ÚSMĚVY

ÚSMĚVY
Když se rozkládá všecko pod očima smrti, zaštká země o milost. Nebude žíti věčně, dosti jest sužována, mnoho snese a cítí. Někdy ji unaví býti hrobem stále otevřeným. Tolik květů vysílá, tak se jí chce svítit a hřát, chce být krásná, stýská se jí po dobách, kdy byla rájem, a nemůže se dočkat obnovení. Země prý jest skořápkou pekla, my chodíme po střeše pekla, květy a stromy rostou na střeše pekla a země nosí toto peklo ve svém srdci, marně nad ní svítí duhy a teskno jest slavíku, zpívajícímu v dubí o neznámé blaženosti. Ale třebas rozklad, smutek a hoře jest rouchem země a rouchem lidí, přece i z vápna, sazí, únavy a beznadějné žízně proráží tklivý úsměv života, nezničitelná naděje, tak krásná, že i příšery jí šetří, poněvadž i ďáblům se stýská při pohledu na její tichou chudobu. Když jest daleko domů, když čas dusí a rdousí, když duše žije již z poslední krůpěje mízy a prach i dlažba řvou hluchým hladem, když už se zdá, že není na světě ničeho a že svět jest přeplněn unavenými příšerami, přece na některém místě se zrodí chvíle ticha, chvíle zázračná a neuvěřitelná, a na tomto místě v té chvíli ticha něco vykvete, ať již jako sen, jako duha, jako znamení, že div stvoření není dosud ukončen. V takových chvílích se rodí úsměvy, které potkáváme. Úsměvy nenadálé, kouzelné, úžasné, které nás naplňují třesením, tklivostí, vírou, vděčností, zapomenutím únavy a zachraňují nás před smrtí hladem, před smrtí hanbou, 70 před úpalem i zmrznutím. Až se hrozíme, uvážíme-li, že jsme si takové almužny nezasloužili, neboť každý smutek něco zemi vyčítá, a země, sama zmučená, unavená a se smrtí zápasící, které jsme ztížili její zápas svou vyčítkou, jako umírající matka se k nám obrací ještě s překrásným, hrdinským a bolestným úsměvem. Jaké jsou její úsměvy? Úsměv květu na mezi, který nedbá, že bude zašlápnut. Úsměv studánky, která už neví, že do ní bylo plivnutoplivnuto, a zapomněla, že do ní bude pliváno. Úsměv cizího dítěte na ruce chůvině, o kterém nevíme, co znamená a proč svádí oči dětské k nám, jako bychom dítěti mohli něco říci, něco dáti. Jaká může býti příčina, že se cizí dítě na nás zahledí jako na tajemství a že naše tajemství prodlouží jeho život úsměvem, který mu zahřeje krev a pomáhá ke kráse a my se pak v tomto úsměvu vzhlížíme jako v divném zrcadle, ve kterém vidíme všecko, vše, jenom ne sebe a svou bídu? Úsměv dívčí, navoněný dechem květu rajského i květu hříchu, jež oba kvetou z jedné lodyhy, která slove touha, přichází z nesmírné propasti chudoby, jest stlačen neviditelnými slzami a padá jako zlatý dešť na dlažbu, jako zlatý dešť, jehož krůpěje se nesmí sbírati, ale zůstanou na zemi, kde shasnou. Dívčí úsměv jest tajemný obřad, nedovolená svatba; jest sladkou věrností neznámému milenci, věrností snům. Jest výzvou, na kterou lze odpověděti až po smrti, poněvadž jest zapotřebí životů dvou, pozemského a posmrtného. Jest důkazem nesmrtelnosti duše. Neboť na všecko budeme musit odpovědět a žádný úsměv se neztratí. Úsměv unavené stařeny, která k nám jako by náhodou vzhlédne od své práce a od své bezradné klopoty, si vy- 71 kládáme nejčastěji a nejpřirozeněji jako úsměv matčin, poslaný z dálek hrobu. Úsměv dělníka, zápasícího s těžkým břemenem nebo s těžkou prací, který nás zahlédne a v napjetí vůle a síly nemá jiného nutkání než k úsměvu podivné sdílné radosti práce a síly, oslavuje před námi tajemství bratrství. Úsměv neznámého psa, který nás potká a ničeho si nežádá, jen poznává, že setkání s námi jest mu důvodem k prosté radosti, jest nám obnovením slibu, že i my dojdeme milosrdenství. Toto jsou úsměvy osob a věcí neznámých, které od nás neočekávají dočasných zisků a výhod, úsměvy rozumem nevysvětlitelné, které patří pouze nám a jen nám byly určeny a poslány a správně došly. Nejkrásnější a nejčistší almužny života, kterých člověk nikdy nemůže odplatit, poněvadž vděčnost jest cit příliš ubohý a úsměv jest darem nejvzácnějším a nejspanilejším, jehož obsahem jest pouhá duše. Hle, žebráku! Duše se rozdává! Co chceš ještě? Bože, jak asi odměňuješ úsměvy? Jak je odměníš? Co chceš ještě, žebráku? Snad bys nechtěl také někomu neznámému dát úsměv? Děkuj Bohu za to, co jsi našel, a dosti měj na tom! [72] OBSAH
[73] Zmije5 Pohřeb9 Za rohem14 Svůdce18 Svíce a kostelník24 Skořice30 Bodlák38 Vrána a liška42 Naposled51 Spící55 Koníčku vojanský!58 Smetiště62 Úsměvy70
[75] „Edice Obzinových tisků“ kniha 6. Jaroslav Durych HADÍ KVĚTY Upravil Josef Čapek Vytiskl a vydal Frant. Obzina ve Vyškově na Moravě 1924 v 900 číslovaných výtiscích z nichž tento má číslo
E: mk; 2006 [77]