VRÁNA A LIŠKA
Jsou lišky, které svůj ohon chválí, jsou lišky, které viní hrozny z kyselosti, jsou lišky, které balamutí jiná zvířata, jsou lišky báchorek a bajek, lišky všech lišek, lišky mužské a lišky dívčí, ale dnes budeme mluviti slova její chvály.
Liška jest zvíře lesní, které žije v doupatech, oslavených již slovy Božími. V hoři shlédl Bůh na lišku a na její doupě, v tesknotě nad Sebou a s milosrdenstvím nad liškou. Nikdo ať nezávidí lišce jejího doupěte, jejího sídla svobodného, osamělého a královského! Její doupě jest privilegováno; má býti asylem na této zemi, jako hnízdo ptačí. Liškám a ptákům nemá se díti křivda v jejich bytech. Jen Syn člověka nemá, kam by hlavy sklonil.
Pod kořeny dubů a smrků, v houští kalin, hloží a klokoče se táhnou tajné chodby liščích tvrzí. Liška vychází a větří, špičatí slechy, její oči se šeří, zelenají, svítí, liščí srdce bije krásnou písní lesní. Jest nutno milovati lišku, třebas páchne čertem, loupí a jest z příbuzenstva vlčího a psího. Lišky se vykuřují. Liška bdí v podzemních tmách svého doupěte, srdce země bije pod ní, červ pracuje a krůpěje vody, spící s očima zavřenýma a nenarozenýma, rozechvívají kořeny bylin i oblázky zemské. Liška pozoruje kouř, který namahavě leze proti ní; čeká, ani nedýchá; běhy její jsou jako struny. Jaká píseň by se nechala zahráti na napjatých bězích číhající lišky? Nepuklo by nám srdce radostí a smíchem? Při doteku jejích slechů snad by jiskry vyskočily. Její čenich má všecky vůně země,
42
zápach zvěře, stopy a stezky, snad pozná i stopu čertovu a ví, kde jest jeho fortna. Liška se dívá na kouř, větří kouř, pozoruje kouř. Oběhne druhé chodby, stočí se a spí. Nevysoko nad ní kvetou konvalinky, můry spí v rozsochách a slavík tluče; vítr věje při zemi.
Ne, liška není dívčí písní a úsměvem dne; liška jest bojovnice tichá a vznešená. Radost skoku, radost tepotu srdce i radost ostražitosti jsou jejími ctnostmi tajnými. Nezjevuje se v přípravách slavnosti; mlčí; nevystupuje jako princezna k okrase lesa; bydlí hrdě v podzemním hradě, pohrdajíc leskem a chloubou světa, a přece každé její hnutí se jiskří slávou a krásou.
Byla prý jedna hloupá vrána, která pustila z huby sýr, křičíc na lišku, a tato liška prý chňapla po sýru a utekla s ním. Nelze sice zjistiti historické pravdivosti této bajky, ale jistě je ohavno, že vrána se může zmocniti sýra snáze než liška. Bylo by smutno, kdyby liška, puzena chutí na sýr, musila čekati, až k ní spadne z huby vraní, neboť vrána jest tvor neřádný, mrchožrout, obluda vzduchu a liška má na střeše svého doupěte mech a květiny lesní.
Bylo to za války, kdy jsme bydlili v jamách polních a lesních, blízko bahen a řek, a množství vran, které na nás číhaly, bylo úděsné. Přibývalo jich každým dnem. Měly svou zpravodajskou službu, jejich poselkyně dolétaly do krajin neznámých a zakletých a přiváděly nové a nové posily k nesmírné armádě krkavců. Čeleď tato tloustla, chování její bylo drzé, útočné a neodbytné; armáda ptáků se pitvorně šklebila armádě lidí, která se jim nemohla ubránit, ač boj proti ptákům a jejich blízkost naplňovala lidi hnusem. Není příjemno býti pod stálým dohledem poletujících a krákajících lidožroutů. Cítili jsme pohledy těchto ptáků, kteří nás chtěli utopiti
43
v bahně svých volat. Každý ojedinělý krkavec pozoroval muže potměšilým pohledem, jako by pochyboval, zda jdoucí muž jest ještě živ, jako by přemýšlel, může-li si sednouti na živého a vybíti mu oči, tento počátek krkavčí hostiny; nebo jako by odhadoval, jak tučná bude kořist a kdy mu spadne; nebo jako by se zlobil, že člověk dosud chodí a vládne údy, místo aby ležel v blátě, roztržen výbuchem; nebo jako by hrozil člověku, nepospíší-li si a nepadne-li, že ho krkavci sami ubijí; nebo jako by žádal zálohu a zatímní výkupné: lidské oči. Marno bylo plašiti je, házeti po nich kamením, stříleti do nich. Pohrdali mocí lidskou příliš okázale; zvykli si; věděli o své přesile nad lidmi a o marnosti lidské obrany; pták sotva uskočil před člověkem nebo před koněm. Na mrtvoly padlých se snášeli jako mouchy, rvali kořist a nepustili kusu lidského těla ze zobáku ani byli-li udeřeni kamenem. Odlétli, či spíše odskočili o krok a těla živých cítila mráz i horko dusivého hnusu z jejích zobáků, vlhkých křídel a zadků, lysých očí a kornatých drápů. Nečistí tvorové se plazí při zemi a v koutech, bydlí v chlévech a stokách nebo vycházejí v noci, ale tito měli křídla ptačí, vznášeli se za bílého dne, létali v oblacích, zohyzďovali oblohu nebeskou a větve stromů.
Nebylo tedy divu, že ptáci tito byli nenáviděni a vyňati z jakékoliv ochrany, kterou jiným tvorům propůjčuje lidský cit. Ublížiti havranu nebylo považováno za ukrutnost, tím méně za nevkus. Ve statisícové černé armádě se přece jen našlo několik vran, které se dostaly živy do rukou lidských, a pro tyto zajatce, ať zdravé či raněné, ženevská úmluva neplatila. Také mezi nimi nebylo jednotlivců ušlechtilých, krásných a zasmušilých; jsou také havrani zakletí princové, jsou havrani bludní, havrani
44
staletí, proročtí, poutníci, havrani visionáři a mstitelé, okrasy osiřelých dubů a vládcové pustých mraků a večerů; ale toto byly zakleté duše nějakých lidí zbabělých a hltavých a padl-li některý z těchto ptáků, zdálo se, že ho ani červi nechtěli a byl odsouzen k němému hnití. Ostatně v háji byly straky, jimiž se stromy i keře opravdu honosily a vějíře jejich křídel a ocasů byly jako živé erby rytířů z doby mramoru a chrámů. I zaštkání stračích mláďat vzbuzovalo vzpomínky na louky u rodných chalup a na první lásku. Straky se podobaly chrámovým holubicím, ale živým a létajícím; byly jako dobří strážní duchové, ošetřovatelky lidských snů. Bylo nejen možno, ale i nutno straky milovati jakousi láskou tklivou a upřímnou, takže při vzpomínce na ty časy rádi bychom malovali straky na vrbě, obrazně i skutečně, neboť strakám nutno vzdáti veškeru chválu. Ale nepřišli jsme dnes chválit straku, nýbrž lišku.
Právě však proto nutno ještě chváliti straku na vzdor bajkařům a utrhačům. Straka prý krade zlaté, stříbrné a třpytivé věci. Pokrytectví lidské je za to viní ze zlodějství. Nezdá se, že bajkařství bylo zaměstnáním lidí křivookých a křivohubých a duší nečistých? Kdo může říci, že zlato bylo stvořeno pro lidi a ne pro ptáky a pro zvířata, na korunky hadí, na ostruhy ptačí? Neboť zvířata ve zlatě milují lesk slunce, lidé kradou zlato pro zisk. Kdo však chce pochopiti straku, musí krmiti a vychovati její mláďata až do dne, kdy se vznesou a nesmělými oblouky dětské radosti i strachu před pádem spěchají k vrcholu vysokého dubu. Straky sedí vedle sebe na proutku; a kdo je jednou krmí, tomu se zachce státi se věčným ptáčníkem, poněvadž mladé straky se podobají dětem, které se smějí, křičí radostí a nedočkavostí,
45
a v jejich očích a v jejich dětských křídlech jest krása oblohy, štěstí dubů, ples pohádky.
Bylo tedy chyceno liščí mládě, poněvadž ani nejmoudřejší vladař není jist před úklady, a bylo uvrženo do klece a opatřeno obojkem a řetězem. Mladé straky se chvěly strachem v jeho blízkosti a tulily se k sobě jako poupata v kytici. Mládě liščí čpělo pižmem čertovým a hadím. Bylo smutno, ale skrývalo svůj smutek v koutě a ve stínu. Nikdy se neunavilo bdělostí. Věrnost jeho byla čestná a statečná; nepřestalo číhati, nezvyklo si na žádného člověka, na žádný pokrm, neprojevilo nejmenší učenlivosti, jen vytrvale ukazovalo svou nenávist a nedůvěru. Jsouc laskáno, otřásalo se nevolí, ceníc bílé jehly zoubkůzoubků, a naučilo se vrčet, potichu, jen pro sebe, jako by si samo připamatovávalo tajné heslo pomsty. Na tresty odpovídalo štěkotem, ale jen vzácně, a někdy za noci, když se domnívalo, že ho nikdo neslyší, ulevovalo tichým štěkotem svému stesku a čekání, bránilo se bolestným snům, snad volalo na pomoc nějaké tajné spojence z podzemí. Jeho pohyby i v bezmocném obíhání a schoulení byly hrdé a ušlechtilé jako u zajatého dítěte, předčasně vychovaného ve vladařství, v boji a životě válečném, a předčasně zajatého. Nebyly vesele kočičí, byly zasmušile liščí, bystré, slavně moudrémoudré, a přece dětsky tklivé. Vyšší řád a vyšší určení vynikalo každou vteřinou jasněji a okázaleji při patření na tohoto zajatce.
Kdo by tedy šetřil vránu, krkavce, teplého, vlhkého a červivého netvora, který by se nestyděl poletovati oblohou a oblaky a choditi před lidi, i kdyby do rána celý olysal a sprašivěl? Zasáhl ji kámen, srazila ji čepice a prozatímní vazbou jest jí jakákoliv bedna. Pohled na lišku a pohled na vránu dá vznik určitému plánu.
46
Liška se živila zbytky lidských jídel a mlékem, obyčejně jen tehdy, když jí nikdo zblízka nepozoroval, jinak se krčila stále v pozadí klece, nebyla-li vedena na řetízku na bázlivou procházku, při které prováděla vždy sebevražedné pokusy, aby unikla. Zdálo se, že jest třeba jí poskytnouti ilusi volnosti a ukojení dravčího pudu. Dvířka její klece se otevřela, liška vrčíc se přitiskla k zadní stěně, vrána byla strčena do zadku a dvířka se zase zavřela. Nastala konfrontace vrány s liškou. Dva světy.
Z očí liščiných sálal temný hněv. Příchod vrány, ať dobrovolný či nedobrovolný, byl drzou provokací hrdé lišky. Štítila se puchu vrány, viděla, že tento stav nesmí dlouho trvati, ale tušíc nástrahu v úmyslech lidských, přemítala, jak se zachovati. Vrána nadnesla zadek, přešlápla dvakráte, zatřepetala křídly a hloupě civěla na lišku, jako by liška byla pro ni k žrádlu, ale jako by bylo nutno ještě nějaký čas počkati, až bude moci lišku žrát. Po nějakém zachvění jako u strak, když se liška ocitla v jejich blízkosti, nebylo ani stopy. Její ptačí oči byly jako podškubané, růžové a pelíchavé a bylo zřejmo, že nechápe nebezpečí, jehož hrůzy a slávy naprosto nebyla hodna. Začala se rozhlížeti po kleci, opatrně se zdržujíc přiblížiti se k lišce, a zdálo se, že by mohla zaneřádit liščí sídlo. Liška se zatím k něčemu odhodlala. Postavila se na všecky čtyři, natáhla čenich a projevila nepřátelství takovým zajiskřením očí, že jen člověk, ve kterém duše dokonale vládne nad tělem, mohl by se tak podívati. Zavrčela tak, že jen pozorné a bystré ucho mohlo to postřehnout. Pomalu ale jistě kráčela k vráně, pevně jako kat k oběti útrpného práva.
Vrána opět přešlápla, liška vycenila zuby a poručila
47
vráně, aby se klidila; vrána sice nemohla odejíti z klece, ale mohla aspoň ustoupiti a dáti znamení, že se podrobuje. Liška čekala marně, proto chňapla vránu za prsa pod křídly a zatřásla jí prchlivě dvakráte či třikráte. Pták bušil křídly a tloukl o zem těžkým zadkem s hlučně znícími brky. Liška cítila vraní srdce ve svých zubech a její čenich byl pln vraního puchu. Pustila ptáka, obrátila se a odplížila do svého kouta, nehodlajíc se již zabývati zbloudilou křídlatou potvorou. Ale neměla klidu. Vrána, vzpamatovavši se z údivu nad nezvyklým přivítáním, opět přešlápla, narovnávala pomačkaný krk a křídla, a liška, která asi pohrdala všemi vranami světa, která chtěla jen si zachovati klid samoty, zajetí a snů o kořenech, zemi, počasí a stopách zvěře, byla vydrážděna znova. Prokletý tvor, který do ticha zajetí přináší jen svůj puch a hřmot svého zadku! Tu i král se musí snížiti k úloze eksekutorově. Řád přirozený byl porušen, neboť dle dědičných zkušeností všech lišek od stvoření světa nepřicházejí vrány znepokojovat lišek do jejich doupat. Jaká jest to tedy vrána? Snad i lišky věří v strašidla, ve vrány neobyčejné, nadpřirozené, zloduchy a věštkyně, pomocnice čarodějů. Neboť jak jinak by se sem dostala? I vykročila liška, čenich natáhla a větřila, očichávala vránu asi jako když zkoumá stezky, kterými ďábel vychází na zem; obcházela vránu, její zvědavost se měnila v úžas, úžas v nevoli a zlobu. Ne! to nebyl duch, jen vrána laciná, žravý tvor, dotěrný a hloupý, který k hanbě světa se vznáší na křídlech a roznáší svůj zápach a hmyz. Neupozornila vránu, jen ji stiskla a tiskla, bijíc jí o zem; bylo zřejmo, že nechtěla vránu zadávit, ačkoliv krev tekla z vrány pod zuby liščinými; nechtěla jí zakousnout a ze svých úst jí dáti smrt, nýbrž chtěla ji
48
utlouci o zem. Duté brky ptačí se ježily, duněly, šustily, ocas se ohybal, břich pleskal o zem a hlava se kroutila vzhůru, liška se namáhala, cítíc ještě stále tlukot ptačího srdce a ptačí dech i křeč. Pak vránu pustila, supěla, s jazykem vyplazeným, vrčíc a poštěkávajíc utekla do svého kouta. Snad nechtěla cítit vráninu smrt ve své tlamě, snad myslila, že to stačí a že vrána již sama dodělá, snad byla již unavena, neboť lišky se takovým usmrcováním zvířat nezabývají a takový způsob dá mnohem více námahy než zakousnutí. Zkrátka omrzelo ji to, o více již nestála, schoulila se a dívala se jinam, jako by nikdy nebylo bývalo žádné vrány na světě.
Květy konvalinek pomalu umíraly úpalem slunečním, osiřelá krajina trpěla radostí máje, v dáli hučela děla neklidného úseku fronty, vrána se stavěla na nohy, peří na prsou jejích bylo potřísněno temnou krví, peří na hlavě bylo zježeno; křídla se narovnávala, pták se přestával chvěti, byla to zase táž vrána, jen barvy její byly rozmnoženy o barvu krve a o krvavý plamen v jejích očích, které se zatměly. Byla to vrána nezničitelná, z rodu zvířat stoletých a dvěstěletých. Prošla zkouškou. Stála; již si netroufala přešlapovati, jen hlavou kroutila, jako by se vyptávala, co ještě přijde. Dvě zvířata byla, každé v jiném koutě klece, a lidé před klecí.
Byl to triumf vrány i lišky. Liška se nenechala vyrušiti na dlouho ze své svobody; vrána se nenechala změniti ve své nezměnitelnosti. Lidé reptali. Již se ozývaly hlasy proti týrání zvířat. Ale koně umírali bídou a den co den vřeštěli ranění za nočních přestřelek. Pruty nyní doháněly vránu i lišku; vrána utíkala, liška zuřila, ceníc zuby na lidi.
To jest tedy jeden slavný list z historie liščího rodu.
49
Lidé musili kapitulovati před liškou a zbaviti ji vrány, kterou jí hodili za kořist, kterou však liška pohrdla. Vrána byla vynesena na místo holé a vyprahlé a tam doražena kamenem, uchopena za lysý, zkřivený pařát, zakroužila vzduchem a padla do jámy za kořist červům a myším. Liška pak, nestarajíc se o nic z toho všeho, léčila se ve stínu svého kouta své klece sněním z trpkosti přestálé chvíle. Však jí toho bylo třeba. Bylať poslední svého rodu. Všecek háj byl prohledán, doupata byla prázdná, zvěř uprchla nebo byla vystřílena, liška sama podlehla zajetí, mlází i stromy podlehly zkáze, jen nejnižší podrost a několik vysokých starých dubů zbylo z celého háje, na kterých zpívali ještě opoždění slavíci a ze sna křičely neklidné straky, když všecko vojsko se odtud stahovalo při svitu raket a hvězd, ohňů i bažin, před postupujícím nepřítelem.
50