KDYŽ MĚSÍC ZÁŘÍ.
Zář bázlivá a sladce měkká
mým oknem vniká měsíce,
ve matném lesku vůkol těká
těch bledých stínů směsice.
Ve barvách hoří luzně jemných
juž stříbrolesklý vábný svit,
do koutů tmavých, smutných, temných
je perly záblesk něžný vlit.
A chvíle mijí tiše kolem,
jas něžně líbá chvějnou tvář
a dál se vlévá horem, dolem
v síň moji bílá luny zář.
Na křídlech vzpomínek se nesu,
ve září bílé lilje zřím,
a oči plné něhy, plesu
se lesknou temným zášeřím.
Ve ňadro bílé, skráň i čelo
své toužné oko hroužím zaszas,
že duší mojí pozachvělo,
co vše mi urval krutý čas.
A venku bílé mráčky letí,
ve modrém prázdnu plynou dál,
jak vzpomínek mých bludné děti,
když měsíc tichou nocí plál...
65