SVÍCE A KOSTELNÍK
Byl to kostel v městě menšinovém, ve městě menšin národnostních i náboženských, kde netušený výsledek války zvrátil starožitný řád věcí, těžce dolehl na občany a změnil i vnější tvářnost ulic a domů. I kostel patřil náboženské menšině a byl značně převyšován dómem ritu jiného, ale přece jen trpěl mnohem více novým stavem věcí než zvyklou konkurencí s ostatními chrámy, modlitebnami a temply. Řeč, ve které byly napsány nápisy na obloucích klenby i na stěnách, stala se z řeči panující řečí nepřátelskou, řečí, vyjadřující hněv a zášť občanů pestrého i zpestřeného města, slova, jež dříve znamenala „Můj dům jest dům modlitby“,modlitby,“ znamenala nyní jakousi tajnou a smluvenou irredentistickou formuli, svatí tohoto národa, malovaní velmi živými barvami na oknech presbyteria, zdáli se opovržlivě a přísně i výstražně shlížeti na všecky, kteří se opovažovali mluviti zde jinou řečí, ba i nejvlastnější symboly náboženské zdály se býti plny této špatně utajované nevraživosti. Snad počestní občané minulého století jaksi pudově objednávali všecky řemeslné práce pro tento kostel z továren, ve kterých byl již vypěstěn sloh, příbuzný pudům občanstva neurvalého a záludného. Ba zdálo se někdy novým vetřelcům do těchto starých politických tradic, že i kněz při obřadech z celého srdce svého se modlí za jejich zkázu a všechno myšlení i konání oživuje a rozněcuje duchem chystané pomsty. Ale to mohlo býti zdáním, neboť půda ve městě byla horká a vzduch byl zlodějský,
24
takže noví lidé mohli viděti příšery i tam, kde jich nebylo.
Nejpodstatnější osobou tohoto kostela a strážcem starých tradic byl starý kostelník. Kněží se stále střídali, byli to kněží z občanstva domorodého i kněží národa vládnoucího; potkávali se, pozdravovali se a přecházeli mlčky. Domorodí, starousedlí, se usmívali s opovržlivým ledovým chladem, pohlíželi na kněze vládnoucího národa jako na kacíře nebo na podezřelé a náchylné ke kacířství, simonii a usurpatorství. A tito chodili tu jako mládenci v peci ohnivé a pohledy občanů starousedlých lpěly na nich jako na podvodnících a svatokrádcích, chráněných zákonem státu. Ale kněží se střídali, střídaly se i modlitby a písně v různých jazycích lidu, kdo se však neměnil, to byl starý kostelník. Byl to občan starousedlý, byl to občan malý, s krátkýma ohnutýma nohama, jako by stále jezdil na mezku a jako by mu chůze po dlažbě chrámové působila zvláštní obtíže. Byl plešatý jako krejčí v neděli dopoledne, když dodělává poslední práci a těší se na odpolední hospodu, ruce jeho stále byly připraveny k štulci a jeho zlostné, malé a zapadlé oči stále vyhledávaly někoho, komu by měl štulec dáti. Ostatně kluci, kteří ministrovali, byli holotou neobyčejnou; největší zlost působil nejmenší ministrant, hošík ze sirotčince, který sice uměl odříkávat latinská slovíčka, ale zvonil, když neměl, a nikdy nezvonil, když měl, špatně podával konvičky a kostelník vždy několikráte přiběhl, klukovi dal štulec, dva, při ofertoriu stál za ním, s rukama připravenýma k boksu, a trhal mu věci z rukou, svítě zuřivě očima a trhaje hlavou, po jejíž pleši se kmitaly odrazy barev a světel. Ale nejsvrchovanější tvářnost ukazoval, když chodil po kostele vybírat. Zvonil sveřepě, vztekle
25
a nechtěl-li někdo podati ofěru, strčil mu hlavu i zvonec až k očím, zvoně až do ohluchnutí a výhružně píchaje očima, křivě ústa a škubaje čelistí. Byla v něm síla a energie, byl v něm duch doby, rassy i tradice.
Ale jedné neděle krásné, letní, plné květin, tepla, vůně a ptačího zpěvu, kterési neděle po svatém Duchu, když byla sloužena mešní oběť u hlavního oltáře o hodině jedenácté a všecky svíce měly býti rozsvíceny, hořela vedle svatostánku jedna svíce maličká, hořela již naposledy, a vlastně již ani hořeti neměla a jistě by ji už nikde jinde nezapálili, ale kostelník byl lakotný a šetřil vteřiny života svých svěc, které sám kupoval, ať již na paušál nebo na účet. Tedy tato svíce hořela, třebas již byla maličká a mohlo se dosti dobrým právem už předem pochybovati o tom, vydrží-li až do konce obřadu. Ale to se týkalo spíše kostelníka než svíce, neboť zajisté že by se nikdo nezlobil na ubohou, opotřebenou svíci za to, že se jí chce až do poslední krůpěje vosku hořeti ke cti nejsvětější oběti a zahynouti slavně i pokorně právě při ní. A také se tato svíce chovala vzorně, moudře a důstojně, jako moudrá panna, která neplýtvala olejem, ale schovala jej až k příchodu ženichovu. Druhé, vysoké svíce plály zpupně a pohazovaly svými plameny jako ješitné dívky, ale malá svíce hořela tiše, klidně, nehybně, jako hvězda, opatrně, aby se dočkala konce. Už přišlo proměňování, hlavní okamžik. Tu si svíce blaženě oddechla! Vždyť na tomto okamžiku nejvíce záleželo, jen toho když se aspoň dočkala! Blažeností její plamen po prvé poskočil. Ale s plamenem poskočil i kostelník, poskočil jako zlé svědomí a jako strach lakomcův. Ale ne! svíce se umoudřila! Už zase hořela tiše a klidně, jako hvězda. Snad přece vydrží! Svítila na oltář, na svatostánek, do kalichu,
26
tiše a zbožně. Ale když se blížilo přijímání, tu, jako by se její život stal obrazem nebo viditelným odrazem nějaké nesmírné a radostné touhy a díkuvzdání, vzplála náhle jako meteor, div kostelník neklopytl, jak přiskočil k oltáři, neboť byl krátkozraký a díval se na svíci tupě, vyděračně a otrokářsky. Kdyby svíce byla psem, byl by ji udeřil nebo kopl. Ale plamen svíce již byl unášen a šlehal vzhůru v radostném a smělém rytmu, vosk se roztékal a krise hrozila. Kostelník se chvěl rozčilením, ani nepozoroval, že kluk špatně zvonil, otočil se a spěchal pro tyč k rozžíhání a zhášení svěc. Polapil plamen svíce do plechové, pokapané čepičky a tiskl jej do vosku, držel jej pevně a dlouho, bílý dusivý kouř se plazil zpod jařma, pak si kostelník oddechl a ubíral se do sakristie; ale než došel ke dveřím, plamen svíce jako motýl, který byl chlapeckou síťkou sražen do trávy a nemohl se dlouhou chvíli vyplésti, zdvihl svá křídélka, rozepjal je, rozhlédl se, a vida bezpečí, znova se usmál ohnivým výkřikem ke chvále proměněného Těla a z vděčnosti za své osvobození. Kostelník, který zatím opět vystrčil hlavu ze sakristie do kostela, ztrnul leknutím nad opovážlivým uličnictvím svíce. Vrátil se pro tyč a znova chytal plamen; ruce se mu již trochu třásly vztekem, proto trvalo to trochu déle, než plamen chytil. Chytil a mačkal a dusil, a když povolil, mysle, že už je dost, plamének, stlačený a sražený, opět se objevil jako jiskřička a boj začal znova. Plamen měl život kočičí, sotva kostelník povolil, plamen vyskočil, kostelník vystupoval na stupně, obcházel roh oltáře, honil plamen, byl by nejraději vystoupil k oltáři a svíci vzal do ruky, ale to právě nebylo možno. Až posléze po jednom pokuse plamen zmizel a kostelník ustaraně se ohlížel po klukovi, který naléval
27
vodu z konvičky knězi na ruce. Nemoha mu právě dáti štulec, odcházel do sakristie, když nepatrná bílá hvězdička, která seděla neviditelně v ohořelém a čoudícím knotu svíce, rozletěla se v paprscích a plamen vyskočil. Bylo to nepřátelství nesmírné. Zahanbeně a zřejmě zuře vztekem, obrátil se kostelník a pádil pro svou tyč a celé jeho tělo se soustředilo v této chvíli do jeho zježených licousů; až se hrbil spěchem a nohy mu nestačily. Nesl svou tyč jako halapartnu; rána bude nemilosrdná, vytrhne nepříteli srdce i plíce s kusy žeber. Vrhl se na plamen a tiskl zuřivě, veškerou silou; byl by si nejraději na svíci sedl a skákal a dupal po neuhasitelném knotu. Kouř letěl dolů, vosk tekl, až svíce úpěla úzkostí. Konečně! Ministrant už přenášel mešní knihu na stranu epištolní, za chvíli půjde kněz od středu oltáře k levé straně, kostelník stál v cestě. Dým už nešel. Zdvihl bidlo. Kněz vytíral kalich. A hle! Hvězdička vyskočila a zase byla tu! Kostelník si nevěděl rady, zřejmě naznačil posunkem, že kapituluje. Ale vždyť nebylo právě nutno svíci dorážeti. A svíce hořela, plamen se ještě žíznivěji protáhl a právě v tom okamžikuokamžiku, kdy na oltáři a v kalichu nezůstalo již ničeho z podstaty Těla a Krve, kdy oběť byla úplně dokonána, plamen se snížil a zhasl sám ze své vůle, zhasl sám opravdově a navždy, svíce dokončila svůj život, dokončila svůj vítězný boj a její dým byl jako chvála za to, že se mohla dočkati konce oběti a že se ubránila osidlům a útokům kostelníka, který ovšem ničeho z toho nechápal.
Snad to byla roztržitost, co poutalo oči a mysl k tomu podivnému souboji, ale roztržitost tato přešla ve vzrušení a v účast. Bylo to přece jen znamení, nebylo to nadarmo.
Kéž dá Pán Bůh, andělé a svatí, aby život a zápas náš
28
podobal se životu a zápasu této hrdinné, čestné a krásné svíce, která plníc věrně přikázání církevní o mši svaté až do konce, zemřela slavně, dávajíc příklad stálosti a víry!
29