KONÍČKU VOJANSKÝ!
Kdysi před válkou v ekvitačním kursu ve Vídni jsme se dívali o přestávce na vojenské koně, prováděné po nádvoří kasáren. Kdosi řekl: „Jsou to krásná zvířata, a nejhezčí jest, že nepatří nikomu; nikomu a všem; tomu, kdo si právě na některého sedne.“ A byla to opravdu krásná zvířata, a opravdu měl podplukovník, velitel kursu, když několika nedočkavcům, kteří ho prosili o dovolení, aby se účastníci kursu směli dáti zde vyfotografovati na koních, dobrotivě odpověděl: „Počkejte, pánové, až budete něco umět, poněvadž zatím jsou z celého ekvitačního kursu opravdu nejkrásnější jen ti koně! A neměli jsme mu to za zlé, neboť krasavců bylo v našem kursu málo a kloudných jezdců ještě méně.
Ale přece jen to nebyla tak zcela krásná zvířata, neboť patřila císaři pánu, mrzutému, starému a zlomyslnému dědečkovi v černých vyžehlených salonkách, a když jsme seděli na takovém koni, ať to bylo na nivách a v soutěskách korutanských nebo na brambořištích a v bukových lesích haličských, za jakéhokoliv povětří a světla, ať to byl kůň kteréhokoliv plemene, vždy jsme cítili, že tento vojenský kůň táhne kus císaře pána s sebou, že máme pod sedlem kus jeho černých vyžehlených kalhot, nebo že se náhle císař pán zjeví a bude nás prohánět dlouhým bičem jako wachtmeister při dlouhé túře. A v takové chvíli podrážděné obrazivosti byli bychom si raději sedli na koně dřevěného, neboť kůň císaře pána zdál se nám erárním strašidlem.
58
Dnes ovšem už jest císař pán mrtev a všichni koníčkové si oddechli. Nevím, komu dnes patří a jak si přivykli či odvykli a nač si vzpomínají. Vzpomínám si na svého malého plavého krasavce, na svého Plaváčka, jakéhosi kluka, který mohl býti pannou, neboť byl jako hedvábí slaměné, jen punčošky měl bílé a uměl pěkně frkat a žrát cukr i s rukavicí. A vzpomínám si na druhé valášky a kobyly a nejraději na ty plavé. Kůň bije čtyřmi podkovami do země, prohání se po louce i oranici, nechá se kartáčovat, zavést do stáje, spí stoje i leže. O čem se mu zdá?
Vojenský kůň jest vždy poněkud krasavec; jakožto krasavec vyniká zvláštní hloupostí a ješitností, která jest údělem všech sličných bytostí; jest nešikovný až k pláči a mnohdy potřebuje, aby se s ním jezdec spíše vedl pod paží jako s dívkou, než aby na něm jezdec jel. Potřebuje péče, opatrnosti, ohledů, mazlení, tak jako žena. Jest zbrklý a svéhlavý, snivý a hravý, vzdorovitý a zlomyslný. Mnoho důvodů k lásce.
Ale má i vlastnosti ideální stálosti; jest vytrvalý a věrný. V nebezpečí se sice leká jako každý Boží tvor, ale neuteče; když se splaší a svrhne jezdce, tu sice chvíli blázní a prohání se, ale neuteče tam, kde posledně dostal žrát, nýbrž vrátí se k jezdci a čeká, co bude dále. Kulí se sice leká, uskakuje, ale přece běží, kam má běžet, jen si ulehčí tím, že sešpičatí ouška nebo vyvalí oči. Rád si pohoví, ale pohoví si věrně; přijdete-li k němu, když právě v poli žere, podívá se na vás prosebně, abyste ho dříve nechali nažrat, a když poskáče, půjčí vám svou hubu, své uši i svou hřívu a krk, abyste si ho mohli pleskat, hladit, škrabat a dřít. Nezkusil jsem toho, ale slyšel jsem od mnohých, že s koněm se dobře leží, zvláště
59
za chladné noci, a věřím tomu rád. Kůň mnoho rozumí a chápe; chápe to sice různě, popleteně, ale čestně.
Dříve prý mívali koně zlatou hvězdu na čele a snad ji mají podnes, ale dnes už jí není vidět. A právě k chvále této neviditelné hvězdy na koňském čele vzpomínám si dnes na všecky koníčky vojanské a zvláště na toho, který mi sloužil nejdéle.
Koníčku vojanský! Snad sta kilometrů nás oddělují v této chvíli, pakli už tvou kůži neprodali řemenářům! Ale jsi-li živ, vzpomeneš si také někdy na mne? Já si aspoň na tebe vzpomínám často a rád, zvláště ve chvíli, kdy se stýská po věrnosti a cti. Tu se mi zdá, že máš pytlík na hubě a žereš oves. Jsi dnes vesel a spokojen a nebojíš se, že se budu chtít dělit s tebou o tvou koňskou porci? Kdož ví? Časy jsou divné a člověk někdy vyhladoví tak, že by se nestyděl tě okrást! A věru, že bych se rád s tebou svorně najedl, třebas jednoho kusu chleba, jedné kůrky. Žral bys z mé ruky, jednou bysisby sis ukousl ty, jednou já, ale musil bys dát pozor, aby na mne také něco zbylo! Něco ti povím: Od těch časů jedl jsem leckdes leccos. S dělníky, písaři, proletáři, buržousty, poslanci, senátory, ministry a jinými lidmi. Na podezdívce, v čekárně, na ulici, v saloně i v restauraci prvního řádu. Pil jsem teplé pivo bez pěny i šampaňské nejdražších značek, hleděli na mne lidé, kteří měli podezření, že uprchnu bez zaplacení, i portýři a číšníci ve fracích pod ohromnými zvony žárovek mezi vavříny a oleandry. A vždy jsem si vzpomínal na tebe, koníčku vojanský!
Nenapijeme se z jednoho džberu? Udělal bych ti toast lepší než všecky, které jsem kdy pronesl, a lepší než všecky, které jsem kdy slyšel a četl! Najdeme si ještě někde kus chleba; jednou ty, jednou já; bude to upřímné
60
a uděláme si tím překrásnou chvíli, takovou, jakých je málo v životě. Ty sice nejsi chytrý, inteligentní, zkušený a mazaný, jsi jen němá tvář, ale jsi krásný, věrný a čestný, koníčku vojanský!
61