SMETIŠTĚ
Lidé, kteří jsou trápeni nadbytkem peněz a pustotou citů, honí se po světě za opojením a vyhledávají cizí krajiny. Vyhledávají cizí krajiny, jako by nejcizejší krajinou nebyla lidská duše, jejíž prozkoumání vyžaduje sice velmi mnoho dobrodružné odvahy, nikoliv však ubohých cestovních starostí a výloh. Únava na takové pouti cizinou lidské duše jest stejně mocná a úžas jest přirozenější než na pouti krajinami pozemskými. Člověka bolí nohy. Opravdu, přečteme-li některý román, bolí nás nohy, poněvadž se uběháme za reky či osobami děje a cítíme tuto únavu velmi silně. Jindy se nám točí hlava nebo dostáváme horskou nemoc; z knihy můžeme cítit i cizokrajné zápachy, cizí ovzduší a naučíme se řemeslům a výkonům podivným, o nichž jsme měli jen nepatrné tušení. Bolí nás ruce po těžké práci, zní nám v uších, pálí nás oči, cítíme mnoho věcí zajímavých. A to jest jen z knihy. A což z vlastní lidské duše!
Věru, že místa nejzpustlejší a nezavrženější jsou vlastně pravým obydlím duše. Obvod velkoměsta, místa, kde roste špatná tráva, kde obilí jest sešlapáno a zváleno, kde jsou vystrčené továrny, rasovny, kde pláče bezzubý flašinet a harmonika kvílí o ztraceném panenství, kde se točí koleje dráhy, jíl se suší kolem cihelen, invalida pase kozy a kde jest tak pusto, vyprahlo a ovzduší i kamení v hlíně tak tvrdě jízlivé, že ani mrtvým se tu nechce ležet a jen hloží a heřmánek se tulí k mezi, to jsou nejvhodnější místa, panenská půda pro snění, právě
62
proto panenská, že mimo sen vše tu jest prožráno neřestí a bídou, dusnem a hořkostí, jen sen tu jest nedotknutelný.
Tam, kde se sbíhají dvě či tři zbytečné cesty, které snad nemohou nikam a odnikud vésti, jest pusté místo mezi příkopy cest. Opravdu se zdá, že tyto cesty, třebas se podobají silnicím, jsou jenom obrazem jakési posvátné či pekelné lsti, že vedou do blázinců, které nejsou a nebudou vystavěny, na mrchoviště, kterých nebylo a není, že jsou vystavěny jen pro bludné povozy bezhlavých vozků, vezoucích bezhlavé cestující do slepých ohnivých kruhů, které se náhle vynoří z prachu silnice a zase zmizí jako třpyt zvířeného prachu; jsou to cesty, kde se lze smířiti se vším, kde by vás žádná ztráta nemrzela, poněvadž tu jest všecko ztraceno. Kdyby vrah, chtěje skrýti uloupenou kořist, přišel do těchto míst, zahodil by ji; a kdyby viděl, že ho pronásledují, zde by ztratil chuť k útěku. Dívka, kterou by zde přepadli, ztratila by chuť k obraně; vše by jí náhle bylo lhostejno: štěstí, neštěstí, život, smrt, bolest, rozkoš, naděje i zoufalství. Kdo by zde ztratil poklad, třebas ceny nedozírné, a přešel toto místo, nevrátil by se sem hledat ho, ach ne! Ať tu zůstane! Jest tu jakási Sodoma, ale nikoliknikoliv živá, nýbrž již spálená, propadlá. Jen hloží a heřmánek se tulí k mezím a akát jest vypuzován ze země jako by proti své vůli.
Kdybychom do střední Afriky či do pouští asijských šli hledat zanesené hroby nesmírných báječných říší polobohů, sotva bychom našli tak pravdě nepodobnou a dobrodružnou krajinu jako jest tento kout. Jest tu nějaké tajemství, soustředěné a otravné jako tajemství zazakletéhozakletého hrobu, a toto tajemství vládne až k obloze. Jdeme, netroufajíce si zkoumati okolí. I škarpa u cesty jest přílišnou překážkou pro skok našich očí a zdá se nám,
63
že heřmánek, tulící se k mrtvé mezi, nadarmo nás lituje.
Ale tajemství se ohlásí samo jako mrtvola v otevřeném hrobě. Několik bosých dětí v chudých a silně rozedraných šatech točí se opodál; hovoří zaleklým, zlodějským polohlasem; jsou sehnuty a něco vybírají. A nyní vidíme mrtvé království v celé šílené a bezútěšné grotesknosti.
Veliké, částečně urovnané hromady rozbitých skleněných tabulí, sklenic a láhví; ještě větší hromady děravého, otlučeného a rezavého plechového nádobí smaltovaného i nesmaltovaného; hrnce beze dna, největší i nejmenší; utržená ucha, poklice; hromady starého železa, plechu, odpadků, drátů; všecko pokryto rzí, prachem a zvláštní mrtvolnou bídou, jako by mrtvoly přicházely v noci se těchto věcí dotýkat. Pak hromada věcí různorodých. Ale všechny tyto věci nejsou roztříděny přesně; snad děti, ženy, sklenáři a tuláci, kteří se tu přehrabují, přehazují věci na jiné hromady. Chudí si odsud odnášejí svou kořist; olupují mrtvé jakési a za to si na těchto věcech odnášejí i jejich mrtvolný jed. A jest to podívaná na tuto jejich práci, že srdce se svírá jakousi bolestí přeslavnou. Ruth sbírala klásky na poli; to byla radost bolestná, plná těžké naděje. Co tito sbírají?
Děti hladové a žíznivé! Děti bosé v roztrhaných a bídně slátaných kabátech a jupkách! Staré, vyschlé ženy, zlobivé, neduživé a hořké! Pleveli země, plémě rasů a pochovávačů mrtvol, oh, vy dobyvatelé tohoto smetiště, podivní lupiči, tajemné bytosti, vy, stínové horolezců a potápěčů, stínové supů a ostřížů, vy, kvítka vyschlých jílových hrobů bezejmenných mrtvých, jak jsem užasl nad vámi! Ve kterém přístavě čeká na vás nádherná loď? Ale ne!
Lýtka bosých chlapců, osmahlá a zaprášená, leskla se
64
v dusnu odpoledního slunce a chodidla bosá, plná nevinnosti a tiché křepkostikřepkosti, neslyšně přecházela v střepinách a drátech. Ruce dívek, skloněných a zaujatých pohádkou hledání, se prodlužovaly jako vzpomínka na ukradený polibek a dotýkaly se odpadků jako strun podivné harfy, jejichž tonů nebylo slyšeti, ale za to se proměňovaly v paprsky, jimiž se jiskřil zvířený prach tohoto dusného odpoledne. Jedna dívka odkládala veliký plechový hrnec, modře polévaný, ohlížejíc se, kde by měla ještě pátrati; a hrnec měl barvu jejích šatů, její sukně se podobala hrnci a bílé smaltování uvnitř hrnce, opryskané a se zažranou špínou, podobalo se bídě, kterou šlapala a roznášela svýma bosýma nohama; její ruka držela tento hrnec, její ramena byla němá dětskou mladostí; slunce, zaprášené a vyschlé, dívalo se na ni jako lhostejný hlídač a její rty potřebovaly aspoň jediné slzy. Stará žena byla mlčenlivá a pozorná, jako by mnoho břemen byla odnesla a složila, mnoha dětem svítila při narození a po mnoha mrtvých stlala lože. Zdálo se, jako by hledala v těchto hromadách kosti lidské; jako by někoho nepochovaného chtěla pohřbíti nebo pochovaného či pohozeného vyhrabati a sušiti ve svých rukou a v odpoledním dusnu.
Bylo to chmurné a vznešené jako němá pohroma, bylo tu dětství, mládí, stáří, zkáza i smrt. Bylo tu vedro slunce, tlumená blízkost velkoměsta i nesmírná zapadlost nejtísnivější pouště. Bosé nohy, bosé ruce, uvadlé tělo a chrastivé odpadky lidských potřeb. Bylo se báti, že do některé bosé nohy vnikne střepina skla či ostří rezavého plechu nebo drátu. Ale tyto bytosti chodily lehce po těchto věcech, jako pavouci, jako ještěrky a vlastně ještě lehčeji: jako chudé děti.
65
A tu hoch asi dvanáctiletý, bosý, zaprášený a vlasatý, zdvihl svá skloněná záda, zdvihl kořist, usmál se svrchovaně a vykročil z trnité hromady, nesa cosi, co nejen odměňovalo všecko jeho hledání, ale i neočekávaně převýšovalo. Tyto bytosti nemluvily, jen si ukazovaly. Oči hochovy se zaskvěly jako drahokamy, pokryté prachem, na okně vetešníkově. Přeskočil příkop silnice, bosá jeho noha jako peruť holubice pleskla do prachu a hoch šel dolů k předměstí.
Byl to nízký mosazný svícen, tvaru již dosti starého, skoro starožitnického, poněkud zkroucený, ale neporušený. Držel svou kořist pyšně, nezdvihal jí, nýbrž visela mu z ruky k zemi. Bylo nesmírné pusto, ticho, parno a prach. Hoch šel bos.
Věru že jsem mu nezáviděl, ale žasl jsem. Zde nebylo závisti. Ani druzí, kteří zůstali na smetišti, neprojevili ani stopy závisti. Jako nezávidíme kostelům, horám a květinám jejich krásu. Nesl čarovný svícen, nesl pohádku, legendu; více než zlatý skvost; neboť zlatý skvost se prodá a peníze se utratí a zbude jen smutek a marnost. Ale toto byl svícen kouzelný, který dělá divy, o kterém se v noci neklidně zdá; takový svícen nutno ukrýti před zloději; dobře jest chrániti poklad; dobře jest býti žebrákem, umírati hladem a chrániti poklad. A tento žebrák byl mlád, bylo mu asi dvanáct let, byl bos, jeho lýtka byla osmahlá, vlasy rozcuchané a v očích, dosud nezkalených láskou, rozhořívala se smělost chlapecké naděje. Žádná milenka, bude-li míti jakou, neuzří ho již v této jeho kráse, tak posvátné a neproniknutelné. Našel první svůj poklad. Šel dolů do předměstí. Kam šel? Kde bydlí?
Ale pampelišky se tisknou do prachu a koně, snad tisíc let staří, silní a hřmotní, útočí zdviženými vlnami
66
svých šíjí do vrchu, táhnouce vůz se sudy. Nelze mluviti s lidmi, neboť jsme němi právě jako oni. Pampelišky, chudobky, hloží, pýr, ubohá chrpa i ušlapané žito bude dnes zase spáti samo nebo jen s tuláky bez bytu; zaprášené obláčky se plíží nebem a slunce se unavuje. Jen holubi něco hledají, zpytují; neletí dále; věru, že jim tato končina dostačí!
Zdá se, že bude bouře; ale třebas se rozptýlí; vracíme se do ztracené varty svého příbytku. Kdy byla Bílá sobota, kdy bylo Boží Tělo? Všecko nějak uteklo, zmizelo, jaro nám ušlo, květy nám ušly, ach ne, ty chudé pampelišky, přelámané a ušlapané, jsme viděli dobře! Uvijme si z nich věnec a hoďme jej na toto smetiště!
Zdá se, že i smetiště může některým z nejchudších dáti ne-li obživu, tož aspoň některé potřeby. I hromada kostí jest užitečna. I z mrtvých mohou lidé žíti. Kolik filologů, historiků, badatelů, kritiků, nakladatelů, kolportérů, sazečů a dělníků se obživilo dílem leckterého básníka, který zemřel bídou a jehož dílo leželo za jeho života jako nejbídnější veteš. Kolika lidem pomohla cizí myšlenka k slávě, bohatství a moci! Věci, které byly hozeny na smetiště, stávají se chlebem. Na smetiště se hází tělo i duch, obsah i forma, květiny, zrcadla, památky; odhazují se tam mrtví i zapomenutí živí; hříchy a neřesti; odhazují se tam i ctnosti, láska a čest; odhazuje se tam peklo i ráj, smutek i radost; všecko; lze tam odhoditi i Boha; ale lze tam odhodit i ďábla.
Co bychom hodili na tuto slavnou hromadu smetí a odpadků? Co máme? Sny a touhy už jsme poztráceli jako páv péra ze svého ocasu. Jen vůli nemůžeme ztratiti a hoditi na toto smetiště, poněvadž vůle drží spíš nás než my ji a spíše ona nás hodí celé na smetiště než bychom
67
ji mohli tam zahodit my. A tak rádi bychom ji zahodili, jen kdyby to bylo možno, kdyby se nechala!
Hoďme tam své koráby i své boty a svou hůl! Hoďme tam můru poesie a všechny přístroje obrazotvornosti: biče na mátohy, láhve opojení, brýle dívčí krásy, voňavky dávnověku, mapy duchovních poutí a knihy alchymické! Ničeho z toho nám není třeba, ani krásy, ani úsměvu, ani stesku, ani opojení, ani snů. Nechme tu bosé mládí! Však si nohy o střepiny nepořeže! Jiný ať zpívá píseň o pannách a o růžích, o světě a o životě. Dosti jsme brousili a leštili kamení země a můžeme zahodit své dílo. Čím lépe se zdařilo, tím lépe se mu bude ležet na smetišti. Snad je někdo zdvihne. Co bychom tam rádi všecko hodili, aby ten, který zdvihne naši oběť, ach, tak beznadějnou, aspoň se nasytil nebo si odpočinul! A jak snadno se loučíme v těchto místech se všemi věcmi, o nichž se nám zdálo, že bez nich žíti nemůžeme! Jak vidíme, že věci ty žily jenom z nás a bez nás by nežily! Čím byla by dívčí krása, kdybychom ji sami nevzbudili, nevyvolali a nedovolili jí, aby byla krásou? Čím byla by řeč, píseň, rytmus a boj, kdybychom slovům i zbraním nedali jejich úkol a dráhu? Čím byl by mosazný svícen v ruce bosého dvanáctiletého hocha s osmahlými lýtky a zaprášenýma rukama, kdyby mu vůle ze svého milosrdenství nepropůjčila část své zázračné moci?
Bosý hochu, ty jsi král, zapalovatel a ničitel smetiště. Všechny krasavice světa zvadnou v tělo a hadr, nevzbudí-li je pohled tvůj a nenaplní-li je životem. Na zrak jinochův čeká spící země. Na zrak jinochův, který hoří až do hrobu. Ve zraku vůle. Tělo pomine, krása stane se překážkou, smutek i touha ztratí hlas, hrob
68
pozbude své útěšnosti i bezútěšnosti, ničeho již není třeba, ničeho není líto a na nic se nečeká; ale jedna jest věc, která se posmívá všemu, hrobu i lásce, slávě i morně, útoku i křeči, mrtvým i nenarozeným; věc, které nemůžeme zahodit, poněvadž ona může zahodit nás.
Vůle? Víra? Věrnost? Jak se jmenuje ta šelma bezejmenná, která ze všech skutečných i fiktivních tvorů jediná nepotřebuje odpočívat a žrát, nikdy nezestárne, neklopýtne, neoslepne a nezcepení? Jejíž zdechliny či kostry ještě nikdo neviděl ani v museu filosofů, ani na mrchovišti fantasie? Jak se jmenuje, je-li mocnější než vášeň a silnější než nejdelší umírání?
69