RŮŽE.

RŮŽE.
Je sličná tak ta bledá paní a touhou hoří její zrak, ve dumě snivé hlavu sklání a pláče hořce, hořce tak. Jsou tomu dvě ach dneska léta, co růžný lásky štěstí čas jí doby bouře svála kletá – teď ozývá se stesku hlas. Ty hříčky milostné tak svadly, jen holý stvol je z květů zřít, a muže polibek jí schladlý se chudou almužnou zdá být. To žhavé oko touhou nyje, ba šíleně plá jeho jas, když dávné lásky melodie jí slzu loudí z krásných řas. To tělo bílé, sněhobílé, dnes voskem žlutým zavání, již prchly blaha, lásky chvíle, mrak záští sídlí na skráni. Na zahradě zří prostřed léta, kde květ se ani nehýbá, jak růže krvavá tam zkvétá, nad ní se motýl kolíbá. 56 Té barvy nuance a vůně jí teskní duši vášnivou, že nitro záštím vždy víc stůně nad krásou růže marnivou. A manžel tiše k ní tu vkročí, jí rudou růži podává, však paní sotva růži zočí, dí: „Odejdi, jsem churava...“ Je sličná tak ta bledá paní a touhou hoří její zrak, ve dumě snivé hlavu sklání – a pláče hořce, hořce tak... – 57