věci ty žily jenom z nás a bez nás by nežily! Čím byla by dívčí krása, kdybychom ji sami nevzbudili, nevyvolali a nedovolili jí, aby byla krásou? Čím byla by řeč, píseň, rytmus a boj, kdybychom slovům i zbraním nedali jejich úkol a dráhu? Čím byl by mosazný svícen v ruce bosého dvanáctiletého hocha s osmahlými lýtky a zaprášenýma rukama, kdyby mu vůle ze svého milosrdenství nepropůjčila část své zázračné moci?
Bosý hochu, ty jsi král, zapalovatel a ničitel smetiště. Všechny krasavice světa zvadnou v tělo a hadr, nevzbudí-li je pohled tvůj a nenaplní-li je životem. Na zrak jinochův čeká spící země. Na zrak jinochův, který hoří až do hrobu. Ve zraku vůle. Tělo pomine, krása stane se překážkou, smutek i touha ztratí hlas, hrob
68
pozbude své útěšnosti i bezútěšnosti, ničeho již není třeba, ničeho není líto a na nic se nečeká; ale jedna jest věc, která se posmívá všemu, hrobu i lásce, slávě i morně, útoku i křeči, mrtvým i nenarozeným; věc, které nemůžeme zahodit, poněvadž ona může zahodit nás.
Vůle? Víra? Věrnost? Jak se jmenuje ta šelma bezejmenná, která ze všech skutečných i fiktivních tvorů jediná nepotřebuje odpočívat a žrát, nikdy nezestárne, neklopýtne, neoslepne a nezcepení? Jejíž zdechliny či kostry ještě nikdo neviděl ani v museu filosofů, ani na mrchovišti fantasie? Jak se jmenuje, je-li mocnější než vášeň a silnější než nejdelší umírání?
69
ÚSMĚVY
Když se rozkládá všecko pod očima smrti, zaštká země o milost. Nebude žíti věčně, dosti jest sužována, mnoho snese a cítí. Někdy ji unaví býti hrobem stále otevřeným. Tolik květů vysílá, tak se jí chce svítit a hřát, chce být krásná, stýská se jí po dobách, kdy byla rájem, a nemůže se dočkat obnovení. Země prý jest skořápkou pekla, my chodíme po střeše pekla, květy a stromy rostou na střeše pekla a země nosí toto peklo ve svém srdci, marně nad ní svítí duhy a teskno jest slavíku, zpívajícímu v dubí o neznámé blaženosti.
Ale třebas rozklad, smutek a hoře jest rouchem země a rouchem lidí, přece i z vápna, sazí, únavy a beznadějné žízně proráží tklivý úsměv života, nezničitelná naděje, tak krásná, že i příšery jí šetří, poněvadž i ďáblům se stýská při pohledu na její tichou chudobu. Když jest daleko domů, když čas dusí a rdousí, když duše žije již z poslední krůpěje mízy a prach i dlažba řvou hluchým hladem, když už se zdá, že není na světě ničeho a že svět jest přeplněn unavenými příšerami, přece na některém místě se zrodí chvíle ticha, chvíle zázračná a neuvěřitelná, a na tomto místě v té chvíli ticha něco vykvete, ať již jako sen, jako duha, jako znamení, že div stvoření není dosud ukončen.
V takových chvílích se rodí úsměvy, které potkáváme. Úsměvy nenadálé, kouzelné, úžasné, které nás naplňují třesením, tklivostí, vírou, vděčností, zapomenutím únavy a zachraňují nás před smrtí hladem, před smrtí hanbou,
70
před úpalem i zmrznutím. Až se hrozíme, uvážíme-li, že jsme si takové almužny nezasloužili, neboť každý smutek něco zemi vyčítá, a země, sama zmučená, unavená a se smrtí zápasící, které jsme ztížili její zápas svou vyčítkou, jako umírající matka se k nám obrací ještě s překrásným, hrdinským a bolestným úsměvem.
Jaké jsou její úsměvy?
Úsměv květu na mezi, který nedbá, že bude zašlápnut.
Úsměv studánky, která už neví, že do ní bylo plivnutoplivnuto, a zapomněla, že do ní bude pliváno.
Úsměv cizího dítěte na ruce chůvině, o kterém nevíme, co znamená a proč svádí oči dětské k nám, jako bychom dítěti mohli něco říci, něco dáti. Jaká může býti příčina, že se cizí dítě na nás zahledí jako na tajemství a že naše tajemství prodlouží jeho život úsměvem, který mu zahřeje krev a pomáhá ke kráse a my se pak v tomto úsměvu vzhlížíme jako v divném zrcadle, ve kterém vidíme všecko, vše, jenom ne sebe a svou bídu?
Úsměv dívčí, navoněný dechem květu rajského i květu hříchu, jež oba kvetou z jedné lodyhy, která slove touha, přichází z nesmírné propasti chudoby, jest stlačen neviditelnými slzami a padá jako zlatý dešť na dlažbu, jako zlatý dešť, jehož krůpěje se nesmí sbírati, ale zůstanou na zemi, kde shasnou. Dívčí úsměv jest tajemný obřad, nedovolená svatba; jest sladkou věrností neznámému milenci, věrností snům. Jest výzvou, na kterou lze odpověděti až po smrti, poněvadž jest zapotřebí životů dvou, pozemského a posmrtného. Jest důkazem nesmrtelnosti duše. Neboť na všecko budeme musit odpovědět a žádný úsměv se neztratí.
Úsměv unavené stařeny, která k nám jako by náhodou vzhlédne od své práce a od své bezradné klopoty, si vy-
71
kládáme nejčastěji a nejpřirozeněji jako úsměv matčin, poslaný z dálek hrobu.
Úsměv dělníka, zápasícího s těžkým břemenem nebo s těžkou prací, který nás zahlédne a v napjetí vůle a síly nemá jiného nutkání než k úsměvu podivné sdílné radosti práce a síly, oslavuje před námi tajemství bratrství.
Úsměv neznámého psa, který nás potká a ničeho si nežádá, jen poznává, že setkání s námi jest mu důvodem k prosté radosti, jest nám obnovením slibu, že i my dojdeme milosrdenství.
Toto jsou úsměvy osob a věcí neznámých, které od nás neočekávají dočasných zisků a výhod, úsměvy rozumem nevysvětlitelné, které patří pouze nám a jen nám byly určeny a poslány a správně došly. Nejkrásnější a nejčistší almužny života, kterých člověk nikdy nemůže odplatit, poněvadž vděčnost jest cit příliš ubohý a úsměv jest darem nejvzácnějším a nejspanilejším, jehož obsahem jest pouhá duše.
Hle, žebráku! Duše se rozdává! Co chceš ještě? Bože, jak asi odměňuješ úsměvy? Jak je odměníš?
Co chceš ještě, žebráku? Snad bys nechtěl také někomu neznámému dát úsměv? Děkuj Bohu za to, co jsi našel, a dosti měj na tom!
[72]
OBSAH
[73]
Zmije5
Pohřeb9
Za rohem14
Svůdce18
Svíce a kostelník24
Skořice30
Bodlák38
Vrána a liška42
Naposled51
Spící55
Koníčku vojanský!58
Smetiště62
Úsměvy70
[75]
„Edice Obzinových tisků“
kniha 6.
Jaroslav Durych
HADÍ KVĚTY
Upravil
Josef Čapek
Vytiskl a vydal
Frant. Obzina ve Vyškově
na Moravě 1924
v 900 číslovaných výtiscích
z nichž tento má
číslo
E: mk; 2006
[77]