TOUHA.
Na stolku svém mám květů pár,
ežjež pokojem mým voní
tou starou vůní dávných jar,
tou, již jsem okřál vloni.
Je resedy tu žlutý květ,
i šeříku květ něžný,
po zemi leží tu tam schvět
juž jasmínu květ sněžný.
Zná-li kdo kouzlo klidných chvil
za jarních nocí jasných,
kdo se o nich kdy zamyslil,
ve snech svých milých, krásných?
Ve zrak se perly vloudily
a vzpomínky za nimi,
mé myšlénky, ty bloudily
za zraky kouzelnými.
Tak čarokrásná máje noc,
že každý lístek zpívá,
a neznámá do srdce moc
mně melodii vlívá!
Však přec mně touha unáší
pod zem ku tvému hrobu,
kde tlíš už v bílém rubáši –
má drahá – dlouhou dobu!
98