OBLAKA.

Adolf Brabec

OBLAKA.
Miluji ta oblaka, táhnoucí se s večera, kdy se nebe rozplaká zlatou slzou do šera. Oblaky ty čarovné, nebeské jak labutě, jak by zvuky varovné zdvihly svoje perutě. Dále táhnou, tiše jdou, stín jak mizí do šera, rozpláčí i duši mou za tichého večera. 73

Kniha Zvadlé květy (1896)
Autor Adolf Brabec