ZA ROHEM
Jest večer a poslední den v měsíci, v měsíci mlhavém a krutém pro chudé a opuštěné, v měsíci listopadu. Neudeřil dosud mráz a deštivá mlha posměšně si zahrává s teplem a výparem ulic, s hladem na konci měsíce a s lidskými útrobami. Nahradíme smutek jiným jedem, třebas úšklebkem, a jdeme. Kéž spatříme nejšerednější ženu na světě, chloubu všech strašidel a důstojný protějšek němé tesknoty!
Ještě půl hodiny zbývá do schůze, pořádané v největším restaurantu města. Rozsáhlá okna domu vyfukují rozsáhlé obrazy světla, z hlavního vchodu vydechuje světlo jako opilý plamen z otevřené pece. Vyhlazené a vyleštěné plochy podlah, zdí, stěn a stropů čekají jako emailované tváře lhostejných, plnokrevných a uspokojených žen, které by mohly jíti spat. A za hodinu na nás sáhne pěna piva svou paradoxní tíží a těžká závaží lustrů, žárovek a zrcadel stisknou nám mozek a plíce jako parádní lis na mučení a popravu distinguovaných zločinců budoucího věku. Budou anekdoty a vzpomínky, bude chvála opojnosti, bude chvíle paralysy, kdy minulost zmizí jako motýl v koutě a budoucnost zabzučí jako moucha ve zvonku žárovky. Neuteče tato chvíle, dosti času. Bude příliš mnoho umělého světla a umělých reflexů v broušených sklech zrcadel i v broušených i v kalených očích lidí. A venku je stín, okouzlený mlhou. Lesní alej pro zasmušilé pouti duše, hřbitovní cesta; stíny domů, rohů a průjezdů.
14
Pojďme se podívat, co dělají toulavé holky před prvním; jest to zajímavo. Za hodinu zasedneme k bílému ubrusu a nad stolem bude se vznášeti všecko možné, jen ne vzpomínka na atmosféru blízkých ulic, na tmu, tesknotu, na ozvěnu kroků, rachocení rolet, vrat a dveří, na možnost zvláštních a podezřelých choutek a zvědavostí. Ať se třebas i řekne, že nám bude lépe chutnat pivo a že si zpestříme možnou chvíli zámlky celé společnosti vzpomínkou na tuto chvíli tuláctví, podezřelejšího a i ve své imaginárnosti pustšího a těžšího než jakýkoliv hřích, reálně dokonaný.
Aby dráždivost tohoto hříchu imaginárního byla účinnější, vzpomeňme si, že naše kapsa jest dnes, posledního, právě tak prázdná jako kapsa kohokoliv, jenž dnes mrzutě spěchá domů do své postelepostele, a že jsme pouze pozváni. Netřeba vysvětlovati a zdůrazňovati, že to jest přitěžující okolnost a že z toho důvodu bude naše zacházka tím zvrácenější a divnější.
A věru, že na sebe upoutáme pozornost žen, které tohoto večera mají nejtěžší práci a nejsmutnější pohledy. Není peněz a chodníky jsou dnes opravdu dvakrát delší a nohy dvakrát kratší. Ale oči! Oči! Člověče, který tak málokdy vidíš oči, upřené na tebe, který lačníš po očích, poněvadž v očích je svět a svět se ti vyhýbá, dnes můžeš viděti oči, dívající se na tebe, prosící a nabízející, ať patří ty oči komukoliv, ale jsou to oči! Oči! Ale nejen oči, které se pohybují v očnicích, opatrně a vyhýbavě, ale i celá tvář s kadeří po straně a s okrasnou konturou stínu na tváři nebo na šíji obrátí se k tobě tím kouzelným, hieratickým pohybem, který propůjčuje odlesk milostné nádhery i nejsměšnější čarodějnici světa. A stačí trochu zvědavosti, vyjevených očí a zaražení kroků, abys uslyšel
15
i hlas, hlas, mluvící k tobě, k němuž nikdo nemluví lidskou řečí než v obchodě či v úřadě!
Opravdu, výpočet byl správný a dlažba pláče pod kroky přidušeným pláčem a prostory ulic a zákoutí jsou jako varhany, když se odmlčí po zádušní mši a ještě zapáchají zhasnuté svíce a umrlčina. Věru, vešly by se do těchto prostorů ulic, průjezdů i světnic za zhaslými a zastřenými okny mrtvoly všech lidí, kteří tu žili nebo prošli! Lidé neumírají všichni najednou, i smrt zachovává dělbu práce. Chodíme příkopem smrti. Těšíme se hrůzou, že někdo přikryje celou ulici i s námi víkem a spustí do hrobu a dobře zasype studeným, těžkým blátem, i s tou velkorestaurací, i s automobily, ženami, očima, nabízejícím hlasem i zvědavostí a steskem.
Ach ty, která ničeho netušíš a obcházíš kolem rohu s ruční kabelkou a lacinou kožešinou! Bolí tě nohy? Čekáš a počítáš, mrzutě a smutně? Nech si říci, že tvé šaty ani na dálku, ani ve stínu neutají pokročilost tvých let a únavu tvého života. Rytmus tvých kroků jde jako kyvadlo špatně zavěšených hodin a tvá postava připomíná tělo na pitevním stole. Nenalžeš svěžesti, vášně a bujnostibujnosti, a přece chodíš, chodíš, chodíš – – – Nebojíš se, že někdo před tebou uskočí? Či chceš snad svým zastoupením zmařiti každému chuť na slídění po šťastnějších a mladších?
Hle! Před jedním krámkem mladé děvče v prvním roce své krásy něco dělá! Co je to? Ulice jest již skoro prázdná, krámy zavřeny, a děvče stojí před krámkem, drží v ruce škatuli s nějakým drobným zbožím, přebírá je a nějaké odpadky vyhazuje a vyfukuje do ulice. Má ještě dětské šaty, dětské pohyby, dětskou krásu, stojí jako srnka na kraji seče a tváře jí planou, v ulici je tma. A
16
ty chodíš a sto kroků za tebou chodí jiná a jiné, chodíš kolem děvčete před krámkem a děvče dělá svou tajuplnou práci jako víla v pohádce, a ty chodíš, chodíš, chodíš – –
Musím ještě jednou se na tebe podívat a pak půjdu zasednout ke stolu, pod hrozny žárovek, jako k hostině na lodi, odsouzené k půlnočnímu ztroskotání.
Ach! Sestro! Ale ne! Neměl jsem nikdy sestry! Kdo tedy jsi? Koho poznávám v tvých šedivých slídících očích s unavenou zelení? Koho poznávám ve tvém stáří, ve zvadlosti tvých tváří a v tíži tvého zakletého těla? Co hledáš a kam jdeš? Která potvora tě žene, co jsi ztratila, co tě trápí a tlačí? Kdo tě tak ustrojil – – Ach, nešťastná a chudá obludo, co bych uviděl v zrcadle tvých vyčerpaných očí, kdybys mi je otevřela v muce úzkosti! Kde jsme se už potkali a kdy se zase uvidíme? Neslídíme po téže věci? Nepůjčujeme si svou masku v jednom a témže krámku hrozného tandlmarku, nekrademe si svou podobu?
Ať jsi kdokoliv a odkudkoliv – ach, co bych ti měl přáti! Odvésti tě na chvíli z temné rakve do rakve restaurantu? Teď mne právě nebolí nohy, snad bych měl vzíti tvou ruční kabelku a choditi, choditi, choditi – aby sis mohla sednouti na schod a dívati se chvíli pokojně na děvče před krámkem, nebo si zahaliti tvář svou kožešinou a na minutu si zase jednou po letech zaplakat. Vždyť není tvou hrůzou tvá neřest v koutě či brlohu, ale to, že chodíš, chodíš, chodíš, jako by smrt postrkovala tvoje nohy, a hodiny míjejí, míjejí. Měl bych aspoň na půl hodiny chodit za tebe, vždyť bys v tuto časnou hodinu beztak ničeho nezískala i nevydal bych se v nebezpečí činu, jenom bych odchodil za tebe několik strašných kilometrů bezesného čekání na smrt.
Ale už jest čas jíti do restaurantu.
17