ZA MLADOU DÍVKOU.
Vždy z jara večer záhy
si vyjdu tuze rád,
ze třpytné první vláhy
kdy polmi dýše chlad.
Jsou vzduchem struny vzpjaté,
ve rubínech vše plá,
a v srdce dumou jaté
zaléhá blízká tma.
Ve polosnění kráčím
a nevím věru kam,
ba sotva sobě stačím
a svojím vzpomínkám.
Jí bylo patnáct roků,
věk, jenž zná lásky pal,
a zlatý vlas jí k boku
jak pramen pospíchal.
Ten srních mou duší zvoní
té malé kokety,
ve štěstí dnech se honí
můj duch tak rozchvětý.
Ve probuzené touze
nad knihou seděla
a vyprávěla dlouze,
o čem jen věděla.
61
Juž večerní se stíny
ze zlatých nesly hor,
a měsíce svit líný
nad modrý vznes se bor.
Pryč sladké bludy všecky,
jež s ní jsem tehda snil,
však naivní hled ten dětský
pro mě až do dnes zbyl!
Dnes má se duše chvěje
a s dívkou soucit mám,
ke hrobu krok můj spěje –
na rov jí kvítí dám.
62