ZMIJE
Velmi daleko jest tocká pustina. Nejen Morava a Slovensko ji oddálily ode mne jako ocean, ale i sedmnáct let položilo své nahé a teskné mrtvoly mezi dnešek a ten den, kdy jsem byl poprvé uveden do této krajiny zasvěcení. Byl parný červnový den, byly svatodušní prázdniny a vyšli jsme časně ráno téměř bez potravy, slunce záhy zahájilo svůj útok, cesta k Velkému Toku je krabatákrabatá, a třebas jsme odbočili do plavuní a rašeliníků dosti daleko od směru cesty, les vydechoval zvláštní posupné a téměř škodolibé nepřátelstvínepřátelství, a když v poledne hlad kousal do útrob, jež dosud nebyly cvičeny, a únava podlamovala kolena, též dosud necvičená, zdálo se, že lesní pustina nemá žádného tajemství mimo své nepřátelství a že kolem dokola straší stát, říše a peklo otroctví továrnami, komíny s různými dýmy česnekovými i sírovými a s cynickým poštěkáváním strojů a nástrojů. Borovice se nechtěly zatřpytit ani zavonět, smrky a jedle nechtěly se zdvihnout ze své číhající zloby do výše touhy, nebe sice bylo modré a parné, ale bez ekstase a bez hloubky, voda hučela, ale nikoliv rajskou píseň samoty, nýbrž zvěst o průmyslovém upotřebení a továrních tabulkách, tráva – jako v maloměstském lesíku, když právě najdou sebevraha. Zdálo se, že odněkud vyjde pohřeb závodního úředníka a smutečníci budou za rakví potichu proklínat vedro i nebožtíka, že vejdou uondaní, zpocení a kulhající výletníci, že potkáme středoškolské profesory, nějaké oficiály, výběrčí nebo něco velmi ošklivého. Les hamižně ukryl všecka svá
5
tajemství a jedinéjedině pohled do speciální mapy mohl nás přesvědčiti, že jsme skoro v srdci jedné z největších českých lesních pouští a že tam dnes nepotkáme nikoho, nikoho.
U tocké myslivny jsme se napili vody, neboť tam ničeho jiného neměli, a šli jsme po temeni Toku. Obzor vedrem a dusnem zmizel. Cesta byla kamenitá a písčitá, trochu vřesu, jahodiní, nějaká nižší borovice a blízká, ale cynická nebesa. Čítával jsem tenkrát Mallarméa a trpěl jsem noční nespavostí a vzpomínky na verše o smutné nemoci a beznadějné volání po azuru zmalátňovaly ještě více mé hladové kroky, když náhle cosi bezděčného mne šlehlo studenou a mokrou sensací, a hrklo mi v asthenických nervech.
Pod plochým kamenem, téměř na cestě, tančila s němou radostí královna Velkého Toku svůj hrozivý sluneční tanec. Její barva byla barvou kamene, který ji hlídal. Na jednom místečku byla půda pod ní nerovná, takže se přenášela, a nad touto jamkou fantasticky opalisovala azurově mlhavá barva jejího břicha. Prudce a divoce lomená okrasa jejích zad se hrdě pyšnila nad stěnami boků, zalitých zlatem a zmítajících se rytmem zmijího srdce, vášní zmijí krve a děsivou nádherou a bleskotností slunečního tance. Nevšímala si nás, až když jsem vykřikl její jméno jako poražený nepřítel, přivedený před triumfátora, a když jsme se oba zastavili, tu zmije, tušíc, že jako barbaři nebo kmenové nečistí neznáme asi jejího královskékokrálovského rituálu a ceremoniálu, pohrdlivě a tiše syčela, oddávajíc se nerušeně své taneční rozkoši.
Nezdálo se mi bezpečným jíti po cestě, když ona číhala u kraje. Vzpomínka na její temnou symboliku a zvláště předcházející sklíčenost z této pustiny právě za tohoto
6
dne po uplynulých nocích s ranními tíživými sny, a posléze – a tenkráte skutečně až v poslední řadě – vědomí nebezpečí, vzbudilo ve mně pocit nutnosti zabít ji ze strachu.
Můj přítel, který mne tohoto dne poprvé zavedl do této pustiny (jež se mi pak stala pelechem, útulkem a vlastním rodištěm, podle kterého se orientuji na této hvězdě), se díval na zmiji s pokojnou, nepozorovatelnou radostí. Žil v míru s horami, lesy, s veškerou přírodou, i se zmijemi. Hodil jsem po zmiji kamenem, ovšem, že špatně. Zmije se točila dále, jen varovně zasyčela. Průvodce se usmál, didakticky zdvihl jiný kámen a rána dopadla těsně vedle hlavy hrdého plaza. Zmije zdvihla hlavu a tentokráte syčela hněvem.
„Podívejte se na její oči“,oči,“ řekl mi; „jako rubíny!“
A skutečně, oči tocké královny byly jako hvězdy, nesmírně jasné, žhavé; průhledná, nekonečně průhledná jasnost třpytila se palčivě růžovým žárem. Zdálo se, že tyto oči, kdyby byly vyloupnuty, propálily by dlaň. Těžko říci, zda více oslepovalo slunce nebo pohled do těchto slavných očí. Pohled na kyslíkový plamen, pohled na šlehnutí z jícnu děla za tmavé noci nenajde tolik intensivní a žhavé slávy jako v těchto rubínových očích.
Hodili jsme několik kamenů, neboť bylo třeba ji odstraniti s cesty, a jeden kámen ji trefil do zad. Zmije ustupovala. Ale byl to ústup majestátní. Odcházela pomalu, zastavujíc se a hrozíc a z jahodiní a ze stínu zakrslých smrčků plály její rubíny pomstychtivostí. Syčela stále víc a více, bylo viděti, že se dobrovolně nevzdá.
„Přivolává pomoc, hotoví se k boji“,boji,“ řekl průvodce a vysvětlil mi taktiku dvou zmijí, útočících a bránících se společně. „Přijde-li druhá, pak ovšem musíme utéci, poněvadž bez prutu jest těžko dvě zabít.“
7
„Zabme ji!“ řekl jsem.
Usmál se, chvíli se rozmýšlel, a pak, snad z útrpnosti nad mými osmnácti lety, zdvihl kámen a správnou trefou zasáhl hada v půli těla. Had se půlí těla překlopil a ukázal břicho, ale hned v uražené cudnosti se narovnal, zasyčel a pomalu, provokativně pomalu, ustupoval. Ještě několikráte se pod kamenem převalil, ale vždy zastavil ústup a chystal se k útoku, kdykoliv jsme se přiblížili o krok. A pak, když se naposled a navždy převrátil na záda, stydě se za svou smrtelnost a za potupu svého studu bolestmi a křečí, ještě roztříštěná hlava syčela a rubíny očí ještě dlouho, velmi dlouho plály slávou slunce, slávou lesní samoty a hadí ctí.
A dnes, více než po sedmnácti letech, vím, že jsem toto vítězství nesl jako vítězství Pyrrhovo, že tyto rubínové oči nade mnou zvítězily, že mi často bylo líto utlučené zmije, že jsem ji balsamoval ve svých vzpomínkách, že jsem ji uznal za královnu Velkého Toku, celé samoty od Toku až k Třemšínu a k Skalce. Ale snad bylo třeba, aby zahynula. Zahynula královsky, nikoliv zbaběle. A zvítězila.
8