PROLOG. (Přítelkyni.)
Juž léta přešla bouří divou a slabý slunce zasvit’ lesk, dnes zase na tvou píseň tklivou jsem vzpomněl si a na tvůj stesk. Ve dlouhé odpolední chvíli, kdy vichor zadul podzimní, mně v ruku list tvůj přišel bílý, jenž ležel mezi spodními. Můj Bože, jaké krásné časy ve žlutém písmu dřímají, ach, kolikrát jsem tehda asi, ty věty pročet potají. Dnes dojat vypukl jsem v štkaní, když vzpomínám, co vytrpět (proč, v světě nikdo neví ani) ty musila jsi za pár let. Já zvěděl, že tvé štěstí sporé jak vadnoucí je květina, tvé lístky duše jemné, choré, prokletý osud setíná. Ó ve pozdním tom bludu mnohém mně list tvůj jako perla svít’, že dávám mládí s Bohem, s Bohem, – počínám nový život žít! 5

MEZI JÍZDOU.
Jel jsem vlakem divým chvatem, v zad se točil šíleně kraj, jenž planul klasa zlatem, sytou barvou zeleně. Chvílí bělavý jen mráček unikal kol očí v dál, v němž jak křížek malý ptáček výš a výše polétal. Modré lesy, bílé domky v ladné leží staffáži, bílá cesta, kol ní stromky, budka, hlídač na stráži. Vše se míhá kol mých očí, znavuje a mámí zrak, šíleně se mění, točí, ubíhá až do oblak. Náhle písk’ vlak pronikavě, zajeli jsme v stanici, přistoup’ kdosi smutně zdravě, s horkou slzou na líci. Zase jedem luhem, strání, v zad se točí šíleně kraj, v němž juž je klasobraní, louky plné zeleně. 6 Pohlednu, kdo přistoup všecko; – stříbrovlasá stařena, v náručí jí dříme děcko, – říš snů nad ním blažená. Ohnivý k nám západ planul rudě, zlatě, krvavě, světla pruh do kupé kanul, děcku zaplál na hlavě. Zbudilo se světla dechem, vypuknulo v štkavý pláč; – ohlédnul se na nás spěchem s údivem ten malý spáč. „Kampak, milá moje teto“ – ozval kýs se pasažér „dítě choré vezete to pozdě ještě na večer!?večer!?“ „Milý pane, jedu dále, matka jeho umírá, otec děcka v kriminále – mně se život zavírá“!zavírá!“ Tuhle„Tuhle z Prahy z nemocnice dnes mně přišel telegram, dcera má je mučednice, k starosti to děcko mám.“ 7 „Věříte, že sousto slední dala červíkovi máť? Ač již chřadnula den ke dni, nechtěla mi syna dát.“ „Muž, ten, Bůh mu odpusť všecko, pivo pil a karty hrál, a když dcera měla děcko, uvězněn byl v kriminál.“ „Zabil hráče u muziky, přišli pro něj četníci, ach, byl to bol převeliký chorou ženu smrtící.“ Náhle písk’ vlak pronikavě, zajeli jsme v stanici, přestoupla tu žena právě s horkou slzou na líci. Pohledám do kraje z vlaku, zřím to dítě přechudé, stařenku s tou rosou v zraku – – co, ach, z děcka, co bude! 8

MATCE.
Ty matko, matičko má drahá ve vrby stínu tiše spící, mně ve oči se déře vláha když vzpomenu si na tě tlící, pod náhrobním že kamenem tvé srdce hoří plamenem! Pod ním tvá bolesť, klam i radosť tak svorně spřádají tvé snění, ach, pod ním, matko, tvá je mladosť; ó pro tebe víc jara není, pod náhrobním kde kamenem, tvé srdce hoři plamenem! Teď vzpomínám si, drahá máti: na bílé ruce prsten’s mělaměla, ten nechtěla’s nám nikdy dáti; ty v rakev jsi jej uzavřela, pod náhrobním kde kamenem tvé srdce hoří plamenem. Ach jenom jednou, jedenkráte před námi’s prsten otevřela: v něm byly skryty vlásky zlaté; a s nimi vzpomínka as vřelá pod náhrobním spí kamenem, kde srdce hoří plamenem... 9

MLADÉ DÍVCE.
Mladistvé dítě, tys ptáče snivé, po sněti slétáš oděné v květ, naslouchám písni tvé sladce tklivé, a zapomínám celý svět. Růžové jitro je, květnový den, proniká duší nebeský dech, zdá se mi, všecko že mlhavý sen, popěvek tvůj v mou duši šleh.’šleh‘. Atómy duhy a světla záře rozlily steré odlesky kol, krvavou růži v tvé vmetly tváře, v duši mou vlily neznámý bol. Zvonivá píseň tvá nezná trudu, jásotem proudí a zmírá v tiš, nezná zem prázdnou a černou hrudu, blaženou zná jen a štastnou říš! Mladistvé dítě, tys ptáče snivé, po sněti slétáš oděné v květ, naslouchám písní tvé, sladké, tklivé a zapomínám celý svět. 10

LIST.
Je večer krásný, plný hvězd ve sladkém, teplém máji, já v šeru zřím juž šeřík kvést a měsíc svítit v kraji. Nad oknem jako vdechnuté se spící květy vznáší, jen chvíli lístky vzedmuté na zem se bílé snáší. To nebe čisté bez hrází, Ó Bože, jak se šíří, až zrak můj mizí, přechází a skrání jen to víří! Jakoby ztichlo pojednou i v křoví snivé ptáče, pohlédlo v říši nadhvězdnounadhvězdnou, kde tisíc hvězdic pláče. A neznám, neznám pro vše slov, co v duši moji dřímá, když nade mnou ten hvězdný krov svou velebností hřímá. Na stolku růžový mám list od dávné svoji lásky, začínám dnes jej znovu čísť.čísť, vloženy v něm i vlásky. 11 A zvláštní pocit radosti počíná v duši kvésti, nad listem – žlutou zašlostí sním o minulém štěstí. To všecko, všecko vrací se, ty touhy, štěstí slova, ve mlhách jež už ztrácí se, dnes rozkvétají znova. Svit, jako hvězdy zářivé, se řádky vrší, vrší, té záře teplé, blaživé, jako když v máji prší! Jakobych kytku fialek, poprvé našel v skrytu, před lásky oltář jakbych klek,’klek’, při prvním hvězdy svitu...! 12

ZPOVĚĎ.
Ze všeho zbyl jen luzný sen, jen hrstka zvadlýchsvadlých květů, a člověk hledí na svět ten jen s trpkou kletbou v retu! Tak rád bych si byl lepší svět na chudém světě stvořil, však osud zmařil štěstí květ a naděje vše zbořil! 13

TVÉ PÍSNI.
Tu píseň pěj mi snivou, víš tu, co mám tak rád, tu melodii tklivou, těch zvuků vír a spád. Kde něha ruku tiskne v souzvuku sladký tlum, kde zajásá to, výskne uprostřed trpkých dum. Kde je tvá píseň jasná, ach, kam se ztratila, kde jsou tvá očka jasná, jež mír mně vráťila!vrátila! S tebou, ó písni snivá tak všecko odtlétlo,odlétlo, a zrak se smutně dívá, kde štěstí odkvetlo! Je chladno, teskně všude, spuštěny záclony, kde kvetly růže rudé, tam pusty záhony. 14

V LETNÍ NOCI.
Juž pozdní večer sítě spřádá, v něž měsíc perly vetkávávetkává, jdu cestou, jíž jsi šla tak ráda, kde večer pěla pěnkava. Kde topoly a břízy bílé, ve stříbrnou se spletly síť, kde jsem ti šeptal, dítě milé, že bych jen s tebou chtěl vždy žít! Tam z posekané husté trávy vanula vůně otavy a doleji ten potok hravý se vkrádal v náruč doubravy. A měsíc svítil, pokál zlatý, a z něho růží bílých proud se hrnul na ty vísky, chaty, do lesní tiše, v každý kout. Jen tys odešla, vnadných v květech do moře věčna, bez hrází, když vzpomínám po dlouhých letech, mně vlhne zrak a přechází... 15

PO LETECH.
To mnoho prchlo lét; Ó jak ten život mijí – jdu vesnicí tak nepoznán a nepoznav ty lípy, jež tu starou školu naši kryjí, ni mnoho ze známých a shrbených těch hlav! Však přece stará ves i kostel, plůtek nízký ve smaragd zeleně a květů spletený táž tvářnosť, nálada i rozměr naší vísky, vše ostalo přes času pochvat šílený. V zahradách svůj kalich rozevřel jasmín snivý, za plůtkem červená se rybízu plod, malin, z okna zří dívky zrak, tak temný, svůdný, chtivý, uprostřed resed vonných, bílých květů kalin! Co má mne zajímat, co má mne těšit tady, vše změněno pod střechou prohnilou, zdá se mi známý kraj ten cizí všady – jak stál bych nade svého mládí mohylou! 16

PODZIM.
Podzim, podzim zlatožlutý, západ barvami se líčí, hoří, rudne zlatem skutý, vichor hvízdá, úpí, syčí; – prázdným parkem, jdou dva páni pomalou tou starců chůzí, neznali se do dnes ani bývalí kdys v mládí druzi. Dnes zas si stiskli dlaně, hle pod páží se i vzali, polily se slzou skráně, na rámě si poklepali. Žhavě chví se jejich rety, mlčky tiskne druh se k druhu, „Ach před lety, ach před lety, v rodném blaze bylo luhu.“ Zapředli se v snění sladké v zřícené ty trosky mládí, – jak to štěstí bylo krátké, jak ten život pádí, pádí – – – 17

VZPOMÍNKA.
Je večer, jakých málo, málo bývá ve podletí, kdy pozdě slavík kdes své zpěvy v melodii sladkou slívá, svůj všechen bol a všechen jásot, ples. Květ jasmínu tak silnou vůni roní, že polibkům se rovná jeho dech, ve nádheru tu měsíc stříbrem zvoní a líbá zem ve sladkých jejích snech – – Ó jak mám rád ten večer tichý, snivý, kdy hlahol tonů známých v duši trysk a vše se mísí v nápěv písně tklivý, a v dlaň se boří něžný ruky stisk – – – vzpomínáš?! 18

VEČERNÍ ZVONY.
Den usíná a hasne ve sledním červánku, když zvuky zvonu jasné zvou ve vsi ke spánku. To stará melodie těch zvonů večera, mé mládí vábné, snivé zas kouzlí za šera... 19

PRVNÍ DÉŠŤ.
Dech noci zemí zavanul, vždy víc a víc se šeří, červánek slední zaplanul na holém dosud keři. U okna dlím a hledím ven, kde vždy se více stmívá, kde zámek starý, ozářen, se smutně krajem dívá. 20

NÁLADA.
Do dědin vkrádá tma se náhle již z opuštěných pastvin, polí, a z vížky když zní zvuky táhlé, ty staré stesky zas nás bolí. Květ, jenž nám voněl letem celým, tak zvadnul náhle, keř je holýholý, jej vítr s polibkem svál vřelým a vzpomínka ta nás tak bolí... 21

SVÉMU PSU.
Mám rád tě, žal tvůj znám, proč smutně vyješ v bolu, když odjet na vždy mám, a rozejdem se spolů.spolu. Ač zvíře, přec jen znáš, co bolesť, přítel, známý, teď sledně zaštěkáš, a konec mezi námi. Jediného jen mám, na světě tebe tady, teď jdu a nevím kam, v svět, v němž je tolik zrady. Má hlava zvířená, jen pro tě pomoc volí, a rána, mířená z pušky, tvou trýzeň skolí! 22

V ČERVENCOVÉM VEČERU.
Noc červencová křídla věsí nad ztichlým krajem dokola, tak tiše, že to ticho děsí, v němž měsíc sině plápolá. Sad opuštěn plá ve nádheře, a cesta bílá hází stín, když mír ten svatý plove v šeře a větřík vane v cesty klín. Ó večerů těch škoda věru, kdy duch krásou opojen, když ve snivém tom krásném šeru jen zápolí se sněním sen! 23

FIALKY.
Na úbočí v listí směsi dnes jsem prvně našel vás kde kol olšin květ se věsí, s vámi jsem se shledal zas. Ve příjemné vší vůni, celé vzněty jara spí, v nich i láska skrytá trůní, v modrém zraku vašem lpí. V tónu fialových květů modrých očí tklivý svit, s Bohem navždy jenž dal světu, v květech věčně musí snít! [24]$

PODZIMNÍ OBRÁZEK.
Když vrchem dubu vítr vane a sežloutlou tu trávu čeří, na šípku zlíbá růže plané, na lesním usne kdesi keři, tu kane slza jak list z keře, a smutek ve srdce se béře; smutné umírání kolem, šero, den se náhle krátí, pár lidí se mihne polem, tam oheň, i ten se tratí.. 25

K TÁBORU.
V levo, v pravo holá pole jen se zdvihají a mizí zas, rozesmál se jarní pěkný den, přec kraj má teskné dumy ráz. A cesta bílá jednotvárná tak se táhne řadou topolů, les láká znavený jen zrak, a řeka, jež jde pospolu. Vran hejna cestou bílou krákají a k lesům letí nahoru, kde šedé věže pnou se, lákají – již k samému jdu Táboru! 26

MRTVÉMU PŘÍTELI.
Tvá duše hylabyla květem, jenž voní nám vždy víc, jenž nitro plní vznětem, a slzu lomíloudí v líc. A daleko tě osud ve sirou zanes dál, bys víc, – odjeda odsud, s námi se neshledal. A přec si ještě jednou svou vlasť chtěl milou zřít, v dál mával rukou lednou, bys mohl lehčej’ mřít! Co zmítalo tvou duší, co chtěl vše ret tvůj říc, má duše v dumě tuší, když jel jsi vlasti vstříc! Ty věřil jsi, že vrátí ti zdraví znovu vlast a smrt’-li dnů tvých zkrátí, chtěl kosti jsi zde klást! Co zbloudilému světlo, tím vlasť ti byla vším, co myšlének v ní slétlo, se vzdechem posledním! 27 Juž zřel jsi České hory, jich kolem modrý lem, jež tvoří její bory – – v jich středu Česká zem. Však osud příliš krutým – tě zničil smrti sen, pod víkem rakve dutým, teď stín tvůj leží jen... 28

SVÉMU ŽITÍ.
Nad sutinou jen hrůznou v minulý hledím čas, ač slyším hudbu luznou, přec padá slza s řas. Jen hrstka květů štěstí, se trousí sem a tam, a musím vše to nésti, proč nevím ani sám. A družné poupě lásky, juž dávno kryje zem, je jak ty mládí zkazky, jen zmaru údělem. Jen hořkost v duši zbývá, a naděj v temnu spí, a smutně hlavou kývá, vždyť kletba na ní lpí! 29

ŠUMAVSKÁ CHÝŽE.
Ve vábném Pošumaví blízkablízko lesa, se s bukem snoubí bílá chýže, malá, na blízkémnízkém stromě ptactvo jásá, plesá, blíž černavá se zdvihá příkrá skála s kapradím bujným na omšené hlavě, níž kmitají se třasaviska plavě. Ta malá chýže plna vnad a krásy, když jaro střese na ni květné řasy, a plůtek proplétá zas kvítím novým, zeď krášlí věncem révy smaragdovým. Do zahrádky se vonné květy spouští, na svěží zeleň peřestého houští, na střechu sedá kyprý mech a trávatráva, s vížníž větřík laškovný si časem hrává. Když krajem vichor letí, smutně kvílíkvílí, přes skály spěchá a přes chýž’ se chýlí, v boky ji šlehá, teskně lká a víří, na mrazných křídlech nosí sněhu pýří. Vždy víc ji zasypává, sněhem halí, jak když na temno den se bílý valí, ji věnčí věncem bílým, gloriolou, i kol ni zemí černavou a holou. Teď teprv milá chýže, jizba malá, kde z krbu libé oheň hučí, sálá a ve stojánku dračka matně plane, a plápoláplápolá, když vítr silněj’ vane. Tu pohádková královna jde tudy a šťastným tak se cítí horal chudý. 30

PŘÁNÍ.
Na západě, když hvězda plá, jak koráb v moři bílý, na oblohu pak výš se chýlí, tam cítím, že mír svatý vlá. A přáním mým jest vždycky pak, ku hvězdě vznést se výše, mír svatý kde kol jenom dýše, já chvěji se a slzí zrak... 31

O PŮLNOCI.
Když půlnoc kolem tměla se, kol hřbitova jsem nešel rád, když nebem hvězda chvěla se do bílých zdí se měsíc vkrad. Tu matný stín, svit měsíce, a křížů černých směsice mne polekala – slabý šum zdál vzdechů se mně teskný tlum. Sám sebe uviděl jsem již pod zemi kdesi ležet níž, a černý stín a bílý kříž, kol rovu nízkou, černou mříž... 32

ZA TOU HOROU.
Za tou horou, modrou horou zelená je pláně, voloušci tam bílí ořou, u lesa se pasou laně. Za tou horou, modrou horou, bělounký je domek, blízko starý stromek, s proříznitouproříznutou korou. Pověz horo, pověz modrá, kdo ten řezal stromek, – byl to milý TonekTomek – hrob však jeho: chladná Odra. 33

MODRÉ OČI.
Ó vy oči, modré očioči, proč se mně tak líbíváte, lásku sebou nosívátenosíváte, ó vy oči, krásné oči. Proč vy oči slzíváte, zda-li pak mě vzpomínáte, šátkem jak jsem bílým kýval, za vámi se dlouho díval. Ó vy oči, modré oči, proč se mě tak líbíváte, lásku sebou nosíváte, Óó vy oči, krásné oči... 34

TOBĚ.
Jste jak ten rudý mák na poli rostoucí, jenž vábí, láká zrak svou barvou planoucí. Proč vítr svál jej sem, na chudou pole mez, kde chudobička jen a všední kvete vřes. Hrou barev mámí zrak a vábí, láká jen, když dítě přijde pak, jej zničí první den! 35

O ČEM JSEM SNÍVAL.
O zlatém štěstí se mi zdálo již, když na stráni jsem sedal jako hoch, kraj stmělý ponořen byl v němou tiš.tiš, na blízku voněl zkvetlý, bílý hloh. V daleku modrotkaný zřel jsem pás a hleděl, den jak chvěl se, náhle has, na vábný kraj jak přízi šera snes, pak ztrácel se – pod modrou horu skles. Do sebe ssál jsem ticho večera, ten mír a klid těch známých rysúrysů míst jež křižem prošel jsem kdys za šera.šera, když měsíc počal stříbrem kraj kol příst. Ze štíhlé vížky zahlaholil zvon do mlžných stínů kraje, okolí, a z houští odkus zazněl ptačiptačí ston a šelesť listí z olšin, topolítopolí. Klín líbal měsíc bílých polních stezk při podivné té listí šelesti a v oči vyloudil mně slzy stesk, ó škoda – škoda snů těch o štěstí,štěstí. 36

VEČERY NA VODÁCH.
Ó krásné večery na vodě, kdy zřít na hládi stráně převrácené, při mušek zlatých čilém závodě, zapadá slunce velké, pozlacené. Hláď třpytivá se leskem mihá, je stero zářných barev vidět pláti, a za vlnkou se měkká vlnka zdviházdvihá, již červánky tak vábně mile zlatí... 37

VE KLIDNÉM TVOJÍM ÚSMĚVU...
Ve klidném tvojím úsměvu zřím zrcadlit se celý svět, ve radosti i ve hněvu, vždy čarný rozkošný jsi květ. Čím maják plavcům na moři, když kolem široširá hláď, jenž náhle bludným zahoří, tím tys mi, zřím-li zrak tvůj plát. Jen květem jsem, tys sluncem mým, jež dává sílu života, jsem motýlem, jsem kvítím tvýmtvým, jež září tvou se mihotá... 38

TVÉ OKO A TVÁ PÍSEŇ.
II.
Ta píseň tvoje slakozvukásladkozvuká ve divné tone tonů směsi, hned něžný cit, hned sterá muka, kol skrání svijí se, věsí. Když za večerních stínů vane již ztichlým krajem, ztichlým světem, z mých oči třpytná slza kane, nad kouzelným tím písně květem... 39

VEČERY V PODJAŘÍ.
Vy znáte večery v podjaří, v nichž duše zas chorá mládne, kdy všecko jarní ples rozjaří, když zeleň, zřít vlnky chladné. Tu slunce zapadá za lesy, a růžovou sic krajem táhne, a žalem stížený výskne si, po kloboučku vesel sáhne. Ze ptačí písně zní něžný dech, v kraji veselá písnička zvoní, ajiž vůni šíří růže, mech, oa jasmín nám všude voní. 40

VZDECH ŽENY.
A všude temno šerým křídlem líbá ve žalu nekonečném pustou zem, tvář bolem zlomená se dolů dívá nad náhrobním mým mrtvým kamenem! Ve očích její kletba sténá, hrozí tím odvěkým již vpsaným znamením, jimž stížení my lidé přeubozí, jsme životem šli bludni zmámením. Jsem tvorem ubohým, jejž osud stvořil jen náhodou pro hříčku svou, jíž luzné ideály a vše zbořil, tu bytostí ženou nazval ubohou. Ať proudí touha žhavá, vzdychá, plane, vše nadarmo jen, pláč je ozvěnou, když list i růže k nohám mojím skane, jsem bytostí jen slabou, zmoženou. A všude temno, jednotvárné, děsné, tu náhle stříbrný jak paprsk’ svit, ve srdce smutné naděj nová klesne jak bujný pták když v jaře vzduchem lít. Ta naděj štěstí zatím pouhou bájí, a nemá nikde sluneční svůj byt, vždyť žena, když i práva svého hájí, přec nepřestává ženou křehkou být! 41

DÍTĚTI.
Můj drahý, milý andílku, s tou bílou růží na čílku, zda stesk tvůj v sluch se snese mi, až budu dřímat pod zemí. Co dnes tvůj hlásek hlaholí, to v životě vše zabolí; až budu prach a popel jen, vzpomeneš na svůj dětský sen. Dnes nalezám v tvém úsměvu svou radosť a svou úlevu, ty vzpomeneš si zas chvil těch, to pozdě až kdys po letech. Ty ručky bílé z hedvábí štěstěna zlíbat měla by! Až půjdeš boji žití vstřícvstříc, nebude mne již tady víc! 42

PROCHÁZKOU.
Rád jdu na cestě pokraji, když chrpy juž se modrají a v červáncích kraj dokola ve zrak mi září, plápolá; jdu cestou bílou v oboru, plá zlato kol na obzoru.... Bzuk slyším vzduchem komárů, ten vzpomíná, že po jaru;– u domku dítě na klínu, ve ručce má květ jasmínu, jdu dál do snivé aleje se ještě dlouho skláněje, kde dítě sedí na klínu, se květem bílým jasmínu... 43

V TICHÉ NOCI.
Zrak svůj zavírá zářící pomalu den a tiše, a s hvězdou třpytnou na líci noc slétá s hvězdné říše. Ze stříbrných svých měsíc strun sepjal a rozpjal sítě, postavil nádherný ti trůn mé mrtvé drahé dítě! Juž zmlklo celé okolí, vše v závoj černý splývá, jen ze stinného topolí tvé hvězdné oko kývá. Sviť, zářivá ty hvězdo, sviť, oknem své prostři sítě, jdu zpovědí si ulevit, že tys to, mrtvé dítědítě. 44

NAD HROBEM.
Když jednou přijdeš snad po letech a navštívíš můj pustý rov, kol planout bude zem ve květech, vím – nenajdeš již pro mne slov. Vše stlumeno tím hořkým žitím a nový vzplá ti v srdci květ, vždyť souvisí to s naším bytím, na všecko, všecko zapomnět! Ty nepocítíš žádné touhy, zvědava přijdeš na hrob můj, cit útrpnosti jakýs pouhý snad najde v slzách průchod svůj. Ve stlumeném u rovu pláči nestav se, chviličku jen stůj, pohledni teskně, to mně stačí, ó jen mne nikdy nelituj! Na jiných rovech plno květů, jež pěstí něžná, bílá dlaň, jen na mém rově pusto je tu, je zelené to trávy pláň. Jen jeden květ se vzhůru déře, ten krvavě tak rudý mák, svou barvu z země ssaje, béře, to můj je pláčem zrudlý zrak! 45

TOUHA.
Já doufal v tobě najít hvězdu, jež svítila by v bludnou moji pouťpouť, jež jak by v jarním jara vjezdu mně všech svých vděků měla poskytnout! Ve oku tvém, kde tisíckráte jsem našel poklid, mír a naději, se vznítilo cos láskou vzňaté, chlad duše své snad tím si zahřeji! V ten duše chlad, jenž mrazem dýše, jsem zatknul prosby bílé květiny, byť je i kdo ve hrdé pýše do ohně vmet za den již jediný. Jak touha, která ptáka z jihu přes moře v modrou dálku žene v let, tvůj cítím dnes já v sobě tíhu, že zdá se mně, že musím k tobě zpět! Ten snílek jsem, jenž květům věřil, ten starý snílek do dnes ještě jsem, před lety jenž ti lásku svěřil, tvůj obraz chová dosud v srdci svém.. 46

KRAJINA V ZÁPADU.
Pole a lesové v západu záplavou červenou hoří, v tesklivou neseno náladu, srdce mé v krvavém moři. Pěšina lesní ve úkrytu zlatým se oděla pásem, na jasném ve výši blankytu mráček plá stříbrným jasem. Purpurem zlatistým protkaná dokola země se svítí, jak celá, celičká postlaná v růžové byla by kvítí. Zírám teď v krajnin tesklivě, růžemi pokryty stráně, západ se zvolna chví měnivě v ubledlé moje i skráně. Žito již žloutne a dozrává, všecko spí bezzvučně kolem, dokola západu záplava, mění se lesy a polem. Denním svým unaven šuměním, starý les tiše jen kývá, vrchol hor slabounkým ruměním do dálky v mlžiny splývá. 47 Krajiny nasycen pohledu, v blankytu spočineš chvíli, v širém kde dalekém rozhledu chvěje se obláček bílý... 48

V PODZIMNÍ NOCI.
Noc podzimní je tichá, ve náručí spí kraj, dech mlhy kolem dýchá klid pochmurný a taj. Kam pohlédneš, to mrazí, spí vzpomínky tam dech, jak by ti tvoji drazí mávali po letech. Zříš profilek tvé lásky, ve mlžný splývá šer, zříš světlé její vlásky ve máje podvečer... 49

KRVAVÝ ZÁPAD.
Západ juž zahořel, zaplál, zmámen zřím do té záplavy, do očí mých mně tak sálal, jak velký plamen krvavý. Cesta a kaplička bílá, vysokých stromů profily – dědinka ve dálce milá – krví se vůkol stopily. Odstíny barev a jasy šlehaly v duši plamenem, až ve skon vší té krásy noc černým klesla ramenem. 50

V ŘÍJNU.
To v říjnu je, kdy tepny země se náhle tiše zatřesou a křidla větru list ti jemně ku nohám tvojím zanesou. Kdy záře slunce novým vzletem by chtěla zářit, svítit, plát, však cítit je již větru letem ten proudit ledný svist a chlad. Mdlý slunce lesk svým rudým zlatem plá nejvíc na těch hřbitovech, kde jiřinky již větřík chvatem sebírá tiše na rovech. A je ti pojednou tak líto, že vadnou trávy, květiny, ve duše hloubi zazní ti to a zvuk ten stesk je jediný! Do krvava ve slunce záři plá rulíku květ v bílých zdech, a pavouci, ti samotáři, se spřádají do květů těch. Když zříš kol plachým očí letem na růže zkvetlé v podletí: „i my jen jednou tady kvetem“ ti duší tesknou proletí... 51

VLAKEM.
Tak vlakem jedu pořád dál po širé, chudé pláni, jen tmavá čela příkrých skal se tu tam ke mně sklání. Když zase zeleň trávy, květ do očí mých mi šlehá, tu prudší než ten vlaku let do duše tíha lehá. Však dál tou stepí travnatou, kde ve barvách vše žije, kde v zeleň hustou, šťavnatou čáp bílým křídlem bije: Hle, tam ve lůně modrých hor se skrývá věž, tam víska, teď most zřím, kolem modrý bor, teď stroj u dráhy píská. Na skráň tu tisknu ruku svou, do dálky když se dívám, a slzu, slzu třpytivou, ve dlani svoji skrývám... 52

OBRÁZEK.
Je květen, symbol, čas i lásky, kdy všeho láska odpověď je odpovědí bez otázky, je všeho snem i touhy květ. Je květen, sám u okna sedím mi chvíli práci výhost dám, na sníh těch vonných květů hledím a oddávám se vzpomínkám. Tu pomalu se tvoří tiše z mlh vábná dívčí hlavinka, jak v obláčku by slétla s výše, a k ní má spěje vzpomínka. Ve rámci květů, blaha, krásy, ve slunném všeho rozkvětu jak člověk smutně vzpomíná si svých milých dívčích portrétů. Ve růžném věnci amoretů si tvořím dívčí obrázek, zřím vábné poupě její retů, zrak snivý, plný otázek. A ovíjí mne luzným květem, tím květem dávno ztraceným, jej obepřádá duch můj letem tím rámcem lásky zlaceným. 53 Ty staré zvuky strun těch klesly ve skromných veršů hravý rej a mlhavě mne dneska kreslí ten dívčí něžný obličej. Zřím vlasů vločky, havran věru jich noci moh’ by závidět, ve oka divném, bájném šeru to třpytnou hvězdou září zpět. Ty oči divnou záři lejí i lící rudé červánky, že srovnal bych je nejraději se zrakem krásné cikánky.. Ve bradě důlek čtveračivý, rty rudé, bílé zoubky v nich, při smíchu září každou chvíli ve barvách našich národních...! 54

LÉK.
Co den zříval jsem ji bledou chladem parku kolem jít, záclonou když mojí hnědou první pablesk denní svit. První obraz můj byl denní zjev té chudé dívčiny, jež se v prvním rozednění z jizby brala matčiny. Bylo jí as šestnáct roků, nejkrásnější žití čas, dlouhý pleten proudil k boku, zlatem plál ten čarný vlas. Profil něžný – tváře jemná, z řas se oči blýskaly, a ta světla jejich temná v záři své si stýskaly. Domů až se vrátí zpátky, v ručce přinese as lék, položí na postel matky vonnou kytku fialek...! 55

RŮŽE.
Je sličná tak ta bledá paní a touhou hoří její zrak, ve dumě snivé hlavu sklání a pláče hořce, hořce tak. Jsou tomu dvě ach dneska léta, co růžný lásky štěstí čas jí doby bouře svála kletá – teď ozývá se stesku hlas. Ty hříčky milostné tak svadly, jen holý stvol je z květů zřít, a muže polibek jí schladlý se chudou almužnou zdá být. To žhavé oko touhou nyje, ba šíleně plá jeho jas, když dávné lásky melodie jí slzu loudí z krásných řas. To tělo bílé, sněhobílé, dnes voskem žlutým zavání, již prchly blaha, lásky chvíle, mrak záští sídlí na skráni. Na zahradě zří prostřed léta, kde květ se ani nehýbá, jak růže krvavá tam zkvétá, nad ní se motýl kolíbá. 56 Té barvy nuance a vůně jí teskní duši vášnivou, že nitro záštím vždy víc stůně nad krásou růže marnivou. A manžel tiše k ní tu vkročí, jí rudou růži podává, však paní sotva růži zočí, dí: „Odejdi, jsem churava...“ Je sličná tak ta bledá paní a touhou hoří její zrak, ve dumě snivé hlavu sklání – a pláče hořce, hořce tak... – 57

ZJEVENÍ.
Za noci hvězdné, plné jasu, na loži svém jsem dřímal, ze stříbrného měsíc vlasu nad mnou květ bílý třímal. Ve tichém onom okamžiku po niti hvězdné, bílé, ve blaženém jsem tonul styku po boku mojí milé. Ze mramoru to její tělo jak velká hvězda plálo, ve očích se jí cosi chvělo, jež nebesy se smálo. A náhle divá bolesť jala mé nitro, žal mne schvátil, na mě se milá marně smála, já úsměv slzou platil! 58

ŽIVOTEM.
Tys zůstala mi, písni osiřelá, a divoce mé nitro rozchvíváš, ach, z tebe upomínka voní vřelá, jak růžemi mé skráně ovíváš. Jak resedy mně slova tvoje voní, a věty vůní dýší jasmínu, do dlaní mých se čelo tiše kloní ve podvečerním světla zástinu. Mé sny jsou sváté jako kytka květu, byť sebe ohnivější byla líc, přec smutně ret můj zbledlý šeptá větu: „Ach není, nebude jich nikdy víc...“ 59

NA ROZCESTÍ.
Na rozcestí, kde modré zvonce hoří, kde tmavá zeleň boky země kryje, se chudičký jen kříž ze země noří a bytosť ztracená tam pod ním hnije. Já potichu jsem zastavil své kroky, dokola noc, jak tlupy tmavých stínů, máj zármutek objala přehluboký a vzala do mrtvého svého klínu. A noc mně odpovědi nedávala, jen chmury nebe mračna rozoraly, jen luna stříbrovlasá žal můj znala, a z očí mých se hořké slzy draly... 60

ZA MLADOU DÍVKOU.
Vždy z jara večer záhy si vyjdu tuze rád, ze třpytné první vláhy kdy polmi dýše chlad. Jsou vzduchem struny vzpjaté, ve rubínech vše plá, a v srdce dumou jaté zaléhá blízká tma. Ve polosnění kráčím a nevím věru kam, ba sotva sobě stačím a svojím vzpomínkám. Jí bylo patnáct roků, věk, jenž zná lásky pal, a zlatý vlas jí k boku jak pramen pospíchal. Ten srních mou duší zvoní té malé kokety, ve štěstí dnech se honí můj duch tak rozchvětý. Ve probuzené touze nad knihou seděla a vyprávěla dlouze, o čem jen věděla. 61 Juž večerní se stíny ze zlatých nesly hor, a měsíce svit líný nad modrý vznes se bor. Pryč sladké bludy všecky, jež s ní jsem tehda snil, však naivní hled ten dětský pro mě až do dnes zbyl! Dnes má se duše chvěje a s dívkou soucit mám, ke hrobu krok můj spěje – na rov jí kvítí dám. 62

V STARÉ ALEJI.
Ve bílých květech alej stará vždy v dumách tone snivá, a vzbouzí něhu, lásku jara tu vánku hudba tklivá. Jak harfy, jež se odmlčely, to směsí listí vane, a květy, jež tu vybujely, zem jako stříbrem plane. Jen uschlá hrušeň v stesku mřela a vzdychla v žalném chvění: Vždyť jaro své jsem už tu měla, pro mne ho více není!... 63

JARNÍ DÉŠŤ.
Na lupen krůpěj padla, tak třpytná, plná lesku, hned druhá za ní spadla ve jednotvárném plesku. Ach, prvně prší venku, déšť keřem lehce hýbá, a zlatou prvosenku poprve v lůně zlíbá. Do samoty se skrývám pod starým silným bukem a vůkol jen se dívám, kde pupen vábí pukem. Ve suché zvoní listy déšť jednotvárně krajem, a pramen třpytný, čistý, se mžikem vine hájem. Zřím smutnou cestu v lese, jak krouží se a vrací, a všude křišťál třese se na zem, kde se ztrácí. A konce dešti není, vše v pochmurném je světle, a zavání jen v snění tu fialky juž zkvetlé. 64

KDYŽ MĚSÍC ZÁŘÍ.
Zář bázlivá a sladce měkká mým oknem vniká měsíce, ve matném lesku vůkol těká těch bledých stínů směsice. Ve barvách hoří luzně jemných juž stříbrolesklý vábný svit, do koutů tmavých, smutných, temných je perly záblesk něžný vlit. A chvíle mijí tiše kolem, jas něžně líbá chvějnou tvář a dál se vlévá horem, dolem v síň moji bílá luny zář. Na křídlech vzpomínek se nesu, ve září bílé lilje zřím, a oči plné něhy, plesu se lesknou temným zášeřím. Ve ňadro bílé, skráň i čelo své toužné oko hroužím zaszas, že duší mojí pozachvělo, co vše mi urval krutý čas. A venku bílé mráčky letí, ve modrém prázdnu plynou dál, jak vzpomínek mých bludné děti, když měsíc tichou nocí plál... 65

JIŽ SE PŘIPOZDÍVÁ
Se stromů padá zvlhlý květ tak tiše, tichounce už k zemi, jak zbloudilých snů mojích let se všemi svými illusemi. Vždyť jednou člověk může kvést, do snů pak večer juž se dívá, to slovo do snů těžko plést, že tmí se, juž se připozdívá! Pak čas je tichou ozvěnou, a bolesť neznámá jen zbyla pro první ženu lhostejnou, ve útroby jež hořkost vlila... 66

PÍSEŇ.
Za nocí měsíčních, kdy květy plakaly, kdy cestou sypal sníh ten měsíc ospalý, a nudou, prázdnotou se nesla duše dál, kdy mraznou nahotou van sny mé všeckysvál,všecky svál, jsem plakat zapomněl!. Ten hovor dumavý, a kouzlo retů tvých, jež bez vší únavy za chvil těch zamlklých jen stále lákalo, kdy zrak vzplál pátravý a těchy tak málo, očí jas háravý – já plakat zapomněl!... 67

NEMOCNÝ.
V komnatě bylo šero – – – Těžký vzduch sotva stačil na stole hořícím voskovicím... Vzpomínky poslední bleskly jeho hlavou. Veselé, smutné, bezbarvé. Věčnosť stála před ním. Umíral... Venku jaro, jaro, jaro!.. V komnatě číhala smrť! Z přivřených víček nemocného zářilo dvé jiskrných očí. „Ona nepřichází“ – Ó„Ó kdyby zde byla“ – zašeptal. „Fialky“, „chci fialky“ – „Ona juž nepřijde“nepřijde.“ Zlíbal podané kvítky naposled... Vdechl lásku svou do něžných jarních kvítků a zemřel... 68

ZA SNIVÝM DÍTĚTEM.
Ten štěstí bludný sen a toho tepla málo a všecky tužby pestré, illuse a stíny, to vše, co v dušce malé její kdysi spalospalo, se v kalu bídném rozválo ve trošku hlíny. Ve snivé hlavince té milá se něha tkvěla, jen málo obrazů, však vroucích, plných tepla, – za jarních večerů, o čem mně vyprávěla, kdy očí lesk’ se jas, jichž třpyt dnes více neplá. Můj Bože, divné davu dítě vroucí bylo, sen mládí vykouzlil mu malou říši báje, a dítě choré o sobě teď samo snilo, v podvečer omamný, ach, v podvečer ten máje. Když stmělo se a zlatých červánků juž záře ve kraji stápěla se, rudým jasem plála, i její pokryla ty bledoučké tak tváře a v rozkoši té líbezné se smála – smála! Ba škoda večera, jenž jarem dýchal kolem, jenž do snů dětských pohádky nám znovu střásal, kdy větřík pohnul větvemi i jemným stvolem a v křoví hlasně skřivánek si jásal – jásal! Těch blahých chvil mně zapomenout možná není, kdy v dáli rybníky se leskly jihočeské, jež západ červánků ve velké růže mění – mně nelze zapomenout ono dítě veské! 69 Stín letěl kolem nás a nebes modrá půda tak daleko se chvěla nad tou jarní zemí, a ve dáli červánků ta záplava rudá se proplétala mladých květů haluzemi. A bílá stromů kůra, nátěr plotu šedý ve listí háv se rozkošně juž kryly mladý, tměl v dáli polí pás se zelený a hnědý a zářily juž všechny jara bujné vnady. A dole zahrada se květným chvěla čelem, dech na vodách spal, klesal hned na mladá luka, jak v kraji ztichlém najednou by celém vstříc vlídně zamávala bílá mlžná ruka. Ten pocit vábivý a plný bolné vůně, jejž cítil jsem, když vyprávěla smělé plány, (já zatím věděl, že již chřadne a že stůně) že sen ten její veliký je květ jen planý. Teď vzpomínám těch chorobných snů, tkaných „zlatem“, jež hlavinka si vykouzlila její snivá, můj soucit budí, že ves půvab pokryt blátem, ji samotnou před rokem svála bouře divá. Juž letos vlaštovka zas šveholí a zpívá a v zahradě zřím listy mladé zvedat čela, mé oko bledou dívčí tvář tam často zřívá, ač zmizela ta vábná dívenka již zcela... 70

MELODIE VEČERA.
Ta chvíle večerní když přijde v rozkvětu jara, prostřed květů, kdy měsíc labutí si vyjde uprostřed nádhery a vznětu, kdy voní květ a stonek zpívá při tknutí jemného i vánku, a záplava kdy rudá, tklivá zhasíná sledním na červánku, vše modlí se a houslí zvuky se chvějí jako bludné tony, jako by z dlaní tajné ruky na svět se sypal květ jen vonný. 71

ZPOVĚĎ.
V temnotách teskné duše mé ta vzpomínka přec nevybledla, kdy v chvíli sladké, rozkošné – až do nebes mne láska zvedla. Ach tenkrát měsíc smál se v kraj, jak peníz nově vyražený, v dáli se vlnil modrý háj, a v křích pěl slavík roztoužený. A z ňader zvuk se chvějící se v pozdní noci vyrval náhle tak sladce bolně znějící a kouzlaplný neobsáhle. Teď často sobě vzpomínám té něhyplné jarní noci, když zpět se krajem ohlédám, vše sváto zapomnění mocí! 72

OBLAKA.
Miluji ta oblaka, táhnoucí se s večera, kdy se nebe rozplaká zlatou slzou do šera. Oblaky ty čarovné, nebeské jak labutě, jak by zvuky varovné zdvihly svoje perutě. Dále táhnou, tiše jdou, stín jak mizí do šera, rozpláčí i duši mou za tichého večera. 73

JAK ŽITÍ.
Sta snů v mojí snivé hlavě a tisíc jich juž v přeletu, v modrém stínu krouží hravě kol mojí skráně směle tu. Čas minulý jen stále pláče, dál brání mojím myšlénkám, ze sna probudil náhle spáče, teď jenom sním a znovu lkám. To věčné kouzlo, kouzlo ženy, pít chtěl bych na dno kalichu, ve víru vášně ponořený, v bolesti zemřít, ve smíchu. Žít chci a pohár prázdnit směle, vše prchá krokem jara dál, když přijde zapomnění stmělé, chci, bych se všemu ještě smál. Až dopiji svou růžnou číši a volným krokem půjdu spát, pod hrobem snad se bude v tiši, o světě přec mně ještě zdát. 74

O ČEM...
O čem má píseň nepěje, ó,ó toho je tak mnoho, po čem můj cit se nechvěje, ó, toho je tak mnoho. Rád křídla měl bych veliká, nad nivy vznes se výše, nad moře, moře všeliká, na zem zřel dolů tiše. O čem má píseň zapěje, ó toho je tak málo, jak větřík vše mně zavěje, – přec žití za to stálo. 75

MÉ KYTAŘE.
Do okna vniká světlo lunyluny, jak bílé růže házelo by vstříc a stříbří tvoje mrtvé struny, má kytaro, a starou tvoji líc! Což nezní víc tvé zlaté struny, mou duši jež tak sladce rozchvěly, když oknem, jak dnes plála záře luny, kol jasmínu se keře zachvěly. Ach, večery vy krásné, svaté, jak dnes by roztál na mém srdci led, že sladkou dumou bylo jatéjaté, jak nejkrásnější zavonělo květ. Nevrátíte se nikdy více, a kytaro, ty stlíváš pomalu, za večera jen vzplá tvá líce do krásného ve barvách opálu! 76

HLAVINKA.
Sním, jak bych byl zas mladý hoch doma na stráni naší, bílý tam kvete všude hloh, ptáček si hnízdo snáší. Jaro plá krásně, čarovně, hlavinku všude květ má, cestičkou kráčím k hájovně, tesklivě mysl dumá! Přijdu-li k okénku u ní, uzřím tam dívenku stát, po té, ach, do dneška stůni, nechám-li o ní si zdát... 77

MŮJ IDEÁL.
Ó šťastnější, kdo ideálem si učinili zpěv a květ, jež spokojeni se svým málem jste užili svých mladých let o obrazech a blahém snění o klidném žití venkovském za noci, kde se louka mění ve květném pestrém šatě svém. Ó šťastnější vy milovníci, vám hudba květin duši kojí, a s opálenou dívka lící ve obrázek se ladný pojí; jak závidím vám vaše létaléta, jak potůček jež tiše plynou, na březích pomněnky květ zkvétá pod kapradiny střechou stinnou.. – Mým ideálem dívka štíhlá je s černým vlasem havraním, jež kdys se oku mému mihla jak jediným by zaváním. Teď neuzřím jí nikdy více, přec touha po ní plápolá, ve snu zřim její bílé líce a krček nahý dopola; – na útlém tílku šaty měla ty nejnovější moderní, na střevíčkách se sponka chvěla, 78 na vějíři zas dotěrní jí laškovali motýlci dva – když skryla malou tvářinku a hluboká svá očka snivá, jsem nejraději vídal Mářinku! Mně stačila i doba krátká, kdy v parku zřel jsem ji co den, kde s ní kráčela vždycky matka, můj zvala „Mařkou“ lásky sen. A konečně, když den i přišel, den první mého setkání, z úst jsem pak malých jejich slyšel to její milé pleskání, že nejraději v městě žije a miluje ten města šum, že šaty své si sama šije a že má otec její dům, do divadla jde dvakrát týdně a hudbu, tanec miluje, že teta přijela jí z Vídně, u nich že student v bytu je. Teď zmizelé to nezávidím, jen vzpomenu si mnohokrát, když podobnou kdes tváři vidím, že měl jsem ji kdys k smrti rád... 79

V LETNÍM VEČERU.
V setmělém na večer sadu stříbrnou září se srpeček blýsk, jakoby zvědavě v chladu stromoví hlavu svou ubledlou tisk! V setmělém mé duše sadu, měsíce bílý teď zasvitl pás, zulíbal místa, kde v chladu jen růže uvadlých umíral jas. Jakoby v sluneční záři jarní čas na květy čarovně dých, a do okna svit’ samotáři, vír mého nitra hned rázem že ztich. 80

DÍVČÍ PAMÁTNÍK.
Vzal jsem jej, ano v ruce své vzal, otevřel ve divné tuše, sladkou jsem vůni v nitro své vsál, pohleděl do dívčí duše. Pozvolna ach a nesměle tak řádky a verše čet’ zticha, jako když krása padá ve zrak, jako když vůni květ dýchá. Ó sladkých veršů těch tajemství, o nichž snad matka ni neví, v sežloutlých řádkách celé tu spí něžné to srdéčko děví! Ó touhy, snění i naděje, teplo i žár lásky sladké, řádečky ty slzou zaleje, sepřádá ve verše hladké. Přečet jsem všechna tu písmenka a teď bych napsal rád zticha, by mohla číst i zde dívenka, po čem tak touží a vzdychá! 81

NEDĚLNÍ JITRO.
Neděle, kdy chrám se plní, z vesnic k němu lidé jdou, všude zlatý vlas se vlní, pěknou letní idylou. V souladu ve vonném kruhu květu skví se pupence, čarnou tvoří barev druhu květiny kol července. Milenci dva cestou kráčí, léto žití, léta květ, doba sladká, švehol ptačí, sladkých lásky dvacet let. Zvolna spolu cestou kráčí; jak oni bych chtěl se spit’ – zabráni jdou jak dva hráči, jimž blesk denní v tváře svit... 82

VEČER.
Večer se přiblížil, já bloudil krajem, bloudil jsem, bloudil, nevím dnes kde, srdce kdy drážděno tím vonným májem, člověk jím otráven ve tmě dál jde. Prázdnem jsa otráven a znaven denním, večer bych prožil štastně dnes sám, růžným kdy polibkem a světla chvěním skládá se v náruči jarní den tmám. Večer se přiblížil, mně bylo k pláči, plaše jsem ve květný pozíral luh, kudy jen dělník ku chatě své kráčí, za ním dne žhavý juž domírá pruh! 83

VZPOMÍNKA.
Večer teskný, večer v tichu, divně v kraj zavoněl květ, tys mně prvně Helo v smíchu přála v zrak svůj pohledět. Zacloň oči, ptáče snivé, domov tvůj je Polsky zem, odkud písně vábné, tklivé, z dálky ve vlast přivez jsem. Vyjdi před dům, sličné dítě, v divný večer, teskný tak, cizinec až uvidí tě, klid mu uloupí tvůj zrak. 84

VÁM.
Zní nitrem do dnes vaše slova a v tajemnou se snoubí ozvěnu, jak cítil bych se mladým znova, na lásky svoji čekal odměnu, po boku vašem směle kráčel, ze rtíků vynucoval vašich smích a s vámi vonnou kytku stáčel ze květů letních růží posledních, kol dokola zřel v divné světlo, jež kolem plálo žhavým zlatem svým, na vaši bílou tváři slétlo, obstřelo florem lásky tajemným... Ba snili jsme o štěstí lásce, o divokém tom světla západu, kdy zadumán jsem býval při otázce i mnohém vašem divném nápadu, kdy nevěda, že prázdná slova tak vyzáří jak skvělý západ ten, a stránka žití mého nová, že bude bludný klam a sen... 85

NA VEČER.
Šeří se, šeří v pokoji mém, podivně sálá do oken v šer zlatistvě rudý západu lem prosvítá z rohů, ze tmavých děr. Ve ztichlý zírám s okna ten kraj, černavou růži tká si noc v skráň, podzim zde sténá, kde byl dřív máj, mládí své srovnám – vzpomínám naň. Prázdné snad verše mé bolný to sen, že mnohý v duši své cítil snad víc, kytice uvadlá zbyla mi jen, slza pak třpytná mi zapadla v líc! Lásky mé nebyly kráskami snad, v zpomínkách vidím je ve dlouhých snech, vzpomínám na ně si do dneška rád, květy to byly ve mládí mých dnech. Lákavé vlásky neb zářný jich zrak prolétá tiše tak, tiše kol tmou, jakoby světlý vlít’ paprsk ve mrak, zapad’ i v ubohou duši hned mou. Každý má vzpomínek milých mu roj, spřádá si dívčí té hlavinky zjev, jež mu tak zasvitla v všední dne boj, v duši mu vložila píseň a zpěv! 86

SVÉ LÁSCE NA PODZIM.
Svůj máj jsem měl ve žití svém, kdy srdce voní láskou, vře, ten krásný cit ve ňadru tvém, po letech jež tak náhle mře. A hovor náš, byť šílený, tak lehce loudil slzu z řas, kdy k tobě snílek schýlený jsem zlíbal zlatý, krásný vlas. Ó tehdá žití dumný tón, nevnik’ do duší obou nás, byť léta blíz byl tichý sklon, my věřili jsme v jaro zas. Mám říjen rád, kdy zlato tká do rubáše si celá zem, a kdy ta žití pohádka se probudí ve srdci mém. Je říjnu ticho, snění, mír, a krásný západ v purpuru, jenž vzpomínek těch našich vír k modrému vznáší azuru. 87

MAŘENCE.
Tys pořád jako dítě snivé s pohádkovýma očima, jež naslouchá mé písni tklivé a všecko z lásky objímá. Ve oku tvém je kouzlo celé, tvůj žár tak tiše zářívá, a slovo tvoje milé, vřelé, mou duši blaží, zahřívá. Ve zorničkách se hvězdy chvějí, na rtících plá ti rudý mák, a proto hledím nejraději ve tvůj tak svůdný, bludný zrak. Jak uhel planou oči tvoje a v lesku novém každý den, je v tajemné jak hvězdné roje tvůj celý zrak jak zapředen. Tvé vlasy hebké, černé vlasy, ve vločkách jemných splývají, a pod nimi se černé řasy a krásné oči skrývají... 88

SMUTNÉ OKNO.
To okno v park se smutně dívá, tak smutně mezi listím révy, a v něm se často, často skrývá, snad smutnější zrak mladé děvyděvy. To vzpomínka má – nezřím více do révoví v to okno bílé, v němž jsem tak rád ach vídal líce, ty růžové tvé, dítě milé. Snad dosud zrak tvůj hloubky plný do šera zří za noční chvíle ve zlatě rudé mraků vlny, a rtík tvůj dí „fešákem byl.“ Mně stačí hlavinka tvá zlatá, když v park se šerem tiše kloní, na ručku bílou slza chvátá, jež vzpomínkou, jak bylo vloni. 89

ROZLOUČENÍ.
Bolestně tak, tesklivě, loučí léto s námi se, stříbrná niť po nivě splétá síť svou ke bříze... Žlutavou jdu pěšinou, v kraj tak zírám mlhavý, kde za naší dědinou zřit je rysy Šumavy. Z parku hledím teskně ven, všude barva duhová, v duši mé však dřímá jen žalost divná bez slova. Vzduchem čistým, prořídlým, pták jak křížek přeletá, hned zas motýl letem mdlým, křídlem pestrým třepetá! Jeřábů plod krvavě prořídlými větvemi možno zřít plát v dálavě – svadlé listy na zemi. Svadlo všecko, láska má blaží teď snad jiného očima a vláskama – nelituji ničeho. 90

***

Tak někdy zadumáš se Tak někdy zadumáš se
a čelo skloníš v dlaň, zříš kolem teskně, plaše, a slznou splatíš daň – snad netušíš to sám. A vzpomínek rej hravý ti kouzlí domov v snách a kraj tvůj vábný, smavý, kde tlí tví známí v tmách, – že netušíš to sám. Ze žítí tvého máje tak mnohý obraz znám a ze známého kraje, po letech oka plam, – že netušíš to sám. Jdou známé kolem děvy, oděny v letní šat, a oko tvé snad neví, že hledí na tě snad, – když netušíš to sám. Z jich očí kouzlo sálá, a dříme do dnes snad, zříš jak tě ručka malá spěchala uvítati – žes netušil to sám. To tvé jsou ty dny máje, jiný už čeká zas, do tvého jdeš li kraje, prázdnoty tam je čas – že s netušil to sám. 91

PRODAVAČKA KVĚTIN.
Děvče malé – modré zraky jak dvě chrpy svítí jí, volá na mne: „Kupte taky, pane, růže, liliji.“ Na vybranou květy mám zde, karafiát, narcisy – odcházím však, za mnou dál jde, s prosbou květ mně nabízí. Když zřím chudé dítě davu, lítostí jat, koupím květ, však hned na to kloním hlavu: „Komu dám jej, kdo dá zpět?“ 92

ZA TEBOU.
Kam pospichalas, že’s odešla v dál, kdy růžové tvé sny mne touhou jaly, a jež mně sebou všecky osud svál, ó dítě, věř, to bolí, děsně pálí! Znát milovat za mladých svojích let, a musit lásce svojí s Bohem dáti, a slovo to jen stále slyšet znět, to život podetíná a dny krátí! V každý čas jen žal se vrací ve dny, a zbývají jen strojené ty vzlety, jež s horečnými krouží skrání sny, jak druhdy, druhdy kdys před lety... 93

BÍLÝ KVĚT.
Mám květy rád, když v tichou alej padají jak vonného by sněhu přikrov bílý, kde sklánějí se větve tiše na kraji, a hlavy v šumném rozhovoru chýlí. Jak sněhovou bych kráčel cestou bělavou, zřím lásky svojí otisk nožky malémalé, když s úsměvem si měsíc nad hlavou v aleji ztichlé zdřmílzdříml náhle. Té černovlásky nožka malá v střevíčku, jak z aleje by naposled tu odcházela, se třpytnou tajnou slzou na líčku, a bílá květina se pod nožkou jí chvěla. 94

ZA JARNÍHO ODPOLEDNE.
Mám rád to světlé odpoledne, vlas jarní země rozkvétá, do dálky kams až nedohledné kraj směje se jak koketa. Zříš v slunce touhu nenasytnou, v něm plane vesny mladé jas, a motýli se oku kmitnou, luk zelených a lesů pás. 95

TICHÉ TRPITELCE.
Ty’s trpitelkou v bolestibolesti, tvůj zrak tak tichý, bdělý, zde samé růže rozkvésti u nohou tvých by měly. Proč osud tvůj ti nevlídný ze číše svojí klaté dal píti život neklidný, ač srdce tvé je zlaté? 96

TVÉ BYTOSTI.
Jak hudba květin, jež byl vánek zlíbal, mou skrání čarná táhne melodie, a duší mojí božský pocit hýbal, že pro tebe jen srdce láskou bije. Tvá duše krásnější co může míti, než láska-li ji poutem svým tu spojí, že tu by o ní kdos moh’ přece sníti ve pochmurném a bídném světa boji – 97

TOUHA.
Na stolku svém mám květů pár, ežjež pokojem mým voní tou starou vůní dávných jar, tou, již jsem okřál vloni. Je resedy tu žlutý květ, i šeříku květ něžný, po zemi leží tu tam schvět juž jasmínu květ sněžný. Zná-li kdo kouzlo klidných chvil za jarních nocí jasných, kdo se o nich kdy zamyslil, ve snech svých milých, krásných? Ve zrak se perly vloudily a vzpomínky za nimi, mé myšlénky, ty bloudily za zraky kouzelnými. Tak čarokrásná máje noc, že každý lístek zpívá, a neznámá do srdce moc mně melodii vlívá! Však přec mně touha unáší pod zem ku tvému hrobu, kde tlíš už v bílém rubáši – má drahá – dlouhou dobu! 98

VZDECH.
Jen jednou na světě milovat, pak potichu zemřít chtěl bych, své děvče na tváři celovat, – pak bych si jen teskně povzdych. „Na světě nahoře růžovém je přece jen tolik krásy, v srdci že někdy žulovém se milostné ozvou hlasy.“ „Ať žalostí, slastí zvlněno je moře našeho žití, přec nejvřelejší je splněno, když srdce – to lásku cítí!cití!“ 99

SLADKÝ SEN.
Sen sladký skráň mou obestřel za tklivé noci tiše, já milku svou jsem mrtvou zřel, jak letí ke mně s výše. A krásnější a čarnější ty byly bledé tváře, a z očí modrých jasnější se chvěla nebes záře. Juž cítil jsem i teplý dech, kol mojích skrání vanout, a z ňader bílých těžký vzdech ve nitro moje kanout. Však náhle vzešel jasný den a slunce plálo jasně, můj zvadnul, zvadnul krásný sen, jen chudé zbyly básně... 100

PŘED ODJEZDEM.
V tmavých vlasech poupě vonné, v očích černých hvězdy třpyt, ó kéž srdce dívky oné pro lásku by znalo žít! V srdci tom však lásky není, jak na podzim v lese tam listy stromů barvu mění, v každém kroku klam, jen klam. S Bohem buďte, žárné zraky, slovo chvěje se vždy víc, štváno srdce jak ty mraky, horká slza padá v líc. – 101

MYŠLÉNKY UMÍRAJÍCÍHO.
Jak sladký jarní lásky sen mně prch’ ten krátký žití čas, snad zbývá jediný jen denden, co zářit má mně slunka jas. Mé myšlenky jak motýli na květ ze květu slétají, ve kalichu se ztopily, ze vzpomínek květ splétají. Žít štěstí, smrt je teskný den, je nocí hroznou, bezcitnou, kde milé vzpomínky snad jen v temnotě hrobu procitnou. Ó ještě jednou mladým být, mne náhle, náhle napadá, svou rodnou máť a chatku mít, – – vše marno – žití zapadá. Ve dálce jak bych slyšel zvuk a v temnu záře prokmitá, a prostřed sněhobílých ruk má lebka zeje rozbitá. A ticho zas a temno kol, jen v temnu přátel tváře zřím, na tvářích jejich slze, bol, se kmitly mně tím zášeřím. 102 Vše zmizelo. – Noc čarovná – (v dáli zpěv teskný dozníval); – na nebi luna královna, – na hrobu slavík zazpíval... 103

ZACHMUŘENÍ.
Přišel nejkrásnější čas: sladký, slastiplný máj, z vonných květů jeho vlas v srdce vnáší lásky báj. V pršce květů voní kraj, v snivé písni tone luh, v hudbě sladké šumí háj, vzduchem proudí žití ruch. V okno zaťukal mně máj pomalu a nesměle: „Zanech snění,“ v žití taj vrhni se jen vesele. Zdvihni čelo, pohleď ven: pestrý květ a motýli, čarokrásný jarní den, růže juž se rozvily. „Ó zanech mne osudu, znám svět, nechci znát jej víc, jiným v světě nebudu, lestnou znám již jeho líc. Mrtvé zřím ve hrobech spát v rakvi úzké, prohnilé, věčně chce se jim jen zdát – zřím ty lebky přebílé. 104 Tělo jich se rozpadá, v důlky oční žlutý červ pomalu se vekrádá, jako děsně bolný nerv. Tragedie života – ! pohltí nás matka zem, slunko chvíli mihotá – smrt pak děsným odkazem!odkazem!“ 105

SLZA.
Ty čarokrásná máje noci svým hvězdným pláštěm skryj mou líc, já v náručí tvém budu moci vyplakat bolů na tisíc. Ze květů vůně jasmínové do duše mně cos zatlačí, a nese touhy nové, nové, že sobě dneska zapláči. Na jemný květ, jenž tiše skládá své bílé křídlo na tu zem, má žhavá horká slza padá a slzu mou si noci vem. Ba vezmi slzu třpytnou mojí tam v tiché, třpytné roje hvězd, nechť s tou se slzou hvězda spojí, a ta mou hvězdou žití jest! 106

ROZLOUČENÍ.
Potichu, dítě, potichu, svou ručku podej naposled, rozloučíš-li se ve smíchu, neuzříš zvlhnout ni můj hled. Snad slova tvoje poslední, jak zpěvy vyzní ptáčete, ve zrak můj kalný pohlédni, se smíchem ptej se: „pláčete“? Svůj pláč ni slzu nezdusím, vždyť těžko pláč se přemůže, snad víc však bolu nezkusím, než ten, kdo plakat nemůže! 107

S BOHEM...
S Bohem jsme si chtěli dát – víš, slovo to co značí, – chtěli jsme se všemu smát, kdy jiní hořce pláčí. Žádný z nás též neplakal, juž daleko jsme byli, v srdce když pad stesk a žal, jež slze naše smyly. 108

BEZ RÝMU.
Ó pošetilý, slzy hořké marny jsou, tvůj souboj marný – vše marno, jen příšery kol očí tvojích jdou; – tvůj život bouře divoká a prázdno a marno – vzdej se. Smrť šklebí se a třímá kosu svou, a za ní stíny Zapomnění jdou. – 109

MĚSÍČNÍ RŮŽE.
V zeleň keřů růže bledé juž padly dolů měsíce, v zátiší když stesk mne vede a trpkých klamů směsice. V pláči zrak se dolů klopí, co bolí nevím duši mou, tvá vzpomínka mně slzou topí – je tichou mojí modlitbou. Ach, růže bledé, růže snivé, z vás není má ni jediná, vždyť pro mé dítě, dítě divé, růž’ není bílá nevinná! 110

MEDITACE.
Z nadějí mých šedý popel zbyl a tváře mrtvých přátel krouží kolkol, ten život můj divý tanec byl a upomínkou zbyl naň krutý bol. Má duše bědná tak smutna jest a teskná, smutnější je den co den, všdyťvždyť snů mých růže nemohou již kvést, co zbývá, chudou vzpomínkou je jen. Jsa dítě, líbával jsem kříž, ten rozmetán mně bídně do všech stran, když naslouchám, tu slyším již ve dáli mroucí zvuky hran. Pak zmlkne smutek, zmlkne, zmlkne vše a mlčky děsná propasť zeje kol, jež květný nadějí luh zře – a v srdci zanechá jen bol... 111

PO ZÁPADU SLUNCE.
Ó mladé sny, ó touho divá, jež uzavřena v prsou mých jak vlaštovka jsi slétla sivá pod krovy lidí, lidí zlých, zkolébá tě tvá píseň tklivá jak robě v loktech matčiných, když kolem juž se zvolna stmívá – ty usneš na vždy v prsou mých – – Tak člověk hlavu těžkou chýle pak teprv’ všecko ucítí, když přijde naň ta teskná chvíle a zrak se slzou zanítí. Ten drsný život častokráte ze křídel setře barvu, pel a poblátí ty tužby zlaté, by na vše člověk zapomněl! Tam západ zvolna dokrvácí, přec zbudou krve krůpěje, i člověk s trpkou resignací svou touhu zbylým uleje. Ve chmurném šeru kanceláře se mnohdy kmitne mládí sen jak purpurová světla záře, jíž západ celý zapředen. A dostačí i někdy zcela ten odlesk slabě krvavý, by člověk setřel pot si s čela a poznal práce únavy! 112

ACH ZÍTRA!
Ten spěch a žhavá touha nitra snad, možná nedočká se jitra, neuzří ptáka ni květ zítra – – – – – ach zítra! Snad písně sladké plné vzletu, se rázem na requiem změní, ó užívej v svém mládí letu, na světě zítřek tvůj víc’ není! Se sladkou písní pták odletí, a odletí daleko k jihu, za ním zříš teskně, zrak zvlhne ti, pocítíš ve srdce svém tíhu. Ten spěch a touha žhavá nitra snad, možná nedočká se jitra, neuzří ptáka ni květ zítra, – – – – ach zítra! 113

VZPOMÍNKA.
Když sladkých, směšných šestnáct let ve života jsi věnci zřela, ve věnci tom byl samý květ, ti chladná smrt skráň obestřela, – ach tehda bylas’ šestnáct let! Přes bílou líc ti úsměv šleh’ tak bolný, plný divné touhy, že úsměv do mé duše leh’ ten úsměvu květ pouhý – ach tehda bylas’ šestnáct let! Já zřel tě tehda naposled, mě bylo dítě tě tak líto, když zřel jsem ruček bílých led a očko slzou tvé zalito – ach tys jen byla šestnáct let! Dnes myslím znovu zase zpět, ve říši snů tě vidím dneska, co zatím nových šestnáct let si vyšlapala žití stezka, – již tehdy bylas šestnáct let!.. 114

ŠTĚSTÍ.
Můj Bože, Bože můj, co je to štěstí, več člověk věřil a o čem sníval, jak květem luzně zřel před sebou kvésti, odvanul první bouře mu příval. Můj Bože, Bože můj, co je to štěstí, jen hrstka z louky pestrého kvítí: dnes cítíš tu vůni, vidíš je kvésti, a zítra suché v ohni se vznítí. Můj Bože, Bože můj, co je to štěstí, ve lásce mizí, v naději hyne, neuzří štěstí ni vonět, ni kvésti, život můj dále mi bez štěstí plyne. – 115

JEN JEŠTĚ DNESKA NAPOSLED...
Jen ještě dneska naposled mně popřej patřit ve svůj hled, mé zlaté, drahé poupátko, žel škoda, že tak na krátko. Jen ještě dneska naposled pojď alejí tou naší zpět, nechť ručku bílou stisknu ti, to slzu ve zrak vynutí. Jen ještě jednou naposled se rtů svých odlož mráz a led, nechť úsměvů tvých, poupátko, mě potěší, byť na krátko.... 116

REFUGIUM.
To není všecko Madonno ty bílá, jež v sny mé dětské růže nastýláš, v tvé ručce sněhobílá růže zbyla, ó pověz, zda ta pro mě, pověz zdaž? Zda červeň žhoucí rtíků tvojích malých, v mé srdce vpustí krůpěj naděje, či mně ten žití trudný hořký kalich tvým slovem naděj slední zavěje. Ó pověz, Madonno ty moje bílá, ty jediná jen všecko sama víš, zda básně jiskra, zda ti zbyla síla, a ty ji znovu v oheň zapálíš? Mě melodie z dětinských těch časů tak volné ve sny moje hlaholí a tebe zřím uprostřed toho jasu – ó Májo, nevíš, jak to zabolí!,. 117

PROCHÁZKOU.
To bylo včera, večerní dobou, po bouři voněl květinový sad, po zemi květ se vichřice zlobou na mokrý písek omdlelý klad. Juž stichla bouře, – krvavé blesky ve dáli slabě hořely jen, nestihly duše bouřlivé stesky, nezkojil jara luzný ji sen. Ve jemné hudbě stromoví sadu slyšel jsem vzdechů tajemný hlas, a smát se temné postavy vzadu, ve očích jim žár dávno byl zhas’. Tak bylo divně kolem mé duše, poprve jsem tak cítil se sám, a v teskné kráčel dále jsem tuše, nevěděl věru, nevěděl kam.. 118

ČÍM U MĚ VZPOMÍNKA.
Jak bludný poutník nocí temnou jenž znaven neví kam se dát, a v duši cítí vzpruhu jemnou, dnů lepších že smí vzpomínat, že smí to štěstí krátké svoje, se znovu celé oživit, že zpovědí ze štěstí zdroje smí duši svojí ulevit: tak vzpomínka mne sílí pouhá těch blahých, drahých, zašlých dob, v ní všechna moje vroucí touha, snů života mých teskný hrob! 119

VYCHÁZEJÍCÍMU ÚPLŇKU.
V roji, spoustě roztrhaných mraků chvíli, úplňku, se blýskneš zraku. Kam to spěješ? – Plné bledé světlo na girlandách bílou září zkvetlo. Mně tak smutno, slza kalí zraky, mysl černější než ony mraky, jež se kol tvé sněžné kupí hlavy, proplétají černými tě hávy. Soucit máš, přec šťastným jsi mne vídal, u vrat parku když jsi dva nás hlídalhlídal, k ní snad ve své kráse dále spěješ, polibkem se na tváři jí chvěješ? Vyřiď pozdrav, moje polibení, u starého domu staneš v pouti, divoké tam víno zříš se pnouti, ve sladkém zříti ji budeš snění! 120

SLÁVŮM.
Na světě je jen malá česká říš, v ní bystře plno srdcí věrných bije, zem, kde byl vztýčen Žižkův kalich, kříž, ó z té již nikdo lásku nevylije. Tys srdcem Slovanstva a tys ta říš, jež vlaje perutí nad Slávem věrným, však meč svůj jednou lesklý přiostříš, a vstaneš proti nepřátelům černým. Pak vstane Sláv, jenž spí až dosud kdeskdes, lev český tehdy opět slavný bude! Kéž Slovanský by národ povstal dnes: pak krajem zaburácí bouří všude! 121

PO BOUŘI.
Na nebi sem tam roztrhaných mračen, ve divné spěje sivotkané směsi, a všude blankyt ještě neprůzračen, jen někde bílý mrak se dolů věší. Na divné skupení je vítr z bouře juž proměnil, tu ve trosky, tam v běsy, a ze zpod nestvůr šedivých a kouře svým mlžným svitem měsíc bílý děsí. Snad válku celý dav těch nestvůr vede, kol nichž své paprsky jen měsíc přede, hlas bouře vzdálené zní ve úboči, a časem blesk plá z naběhlých těch očí. 122

MÉ MYSLI.
Ty mysli moje blouznivá, jíž snů a nových představ ráj, zpěv lahodný jen zaznívá ve život, když kol zuří boj. Ty vidíš samé růže kvést, chceš vůně kráčet záplavouzáplavou, chceš člověka jen výše vést, potěšit bytosť ubohou! Zde samé růže, vonný květ, tam blaha náruč, štěstí sen, a duše tisícerý vznět, se proplétá tvou skrání jen. Zrak jasný, plný naděje, jak hlati třpyt, v níž slunko plá – žel představ, že je zavěje ta první zítřku ranní mha. 123

DUMKA.
Samoten, sám a sám! To slovo značí víc – nebesy patřit tam, kde hvězd plá na tisíc. Vše ztajit těžké jest i bolest neznámou, zřít růže kolem kvést, v prach jež se rozpadnou. Čas mění, mění dechdech, jenž mládí líčil tvář, neznámý děsný spěch zří věčný starý snář. Těch let pár uplyne, zalétne hudba v sluch, kol skráně ovine se času, času pruh. Samoten, sám a sám! To slovo značí víc – nebesy patřit tam jediné hvězdě vstříc. 124

PRVNÍM KVĚTŮM.
Po prvních květů vůni, jež lehce padá v hruď, po té již denně stůni, ta zapudí můj trud. Ta vůně vábná, snivá ve srdce padá klínklín, před tou i bolest divá spáchaných mizí vin. A v žalář duše mojí zapadne jasu květ, jenž ňadro choré kojikojí, a vrhá příboj zpět. Jsem umdlen touhou žítí, jsem rozkoše už syt, já z prvního zas kvítí chci duši kytku svít. Ve vodách žití zrádných jsem ztratil duše mír, ve vodách bílých, spádných jsem našel hrozný vír. Po květech jenom prvních mé touhy vzdýchá proud, po tolika teď letech chci sebe zbavit pout. 125 Po prvních květů vůni, jež lehce padá v hruď, po té již denně stůnistůni, ta zapudí můj trud. 126

BÍLÉ RUCE.
Ty měkké ruce bílé já v duchu ještě zřím, jak růže dvě by svilé se mihly zášeřím. Jich teplota a něha, když – hladí světlý vlas. na mou skráň zas si lehá jak utlumený hlas. Jich vroucí, teplé stisky mou tiší pravici, jak krve slední trysky na smrtné hranici. Ó bělosť rukou bílých ve divném zášeří žel nese v slabých chvílích – ach nikdo nevěří. Jak jiskra žhavá splývá do Neznáma jich jas – co vzpomínek ta skrývá, ví dávný jenom čas. 127

VLAJKA ŽIVOTA.
Do moří neznámých a širých já z neznámého pluji kraje, na stěžních lodě prázdných, širých, si vlájka Žití mého vlaje. Do vlnek smaragdových, jasných hruď bílou vráží albatros, ve zpěvech námořníků drsných, tklivého vloženo přec cos. Ve hloubku moře azur ztápí svůj jasně modrý, snivý hled, co loď úskalím vln dál kvapí, ve výši v propasti se ztrácí hned. Pruh Země daleké a šedé se z večera pak objeví, v kouzelnou říš ji báje přede, kde ústa navždy oněmí.... 128

KDYŽ VÍTR LKÁ.
Ve chodbách temných plných pavučin, v těch chodbách pustých vítr hvízdá, kvílí, do vikýřových vletá obručin, kde duje, hvízdá, naříká a šílí,šílí. Kdo zaslech jenom hrozný jeho stek, ve akkordech jak táhlých, plných jedu, v rezivé jak zní korouhvičky třesk, má v srdci mrazné písně ledu. Jak duše neznámých a ztracených, jež klid svůj děsný marně hledat chtějí, jak vzpomínky snů jednou vrácených, se teskné zvuky větru venku chvějí. Co bylo, to již nevrátí se víc, čas minulý jen ohlasem se vrací, čas přítomný mu kráčí vstříc a v dálku s ním se náhle ztrácí. 129

MDLÁ VŮNĚ.
Mdlá vůně v těžký pluje vzduch, a srdce ubohé jí stůně, a marně vzdýchá, touží duch. Vše Zapoměním zavání i nejlahodnější ta vůně je Zmaru křídel mávání. Chci tichou mši dnes čísti zas, vzpomínku zašlou vybudit u měmě, přítele najít v knize vlas.. 130

VZPOMÍNKA.
V hvězdě svitu na úsvitu vzpomínám si na tebe, při měsíčním večer třpytu znovu zřím zas na nebe. Kol zaplaví hvězdýmhvězdným kvítím nejzašší se nebes báňbáň, rozchět náhle znovu cítím vůni dýchat v slova tvá. Z fialek v podjaří záhy v létě v z růži jasmínu, duše čerpá vonné vláhy v zimě z tvého nástinu. 131

VEČER.
Uhasl červánek, pohasly stráně, umlkl skřivánek, zvědavé laně z lesa rokytí věncovím ovity na pastvu vyšly. 132

Z HROBU.
Tak v tichu jsem zde pod zemí, tak opuštěn a sám a na vrchu snad růžemi hrob obsypaný mám. Zde ubohý, ach, pod zemí zpět nechci vzpomínat, že kdysi jsem sám růžemi zřel zem se odívat. Tak v tichu jsem zde pod zemí, tak opuštěn a sám, a na vrchu snad růžemi hrob obsypaný mám. 133

ZA PŘÍTELEM.
Můj druhu jediný, můj druhu zmařený. V srdci v poušti v temnu zmizelý. Tvá přízeň tvá láska má byla – smrt zbyla. Zmařený, uštvaný životem kradu se. Cíl zmizel, naděje, tvá láska, já zcizel. Co ztrácím, neztrácím, kam půjdu lhostejno. 134 V šeru, v žalu, v zmaření má snaha. Co zbylo, rozbito, zřícenin nehlídám. Neztrácím života, co teď mám, dřímota. V teplu tvé přízně květ zpučel, z květ zmaru. Spíš druhu, nezbudí ze sna tě juž nikdo. Jen čekám divoce bolestí neznáma.. 135

U HROBU.
Těch květů dám ti plnou hrsť, jichž vůně dráždila tvůj cit, – snad odmítneš – máš černou prsť, jsa vůně světa hořkých syt. Jsem přítel tvůj, ač oči jas těch snivých neplá jasně juž, ač dlouhý juž uplynul čas a ze mne stal se dobou muž. Mám portrét tvůj teď památkoupamátkou, je v koutech jeho šedý prach, jen večer dobu na krátkou na něm se zastkví slunka nach. 136

ŽAL.
Rozkýval Žalostí zvon neznámé pocity Žalu, zavzdychal přesmutný tón, ve žhoucím ve duše palu Rozdýmal vášní všech hluk zbouřené Rozmyslu jedy, zaplavil srdce mi tluk, bouři hned ukrutnou v sledy. Divoké hudby pak duch umíral ve chvějném žáru, v bolestném žalu zlých tuch a ve krve černém škváru. Zdivočel Bolesti tlum, zavinul plachtu své víry – – nevěřím více těm snům, ó zmírá svět široširý. 137

VŮNĚ TUBEROS.
Květ fialových tuberos! Rád vidím onen symbol Minula, jenž jako bílý Albatros si na loď sedá, jež už zhynula. A příliš rád jich vůni mám, sny vidin, jež mě nesou jasnou září, spletivo vzpomínek z ní tkám, jež čas mámnám trudný rychle maří. Nač vzpomínat si lepších dnů, jež halí stín již šedý Minula, obnovit jarých lepších dnů, jichž záře dávno dávno zhynula... 138

IMPROVISACE.
Jsem souchotinář starý, na jazyku krev rudá lpí, před zrakem svým zřím márymáry, na nichž se bílá rakev stkví. A v rakvi sám se vidím, z mých důlků očních zmizel jas, po sledním světle slídím a cítím stlívat světlý vlas. Ó hodino těch dějů, jež slední jsou u člověka, před tebou proč se chvěju, hodino Tvůrčí odvěká – – 139

ČERVNOVÝ VEČER.
Kvetou již růže a jasmín bílý vůní svou rozplakal celičký kraj, sněhovým příkrovem na keř se chýlí vzpomínka poslední na měsíc máj. Cesty jsou tišší, ve svoji kráse, nebem plá tisíce třpytných hvězd, laňka se štíhlá u lesa pase, škoda že laňka má v hrobě už jest... 140

PRVNÍ KVĚT.
Bych první květ si přines domů, do polí vyšel jsem si dnes, zřel všude zář jsem květných stromůstromů, ač ňadrem mým se smutek nes. Za písně své, jež smutkem dýší, jsem ztratil vše, svou svobodu, za opojnou tu jejich číši jsem zaprodán ve porobu. Juž květ jsem vonný utrh’ sobě, pro radosť jen a na chvilku, však dám je, dítě mrtvé, tobě, na tvoji malou mohylku. §142$$143.jpg

BEZ PÍSNÍ.
Bez písní jsou dívčí ústa, ta, jež v oko rubín vtkala, na hrobě teď růže vzrůstá, by ta pod ním lehčeji spala. Bez pohádek moje hlava ve divném smutku nese, marně ach mně vesna smavá do duše květ nový třese. 141

NA HŘBITOVĚ.
Hřbitovní se dvířka otevřela, skříply podivně ty staré mříže, jimi žena stará dále spěla, kde se v temnu zabělaly kříže. Náhrobků kde mramor pjal se bílý, tam kde vrby bělovlasé stojí, jaro kam se zlatým jasem chýlí – v mušek průvodu a pestrém roji. Žena – matka syna pochovala, chudák žena žitím perným kráčíkráčí, nebe zora sotva zlatá vstala – synův hrob juž teplou slzou smáčí. 143

JEJÍ NOŽKY.
Tvé nožky bílé lilije ty celé tobě zulíbám ty čarné vnadné linije, při nichž hned sním a usínám. U kolenou jsem otrok tvůj, a lásky číš bych věčně pil, zrak božskou touhou hýří můj na čarném hradě lásky vil. V té ve chvíli tvůj je ten vděk nad lilje, růže bělostné, nad kytku něžných fialek u nohy malé přeskvostné. 144

NA VLNÁCH.
Jen nebe, noc a vlny, jež plují kouzlaplny, kol zřím a měsíc bílý, jak v černou loď se chýlí. A hvězd juž zřím na tisíc, jak květů malých číše, ve dumě skrývám svou líc, když jarní noc kol dýše. Ty vlny stříbrem svítí, jsou veliké i malé, jak bělostné jsou kvítí, a kol se vinou stále. Jen nebe, noc a vlny, jež plují kouzlaplny, kol zřím, a měsíc bílý nad loď se mojí chýlí. 145

SLEČNĚ.
Vy byla jste to, jíž jsem řádky kdys v tichém šeru jarním psalpsal, když vekouzliv se do pohádky do chudých veršů vás si vtkal. Ó žel, že z květů jasmínových, jichž z jara je vždy všude dost, a z vonných růží rubínových, jsem nesebral si lepší skvost. Však prosím, by jste zachovala, byť všechny sny už osud svál.svál, že když na rtech se vesna smála, jsem ve vás zřel svůj ideál. A přeji vám, by radosť stálá, jak kdys za mladých vašich jar, se kol rtů vašich vždy jen smála a žití vlétla ve pohár. 146

OKNA VEČER.
Když večer ztichlým krajem svou líbá družnou zem, a pozdní píseň hájem až ke mně slétne sem, to hrudí moje chvěje, ten prostý popěvek, a hrdličkou se směje, mé duši nese lék. Ve chvíli, kdy svět ztíchá to moře plné vln květ pozdní nocí dýchá, jsa divné vůně pln, cos jemného mi zazní, strun povídavých hlas, mě šeptá s divnou bázníbázní, ó líbejme se zas...! 147

BEZNADĚJNÁ LÁSKA
Do polí sobě vyšli za město ven a ven, na známé místo přišli, kde dleli den co den. Ve snivém oku plála jí láska blahých snů, však dnes se nezasmála, za blahých jak kdys dnů,dnů. On zvážněl dnes i náhle, a často smutně zřel, kde červánky juž táhlé hor úval obestřel. Dnes vážní byli oba, ba často hovor váz’, ba přišla i ta dobadoba, kdy umlk’ obou hlas. Kraj tichnul víc a více a barev zmizel tón, a z blízké od vesnice se ozval malý zvon. Pod mezí křepelice se dávno svolaly, a slední růžné líce, dne juž se schovaly. 148 Nad hájem měsíc bledý se zasmál krajinou, laň si vyšla na zvědy tou bujnou travinou. Je myšlénka dnes stejná v den slední tížila, že láska beznadějná je k sobě sblížila. 149

ZA KVĚTINAMI.
Květy, ó svadly jste, svadly, není ach, není vás víc, do očí slze mi padly, v sežloutlou tváři i líc. Skonejšen ve svém já smutku posledně na vás dnes zřím, že jste vy přece to vskutku, to teď již sotva věřím. Barvy a odstíny vůně svadnuly jako ty mé sny, pro vás má duše jen stůně, přeje si lepší zas dny. Škoda vás, květiny něžné, rozvěje sem tam vás vír, lilie naleznou sněžnésněžné, však zda já najdu svůj mír? 150

POHÁDKA O ŠTĚSTÍ.
Vy pohádky o štěstí v zlatém dlíte květu, máte-li juž rozkvésti, vzpláte jednou světu. Ve stříbrném když světu náhle jas váš vzplane, v jednom divném poletu za vámi zrak stane. Ze kalichu když mlád anděl píti dával, netušil jsem, že zradí, draze co jsem brával. Vy pohádky o štěstí, v zlatém dlíte květu, máte-li juž rozkvésti, vzpláte jednou světu. 151

POVZDECH.
Jak vějíř by svým vánkem juž zkojil celý kraj, a obéval ji spánkem, do nitra vnořil taj: Je noc a hvězdy svítí na bludných dráhách svých, jak bílé zlaté kvítí rozsáhlých po lesích. Ve kraji ticho všude, vše dřímá, měkce spí, co posledního zbude, to v mé se duši chví. 152

ODPOVĚĎ.
V okně zas tak zadumána v čele snivém dumy tkáš, – v květy zem je celá vtkaná a ty v zraku slzy máš!? Což ti perly, slzy bílé, v záhyb ňader chvátají, ó pověz mně, dítě milé, z očí proč tvých padají? V okno malé, otevřené, z dálky přilét’ motýl sem, v čílko žalem obestřené sed’, jak krásný diadem. Necítilas’ jeho křídla, pro tě byl van jarní jen, jsouc zabrána v dumy zřídla, hloub jsi klesla v sladký sen. Ručku bílou, průsvitavou přiložilas’ na skráň svou, potřísnila slzou hravou růži ňader růžovou. Dítě, kdybych jen to věděl, kdo ti růži daroval, sluch by tvůj pak jistě zvědělzvěděl, kdo tu slzu ve zrak vtkal.. 153

JARNÍ NOCÍ.
Ve světle nejistém a líném jdu nocí jarní zadumán, jdu září měsíční i stínem ve sny jsa svoje zkolébán. U nohou zachvěje se tráva, na nebi tisíc bílých hvězd, jež mléčná třpytivá ta dráha do sítě pavučí chce vplést. Ten kraj jsem dobře znával kdysi, byl to můj mládí útulek, kdy, hvězdo bílá, svítila ty jsi a tvůj mě sílíval vždy vděk. Ty noci, ty kouzel všech plná, dnes bázlivě tvůj líbám šat, když hvězdu žití svála vlna a duši mojí pojal chlad... 154

BLOUZNĚNÍ.
Na sen jsem vonný marně čekal od půlnoci až do rána, stín myšlének i mých se lekal, má duše ve krev zedrána. Má tepna silněj’ počne bíti a život děsně utíká, jak záře luny vášeň svítí, před mrakem která uniká. Vše ztratil jsem, nač čekat mohu, své myšlénky i pohádky, svou obracím tvář ještě k Bohu, bych moh’ snad ještě nazpátky. Jen ještě zlíbat čelo jednou, když srdce mé již zoufalo, a zlíbat ruku třeba lednou, v níž jaro najít doufalo... 155

NOCI.
Juž noční šero zemí stlalo svůj hedvábný a černý vlas, a oko luny bledé plálo, jak stříbrných těch květů jas. Ó noci, noci, čelo snivé mne sladké zlíbat svoje nech, a melodie tvoji tklivé nech naslouchati sladký dech. To blahu zašlé člověk chytne, jako v louce dítě motýlamotýla, když zaniklo to blaho třpytné, jen žal skráň moji postýlá. Ó noci, noci čaruplná, ty jediná mé boly zvíš, byť chladná vánku tvého vlna, přec bolu mému ulevíš. Tak blízko v tomto okamžení, tvá náruč a tvůj černý vlas jak tichých čarných zvuků schvění, pro mne zní čarný zlatý hlas. Na tvojích křídlech zlatotkaných jsem šťastný kdysi, šťastný byl, ty víš, že z květů mojích svaných mně chudý lupen jenom zbyl... 156 OBSAH:
Str. Prolog (Přítelkyní)(Přítelkyni)5 Mezi jízdou6 Matce9 Mladé dívce10 List11 Zpověď13 Tvé písní14 V letní noci15 Po letech16 Podzim17 Vzpomínka18 Večerní zvony19 První déšť20 Nálada21 Svému psu22 V červencovém večeru23 Fialky24 Podzimní obrázek25 K táboru26 Mrtvému příteli27 Svému žití29 Šumavská chyže30 Přání31 O půlnoci32 Za tou horou33 Modré oči34 Tobě35 O čem jsem smívalsníval36 Večerky na vodách37 Ve klidném tvojím úsměvu38 Tvé oko a tvá píseň39 [157] Str. Večerky v podjaří40 Vzdech ženy41 Dítěti42 Procházkou43 V tiché noci44 Nad hrobem45 Touha46 Krajina v západu47 V podzimní noci49 Krvavý západ50 V říjnu51 Vlakem52 Obrázek53 Lék55 Růže56 Zjevení58 Životem59 Na rozcestí60 Za mladou dívkou61 V staré aleji63 Jarní déšť64 Když měsíc září65 Již se připozdívá66 Píseň67 Nemocný68 Za snivým dítětem69 Melodie večera71 Zpověď72 Oblaka73 Jak žití74 O čem75 Mé kytaře76 Hlavinka77 Můj ideál78 V letním večeru80 [158] Str. Dívčí památník81 Nedělní jitro82 Večer83 Vzpomínka84 Vám85 Na večer86 Své lásce na podzim87 Mařence88 Smutné okno89 Rozloučení90 Touha91 Prodavačka květin92 Za tebou93 Bílý květ94 Za jarního odpoledne95 Tiché trpitelce96 Tvé bytosti97 Vzdech99 Sladký sen100 Před odjezdem101 Myšlénky umírajícího102 Zachmuření104 Slza106 Rozloučení107 S Bohem108 Bez rýmu109 Měsíční růže110 Meditace111 Po západu slunce112 Ach zítra113 Vzpomínka114 Štěstí115 Jen ještě dneska naposled116 Refugium117 Procházkou118 [159] Str. Čím u mně vzpomínka119 Vycházejícímu úplňku120 Slávům121 Po bouři122 Mé myslímysli123 Dumka124 Prvním květům125 Bílé ruce127 Vlajka života128 Když vítr lká129 Mdlá vůně130 Vzpomínka131 Večer132 Z hrobu133 Za přítelem134 U hrobu136 Žal137 Vůně tuberos138 Improvisace139 Červnový večer140 První květ141 Bez písní142 Na hřbitově143 Její nožky144 Na vlnách145 Slečně146 Okna večer147 Beznadějná láska148 Za květinami150 Pohádka o štěstí151 Povzdech152 Odpověď153 Jarní nocí154 Blouznění155 Noci156
E: pk; 2005 [160]