KDYŽ VÍTR LKÁ.

Adolf Brabec

Ve chodbách temných plných pavučin, v těch chodbách pustých vítr hvízdá, kvílí, do vikýřových vletá obručin, kde duje, hvízdá, naříká a šílí. Kdo zaslech jenom hrozný jeho stesk, ve akkordech jak táhlých, plných jedu, v rezivé jak zní korouhvičky třesk, má v srdci mrazné písně ledu. Jak duše neznámých a ztracených, jež klid svůj děsný marně hledat chtějí, jak vzpomínky snů jednou vrácených, se teskné zvuky větru venku chvějí. Co bylo, to již nevrátí se víc, čas minulý jen ohlasem se vrací, čas přítomný mu kráčí vstříc a v dálku s ním se náhle ztrácí.

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

33. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ČERNÝ LES (Jan Opolský)
  2. VZKŘÍŠENÍ. (Xaver Dvořák)
  3. Pražské zvony. (Karel Babánek)
  4. DUNÍ ZVONY... (Antonín Klášterský)
  5. Hudba srdce. (Josef Václav Sládek)
  6. Zvony. (Emanuel z Čenkova)
  7. Puklý zvon. (Jaroslav Vrchlický)
  8. V nádvoří Pražského hradu. (Emanuel z Čenkova)
  9. VĚČNÁ PÍSEŇ. (František Serafínský Procházka)
  10. II. Jak bouř, kdy řádí na horách, (Jaroslav Vrchlický)