SVŮDCE
Před vjezdem do malého starého zámečku, kde již od pradávna místo vrchnosti sídlili jen úředníci, hráli si hoši. Karlík důchodních se učil tlouci špačka, Otouš lesních z blízké myslivny miloval kuličky. Děti lesních dělníků byly mu podřízeny, panoval nad nimi v chloubě i sebevědomí. Občas vyšla služka, nesoucí truhlík se slepičím žrádlem, nebo jdoucí do dřevníka podívat se, zda se děti neperou. Panské služky byly čistotné a mnohem onačejší než podruhyně a služky u sedláků. Volaly na děti jmény zdrobnělými a netykaly jim. Tím byly děti panských úředníků privilegovány před dětmi ostatními. Ale nejspíše jim to nestoupalo už do hlavy.
Ve vesnici byl jarmark. Zdola z návsi zaznívaly zvuky kolotoče, píšťalek, trumpet a frkaček. U zámečku stál patronátní kostel s červenou bání a zlatou makovicí, kterou před několika dny nasadil pokryvač nad shromážděním úředníků, faráře, starosty, učitelů a jiných diváků. Zdál se na věži jako holubholub, a když ukončil práci, provolal, drže se levicí stopky makovice, slávu panu hraběti, patronu kostela, vypil sklenici nějakého nápoje, pak jí mrštil dolů, sklenice se roztříštila, zazvonila, a nebe bylo modré, hluboké a letělo kolem věže, jako by bylo pozorováno z kolotoče. Kolem zámku byly tři zahrady, květinová, ovocná a pro bílení prádla, všecky pro úředníky, bez přesného rozdělení. V ovocné byly mravenčí kupy, rostla divoká pažitka a maliny a na podzim se sklízely švestky do kádí. Na dvoře stály čtyři staré kaštany, mezi
18
nimiž o Božím těle strojili oltář. V té zahradě, kde se na trávě sušilo prádlo, pozorunejhodnější bylo jakési rumiště a smetiště v dolíku. Na tomto rumišti rostl a kvetl blín, mnoho blínů, krásných umouněných princezen s neumytýma nohama, divokých jako sny a zasmušilých jako píseň o hraběti Fridolínovi, kterou zpívaly služky, žehlíce prádlo. Ale v čítance hoši četli, že blín jest jedovatý.
Nejbledší z hochů stál samoten, opíraje se o starý ořech. Bylo mu do hry, ale dnes byly hry již rozděleny. Hoch, který ho naučil dělání píšťalek i s dlouhou tajemnou formulí, který uměl dělati nejen bezové bouchačky, ale i stříkačky a výborné, nezlomné písty, a věděl, kudy má vlézti do louže pro puškvorec, nepřišel. Bledý hoch přelezl plot a loudal se k smetišti. Nad smetištěm byla okna salonu. Ze salonu zněly akordy klavíru a ženský hlas, zpívající nějakou tesknou a snivou píseň. To byla teta. Hoch poslouchal až do konce, pak flašinet kolotoče vpadl svým zuřivým, útočným i zoufalým kvílením i tancem do podvečerního ticha a svět se točil v modru. Hoch se díval na smetiště. Měl rád toto smetiště s kopřivami, hluchavkami, divokým křenem a blínem. Tu zcela tajně a mámivě se něco zachvělo a zavonělo zakázaným a rouhavým dechem. Divná rostlina s bílými květy, jako lilie, nesoucí též pichlavé kaštany. Ale nebyla to lilie svatých, byla to lilie hříchů, zkalená krása, a vůně zvrhlá, až dávivá; chlapec to musil utrhnouti. Vzpomněl si na nástěnný obraz ze školy, na němž byly jedovaté rostliny. Ano, to jest durman. Ulomená lodyha pouštěla nazelenalou, dusivou a lepkavou šťávu do jeho dlaně, voněla hnilobnou sladkostí, a květ se tiše usmíval neviditelnou bělostností a hrdou krásou v nějaké vášni, které
19
hoch dosud neznal ani dle jména. Utíkal se svou květinou, rozradostněný a pyšný. Nese jedovatou květinu, krásnou a mnohem vzácnější, aspoň v tomto kraji, než blín.
Ale Karlík se dal do smíchu.
„Fuj, to smrdí, zahoď to!“
Hoch byl v rozpacích; zadíval se na uprášenou silnici. Po ní chodíval se strýcem a tetou kolem lesa a díval se na daňky s pěknými lopatkami a vyjevenýma očima. Ale Otouš z myslivny je viděl každý den a věděl o nich více. S ním se nemohl měřit. Karlíka jednou přepral; to byl jediný triumf, ale zato musil jezdit na praseti a řval. Služka ho držela, prase křičelo a Karlík se popadal za boky. A teď přišel jiný hoch, protivný; nesl si gumový prak a hleděl na ořech. Prý má prak na ořechy. Toho si bledý hoch nemohl dát líbit, neboť ořech před vjezdem byl požitkem jeho strýce v zámku. A loupání ořechů jest věc nesmírná, neboť žlutá barva s prstů nepustí ani mýdlem za dva dny. Ale hoch s prakem zdůrazňoval, že ořech již nestojí v nádvoří zámku, že tedy strýci do něho nic není. Bledý hoch se díval na druhé děti, ale nikdo mu nepomohl. Bledý hoch se nemohl naučit házet kamením a každý se mu vysmál, když se o to pokusil; hoch s prakem nejen že uměl házet výborně, ale uměl si i plivnout do dlaně, pískat na dva i na čtyry prsty a mimo to měl prak a byl vůbec v převaze. Bledý hoch přelezl plot a šel k smetišti.
A jak hledal, nevěda co, opět něco našel. Byl to orlíček, jaký měli v květinové zahradě před průčelím zámku. Jak se sem dostal? Hoch rád trhal květiny, právě proto, že jich trhat nesměl. A tato květina se slavnostní elegancí fialových zvonků, tak silně připomínající nádheru ornátů, královských rouch a květinové hýření Božího
20
těla, dráždila ho k vášnivému zlodějství. Už ji měl. A šel, zpupně. Vždyť strýc jistě o tomto orlíčku neví, a rostl na smetišti. Teď se mu Karlík nevysměje, neboť orlíček nesmrdí. I ukázal vychloubačně orlíček Karlíkovi.
Ale v Karlíkovi pohled na krásnou květinu vzbudil krvežíznivou zlost. Kde prý to utrhl. Na smetišti. To smetiště že patří do části Karlíkova otce. Že prý ne. I vzplála nenávistná hádka o smetiště. Bledý hoch se připravoval k pěstnímu boji, ale tu si vzpomněl na poslední útočiště Karlíkovo, totiž pláč a žalobu, po které strýc vedl soud, jenž se končíval neprospěšně. l zahleděl se do prachu bílé silnice a vzpomněl si, že jest sirotkem.
Ano, po této silnici odešel kdysi otec, jenž ho přivedl za ruku k strýcovi a tetě. Vrátí se kdy? Silnice, která vedla z jiného města ke hřbitovu, na který odvezli před rokem jeho matku, byla pokryta takovým bílým prachem. Měl tušení, a nevěděl proč, že otec už se nevrátí nikdy. Bílý prach! Něco krásného jest v bílém prachu dlouhých silnic, i když vedou jen kolem panského cukrovaru nebo kolem řepkového lánu. Jest v něm smutek a smutek voní vůní jasmínu a růží, z nichž byly uvity věnce na matčině rakvi. A bledý hoch měl rád jasmín a růže, poněvadž voněly, když ležel v postýlce po modlitbě, hvězdy svítily ze zahrady záclonkou okna a teta zpívala v saloně u piana:
Kvetla krásná růže bílá,
víc jí trhat nebudu – –
Zadíval se na kostel s bání a zlatou makovicí; rád by nasadil také zlatou makovici na takovou věž a provolal panu hraběti slávu a rozbil číši vysoko nad hlavami
21
panských úředníků a učitelů a pana faráře, který někdy přicházel k strýcovi na návštěvu, ale jehož se nyní bál, poněvadž byl jednou s něčím poslán na faru a vrátiv se, vyřizoval, že pan farář není doma a paní farářová nechá děkovat, začež sklidil náramný smích. A nebylo, čeho se chytit, než vzpomínek, poněvadž sny o budoucnosti ještě spaly v peřince.
Tu přicházel od vesnice starý vandrák v šatech ještě starších, prastarých, prašedivých, odraných, a nesl mošnu, držel zahnutou dubovou hůl. Nádvoří zámečku bylo průchodní. Dal se do řečí a do šprýmů s dětmi, každému něco řekl, jednoho pochválil, jiného poškádlil; posléze spatřil bledého hocha a nevěda už, co říci, vzal hůl, obrátil ji a rukojetí ho chytal za nohu. Ale bledý hoch byl pyšný. Což nepatří k zámku? Nepatří mu část té důstojnosti, kterou vrhá hraběcí erb nad branou dvora? Což je synem sluhy nebo čeledína? Rozzlobil se, uskakoval, ale poněvadž dědek byl čiperný, uskakoval marně. Zahanben začal nadávat:
„Dědku škaredý!“
Byl by rád řekl něco mnohem strašnějšího; neboť kypěl zlostí, ale neuměl dosud.
Veselý dědek ho ještě chvíli sužoval, ale pak se umoudřil a otevřel svou mošnu. Nabízel dětem píšťalky, ale peníze, které děti dostaly na pout, byly již dávno utraceny. Dědek však nebyl smuten. Byl-li dědek podnapilý, tomu ještě děti nerozuměly. Ukazoval jim hračky a kudly. Takových věcí viděl hoch už mnoho, to jím nehnulo. Ale hlavní trumf si dědek nechal až na konec.
Začal z mošny vytahovat provázek, pomalu, aby napětí rostlo; několik složených dřívek, jako skládací vějíř. Tu zatočil provázkem a dřívka se rozložila v holubičku,
22
spanilou, netušenou, divotvornou. Dřevíčka byla vyřezávána ornamenty, jakých hoch dosud neviděl, a holubička se otáčela – – Dědek stál, svítil očima, děti byly vyjeveny.
„A takovou z vás každému přivezu! Já je sám dělám, i ty kudly, i ty píšťalky!píšťalky!“
Tu hošík pocítil temný stud a závist i hrabivost. Dědek si ho nevšímal. I protlačil se do klubka dětí, a zlomeně řekl:
„Mně také?“
Dědek zdvihl oči, neboť mluvil toto jenom k druhým dětem, a lhostejným, vychladlým hlasem slíbil:
„Také!“
Jak dědek s holubičkou zmizel, na to se hoch již neupamatoval. Ale odešel, zmizel a hoch stále čekal na dědka s holubičkou. A nemohl říci, zda čeká více na holubičku, nebo na dědka. Snad by byl přivítal dědka i bez holubičky, neboť byl to divotvorce. Sám holubičky dělal, sám je mohl rozdávat, sám s nimi chodil ode vsi ke vsi, sám, dědek. Dědek škaredý, ale krásný, tajemný; dědek, který se směje, dědek, který chodí v odřeném, prastarém kabátě a v zkornatělých kalhotách, škádlí děti a vypadá jako syčák. Krásný dědek a moudrý dědek! Hoch byl sirotek, kdo ví, zda se otec vrátí! Nevrátí se! A dědek by mohl naučiti hocha dělati holubičky! Dobrý dědku, kdy přijdeš?
Dobrý dědek se stal hošíkovi pohádkou. Stokrát na dědka zapomněl a stokrát si na něho vzpomněl, stále vděčněji. Dědek se neobjevil již nikdy, hošík se stěhoval s místa na místo, toužil po tom, aby uměl dělati holubičky, rostl, vyrostl.
Dědku dobrý, setkáme se ještě? Či jsi byl jen pokušitelem, svůdcem? Nebo jsi byl Pánem Bohem z našich pohádek?
23