V ŘÍJNU.
To v říjnu je, kdy tepny země
se náhle tiše zatřesou
a křidla větru list ti jemně
ku nohám tvojím zanesou.
Kdy záře slunce novým vzletem
by chtěla zářit, svítit, plát,
však cítit je již větru letem
ten proudit ledný svist a chlad.
Mdlý slunce lesk svým rudým zlatem
plá nejvíc na těch hřbitovech,
kde jiřinky již větřík chvatem
sebírá tiše na rovech.
A je ti pojednou tak líto,
že vadnou trávy, květiny,
ve duše hloubi zazní ti to
a zvuk ten stesk je jediný!
Do krvava ve slunce záři
plá rulíku květ v bílých zdech,
a pavouci, ti samotáři,
se spřádají do květů těch.
Když zříš kol plachým očí letem
na růže zkvetlé v podletí:
„i my jen jednou tady kvetem“
ti duší tesknou proletí...
51