BÁJE.
[11]
BLUDIČKY – SVĚTLA.
Podzimní šeří vidiny mlžné vanou z dáli;
vlínají v lesy, plouží se lady, tíhnou v skály...
Od bařin v skoku zticha
bludička za bludičkou vzdychá,
z hluboka vzdychá, z těžka vzdychá.
Světélka bílá – lilie ruček sirých dětí;
neznaly nikdy rodičů, mřely bez objetí...
Hledají otce, matky,
vracejí v svět se zase zpátky,
nezdolně zpátky, stále zpátky.
Útlé ty ručky, sepjaté v prosby zaslzené,
tucha a touha něžností neskojených žene...
Kde že jsou rodné chatky,
aby k jich prahům létly zpátky,
nezdolně zpátky, stále zpátky.
Plaménky hnědé – závistí srdce seschlá, zvrhlá
chvějí se, jak by vichřice v zvadlé listí vtrhla.
[13]
Nepřejná sama k sobě
nemají klidu ani v hrobě,
v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.
Blíkají v okna, derou se v krby, do snů lidí;
kde že se dádá, jen o těl a duší klid je šidí.
Tráví se v žlučné zlobě,
jejíž hlod netrouchní ni v hrobě,
v hlubokém hrobě, v zrostlém hrobě.
Bludice siné – strhané zraky samovrahů
kmitají nazpět v života zpromrhanou dráhu...
Upnou se na rozcestí;
číhají lačně, kde že štěstí,
na zemi štěstí, lidské štěstí?!
Číhají noci, číhají léta dlouze, bděle...
Na cesty kol nich za stínem stín se stele.
Dříve, než mohlo zkvésti,
chladne a vadne všecko štěstí,
na zemi štěstí, lidské štěstí!
Modravá světla – čekanky, trysklé z lásky dolu,
milenců v žití zoufalých. Duše jich teď spolu
– za hrobem věrné druže –
dychtí jen splynout úž a úže,
na věky úže, k sobě úže.
14
Od místa k místu putují nedosytny zase,
kde že jim láska vzpučela v pohádkovém jase,
spoutala ženu, muže
řetězy muk a slastí úže,
na věky úže, k sobě úže.
Bludičky siné – jazyků šípy jedovaté;
pomluva, lež z nich sykají, utrhačství klaté...
Plazí se, tyčí v hady;
rdouseny množí se přec všady,
peleší všady, rostou všady.
Čeho se dotknou, uštknuto zákeřnicky hyne;
kudy se vrtnou, mění kraj v pouště nehostinné.
Zamoří blaha sady;
klety a zažehnány všady,
peleší všady, rostou všady.
Plameny rudé – krvavé, žhoucí vrahů dlaně
svíjejí se a těkají kradmo ze stran k straně;
plaše se krčí, děsí,
jak by je bičovali běsi,
šílení běsi, krutí běsi!
Prchají divo, srážejí se a ptýlí na vše strany,
vybuchnou, hasnou, nítí se, hupnou přes balvany.
15
Třepou se v křečné směsi,
jak by je rdousili již běsi,
šílení běsi, krutí běsi!
Plápoly zlaté – kalichy zářné obřích květů –
myšlénky věštců, zneznané v prvním božském vznětu,
provřely země stěny,
šlehají v obzor lidstva zmžený,
v temnoty zmžený, v bludy zmžený.
Záblesky jejich vnikají břitce do staletí,
vzařují dráhy závratné k lidstva nebevzetí.
Věky zas pohlceny
znova rvou k slunnu obzor zmžený,
v temnoty zmžený, v bludy zmžený.
Světélka – světla – bludičky – dál jak v beznaději
zavlhlou nocí zimničně na pouť bludnou spějí...
Nad mhami do blankytu
průvody hvězdic krouží v svitu,
v pravěkém svitu, v klidném svitu. –
16
ČARODĚJNICE.
Z kosmatých lesů ježí se hřbet skal křivolaký.
Nad nimi nízko, široko, kam až sáhnou zraky,
hrnou se chvatně, vraštějí naduřelé mraky.
Dědinou děvčata, hoši
shánějí, kutí potají;
s košťaty starými, s koši
za humna spěchají.
Podoby mraků třepí se, hustnou v rušné tvary.
Kozli a kanci, ještěrky rostou z mlžné páry;
kocouři, ježci rojí se s netopýry v čáry.
V ohonů, křídel, krků a nohou spleť a smyk
jako by ráznou otěží v zmatek povel vnik’ –
v sedle, hoj, babic, děv a žen – čarodějnic šik!
Po cestách, po mezích všudy
nade vsí v šeru hlučný shon;
s oklestky vlekou tam sudy,
sotva zmlk’ v kapli zvon.
[17]
Sopečný poplach, splašený, rvavý trysk a cval
přes bahna, strže, chrastiny, slapy, hráze skal,
jak by se kraj kol šíleně střásal, rozchechtal!
V příšerný pohon řezavý vichr bije, fičí –
hahoj! to mrštné jezdkyně v dráhu závodničí
nutkají řízně komoně karabáči, biči.
Kmitají vzduchem suknice, roušky, ňadra, vlas,
vidlice, hřebla, pometla, pruty zas a zas.
Neživo – živo, v pekelnou zápřež strh’ vše ďas!
Na kopcích shluky se tísní,
do hranic kladou smolný vích;
v zaplání jejich se s písní
proniká křik a smích.
Závratná jízda harcuje k strmým vřesiskám,
z jejichžto planin vrší se širý, spustlý chrám.
Uprostřed trůn a na něm se vrtí – ďábel sám.
Ke stupňům trůnu havěť se vrhá v prudké změti.
Smíšeny prosby, přísahy, přání, hrozby, kletí:
– „V štěstí chci hýřit, tvoje jsem, nesmím zakrněti!“
– „Všecko si vezmi, na jeden rok jen vrať mi mládí!“
18
– „Zlato my chcem, nechť koleje jeho v propast pádí!“
– „Spásy se zřeknem za vnadu stálou, vábnou, hadí!“
– „Žádej, co chceš, jen škůdce nám vydej v pomsty rej!“
– „Duši ti dám, zas v žhavou mně náruč uveď jej!“
– „Bezuzdnou volnost! Bezedný nám zdroj síly vlej!“ – –
Z hranic mláď košťata nítí,
zamává v kruhy, mrští v let.
V temnu se chvosty jich třpytí,
jiskry se sypou zpět.
Ďábel vše slyší; mračí se, prská, šklebí zas:
„„Dřív než co splním, zásluhy znát chci každé z vás.““ –
– „Muže já šálím, nevinnost svádím všechen čas!“
– „Ve statky pracně nabyté lidem oheň kladu.“
19
– „Manželky cudné zavádím chutě v chlipnou zradu.“
– „Co se jen dá – klid rodin, čest, jmění – všecko kradu.“
– „Pomluva, záští vítanou jsou mně v světě zbraní.“
– „Neduhy vnášet v příbytky, chlévy jsem vždy ranní.“
– „Sloužím jen hříchu věrně a bytně do skonání.“
– „Povrhla jsem svým dítětem v bahno neštkajíc!“
– „Zlehčuji víru, klaním se lži, mně svato nic.“
– „Muže již tři jsem zhubila; mám jich trávit víc?“ – –
Výstřely ozvou se z dáli,
prskavky nocí zasrší.
Na rahnách sudy se pálí;
v plamenech návrší.
Ďábel hned tleská, za břich se chytá, chroptí hned:
20
„„Družino švarná, pro všechny mám zde med i jed.
Nyní však v hody, závody vášní hybně v před!““
Mávnutím žezla balvany, sluje, zdi se tříští;
čertic a čertů zavíří z nich jak v mraveništi.
V námluvy, tance ohlušná hudba s kruchty piští.
V chumli se míhá kopyto, pata, podešev.
Z vířících těl jen prýští a kypí pot a krev.
V zhýralé zpěvy mísí se drsný skřek a řev.
Doutnají poslední duhy,
pahýly chvošťat v popeli,
v němž se jen řeřavé pruhy
chvílemi tetelí.
Ďábel teď s trůnu pokyny dává vpřed i vzad –
šotků a zmetků k službám zde trpasličí řad.
V pitvorných sklepích, kuchyních požitků všech sklad.
Ďábel jak v panské velebě drápy líbat dá si;
znova a znova nabádá v libánky a kvasy,
než se zas vřeskem kohoutím jitro mladé zhlásí.
21
Prořidnou zjařené davy,
jásot i vzruch se rozptýlí...
Ves i luh v klín se zas tmavý
noci již stulily.
Žezlem trh’ ďábel, oněmí hudba. V hold a dík
knížeti temnot závěrný rozjikne se ryk.
Ďábel i chrám, trůn, nestvůrný shluk se tratí v mžik!
22
TAJEMNÉ TUNĚ.
V záhvozdí věkovitém s šalebnými ozvěnami
jeskyní, slují mračných jícny, šklebné dračí jámy,
srstnaté, zabočilé sosny s pochmurnými bory,
balvanů spousty vyvršené v neproniklé svory
řetězem obřím obepjaly tajůplně tůně.
Nad hladí převívá jak ze záhrobí teskná vůně...
A když tu vítr v mrtvých vodách zčeří chvějné rýhy,
jak by to vyvíraly vzdechy beznadějné tíhy...
A když kol jeseň utkává z mlh vlavé baldachýny,
jako by nad vlnami tíhly rubášové stíny...
A když sem zarývá se hromů ohlas rozeštvaný,
jako by z bezdna tůní zaduněly dálné hrany...
[23]
A když se ledové kry v těžké smutky hlubní vhostí,
jako by staletí v nich zdřímly, vklety do věčnosti...
Za věků šerošerých přes boky
mohutných bradel v padol divoký
sestoupil národ dělný s druhem druh;
v průvodu jeho úl a skot a pluh.
V pralesů širých ztmělé tišiny,
v panenských jezer hvězdotkané sny
zaskřípěl topor, mlat se rozbušil.
Staletých kmenů vzdychal pád a kvil.
Za stezkou stezka jasnila se v tmách,
červánků žeh v ně vtřásal třpyt a nach.
Na mýtích první volný slunka dech
rozpestřil květné divy v porostech.
Umem a pílí úval v šíř i dál
v role a luka, v sad se rozesmál.
V úžlabích, jež řev zrýval medvědí,
šalmaje s rohů zvuky besedí.
24
Na stráních, v něž se štěkot vlčí krad’,
zvonky se rozjásaly tučných stád.
V planinách, v nichž prv zuřil divý tur,
úroda kyne z plododárných zvůr.
A když se z práce vrací družina,
jizba ji vítá vlídná, hostinná.
S kuželem přástek prostomilý zpěv
závodí v kruhu snivookých děv.
A když se soumrak v útul síní před’,
bájíval vnukům zlaté zkazky děd.
Na prahu host-li kdy se zastavil,
každý v něm poručence bohů ctil.
Rodinný svaz vždy posvátný byl všem;
neměla porobků ni pánů zem.
Volnost tu zavládla i rovnost všech,
děděny věrně v předkův odkazech.
Dědiny, obce valem vzrůstaly,
a v nich lid jarý, šaleb neznalý.
Oltáře staví božstvům míru jen,
k obraně stoupá v boj, když napaden.
25
Napaden záhy. Rozkvět záslibný
sousedům jedem záští skanul v sny.
Země a panství chtivost, závist, lest,
často jich vyzbrojily hruď a pěst.
Nejeden útok zdvihli zběsilý,
s krvavým čelem vždy se vrátili.
A pak byl klid – ne míru slunojas;
tlumený vztek jen brousil spáry zas,
aby se v nestřežené chvíli v týl
oběti své vrh’ a ji zadávil.
Nadešla chvíle. Od pomezných skal
jak by se příval zbrojný rozpoutal.
Vlnami zdouvá se přilb, hrotů kmit,
pod nimi lne meč k meči, k štítu štít.
Proudy se šíří, vrou a valí vpřed;
kudy se ženou, záhuba jim v sled.
Zátopa roste den a noc a den;
kdo se jí vzepře, zjista utracen.
Vzepřel se národ na život a skon!
Po celé zemi poplašný zní ston.
26
Kosa i rýč a kladivo i cep
zbrojí se proti nepříteli v tep.
Ženy a děvy, starci s muži jdou
zápasit s lítou vrahů násilou.
Válčeno dny a noci, noci dny,
než se zdvih’ v zemi jásot vítězný.
Nepřátel voje sbity na útěk,
v paty jim šlehá dobíjených jek.
Nepřátel voje bloudí z kraje ven,
východ jim na všech stranách zaskočen.
Nepřátel voje k tůním hnány zpět –
ve vodách hynou do tisíců set.
Hladina – jak by bouř ji zvlnila;
zpěněný vír jen – vrahů mohyla. –
Tajemné tůně v hlubinách svých tříště zbraní hostí,
korouhve padlých válečníků, trouchnící jich kosti.
A když sem zábřesk slunce zbloudí v utišené pěny,
hladiny rmutné rdí se, rzí a krví prosyceny..
27
O slavných bojích po věku zněl věk,
dědil zvěst od potomka potomek.
A co jim prsa vzdulo hrdostí,
výstrahou znělo cizí zlobě, lsti.
Z hrdin, jež krvavý křtil války brod,
nad zemí zavlád’ králův mocný rod.
V korunu jejich vlastní půdy hruď
vydala kov i granátovou ruď.
Koruně jejich krásy božský tvar
uměny poskytly jak v kouzla dar.
S korunou jejich slil se síly zdroj
národa všeho na stráž, na odboj.
V koruně lid svůj zářný odznak zřel;
posvátným byl mu její nositel.
Králův řad valný zdobil jí svou skráň;
pod jejich žezlem živne, bují pláň.
Při řekách kyne město za městem;
v kopce se vpíná hradů diadém.
Cimbuří hradeb, věže kostelní,
paláce, brány pyšně v mraky ční.
28
S řemesly obchod, vědy, umění
hojnými zřídly v zemi pramení.
Se zbraní bohatýrských přebory
závodí čestně ducha výtvory.
Svěžesť a síla všady, bohatství;
v lesku a moci králův dvůr se skví.
Světem zní hlas: Zde zaslíbená zem!
Cizinců davy v slibnou pouť jdou sem.
Válečným ostřím nehrozí již víc,
škrabošky přízně nasadili v líc;
v nitru však přání s choutkou zvlčilou –
v tenata skrytá zlákat kořist svou.
Králové přáli jim. Ký stal se div?
Hýčkáni těmi jsou, jež rvali dřív.
Kyne-li zisk a čest kde – zvláštní věc! –
k tučnějším soustům sedá cizinec.
Divy se množí: cizí řeč i mrav
přijímá mnohý král, s ním dvorský dav.
A jak se dvořan chlubně nalíčí,
měšťan se po něm brzy opičí.
29
I lid již zmaten zdá se potácetpotácet,
v cizoty hlubně nezře vpřed ni zpět.
S věkem věk běží; vlaje po časech
nad zemí, v zemi cizí duch a dech.
Králové v slávě neslávě vše zří,
jejich kmen roven vyžilému kři.
Vypjal se, zhustl, zakvet’, vydal plod;
vysílen odumírá keř i rod.
Sotva že poslední schne ratolest,
o trůnu soupeřech již zvučí zvěst.
K dědictví hlásí se, než kdo je zval.
V zemi je spor, kdo příští bude král.
A co je rodů hrdých, domácích,
jedněm jsou k záští, jiným v hněv a smích.
Svému se kořit? Závist všechněch k všem
korunu dá radš zlapit cizincem.
Koruny strážce, jak by v zmatku zlém
národa strážný duch teď ožil v něm,
nezlomen v lásce k zemi – její syn –
v předtuše děsné snove spasný čin.
30
A než ji na cizí kdy skráni zřít,
v neblahý čas nechť zhasne její třpyt.
A než ji ryzí vydat cizím k hře,
nepravou korunu jim podestře.
Tou nechť se cizí čela přizdobí,
a nechť je svírá, sžírá, pohrobí!
Koruny strážce hledá v těžké dny
pro ryzí klenot úkryt bezpečný.
Koruny strážce bloudí samotou,
zjitřená muka k pospěchu ho štvou.
Koruny strážce schvácen bezděky
v tajemnou tůň ji vrhá na věky...
Paprsek slunce zbřitka rákosí a travin spletí
v tajemné místo pronikne prý jednou za století –
a kdo by proklestil si stezku k tůním v této chvíli,
pohledem na korunu slnící z dna hloubi zšílí...
Nastolen z cizí krve král a pán,
v koruně podvržené hold mu vzdán.
31
Fanfáry hlásají to do všech stran
od věže k věži dál a k branám z bran.
Zvony a jásot hlučně hlaholí
od města ke vsím, k horám, v údolí.
Nikdo nic netuší, jen strážce kmet,
a ten již s tajemstvím jde v jiný svět.
Koruna podvržená žije jen
důvěrou lidu, dokud oblouzen.
Koruna podvržená září dál
pableskem úcty, jenž se k ryzí vzňal.
V příchraně její vládne cizí rod,
zmáhá se, tyje z lidu běd a škod.
A by se snáze pánem všeho stal,
vznětlivý národ v strany rozeštval.
A co se strany vztekle prou a rvou,
provádí neúprosně zvůli svou.
Nezkojen stále – zarputilý host –
zajistit navždy svým chce budoucnost.
V zemi se pevní – v skalách, rovinách,
jak by ho v pochvat drásal tajný strach.
32
Slyšet jen praskot dřev, skřip lan a kol,
seker a kladiv ozvuk v stráň i dol.
V biřiců lání, v důtek svist a plen
proniká robotících kletba, sten.
Z balvanů, jež krev s potem smáčely,
chmuří se hradeb vzdorná průčelí.
Nad vše se vrší zpupně z žuly hrad
– kolkolem valů, bašt a střílen řad –
v tajemných tůní kraji divokém
k záchraně svým a v postrach zbůjcům všem...
Léta a léta lid nic netuší,
že mu jde o statek i o duši.
Žije svou bezstarostně jako dřív
na příští vnuků sotva pamětliv.
Občas jen ještě vzhlíží ke trůnu
šťasten, že mní tam zřít svou korunu.
Léta a léta plahočí se víc,
ústrk a hana již ho tepou v líc.
33
Krčí se jen a zrakům nevěří,
že ho to bijí vlastní žoldnéři.
Žoldnéřům, na něž strádat musí sám,
terčem je k vtipkům, pustým výhrůžkám.
Cizinců dav teď všemocný zde pán;
hranice země jsou jim dokořán.
Mezí již nezná jejich zvrhlý pych,
nestačí mozoly jim zjařmených.
Nádherou honosí se na podiv,
jaké tu nezřel nikdo nikdy dřív.
V brokát se halí, v nach a hermelín.
Co to v jich vlečce? Do krvava stín...
V mrákotách stínu siný lidu ret
horečkou bídy vzrostlé zdá se chvět...
S královou druží táhne vzruch i jas,
slavnost se střídá s honem, s honem kvas.
Ve dny se mění noc a v noci den,
jak je kdy vrtoch králův naladěn.
V hýření závrať, v rozmařilý ples
ký že to z očí lidu šlehá děs..?
34
A kdy již zábav ryčných do syta,
divadla jiná dvořan poskytá.
Lidem-li ctěn kde jaký zvyk a mrav
obměny časů vrtkých přetrvav
– hluboký, družný, plný zašlých dum –
v maškaru směšnou vydán cizincům.
Lid-li se hlásí k víře otců svých,
za niž byl trpěl v těžkých strádáních,
nucen teď zjevně jí se odříkat,
nechce-li v trpké vyhnanství se brát.
A že mu zvučí ještě rodná řeč,
lahodná v míru, pádná v povel, seč,
s poklady duchů, již ji sytily,
vetřelcům řeč ta v poškleb zlotřilý.
A kde že kyne jaký žírný lán,
zabrán a v splátky zrádných služeb dán.
Láskou kdo silnou s půdou rodnou spjat,
v otcovské statky můž’ se robem dát.
Kdo dřív zde vládli, nyní psanci jsou;
zákony – libovůlí cizáckou!
35
A kdo se hnutím, slovem protiví,
ortel ho v patách stíhá zuřivý.
Není dost okovů ni vězení,
nejlepší z lidu jsou v ně vláčeni.
Po zemi pranýřů a šibenic
narůstá ze dne v den již do tisíc.
Do krve vyssát, ztýrán, zubožen
mní lid, že na blízku již soudný den.
A den ten vzešel vichrem z lůna horhor,
jako se bouře rodí na obzor.
Z pohody klamné v dusno hrobové
vřítí se náhle blesk, hrom duní, řve...
Cizácké násilníky jímá žas,
kdo že se odvážil jich rušit kvas?
Kdo že to buší do paláců bran,
že se jich klenby třesou zvukem hran?
Kdo že se vrhli v žatvu krvavou,
biřice překvapené škrtí, rvou?
Kdo že to národ rozeštvaný slil
v šílený odboj nezkrocených sil?
36
Národ, jenž ortelován, zmučen byl,
za soudce katům teď se postavil.
Neživí nikoho, kdo v plen mu pad’,
pod jeho pěstmi klesá s hradem hrad.
Nezdolal ni hrad v tůních tajemných,
rozmetán divo do základů svých.
V ssutinách jeho sklány s pochopem
mučidla, důtky, jimiž drána zem.
V ssutinách jeho pohřben celý dvůr
se strůjci běd a smečkou kletých stvůr.
V ssutinách jeho zhynul s rodem král
s poklady, se vším, co tu nastřádal...
Přervána věky báj – dál o lidu tom více neví...
Vyhynul, či se v obrozené svěžesti kdy zjeví?
Setřásl zmužile kdys jařmo cizí se svých šíjí
a již se vysílený pod jiným zas jhem snad svíjí?
Vzplane-li v něm kdy za volnost a čest zas vzdorná síla,
aby se z pout svých vydrala a škůdce rozdrtila?
37
Bude-li z tůní zlovena kdy koruna zas pravá,
aby ji věrně nesla lidem zbožňovaná hlava?
Bude-li národ pánem sudeb svých zas v zemi dědů,
aby ji na výsluní moci vznes’ v jich velkém sledu?
Aneb již s minulostí svojí všechny strhav svazy
staví se v řady těch, již otcův jeho byli vrazi?
Či vše je pochováno navždy tůní prohlubněmi?
Tajemné tůně zamlkly; jsou němy – němy – – němy – – –
38
SVATÁ PRÁCE.
Za onoho času Kristus s apoštoly
chodě světem zašel v horský lán.
Tehdáž zastavil se Pán
pode strání, na níž lidé pracovali v poli.
Do příkrého svahu první brázdy táhli.
V předu žena s mužem v krušném jhu,
v zadu staroch u pluhu;
bída, zápas o chléb s drsnou hroudou sem je spřáhly.
Apoštolé různo pohlížejí k stráni,
jak jen ztěžka přibývá tu ryh.
Kristův zářný zrak se zdvih’,
jak by s nebes přivolával v jich znoj požehnání.
„Ký to lid, že sám v tak nezvyklé jho chvátá?“
učeník dí druhu s úšklebkem.
Kristus na to vece všem:
„A já pravím: práce mozolů buď vám vždy svatá!“
[39]
LHOTSKÁ.
Za časů, kdy zlatem platilo se za oves,
rozkládal se k samým Lhotám panský les.
V krušný rok, v němž hlíza s psotou světem bloudila,
dala se k nim do Lhot zima zběsilá.
Zavála ves celou v pahrb sněhu jediný,
z něhož tu tam trčely jen komíny.
Zima byla dlouhá. Jak tam žili, kdož to ví;
a kdo zakusil, nic víc již nepoví.
Když pak vrátilo se jaro, zavál vlahý jih,
osadu sic našli, s níž se ztrácel sníh,
avšak jak se stalo, tak se stalo, – byl v tom běs, –
se sněhem též zmizel tady – panský les.
[40]
Brzy k uším pánů v úřadech se doneslo,
jaké v zimě čert zde honil řemeslo.
Do zámku si pozvali hned k slovu rychtáře
a tam čtli mu levity a žaltáře:
„Čisté zprávy! Zlodějům jsi vydal panský les.
Žádný čert, však vy jste kradli – ty i ves!“
Rychtář vlevo vpravo vytáčel a rud’ i bled’;
po všem všudy svědka bral si naposled:
„„Jako Krista Pána prostřed návsi na kříži
žádného z nás ve vsi vina netíží.““
„Dobrá,“ páni na to. „Časně z rána vyjedem.
Počkáš s námi; zhlídnem ves i v lese zem.“
A než rosa druhého dne seschla s bodláčí,
páni s rychtářem již ke vsi přikvačí.
Na návsi hned před rychtou se kočár zastaví.
„Nuže, co tvůj jazyk tvrdil rouhavý?
Kde Pán Kristus, jejž jsi za svědka bral, rychtáři?“
Rychtář ohled’ se, zněm’, zsinal ve tváři.
41
Sotva zrakům věří, kročí zpět a zas jde blíž: –
náves holá, kde stál včera ještě kříž.
A jak se to sběhlo – zázrakem či pekla lstí,
kříž se přes noc octl – za vsí v rozcestí.
Rychtář nic již nezapíral, ztrnul v zděšení.
Svědkem vlastním byli Lhotští souzeni.
Co pak trestů v žalářích, co stráveno tam let,
co ran padlo holí, nikdo nespočet’.
Ví se jen, že páni ortel dali na Lhoty:
snášet za les trojnásobné roboty.
A jak vždy, když zle je, posměšky se přidají,
od té doby klevetí se po kraji:
V celých Lhotách poctivec zbyl pouze jediný
a ten za vsí pní vbit na kříž bez viny.
42
BÍDA A NOUZE.
Kmotru Bídu potká tetka Nouze.
Pozdraví se, tisknou ruce dlouze
jak dva staří známí;
líbají se – Pánbůh s námi!
Jedna – sinavější v zhublé líci
než cár loktuše ji zdrhující;
druhá – kostra, kůže.
Obě – drsné, dravé druže.
Kam se která vrtne, hlad je s nima.
Zalehnou-li v zimě – krutá zima,
v letě – neúroda.
Kdy se zpozdí, nemoc hlodá.
„Kde že’s besedila, paní teta –?“
„„Tam v tom horském koutě po tři léta.““ –
„Právě tam jdu také
v šlépěje tvé křivolaké.“ –
[43]
„„Kmotra – dlouho zdržíš se v tom kraji?““
„Dokud semena v plod nedozrají.“ –
„„Tož to bude v čase,
až tě vystřídám já zase.““ – –
44
PANÍ SMRT.
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Příšerný hon! Divá paní
sama sklízí žeň svou krutou dlaní.
Kol ní z mlžin rubáš siný
vzdouvá se a vrhá stíny,
jež se kalem krve, slz chví za ní.
V den i noc a stále ranní,
neznavena, v spěchu – věčný chrt...
Lid si šeptá: „Paní Smrt!“
Její spřež – tři slepé feny.
Srst čpí popelem, hřbet rozježený.
Ohony se na zem šíří,
uši – křídla netopýří;
kolem tlam, z nichž jazyk vyvěšený,
třese se rmut černé pěny.
Feny – kost a kůže – chrt a chrt –
znají jen svou paní – Smrt.
[45]
Vůz – z dřev rakví – rozsochatý;
v kolách kmitají se lebky, hnáty.
Jeho dráha v šíř i dáli –
bahna, hvozdy, strže, skály.
Feny, vůz – svaz mračný vichrem vátý –
šíleně vpřed na pochvaty
harcují jak šlehy štvaný chrt,
jen v rej máchne paní Smrt.
Jedou za tmy po vesnici...
V krčmě hlučno, hýří svatebníci.
Hudba vřeští; v kole chasa
dupe, s výskotem se kasá.
Náhle, jak by blesk mih’ okenicí,
nevěstě krev prchá z lící.
V mdlobách křeč ji rdousí – svůj plen chrt...
Zhlídla v okně – paní Smrt.
Zabočují kolem fary...
V lože shroucen k svým dí farář starý:
„Mých let devadesát – mžitka
v proudu věčnosti jen plitká.
V mžitce té – co rok, den a jich sváry?
Život – kolébka a máry,
při nichž číhá na kořist – Istný chrt...“
Nedořek’ již: „– paní Smrt!“
46
Hrčí kolem horské chaty...
Do štěrbin dme vítr jedovatý.
Na podlaze otep slámy;
na ní děd a bába sami.
Kolem těla rozedrané šaty
jak jich život pln běd, ztráty.
Vrah – hlad na ně vrhá se – sám chrt...
Mlčky kývá paní Smrt.
Dál – dál v závod s chumelicí!...
Závěj na zatáčce při silnici
a v ní přituleni k sobě
hošíci. K tří králů době
v pouť šli za krále. Sníh v ztuhlou líci
pere. Stojí dva – snad snící,
třetí k nohám kles’ jak na stráž chrt...
Uspává je paní Smrt.
Letí!... Lijavec se vzteká.
V dusné síni sbírka mnohověká;
nad lupou zřít lysou hlavu –
červy studuje, jich stravu.
Knihy všude, kreseb plná theka.
Učence kvap času leká;
ohlíží se vždy jak plachý chrt.
Klepe kdo?– „Ah –!“ – Paní Smrt.
47
Bez biče a bez otěží
práší přes vrchy a klestím běží...
Při mýtině na číhané
pytlák skrčen v mlází stane.
Kdo to za ním? Hajný v stopě svěží.
Palba! – Oba v krvi leží.
„Za všecky to!“ – „„Pse!““ – „Byl’s na nás chrt!“
Další při rve paní Smrt.
Ženou kol vrat u továrny...
Dusno před bouří v den letní, parný.
Dělníci se po nádvoří
kupí; tváře, zraky hoří.
Křivdy mstít se řítí do pisárny.
Vzpoura! Krotit ji – čin marný.
Souzence své – dychtivě jak chrt –
znamená již paní Smrt.
Jen se zrakem na zad vrací...
Po hřebenech plameny jak draci
krčí se a pnou a srší.
Tlum žen, dětí na návrší;
muži podnikají tuhou práci
s ohněm. Kolik jich v něm ztrácí
život, stále v střehu – bystrý chrt –
čítá klidně paní Smrt.
48
Hybce klušou jinam feny...
Z parku září bílé zámku stěny.
Kníže, kněžna u komtesy,
jež se dusí pod nebesy.
Úlevy jí skytnout, k zdraví změny
není oběti ni ceny.
Ručku skleslou líže její chrt,
však ret líbá – paní Smrt.
Kvapí, když kraj květem voní...
Hospodář v svém sadě pod jabloní
teď se loučí s dětmi, vnuky.
Co sám zdědil, v ruku z ruky
svým zas odkazuje. Ve vsi zvoní
klekání. Skráň zvolna kloní.
Skonal. – Hupla – nevyčkavý chrt –
přes humna dál paní Smrt.
Trysknou městem... Herny dvéře
rozletly se. Bronzové lamp žděře
mdle se lesknou v záři plynu.
Hráč ven prchá v noci stínu.
V sázku dal čest, štěstí. Prohrál. Béře
útočiště k jedu. V keře
sadu mrtev svil se – sklaný chrt...
Sotva mrkla paní Smrt.
49
Mihnou se jak na přezvědy...
V úzké komůrce sám jinoch bledý;
sestra na léky mu shání.
Život slibný – konec ranní!
Na květ zvadlý upírá své hledy
dnes – snad zítra naposledy...
Neduh dovře oběť – drsný chrt,
jen až skyne paní Smrt.
Burácejí dál... Chud vlasy –
skrblík shrbacený u své kasy
čítá, vrší peněz hrázi.
Netuší, že vnikli vrazi.
Ještě v hrsti zlatem zacinká si,
v duchu kleje na psí časy!
Již ho škrtí. Chroptí. Trhan – chrt –
zuby cení paní Smrt.
Hrnou v ambit u kláštera...
Voskovicí září cella šerá.
Na rohoži ztěžka dýše
sestra, u níž abatyše.
Jako ze sna vidění má sterá.
Hned zří ráj, hned Lucifera,
jenž kol stoupá – obří, černý chrt...
Svíci zhasí – paní Smrt.
50
Pílí při měsíčné záři...
Před svým dílem zadumán – stín v tváři –
sochař sedí. V luzném jase
zdá se vzrůstat k plné kráse
jeho ideál, jejž svit dne maří.
Tvoří dál přec. Zatím stáří
hlásí se. S ním – s pánem družný chrt –
v šlépějích jde paní Smrt.
Přirazili k horské báni...
Důl pln horníků; pot z bledých skrání
roní se. V ruch práce němý
náhle rozehřmí se v zemi.
Šachta sřícena! Sta rukou brání
životy – nic naplat. Štkání,
ston zní zevšad. Jak své kosti chrt
lupem jista paní Smrt.
Míří polem na své pouti...
Ve dvorci, jenž zpola již se hroutí,
nájemce se s lidmi hádá.
O každý groš tuhá váda.
51
Kucká, spílá, plivá, zrakem kroutí,
sotva může vydechnouti.
Zajík’ se – či zaskučel tu chrt?
Kles’. Mzdu shrábla – paní Smrt.
Uhánějí ode dvora...
V jizbě s dětmi – stená matka chorá.
V duchu tuší boje, psoty,
jež se snesou na siroty,
sklame-li ji naděj v pomoc shora.
Povstat chce, však zavrávorá,
smysly ztrácí. Z ticha – chladný chrt –
plíží se v kruh paní Smrt.
Ujíždějí po náměstí...
Vprostřed praporečky, ratolesti;
na provaze patron jarý
skáče zhalen v pestré cáry.
Hází čapkou, přeje hostem štěstí,
chytá ji zas mrštnou pěstí.
Smek’ se, letí po hlavě jak chrt...
Vzkřik! – Kdo tleská? – Paní Smrt.
Jako když se kosti drtí,
rachotí dál povoz paní Smrti...
52
Ve sklepení vlhkém, tmavém,
trestaneckým oděn hávem,
strádá vězeň. V ty, již lidstvo škrtí,
bouřil. Mněl, že světy zvrtí.
Vlastních pochyb hlod ho rve – zlý chrt...
Spásou vítá – paní Smrt.
Tíhnou podvečerní šeří...
Panstvo v saloně dlí. V kytic keři
z hloubi vzdušných clon jak víla
pěvkyně se vynořila.
Vlas i ňadra v skvostech – vějíř z peří –
vítězně sbor hostí měří.
V masce skrášlené krm – mlsný chrt –
čenichá však paní Smrt.
Chvátají, kdy šperkem jíní
jiskří se kře, stromy... V školní síni
vyučuje stříbrovlasý
stařeček. Snad dávné časy
jdou mu hlavou, ztich’. Zrak rukou stíní.
Děti mní, že zdřím’. Kol skříní
po špičkách se kradou ven jak chrt...
Skráň mu hladí paní Smrt.
53
Vytáčejí lesní strání,
na níž mladík nad dívkou se sklání.
Střelena – mu v rukou hyne.
Ještě zulíbal rty siné,
čelo, oči hasnoucí, a zbraní,
jíž ji sklál, k své míří skráni.
Výstřel! – Zem krev loká – chtivý chrt...
Mládí květ žne paní Smrt.
Fičí hlubinami lesa..
Vichr vyvrací pně pod kolesa,
s mláďaty rve teplá hnízda.
V korunách to praští, hvízdá.
Bouře přehání se přes nebesa;
šlehne blesk a chodec klesá...
Duní hrom, vše choulí se jak chrt,
jen se přímí paní Smrt.
Dostaly se na úskalí...
Pod ním řeka jarní vody valí.
Proudy, v nichž to pění, víří,
z koryt strhaných ven míří.
V hukot vln, jež hráze, domy rvaly,
tonoucích křik slyšet z dáli.
V živlu vlastním – prostřed honu chrt –
loví houfně paní Smrt.
54
Víří dál... Luh v ranní páře.
Světlo vniká mdle v stín kanceláře.
Ač mu lékař klid jen velí,
advokát, jat sporem celý,
popírá, že churav – sám se sváře.
Chystá dál své informáře.
Kroutí se jak z liščích želez chrt,
však past líkla – paní Smrt.
Pádí za podzimní plíště...
V zrudlých barvách tone vřesoviště.
Přes ně bosou nohou chvátá
děvče. Zří již dým, kde chata.
K patě přimklo se cos jako klíště.
Uštknuta! Had mizí sviště.
Děvče letí, jak by je hnal chrt;
však je žene paní Smrt.
Peláší kol skalní stěny,
pod níž dřímá rybník zamlžený...
Na hrázi muž mezi stromy
stane, kráčí bez vědomí.
Život zhnusen – z nikad nezřít změny – –
Skočil. Zakrouží jen pěny,
v nichžto zanik’ – v temnu bludný chrt...
Ušklíbla se paní Smrt.
55
Cvalem v noční hluš se řítí...
Všude tma, jen ve dvou oknech svítí.
Nad lékařem kollegové
snovou konsilium nové,
kterak pacientu zdloužit žití.
Spor jich teď, co zdrojem bytí...
Zatím v krb stín táhlý vklouz’ jak chrt.
Umlkli. Stín – paní Smrt.
Smýkly po ledové hladi...
Již led puká, zdvihá se a hradí.
Dívka s děckem k břehu kvapí,
uvrhne je v tříště slapy.
Zří, jak tone; – svědomí ji zradí.
Za ním ruce lomíc pádí...
Matku, dítě vír strh’ – dravý chrt.
Větří dál zas paní Smrt.
Vjely na pláň. Divá vřava
z jícnů děl jim chlubný pozdrav dává.
Trubky vřeští, vpřed jdou voje;
pušky houknou v postup boje.
Koně řičí, vzmáhá se řež dravá.
Proudy krve rdí se tráva...
V povoze svém lačnější než chrt
k nebi trčí paní Smrt.
56
Stichl boj; však válečníci
další plány kují při měsíci.
A v těl zohavených kupy,
z nichž to vzlyká, klne, úpí,
dravci táhnou – v tučnou hodovnici.
Svítá. Dál rve zbraní hřmící
člověk člověka jak chrta chrt.
V šíř – výš roste paní Smrt.
Její stín – mrak obtěžkaný
děsem, zkázou – houstne na vše strany.
Z něho mor se řine dolů.
Ztrnulý zrak – v němém bolu
lid se chví a kácí bez obrany.
Z měst ni vsí víc nezní hrany.
Zoufá vše. Hoj! – na dostihu chrt –
závodí dál paní Smrt.
Puchem vzduch kol otrávený
z hranic mrtvol, jež tlí nepohřbeny.
Prchá naděj, mizí víra;
modlitba i kletba zmírá
na rtech. Čest ni zlato nemá ceny,
láska, cit – zvuk bez ozvěny.
Řádí šílenství. Jak vzteklý chrt
rozlícena paní Smrt.
57
Chechtá se. Smích krákoravý!
Kdo jej zaslech’, již se nepozdraví.
Břitký její hled jak nože
sráží na poslední lože.
Hnátů její povel třepetavý
tisíc obětí v mžik dáví.
Chrupem šklebně skřípajíc jak chrt
slaví triumf paní Smrt.
58
VRBY.
Pustý lán – jen mechovitá pole,
prostřed úvoz; nad ním při výmole
jako babky v kole
– každá v týle hrb –
krčí se šest vetchých vrb.
Tělo – troucheň, kůra – ryhou rýha;
v korunách se trochu proutí míhá,
v šumu list se zdvihá,
jak by babí sbor
šeptem sváděl rozhovor.
„Hopsa – klouček,“ zasípe to z jedné,
„jak si koňmo na má bedra vsedne,
hybké proutky zhlédne,
by si nařezal
k písničkám z nich do píšťal...“
[59]
„Hejha – v klín můj chvátá,“ skuhrá druhá,
„děvče rozmarné jak jarní duha;
v prstech jeho stuha –
jehnědy mé spnout
k zažehnání v luh i kout.“ –
„Jonák –“, jak by zajíkla se třetí,
švihlým skokem od boku mi letí,
by mých prutů spletí
dobyl pomlázku
na svém zlatém obrázku.“ –
„Hoj – muž se sekyrou,“ čtvrtá piští,
„jak ji chutě brousí kat můj příští.
Nade mnou již sviští – –
Hnátem chorých vrb
vyhřeje se nuzný krb.“ –
„Chudák –“, jak by ruplo v žebrách jiné,
„matka s děckem, jež tu před ní hyne,
větve mé v kruh vine
– tlumíc marně vzlyk –
pro kolébku na košík.“ –
„Běda – staroch,“ šestá zduta kvílí,
„převzdychá v mém stínu mnohou chvíli.
60
Vím, kam známost cílí:
místo drahých dřev
posloužit mu na rakev.“ –
„Žít a hynout, žít –“, tlum všech teď chrastí,
„hynout –! Celý svět je smrti pastí,
život – trpkou slastí.
Času kolovrat
dál svou vrčí na pochvat.“ – –
Noc jak z pavučin tmy síť kol spřádá,
k sobě blíž se zdají lnout vrb záda.
List jen svrasklý padá
na úvozu hráz,
jak by vrby drtil mráz. –
61
HORY – LIDÉ.
[63]
VÁHY.
Svahy dva se k sobě hrudí skalnou níží,
jak by sdílných vzpomínek a tužeb tíží
v náruč semknouti se chtěly
přes proud, jehož dravý slap je dělí.
V levém úbočí jak v míse obří váhy
sešlý kostel. Strměl z hvozdů mračných záhy
v románském se zaskvěv slohu,
když jej prvně zasvětili Bohu.
Trůnil kraji, roven oblačnému hradu,
uvnitř i vně s dobou svojí v čirém ladu;
rozhlížel se klidně, sladce,
sebevědomě v dál – samovládce.
V baště kamenné se hřbitov šířil vzadu.
Stranou prostřed hustin bujícího sadu
rozkládala krov svůj fara,
k níž se sdružila v sled škola stará.
[65]
Po mýtinách lučních skromně, ustaraně –
krotká hnízda – krčily se chatky v stráně
s jedinou jen zdobou v čele –
se zbožnými slovci v kukli zmšelé.
Vzpruha víry, živé slovo kazatele,
obřady, jichž jev se v paměť ryje tkvěle,
nadějí třpyt v statky příští,
o něž pozemský rmut pěnu tříští,
těcha stálá, děděný mrav, pole boží,
v jehož úhor k předkům vnuk mdlé kosti složí,
zapadlých dob zkazky šeré
s chrámem stužily ves v svazky steré.
Na váze všech osudův a lidských sběhů,
jež se utkaly dřív na horském zde břehu,
s školou ve staletém spjetí
kostel závažím byl z nepaměti. –
Obec kvetla. Svatyně již těsné stěny
s vlídným, starobylým rázem rozvaleny;
směry jich jen stavba jiná,
větší, střízlivější připomíná.
66
Místo vížky zdobné, úměrné teď vítá
chlubně zoře baňatá věž, plechem krytá,
a z ní zvonů táhlé zvuky
zvou sem dálnější vždy lidstva shluky.
Ze vsi město. Na druhý břeh kvapem vzrůstá.
Radnice se tyčí, kde dřív strž jen pustá.
Makovice hýří v jase
nad znakem, v němž lípa zelená se.
Poblíž radnice pak nová, velká škola
v slunci bělá se, kde zela paseč holá;
rozpíná se boky dvěma
z řady průčelí jak perutěma.
Vůkol zmladle klíčí, žene, sílí hnutí,
jež krev schablou v ohnivější tepy nutí.
Pestrých poutí půvab vřelý
rušné slavnosti svým leskem stměly.
Ulicemi, jimiž procesí jen vlny
vážně tíhly, zvučí sbory rázu plny.
V myslech živne otců sláva,
tryskne láska k rodné zemi žhavá.
67
Věštců národních a křisitelů jména
pomníky a dskami pamětními ctěna.
Schůze, tábory a slety
vyznívají nadšenými vzněty.
Mužně cizácké se zpřelamují chůdy,
boj se bije o každou píď práva, půdy.
Ve znamení novin, knihy
svobodě se brázdí širší rýhy.
Město s celým národem se jedno cítí.
Světla osvěty, jež z výhní věd mu svítí,
jeho spasné ideály
na zánebí města též se vzňaly.
Zmocněl pravý svah jak sousední břeh kdysi,
a v něj padla – v kadlub druhé vážní mísy
přítěž. Tvary význačnými
škola s radnicí teď v ní se přímí. –
Město mohutní dál hustě podél řeky,
v nížto spjaty tarasy vln ryčných vzteky.
Přes ně přechod z dřeva prostý
vystřídal se s železnými mosty.
68
Z poříční té nové čtvrti mezi štíty
k oblakům se hrotí komín obrovitý
rozštěpiv zhled města dávný.
Zvířen divý ruch kol neunavný.
Stavby, střechy břitkých barev, smělých forem
vrší se a liší neobvyklým vzorem;
v nich to syčí, buší, duní,
haraší jak v čarodějné tůni.
Proudy lidu dělného i z blízka, dáli –
muži, chlapci, ženy, dívky sem se valí
za tmy, v mrazech, prachu, plíšti
příbojem jak spásy k útočišti.
Různý kroj se v zástupech těch kasá, mihá;
a kde nezrdousila písně klopot tíha,
chvílemi již v řeči cizí
domorodý zvuk se ztápí, mizí.
Není oddechu ni klidu. Honba žití
krutě ze dne v den a tryskem v před se řítí
přes trosky a přes oběti,
jichž sten v sporů vřavě neslyšeti.
69
Panstvo, dílo, lid i stroj i zdar se střídá.
V znik a přepych, kvas – se šklebí svízel, bída.
Horečně se čeří hesla,
klesají, by jiná hned se vznesla.
Konec porob! Nové společenské řády!
Rovnost lidí ve všem! Lidskost! Lidovlády!
Vyšší mzdy! Všem právo k práci!...
Z mozolů jha výzvou zaburácí.
Zkáza měšťáctva i dělba všeho jmění!
Volná láska! Národ, rodina nic není!
Ničím vlast, řeč! Břich jen spása!...
Z útočných stran zvášněle se hlásá.
Váhy – přízrak těžký na obzoru visí.
Kostel s farou trčí z levé vážní mísy,
z pravé radnice a škola;
vprostřed vypjat rudý komín zdola.
Komín tovární vah jazykem se hlásí.
Z mračen třásně popelné, v níž bouře kvasí,
k jazyku již – zdá se – sahá
chvatně ruka křečovitá, nahá.
70
Její prsty jazykem vah pohrávají.
V burném rozvratu, jímž kraje dech se tají,
křižují se temnem dráhy...
Blesk jen v mžik vždy zažhne rysy váhy.
71
ŘEŘABÍ.
Horského kraje záludné vzněty!
Zulíbán májem chví se dol;
schmýřeny hebce sinými květy
dýchají strpklou vůni kol
koruny řeřabí.
Tuh a snah plody zrající dlouze
v zápolů znoji, v klopot únavě!
Z bezlistých větví v modravé prouze
zimního nebe rdí se krvavě
kotouče řeřabí. –
***
Slzami duha plaše se třpytí!
Sirota ze vsi – v líčkách mládí vděk –
vybírá z klína, provléká nití,
řadí a váže v šňůru, náramek
korale řeřabí.
[72]
Klade je chvatně kol rukou, šíje,
pospíchá k hladi v zdřímlé zátoce.
Z vypjatých zornic radost se lije,
v zrcadle vodním planou divoce
klenoty řeřabí. –
***
Životem klamu, zlata i nudy
prodral se z dob, kdy opouštěl
otcovské chaty stesky a trudy;
v okna jí bily do mdlých skel
haluze řeřabí.
Z nádher měst, končin prchnout zpět stůně...
V srdce mu zarost’ jedině
pohorský kout, kde v dumném hor lůně
vinou se k rodné dědině
aleje řeřabí.
Shrbená vížka s vršku tam shlíží
v útrapy šindelových střech...
CítítCítit mní, jak mu v snů chorou tíži
přichvívá z mládí pel a dech
ovzduší řeřabí. –
***
73
Úmyslů trosky nezdarů sběhem,
kdy se již krátí, trhá pevný dech...
Na štítě z prken, šlehány sněhem,
drtí se – zmrzlá zrna po zrnech –
pletence řeřabí. –
***
Almužnou pozdrav poslední z žití!
V chudinské rakvi na márách
žebračka stuhlá; s ní bude tlíti
ve zvadlých prstech sešlý nach –
růženec řeřabí.
Po skonu bídném bídě tvář v tváři...
K dušičkám na hrobě se stkví
v svítilen zčadlých zamlhlé záři,
v zpuchřelých křížů sousedství
věncoví řeřabí. –
74
HRAČKÁŘSKÁ DĚDINA.
Role, paště kol jak dlaň –
úroda skoupá;
choře pláňat skrslých řad
s mezí se houpá.
K návsi bočí prorvy cest
s vrchu i z dola;
na ní štěrk a kaluže –
nuzota holá.
Baráky – hub chomáče –
k hroudě se tlačí;
dvéře, okna, vikýře –
díry to račí.
V světnici jak na síni –
čmoud, rmut a stíny;
vrátké stěny v hnilobě,
podlaha z hlíny.
[75]
Vnuk i dědek, děvče, muž –
věk se tu ztrácí –
všichni z rána do noci
spřaženi v práci.
Řežou, klíží, barví v spěch
zamlkle hračky;
ozvou-li se děti kdy –
z hladu jen plačky.
A co zrobí, rozvozí
trakačem bosi,
až je chorob, útrap žeň
na máry skosí.
Darů, šprýmů, výskotu
z hraček je všudy,
v hračkářské však dědině –
mozoly, trudy.
Dětem hasne z hraček jas
v klopotné změti...
Prostřed kup jich pestrých zde –
bez hraček děti! –
76
V POHORSKÉ VSI.
Čtverce polí zrostly v pestrou šachovnici,
z níž se v směsi střech a stromů nad vesnici
pnou dva bílé kostely.
Nad jedním kříž blesky srší v zoři,
na druhém jak znakem slunně hoří
kalich v průčelí.
V jednom s kazatelny zní hlas hřímající:
„Naše víra jedinou jest k spáse svící,
mimo ni jen zhouba, žal.
Vzhůru v zápas! Není cesty jiné!
Nebes ratolest jen tomu kyne,
kdo v šik náš se dal! – –“
V druhém káže farář s prosivělou bradou:
„Bděte! Pod kožichem jehňat k vám se kradou
vlci duší potají.
Střežte před nimi své víry prahy!
Vzmužte se a chraňte odkaz drahý,
po němž plvají! – –“
[77]
Vzrušný lid se ze svých svatyní zas vrací
v zášeř podkroví, v pot starostí a prací
do dna myslí rozčeřen.
Chvíle klidu, družnost besed sytá,
jež jen žebrácky jim život skytá,
hořknou ze dne v den.
Rozenci vsi jedné, zšedlých, spolných zvyků
proti sobě zrůdně v nevraživém smyku
rozlítí se do šelem.
V brázdách smírnosti a přízně, blaha –
vzdor a zloba, záští, zmar se zmáhá
vilným plevelem. –
A dál za vsí v polní, zkvětlé šachovnici
k sobě lnou dva pruhy v slunci dřímající –
zlišeny jen planou zdí.
Na jednom se kalichy stkví z rovů,
na druhém se kříže z dřeva, kovu
lesknou, tmí a rdí.
Dumno kolem. Pod příkrovy květin, trávy
trpně puchřejí stran spurných srdce, hlavy –
němý rozklad v úděl všem.
U vrat hřbitovních lip stín kříž cloní,
s něhož světlý Kristus hlavu kloní
s mroucím úsměvem. –
78
BOROVSKÁ POUŤ.
Děd – horal vede vnuka na pouť borovskou.
Žeh slunce šlehá v horský lán,
když stezkou na vrch ke kostelu jdou.
Zdí oprchalou při něm hřbitov obehnán.
Pot s čela sotva stírá děd
a hocha vysazuje na parkán.
„V tu stranu hleď – tam Přibyslav a v pravo hned
se tmí houšť lesů. Za těmi
pás rolí a v nich místo uprostřed.
Tam skonal Žižka – v poli mezi zbraněmi
tak prostě, jak byl zrozen, živ,
ač chtít jen – kralovat moh’ nad zemí.
Lid v srdci měl, vždy rodu svého pamětliv.
Nám škůdník byl by shlt’ již zem
a volnost, mrav i řeč; však stal se div!
[79]
Nás Žižka spasil s bratry cepem, palcátem,
když v cizácké ty roty pral
i v zrádce pod domácím kabátem.
Ač zpola – potom zcela slep – duch viděl dál,
než jiných zraků na tisíc.
Kde pravdu, právo zřel, vždy při nich stál.
Jak často na něho smrt vyšklebila líc,
když vodil vítězný svůj šik,
vždy před ním bezmocná zas prchajíc.
Takž nikdy nezmožen šel v nových bitev ryk,
až zákeřně se vplížil mor
a jemu podleh’ boží bojovník.“
Hoch v nitru rozechvěn v dál upírá svůj zor,
jak by ho k hlídce přikoval.
Snad zdá se mu, že živnou vlny hor,
že se z nich řítí zbrojných bratří mocný val –
kraj zbavit cizoty vší pout –
lid povznést zas – – Děd s parkánu ho sňal.
80
Zpět ještě hlíd’ hoch nemoha se odtrhnout.
Jdou potom dolů k náměstí
v tlum krámků z prken a v bud režných kout.
Sněm staletých lip nad nimi tam šelestí.
Děd míří k místu cílem jist,
kde prodavač ho vítá s řídkou ctí.
Již přes čtyřicet let ho zná děd z různých míst
i modliteb, skel, kronik sklad –
vždy rokuje s ním, co zas v zimě číst.
Hned po svém zvyku skladník přitočí se vzad,
kde má již knihu schystanou,
a podav ji jen září, jak by zmlád’.
„,Labyrint světa‘ – jaké zvěsti k němu lnou!
S ním předkové kdys – žebráci –
zem opouštěli, v slzách líbanou.
Kdo zůstali, kat rval je – – Srdce krvácí!
Co štvaných hostil náš svor skal
vždy tajně –!“ S láskou listy obrací.
81
Hoch ztrnut naslouchal, jak by se dýchnout bál.
Děd smění s kmetem pozdravy
a s knihou vzácnou kráčí na pouť dál.
Jdou ulicí, až před průčelím zastaví,
jež zdobil deskou lidu vděk.
Děd hlasem změklým vnuku vypráví:
„V tom domku zrodil se náš Karel Havlíček,
zde obraz jeho kovový.
Co národ cítil, on to psal a řek’.
Žeť nemohli sklát národ celý v okovy,
on musil za něj pykat sám
a životem nést věnec trnový.
Vždy proti hrozbám, slibům i všem nástrahám
čist choval poctivosti štít,
až v cizinu ho vlékli – k jihu tam – –
A z vyhnanství se vrátil – v domov svůj – zde mřít –
mlád ještě – velký mučeník. –
K svým heslům Žižku s bratřími on mít!“ –
82
Děd smek’ – vnuk po něm přemáhaje prudký vzlyk,
než sprchnou lesklé slzy v prach.
Hoch modlí se – tak před světci vždy zvyk’.
A stojí chvíli, tuší obřích křídel vzmach.
Kdo kolem jdou v ten okamžik,
též smekají jak v zbožných vzpomínkách.
83
ŘÍJNOVÉ JITRO.
Prohlubně bařin v pralesním houští,
k nimž se jen bludně mroucí zvěř pouští,
bystřiny zdraných žlabin s šklebnými tesy,
zamlklé trosky hradišť, schmuřené lesy,
samoty, úvaly, klesty,
pohorské dědiny s městy,
rybníky pusté, zapadlých tůní klín,
vyzralá role, skosená luka –
říjnové noci sychravá ruka
v konejšce hejčká z těžkých mlhovin.
V mátohy snů, v jich kouzla i hroby,
v chorob a strázní bezesné mdloby
zatne se hvizd – řez táhlý. V probrané svahy
vlak se to řítí. Pod ním chvějí se prahy.
Zduta, vždy hlasněji stená
stroj; v předu rudá skla zmžená
sunou se s chvatem příšerným k nádraží.
Z temnoty husté světla se nítí,
kmitají, uzlí v blýskavé síti.
Stanice živne. Vlak se zaráží.
[84]
Práskání dveřmi, pozdravy ranní,
služebné skřeky, přípřeží ržání,
loučení, vítání, zvuk signálů břitký
s hovory přervanými kříží se v mžitky.
Smeknuv a hladě si vlasy
pokorně lokaj se hlásí:
„Uctivě líbám ruku–,“ vak pánův jal.
„„V továrně jak –?““ pán dí. „„Moje paní –?““
„Chora zde stále; nevyjde ani – –“
Povely nové! – vlak se valí dál.
Poštovní kára s kočárem k městu
sjíždějí. Nuzně mhourají v cestu
lampičky v oknech tkalců při časné práci.
V ulicích placho. Hrkot vozů se ztrácí;
vzruch jen až na druhém konci
obce. Tam – bezděční honci –
lidé se kupí; nutká je hlad a zisk.
V ústret jim skřípne tovární brána,
se sloupu křísne v zášeří rána
svítilny elektrické zářný trysk.
Ekvipáž mihla kolem, kde cesta
zatáčí k ville v zahradě. Šestá! –
85
zahučí parní trouba. Spuštěny stroje;
řemeny, kola, člunky, kotouče, spoje
v šíleném pospěchu bzučí,
drktají, hviždí a skučí.
Z komínů obřích nad rys černých střech
boulí se kouř a v chvosty se tyčí
oblačné. V chumle rostoucí fičí
mrazík a rozvláčí je po sadech.
V smračených mlžin rozlehlé valy
s hřbetu hor slunce vrývá a pálí
sršící střely, hroty, řeřavé blesky.
Zvolna si mýtí v postup vítězný stezky.
Na čela vypjatých vrchů
z prudka již opojnou sprchu
polibků vrhá. Hřebeny doubravin,
vrcholy korun v aleji k stráni
vášnivě čechrá planoucí dlaní.
S kostelní věže stírá vlhký stín.
Staletá srdce zbuzených zvonů
rozzvučí v hymny skřídlených tónů.
Hlaholy chví se, dlouží, rozdechnou v dáli...
V svatyni po různu lid spěje a chválí
v souzvuku varhan své štěstí,
že mu zas přáno je nésti
86
života zloby, břemena v nový den.
Stařecké vzdechy s prozpěvem dětí
vzlétají v klenbu jímavou spletí...
Z voskovic čmoud se vlní prozářen.
Dozněla mše a v chrámě se volní.
Po schodech z něho k budově školní
učitel městem táhlým s mládeží kráčí.
Školáků cháska svižně jak hejna ptačí
šveholí, druží se, ptýlí.
Slunce proud paprsků chýlí
na školu terčem. V průčelních hodinách
zachřaptí cimbál osmkrát líně.
Slnící chrstka proniká v síně,
třepí se na sklech, škamnách v třpytný prach.
Záplava jasu řine se k ville,
hýřivě vpadá v třásně clon bílé,
za nimiž trylek zvonku zuřivě zazní.
Komorná zlehka vstoupí v ložnici s bázní.
„Šperk zde –.“ „„Jej přines –?““ hned paní.
„Milostpán z cesty.“ – „„Tam –,““ dlaní
kyne jí stranou, „„– polož jej. Nuž, co víc?““
87
„Lístek?“ – „„Ah!““ chvatně známé čte řádky:
– ,fádno tu bez vás, fantome sladký – –‘
„„Jdi!““ – Čte zas. – V lůžko k snům dál boří líc.
Za parkem villy úvozem dole
vyvádí pasák v sklizená pole
loudavě stádo kozí. Kde bují trávatráva,
huňáčům mlsným na roh návěští dává.
V ohništi z kamene vkleče
zemčata do černa peče.
Trhaně houká: „– Volný jsem – jako pták –!
Kde se kdo může – rovnati ke mně –?
Slunce je moje, – moje ta země – –“
Nad pastvou přelét’ z lesa cvrčal mrak.
Zalehl v korun kosmaté řady.
Na holých větvích hoří již všady
řeřabin růměn. S vnučkou pučící zdravím
pensista na vzduch jde vstříc paprskům smavým.
Teplo mdlé v posled snad chytá
líc jeho vráskami zrytá.
88
V strniska, zvůry klade se hebce tkaň –
jeseně hedváb. Slunce naň stele
měnivých perel přízdoby chvělé.
V ohnivých barev hře plá horská pláň.
89
ROLNIČKY ZVONÍ...
Spousty sněhu vrchem dolem;
mrzne, jen se jiskří kolem.
Sanice jak vyžehlena,
korba po ní v šum a let,
a v ní mladý muž a žena;
malba korby – květ a květ!
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
Hlavou muže křepčí rozpomínky,
jak si srdce dobýval své žínky.
Byla děvče vždy jak ranní kvítí –
čistá, vonná, vábivá – jen vzíti.
Nesla se, až přecházel všem zrak,
avšak hochům bránila se – drak!
Když se přistih’ světle na svém gustu,
po prvé k nim zašel na šmerkustu.
Utíkala před ním pružnou laní,
on však v jarém honu všady za ní,
[90]
až ji sevřel v náruč nezdolně.
Hoj, to měla pomlázka své žně!
A zas před statkem jí stavěl máje
nejvyšší a nejkrásnější z kraje.
Když však mněl, že k výmluvné té slávě
chová se jen vzdorně, nevšímavě,
srazil strom jí zrovna do oken,
až skla prškou sypala se ven.
Našli se zas brzy. Za neděle
přistoup’ k ní a k tanci zval ji směle.
Šla. Hned poručil si hudbě – sólo!
A že neřídlo dost rychle kolo,
kdo se zpozdili jen mžitkou v něm,
vyklidil je okny pochvatem...
Z nozder koní jen se kouří,
a muž bičem sviští, bouří;
houká v skály, až se schvěje
ozvěnou hlas jeho zpět.
Hned si zpívá, hned se směje,
jak by byl teď jeho svět.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
91
Ženě zatulené do kožichu
myšlénky si zaskotačí v smíchu...
Jak ji z kola vyprovázel domů,
ruku tisk’ a zlíbat ji chtěl k tomu,
a jak místo sklizně hubiček
zamlask’ v líc mu – svižný poliček!
Jak si navlékla šat staré chůvy,
když k nim jednou přišli na námluvy;
prohlásila, na vdavky že mladá,
dupla si, všem ukázala záda;
propadla se, jak by ji vzal ďas!
Smluvčí odešli, jak přišli, zas.
A jak od oltáře po vánici
uháněli s kopce ku vesnici,
jak se zvrtly první, druhé sáně,
ostatní pak s nimi s prudké stráně,
jak se kutálely k rybníku
v smíchu mužů a v žen pokřiku...
Na koně se jíní chytá –
čabraka to stříbrem šitá.
Jíní rozmarně se klade
na vousiska mužovi,
92
v řasách, vlasech ženy mladé
nitkami se perel stkví.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
Po chvilkách zas v mysli rozvířené
muži budoucnost se v duhách klene.
Přikoupí si luka, lesy, role...
těsno v starých stájích, ve stodole...
přestaví vše – statek, kůlny, chlév,
kukle, holubníky z pestrých dřev...
Respekt vzroste ve vsi, městě, všude...
konšel, rychtář hravě z něho bude...
když se k panským úřadům dá v klusy,
servus na kozlíku sedět musí...
biskup, hrabě budou jednat s ním..
v šíř i dál pak hráti bude prim...
A to nebe modrem jásá,
pod ním září sněžná krása.
V stříbrohlavu polní klíny,
jako z křišťálu je les;
granátů šperk – řeřabiny,
pohádkou kraj mluví dnes.
V poklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
93
Ženě jiný obraz v zrak se staví.
Na dvoře zří perličky a pávy...
pro dceru vše do výbavy skládá...
léta kvapí... na výměnku přádá...
pak si někdy vnouče pohýčká –
sama však již babka šedičká...
Do dědiny korba letí.
Hrudy metá kopa dětí.
Šedi vstříc jdou otec, matka,
sněhem s nimi bílý pes.
Stromy, ploty, střechy, vrátka –
jako z cukru celá ves.
V doklusypoklusy koní
rolničky řehtavě zvoní.
94
MAŠKARA.
K. V. RAISOVI.
Je masopustní pondělí.
Hned plíšť a hned se chumelí,
i slunce s úšklebkem se dere
v mžik ze škrabošky mračen šeré.
Hned zblácena, hned zasněžena zem...
V den hrají změny kvapné, steré
jak mžitky náhod žití divadlem.
Hoj – v rebelii celá ves;
mláď maškarou jde k městu dnes!
Kdo pružnými kde vládne oudy,
s ní rozpoutá se v rušné proudy.
Jen staří v kytlích, boso v střevících
hned za vsí od zpuštěné boudy
zpět klušou v kouty pecin z mrazných lích.
A hajdy polem o překot!
Mlýn, kapli přešli, z trní plot,
i přes lávku se vrátkou mihli.
[95]
Pruh lad, v nichž bují modřín švihlý,
jim v zádech. Dekorace proměnné
jak jevištěm by vzadu tíhly,
než v předu herců sbor se přežene.
Již průvod vážně rozmarný
z ryh úvozu blíž sušárny
se stáčí v hrbolatou cestu,
jež za topoly míří k městu.
Tam stanou, na rychlo se seřadí,
vše upraví – ten vous, ten vestu –
a hudba zkouší v spěch své nářadí.
Jsou v městě. Běhoun před nimi,
kryt šaška plundry pestrými,
jich vzácný příchod všady hlásí.
Kde vítáni jsou, zapráská si,
kde ne, nic nedbá. Chutě letí dál –
rys mládí, jež má víru v časy,
byť blesk již hromu k bouři heslo vzňal.
Kde svižný bič dal znamení,
tam vkročí tlampač. Nelení
vší zdobou skrášlit um své chasy.
V to vetká staromodní špásy
96
tak zvetšelé jak jeho kroje sběr,
jenž pamatuje léta spásy,
když karabáč byl v světě režisér.
Máť nitky všeho v rukou svých.
Sám krejčí – kostýmy jim spích’.
Že z vandrů sebral řídké zvědy,
též přejal úkol napovědy
a mučil personál svůj tucty dnů.
Ký div, že také naposledy
si zamlouvá dar pro svou pokladnu.
Než uvnitř hotov žvavý druh,
šest muzikantů v polokruh
se venku s instrumenty staví,
z nichž hrkne tónů příval dravý.
Řev klarinetu pere do uší,
s ním trubka řičí bez únavy,
až buben velmožně vše přehluší.
A při té hudbě za boky
se chytí párek divoký:
hoch – dívčina jak malovaní!
Běl šátků s krajkovím v své dlani –
hned v míče mění je, hned v prapory,
a kolem kyčlí, ramen, skrání
je obletují šumné fábory.
97
Myš, hulan, cvrček, cukrabant
i s kozlem, břitvou furiant
se proplétají v skočné směsi.
V tom shonu lásky trud i plesy.
Teď škádlí se a vábí, líčí hněv,
zas šlehají je vášně běsi –
v jich námluvách se střídá pláč i zpěv.
Hej, v závod s nimi jiný pár
svůj palašemi rovná svár.
Chvost čapek z kohoutího peří
se ve vzduchu jen míhá, čeří.
Déšť jisker v prchlém víru zasrší,
když soupeři se zbraní měří,
až vítězství sek řízný dovrší.
Jim humor v patách – kominík,
jenž všechno čistit, řešit zvyk’
vždy koštětem a škrablí drasnou.
Než chtíče hrdin rvavých shasnou,
již přimotá se v sčepýřený tlum
a scénu smetá akcí včasnou
i ráznou na povděk všem výrostkům.
Však není sám. Jak z kulis hned
jde k turnaji kmoch ježiděd.
98
Vlas, vous i píhovaté líce,
srst kožichu i tchořovice –
vše na něm strnisko je sezrzlé.
V své ruce třímá ježčí špice,
jež trčí na holi jak na žezle.
Je shrblý, vyhudlý to pán
a šilhá – chytrák intrikán;
zášť, zloba, nenávist jím chvěje.
Zde líkne na lásku past freje,
tam soky štve v boj nový řečí lstnou,
a z kalných zápletek pak děje
se utká v souboj – koště s ježůvkou.
Když selhou argumenty z plic,
pěst nastoupí, jíž svato nic.
By zostra na dračku šly rány,
v svou vádu spěší strhnout strany,
a brzy aktéři a diváci –
v dva tábory shluk rozeštvaný –
si jistí na vlastní vrub salvaci.
Spor zdmýchaný se nejvýš vzňal,
když zvonky hlásí jezdce cval,
jenž kobylku svou zprudka staví.
Jak zočí ho, hned zmlknou davy.
99
Máť řády, hvězdy, moci odznaky,
a na klobouce chochol vlavý,
šat plný šňůr jak primas nějaký.
Plášť s beder splývá v laloky
až na zem klisně přes boky.
Z řas vetchých čouhá hlava její,
s níž nožky dvě se vzduchem chvějí.
Jeť ona báječných stvůr blíženec,
jíž kypré tvary k chlubné reji
cpal senem podle vzorů mistr švec.
Než rejthar sezná zmatků vznik,
již vytyčí se hadrník
kde komu stroje advokáta.
Jak řeční, v pytel velký hmatá,
v němž pro všecky má svůdné zálohy –
mls, karty, cetky vedle zlata,
ač stále žehrá na los ubohý.
Kde nespomáhá řeč ni lestlest,
tam zrejduje v svod jiných cest.
Hned vyhrožuje a hned smeká,
hned spílá, prská a zas kleká;
zde křečka hrá, tam prchá jako krt...
Když jeho šváda prostořeká
jde celým kolem, v týl ho klepne – smrt.
100
Smrt slaměná – muž v povříslech.
Tvář černá, čapkou – zdmutý věch,
a v smolných rukou místo kosy
cep z koudele jen světem nosí;
však stačí jeho rozmach jediný,
by rozfofroval sukně, šosy
jak vichr pápeř z puklé peřiny.
Zře hadrník zlou turbaciturbaci,
smrt rovněž dary uplácí;
však ona nedá sluchu, slova,
vždy ukáže mu záda znova.
K nim velký ciferník je připevněn,
jenž bez rafij kruh čísel chová –
běh věčnosti, kde člověk loutkou jen.
Touž notou všem smrt zahraje,
ten akord vyzní z mumraje. –
Hra skončenaskončena, ač bez kortiny.
Pan autor její ztajen v stíny
je minulosti. Slavné publikum,
než zavřeští marš ve směr jiný,
v jev dává pokřikem své gaudium.
Hra počne znova o dům dál.
Jak se zas vezmou na paškál,
101
děj drsný tragikomedie,
v níž rolničky zní, čepel ryje,
šplecht, šprým se vrtí, smutek zavzlyká...
Toť ošumělá historie,
dí kysele ctná panna kritika.
Takž přišla, přešla maškara –
zvyk slavený, než zastará.
Kraj rozličný – jen různá scéna,
lid jiný – v střihu, švihu změna;
však život týž – z půl pravdou jen, z půl hrou,
v níž platí lidí – herců cena,
jak umějí se zlíčit maškarou.
102
SELSKÁ SVATBA.
Svatba tryskem ku vesnici,
jen se práší po silnici.
Koně pestře vyšňořeni,
pentle, kytky na řemení.
Řehcí, skáčí do vesela,
hybce vpřed a vzhůru čela.
Hvizd a praskot bičů v poli
po větru se třepe, drolí.
Bryčky drnčí, až to buší,
div, že nevytřesou duši.
Vzadu zpěv i na kozlíku,
každý výská po svém zvyku.
Šátky, fábory se mává.
Čapky krouží, bují vřava.
[103]
Družka, tetky, stará svatby
z pečiva si vezou hradby.
Vlevo, vpravo z nich to lítá;
mladí, staří – kde kdo chytá.
Kohos koláč sekne v líci,
jiným scuchá kašket, kštici.
Ženichu v zdar připíjejí,
nevěstě zas v štěstí její!
Lahvice též za koláči
v okna, lidi břinkat ráčí.
Konec návsi kopcem vzhůru
napjali jim v cestu šňůru.
Při ní páni muzikáři
za partesy s rudou tváří.
Poblíž chasa s pistolemi,
hmoždíře hned vedle v zemi.
Hudba, střelba, vřeskot, sběhy –
do koní jak břitké šlehy.
104
Jeden za druhým se plaší,
nestačí je držet braši.
Struhou, břehem přes příkopy
svatba křepčí hupy, hopy.
Klobouk ulít’ mládencovi,
kmošce za ním šátek nový.
Kočímu bič v stromě visí,
do škarpy slít’ tlampač lysý.
Jeden vozík ztratil kolo,
a to samo letí holo.
V dví se roztrh’ povoz jiný,
v kolejích půl košatiny.
A v ní babky žamputářky,
že se zpozdí, vedou nářky.
Kdo vpříč svatbě šňůru táhli,
strženi teď v přemet náhlý.
Trubky, skřipky, klarinety
rozstříkly se na bankety.
105
A kdo nadběh’ střelné ráně,
v mouřenína zčernal maně.
Klení, řehot, řev kol řádí!
Svatba nic – dál ze vsi pádí.
106
NA SAMOTĚ.
Samota v rokli. Koso proti ní
z březových mladin útes lysý ční.
Mrtvo. Vzduch prahne vedrem žní.
V samotě pusto. Lidé po poli
o sklizeň do mrákot se mozolí,
aby ji strhli v stodoly.
Ve dvoře na stráž zůstal hafan jen.
Nikdo tu blíž, přec štěká celý den,
vrčí a vyje rozchraptěn.
Štěk mu zas měkce vrací skalní zeď...
S útočným vztekem chrlí psisko teď
ozvěně své – psí odpověď. –
[107]
TKADLEC.
Pod příchranou podemleté stráně
chřadne chatrč – konec dědiny.
V lomenici sešlé: „Léta Páně...“,
na střeše mech, došky, štěrbiny.
V průčelí dvě okna malá
ve dne v noci zhmouřena,
jak by rozhlédnout se bála
dál, kde život křičí, sálá.
Chatrč – stařena.
Zahrádka jen k ní se bortí vpředu;
ze smrčí a bičišť vrátký plot.
Shrblá třešeň ptačí v jejím středu,
pamětnice vleklých běd a psot.
O nuznou prsť s ní se dělí
divých fijal chumáčky,
pivoněk chrst v rudi, běli,
k nimž jen trochu máku vseli.
Sklizeň – žebračky.
[108]
Uvnitř pod zčadlými stropu trámy
kamna z hlíny v koutě skrčena.
S vybledlými světci tlící rámy,
vrbí proutky – zdoba nástěnná.
Stůl i skříň se stářím kývá,
podlaha již trouchní v zem.
Šero, vlhko, dusno vrývá
v hruď zde mučidla lstná, chtivá.
Chata – žalářem.
Ve světnici hlavní místo v čele
zahrazuje – odkaz dědů – stav;
při něm tráví v znoji žití celé
tkadlec sotva v noci jařmo sňav.
Zlomen léhá, znaven vstává
navždy k stavu přikován;
vpravo z leva, v levo z prava
člunek lítá – služba dravá!
Otrok – muž, stav – pán.
Ještě slunce v mlhy hor se ztápí,
rozsvěcuje světlo k práci již;
z útrap vzpomíná zas na útrapy,
jak se valily kdy v rodnou chýš.
109
Neduhy, hlad – druzi kletí –
vždy zde stihly tučnou žeň.
Brzy staří, brzy děti
svíjely se v jejich spleti.
Červiv kmen i peň.
V rohoži hoch leží u postele,
v tvrdém lůžku tvrdě dospává.
Snad mu pohádkové ráje stkvěle
spřádá družina snů jásavá.
Volně dýše bledý, rusý
aspoň v spánku neštvaném...
Otec hocha budit musí
k sukadlu. Chvat nutný s kusy.
Zří své mládí v něm.
Na nohou již také jeho žena,
sešlehaná denní starostí;
shání, kutí jako vyplašena,
než se na dříví v les vyprostí.
Jak ji pozoruje stranou
– děvče k zulíbání kdys! –
v těle, tváři utýranou,
slzy bezděky mu skanou.
Tuší v ní svůj rys.
110
Matka ještě vypravuje dceru
s kusem díla dříve do města.
Třeba soli. Děvče chvátá v šeru;
všecko jedno – cesta necesta.
Sama též tak chodívala,
dokud sloužil křepý dech.
Horám, vedru, tmě se smála.
Ted je u nich smíchu zmála...
Ze dne v den – trud, spěch!
Odešly. Sám tkadlec s hochem v práci;
vedle v komůrce spí chorý děd.
V lomozu se jeho kašel ztrácí,
až se hlasněj ozve na přezvěd.
Každé chvíle ptá se syna,
kolik že je hodin juž.
Jen se zeptá, zapomíná...
Tělo, duch jak plitká třtina.
Týž los čeká muž.
A jak lopotí se dále, zuká,
mozkem táhnou vrány myšlenek...
k čemu že ten život, jeho muka,
jeho zápasy a vášní vztek –?
111
Dědek, otec, matka, dcera
dřív i teď a příště syn
strádat z rána do večera –
zítra hůř než bylo včera – –
věčný mrak a stín!
Kde kdo jiný v světě štěstí sklízí,
jemu v životě vše na přítěž.
Dlouho-li – a děda v hrobě zmizí,
za ním touže stopou půjde též.
Kam se tato cesta ztrácí,
po níž lidé stále jdou?
Otázka se šklebně vrací...
Vari! Není klidu! K práci!
Zábřesk nad chatou. –
112
VNOUČE.
V zimní, rozzuřené slotě
zmírá děda na samotě;
zmírá věkem, jemuž léku není,
po mozolném lopocení.
Skonal za prvního kuropění.
Ráno vnouče tátu k loži vede:
„Proč – dnes nechce vstávat – děde?“
Šeptnou modlitbu svou ranní,
zasedají ke snídaní.
Ženě hrnou slzy po zástěře,
když si na klín děcko béře.
Vnouče – sivá očka v nedůvěře –
poloplačky vyptává se mámy:
„Děde – nebude jíst s námi?“
Muž se sotva dotknuv lžíce
na půdu jde pro vrátnice;
snáší dolů, měří, řeže, sbíjí.
Při práci jen škube šijí,
[113]
jako když pláč v sobě dusí, svíjí.
Kolem batolí se vnouče bledé:
„Kolíbku mít bude – děde?“
Omyly a přestrojily,
v truhlu dědu položily.
Zvadlé tělo režný rubáš halí;
dotýkaný křížek malý
do sepjatých, svrasklých rukou daly.
Vnouče po straně zas tahá máti:
„Děde – dlouho bude spáti?“
Do hlav staví obraz ve skle –
světce v zbroji, záři lesklé.
Rozžehají starou hromičnici,
nosí kytky na stolici –
rozmarýnu, muškát zvádající.
Vnouče tleská majíc radost z kvítí:
„Děde – svátek bude míti?“
Jak se soumrak v údol žene,
do komory zajíněné
muž a žena truhlu nesou sami,
podkládají smrčinami,
vykropují kol ní kočičkami.
Vnouče nevídaný obřad mate:
„Děde – proč tam zavíráte?“
114
Dva dni v noci dvě se mění
v polosnu a polobdění.
Jak se třetí den svit okny dere
do komory v stíny šeré,
kladivo již v hřeby víka pere.
Vnouče zármutek a tíseň v hlase:
„Děde – na nás nehněvá se?“
Kde se chatrč chytá břehu,
muž se brodí pasem v sněhu.
Důl v něm vykopává, vyhazuje;
s ženou do zroubené sluje
truhlu klestím ovinutou vsuje.
Vnouče hlídne přivřenými vraty:
„Děde – stěhuje se z chaty?“
A sníh dále padá, padá
v pusté cesty, rokle, lada.
Okna, dvéře zvenčí zatlučeny;
krušné týdny není změny.
Závějí hrob dědů vyvršený.
Vnouče ptá se mámy, ana přede:
„S pohádkou kdy přijde – děde?“
Muž pak po svém zimním díle
ráno vždy jde zasmušile;
115
mysl ujařmena, údy chaby.
V přístodůlku k jaru zrábí
chatám šindele a rolím hrábí.
Vnouče přebíhajíc jednu hude:
„Děde – pomáhat kdy bude?“
A den ze dne za soumraku
vzpomínají – kalno v zraku;
rozžehají znova hromičnici,
modlí se jak prosebníci
za dušičku drahou, za hříšnici.
A jen vnouče stále svoji vede:
„Já chci děde! Kam šel děde?“
Až kdy mine měsíc tuhý,
slunce rozbřeskne se v luhy,
mrazem ztvrdnou sněhu navaliny,
vikýřem v kraj nehostinný
stoupá muž a chvátá do dědinydědiny.
Vnouče v líčkách zplane tuchou svěží:
„Děde přivést – táta běží?“
Se sousedy muž se vrací
s lopatami k truchlé práci.
Truhlu ze závějí vyhrabali,
houžví k saním přivázali,
116
a s ní ke vsi na hřbitov se dali.
Vnouče v náruč letí mámě svojí:
„Děde – kam to vezou v chvoji?“
Žena za pohřbem se dívá,
posléz rukou sbohem kývá.
Vidí, jak již ztrácejí se sáně
v zachumlené, lesní stráně...
Hlava těžká klesá v tvrdé dlaně.
Vnouče ručkama se tiskne k máti:
„Děde – kdy se s tátou vrátí?“ –
117
STAROCH I BOR.
Příkrá cesta v shnilé skále,
na níž trčí zpurně nad obzor
zbytek lesa – osamělý bor.
Voda po ní srčí stále.
Ryzka – v hřívě plíseň stáří
vzhůru vlíkne káru krokem krok.
Za ní staroch shrben. Skalní bok
západ barví chorou září.
Pavuč vrásek v líci holé,
v chumli brv a vlasů hustá běl –
svědci trpcí, co vše přetrpěl.
Podzim dmýchá v stuchlá role.
Dceru měl, jak na jabloni
když se hlásí z jara první květ.
Zvadla časně. Víc jak dvacet let,
tudy též vez’ rakev pro ni.
[118]
Svižná k práci v poli, doma...
– v dravé vzpomínce jen zaúpěl –
v továrnu se dala... až kdys, žel!..
zří krev... s mroucíma ji rtoma...
Jeho syn jak modřín mladý,
když se z mlází bujně, strmě pne.
Těšíval se jím den ode dne;
ves ho byla plna všady.
Dospěl, na vojnu ho vzali;
však se vrátil s tělem zmrhaným.
Zmíral bídně. Sotva deset zim,
když mu posléz odzpívali...
A dnes po třetí tu jede
s truhlou přivázanou v klanicích.
Jeho žena... ublížit jí hřích!..
mněl, že nic je nerozvede...
Lopotily v žití hloží..
jeho svět byl celý její svět...
stárly spolu přes padesát let...
zítra v zem ji navždy složí...
119
Všem jim dosloužil; sám nyní
jak tam osiřelý z lesa bor.
Slzu vtiskl... Tmí se úval hor;
starocha i bor noc stíní.
120
POHŘEB NA SANÍCH.
Zaváto. A stále znova
šílí chumel prosincová.
Kraj – rov obří pod rubášem sněhu.
Osiřele ze silničních břehů
trčí mrtvé korun metly,
v něž se s vřeskem vrány slétly.
Závěj před lesem se věží.
Kol ní kaloun saní s těží
cestu razí si; však v supot koní
rolniček checht skočný nezazvoní,
nezaprásknou biče svěže, –
sníh, jak skvrčí, jen v sluch řeže.
Na rohoži předních saní
s instrumenty v skřehlé dlani
hlouček muzikantů v klubko splývá.
„Dnes,“ dí jeden, „trpká naše skýva. –“
Jiný: „Mrznout – a nic k pití! –“
Třetí: „Líp je v zemi hníti. –“
[121]
Z druhých saní v dumném tichu
mžourá, schoulen do kožichu,
farář, jehož vous pěň jíní kryje.
Vedle něho zpěvák; melodie
žalmů vichřice rve v kusy,
zanáší a trhle dusí.
Sáně smuteční. V nich stojí
rakev s řásným věncem z chvojí;
na ní v hlavách kalich zasněžený.
Těžký příkrov cloní rakve stěny,
v jehož černé třásně mísí
mráz teď květné z vloček rysy.
Zdrcen za rakví muž mladý
vzlyká k sousedce své: „Tady, –
matko, – sotva rok – jsme také jeli –
ženich s nevěstou – já šťasten celý – –
a dnes –? Jsou-li to tyž stráně? –“
Zaštká máť: „Toť cesty Páně! –“
A dvě dívčí v korby klínu
chysťajíchystají v hrob rozmarýnu.
V líčkách prokvétá mák vlčí mrazem.
„Sestra má,“ zní sten, „tak zemřít rázem!“ –
122
„Kde as my se octnem v roce?“
vzdychne družka přehluboce.
V saních dědičných děd s dědou
z hlubně peřin hovor předou:
„Dřív neb dél – vše zlapnou smrti kleště.
Škoda přec; co mohla užit ještě!“ –
„Krátký věk je krásné věno,
má běd stáří ušetřeno.“ –
V zadu z přízně mrtvé ženy,
do plachetek zakukleny,
tety dvě a strýc. „Zas vdovec mladý,“
jedna stýskne. „Jaké s ním teď rady –?“
strýc mní. Teta druhá na to:
„Sestra nebožky – toť zlato...“
Z příze smutku – vdavky snovou.
Vánice dme slotou novou,
krouží sněhem vztekle, smýká, švihá.
Průvod jen krok za krokem se plíhá,
mizí v metel jak ty vrány,
jež dál táhnou v sněžné lány. –
123
POHŘBENÝ HŘBITOV.
Za márnicí parkán v šíř i hloubi
pole nedoměrných smutků vroubí.
Vprostřed mechem zšedlý kříž a vpředu těžká vrata,
jimiž z žití posléz vchází poutníkova pata
do končin zamlklých.
Již padá sníh.
Chumel vloček – rozdmýchané chmýří –
v hravém poletu se míhá, víří;
zlehounka se níží, zachycuje, klade k zemi.
V průvod neslyšného tance škube haluzemi
trhavý, mrazný smích.
Dál křepčí sníh.
Hlavní cesta, štěrek oblázkový,
větve stezek do stran mezi rovy,
šlépěje v nich přátel, známých, již tu kolem stáli
[124]
s tajenými nářky, v slzách, s drásavými žaly,
mizejí v sypkých návějích.
Dme vichr v sníh.
Vyžilý drn, trouchnivící rámy,
hroby s žulovými obrubami,
zbytky věnců, jež sem z lásky, vděku kladla ruka,
pod nimi tříšť životů, běd přetrpěných muka,
vyhaslou zášť i hřích –
houšť kryje sníh.
Jeho tíží křů i korun proutí
prohýbá se, láme se a hroutí.
Zasypává peruť andělův i světců rysy,
rozestírá prsty ledovými na nápisy
přes ozdob světský pych
clon pruhy sníh.
Z dřeva zábradlí a hrobek mříže,
kostru břečťanů, jež k nim se víže,
římsy pomníků i růžice jich zlaté, hroty,
znaky vkusu, bohatství a lidské psoty
ztopil proud sněžných ryh.
Výš stoupá sníh.
125
Nad parkán se zdvíhá moře bílé,
rozpoutané v příšerné své síle.
Jeho vlny Kristovy již omývají rány;
břevno kříže – trní – svatozáře – pochovány...
V divoce zdmutých peřejích
vše pohřbil sníh...
126
OBSAH.
POZDRAV Z POMEZÍ1
BÁJE:11
Bludičky – světla13
Čarodějnice17
Tajemné tůně23
Svatá práce39
Lhotská40
Bída a Nouze43
Paní Smrt45
Vrby59
HORY – LIDÉ:63
Váhy65
Řeřabí72
Hračkářská dědina75
V pohorské vsi77
Borovská pouť79
Říjnové jitro84
Rolničky zvoní90
Maškara95
[127]
Selská svatba103
Na samotě107
Tkadlec108
Vnouče113
Staroch i bor118
Pohřeb na saních121
Pohřbený hřbitov124
E: lp; 2005
[128]