MŮJ IDEÁL.
Ó šťastnější, kdo ideálem
si učinili zpěv a květ,
jež spokojeni se svým málem
jste užili svých mladých let
o obrazech a blahém snění
o klidném žití venkovském
za noci, kde se louka mění
ve květném pestrém šatě svém.
Ó šťastnější vy milovníci,
vám hudba květin duši kojí,
a s opálenou dívka lící
ve obrázek se ladný pojí;
jak závidím vám vaše létaléta,
jak potůček jež tiše plynou,
na březích pomněnky květ zkvétá
pod kapradiny střechou stinnou.. –
Mým ideálem dívka štíhlá
je s černým vlasem havraním,
jež kdys se oku mému mihla
jak jediným by zaváním.
Teď neuzřím jí nikdy více,
přec touha po ní plápolá,
ve snu zřim její bílé líce
a krček nahý dopola; –
na útlém tílku šaty měla
ty nejnovější moderní,
na střevíčkách se sponka chvěla,
78
na vějíři zas dotěrní
jí laškovali motýlci dva –
když skryla malou tvářinku
a hluboká svá očka snivá,
jsem nejraději vídal Mářinku!
Mně stačila i doba krátká,
kdy v parku zřel jsem ji co den,
kde s ní kráčela vždycky matka,
můj zvala „Mařkou“ lásky sen.
A konečně, když den i přišel,
den první mého setkání,
z úst jsem pak malých jejich slyšel
to její milé pleskání,
že nejraději v městě žije
a miluje ten města šum,
že šaty své si sama šije
a že má otec její dům,
do divadla jde dvakrát týdně
a hudbu, tanec miluje,
že teta přijela jí z Vídně,
u nich že student v bytu je.
Teď zmizelé to nezávidím,
jen vzpomenu si mnohokrát,
když podobnou kdes tváři vidím,
že měl jsem ji kdys k smrti rád...
79