SPÍCÍ
Noc bývá někdy velmi laskava k hříchu, hýření a smíchu. Zvláště noci mlhavé, kdy není hvězd, jež se dobrotivě skryjí, aby jich lidé neviděli, aby se jich nebáli. Venku jest teplo, třebas jest zimní měsíc, dlažba jest suchá a země slibuje, že nenechá dnes nikoho zmrznouti, vzduch zahaluje lidi malátností, konejšivou a vlahou. Jest noc, ale není přísná, není hluboká, ani jedovatá; spíše jako šero před jitrem, ač do jitra ještě jest daleko; plno jest odpuštění, naděje i zapomenutí v jejím dechu.
Staleté domy v ulicích, zamotané v mystické klubko, jsou oděny ve všecka svá staletí jako v taneční šaty a plášť, jako ve sny šťastné dívky; staletí spí, a možno se jich dotýkati, odhalovati je, státi nad nimi; i kdyby se vzbudila, bylo by to probuzení důvěrné a radostné, probuzení milenčino.
Svítilny jsou zhasnuty, jen málokterá svítí z veliké dálky; spíše si svítí sny města a dlažby a veliké kouzlo bdí a zpívá jako opojení po trpkém zlatém víně, po čestném víně, ve kterém hoří hvězda. Věže jsou za nás veliké, vysoké, přímé, tvrdé a pyšné a přece dobrotivé; kryjí svým stínem.
V takové noci milosrdné jest dobře choditi ulicemi, naslouchati ozvěně kroků, dívati se na střechy, okna, lomenice, arkýře, brány, portály, prolézati uličky těsné a křivé, dvorky, kde jsou nahromaděny kolesky, bedny a sudy.
55
V šeru nad obyčejným vchodem lhostejného domu spatříme výklenek, ze kterého vznešeně vystupuje kamenná postava Matky s Děťátkem, barokně spanilá, ale s černými stíny gotické majestátnosti. Nikdy bychom si jí ve dne nevšímli, poněvadž ve dne její šedá patina skrývá ji v šedi stavby před povrchními zraky a za časného večera, kdy množství luceren a osvětlených výkladců oslňuje a sráží oči, jest téměř nemožno ji objevit. Ale po půlnoci vychází její stín jako stavba, jako kamenné dílo, a odraz velmi vzdálené ojedinělé svítilny v její tváři činí z ní hvězdu mořskou, hvězdu v temnotách. Asi tři staletí ji krášlí svou těžkou i milostnou slávou. Zjevuje se tedy v noci. Zdá se, že k ránu usíná.
Jdeme-li v houfu za kratochvílí, dobře jest rozptýliti se a sejíti se až u cíle, poněvadž někdy jest nutno hleděti na vikýř, dívati se na kočku, zastaviti se pod oknem a poslouchat kukačku, kukající noční hodiny, poslouchati oddech spících, dívati se na lampičku před obrázkem, pozorovati kamenné grotesky portálů, sochy na rozích a ve výklencích, zadumati se a usmáti se divným vzpomínkám. Noc má svá kouzla, zvláště noc bez hvězd uprostřed města. Lze vzpomínati na pouti a na daleké kraje.
A jak jsme šli nejhustším klubkem uliček, průchodů a dvorků, na chodníku před jakýmsi průchodem neznámým a staroslavným, pod domem starým a přeplněným seděly v šeru dvě bytosti. Stařičký vousatý invalida a stařena, snad jeho žena či průvodkyně. Bylo po půlnoci, uličky byly pusty a tichy. Starci spali, opírajíce se zády o zeď domu, opírajíce se hlavami a rameny o sebe, sedíce na jakýchsi hadrech na chodníku, schouleni, s koleny skrčenými. Muž byl asi chromý, dvě berle vypadly
56
mu z ruky na chodník; ve snu jich asi pro své cesty za štěstím nepotřeboval. Průvodkyně se zdála pokorná a věrná, ale statečná. Stažený šátek jí stínil obličej. Byli to starci; oddychovali v měnivém rytmu, takže když dozněl dech mužův, tvrdý a vzdorně úzkostný, začal se ozývati dech stařenin, slabě smiřlivý. Byli přikloněni k sobě, jako důvěrní přátelé. Nebylo chladno, noc byla vlahá, domy i dlažba byly vlahé. I jejich spánek, oddech a oddanost měly v sobě vlahost této noci starobylé, krásné, dobrotivé a staleté.
Tu jsme začali záviděti starci a stařeně všecko, všecko; šediny, bídu, berle, spánek, sen, jejich ochranný glejt v tomto krásném městě, glejt chudoby a ochrany Boží, glejt svobodného hrobu a svobodné žebroty, krásný oddech, krásný odpočinek, milosrdenství noci, všecku tu divnou, noční, tajemnou a Boží krásu. Kam ještě jíti? Jaká rozkoš, jaké světlo, jaká sláva nebo jaký vtip mohl by se vyrovnati tomuto požitku, této melancholické závisti, tomuto násilí k náhlé zbožnosti? Kdyby nás anděl potkal a zastavil v noci, sotva by nás mohl více udivit než potkání těchto dvou spících!
Kam chcete ještě jíti, přátelé? Což nevidíte, jste slepí nebo opilí a nestačí vám toto?
Ale rozjařená banda nedopustila a nedala. Zmlkli sice na chvíli, divně dojati naším objevem, ale pak řekli slovo, ať již dobře uvážené, či jen nahodilé, ale takové, že nebylo a nikdy nebude možno ničeho proti němu namítati:
„I jen pojď dál! Což si myslíš, že jsi na světě proto, abys záviděl spícím?“
57