BLUDIČKY – SVĚTLA.
Podzimní šeří vidiny mlžné vanou z dáli;
vlínají v lesy, plouží se lady, tíhnou v skály...
Od bařin v skoku zticha
bludička za bludičkou vzdychá,
z hluboka vzdychá, z těžka vzdychá.
Světélka bílá – lilie ruček sirých dětí;
neznaly nikdy rodičů, mřely bez objetí...
Hledají otce, matky,
vracejí v svět se zase zpátky,
nezdolně zpátky, stále zpátky.
Útlé ty ručky, sepjaté v prosby zaslzené,
tucha a touha něžností neskojených žene...
Kde že jsou rodné chatky,
aby k jich prahům létly zpátky,
nezdolně zpátky, stále zpátky.
Plaménky hnědé – závistí srdce seschlá, zvrhlá
chvějí se, jak by vichřice v zvadlé listí vtrhla.
[13]
Nepřejná sama k sobě
nemají klidu ani v hrobě,
v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.
Blíkají v okna, derou se v krby, do snů lidí;
kde že se dádá, jen o těl a duší klid je šidí.
Tráví se v žlučné zlobě,
jejíž hlod netrouchní ni v hrobě,
v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.
Bludice siné – strhané zraky samovrahů
kmitají nazpět v života zpromrhanou dráhu...
Upnou se na rozcestí;
číhají lačně, kde že štěstí,
na zemi štěstí, lidské štěstí?!
Číhají noci, číhají léta dlouze, bděle...
Na cesty kol nich za stínem stín se stele.
Dříve, než mohlo zkvésti,
chladne a vadne všecko štěstí,
na zemi štěstí, lidské štěstí!
Modravá světla – čekanky, trysklé z lásky dolu,
milenců v žití zoufalých. Duše jich teď spolu
– za hrobem věrné druže –
dychtí jen splynout úž a úže,
na věky úže, k sobě úže.
14
Od místa k místu putují nedosytny zase,
kde že jim láska vzpučela v pohádkovém jase,
spoutala ženu, muže
řetězy muk a slastí úže,
na věky úže, k sobě úže.
Bludičky siné – jazyků šípy jedovaté;
pomluva, lež z nich sykají, utrhačství klaté...
Plazí se, tyčí v hady;
rdouseny množí se přec všady,
peleší všady, rostou všady.
Čeho se dotknou, uštknuto zákeřnicky hyne;
kudy se vrtnou, mění kraj v pouště nehostinné.
Zamoří blaha sady;
klety a zažehnány všady,
peleší všady, rostou všady.
Plameny rudé – krvavé, žhoucí vrahů dlaně
svíjejí se a těkají kradmo ze stran k straně;
plaše se krčí, děsí,
jak by je bičovali běsi,
šílení běsi, krutí běsi!
Prchají divo, srážejí se a ptýlí na vše strany,
vybuchnou, hasnou, nítí se, hupnou přes balvany.
15
Třepou se v křečné směsi,
jak by je rdousili již běsi,
šílení běsi, krutí běsi!
Plápoly zlaté – kalichy zářné obřích květů –
myšlénky věštců, zneznané v prvním božském vznětu,
provřely země stěny,
šlehají v obzor lidstva zmžený,
v temnoty zmžený, v bludy zmžený.
Záblesky jejich vnikají břitce do staletí,
vzařují dráhy závratné k lidstva nebevzetí.
Věky zas pohlceny
znova rvou k slunnu obzor zmžený,
v temnoty zmžený, v bludy zmžený.
Světélka – světla – bludičky – dál jak v beznaději
zavlhlou nocí zimničně na pouť bludnou spějí...
Nad mhami do blankytu
průvody hvězdic krouží v svitu,
v pravěkém svitu, v klidném svitu. –
16