BOROVSKÁ POUŤ.
Děd – horal vede vnuka na pouť borovskou.
Žeh slunce šlehá v horský lán,
když stezkou na vrch ke kostelu jdou.
Zdí oprchalou při něm hřbitov obehnán.
Pot s čela sotva stírá děd
a hocha vysazuje na parkán.
„V tu stranu hleď – tam Přibyslav a v pravo hned
se tmí houšť lesů. Za těmi
pás rolí a v nich místo uprostřed.
Tam skonal Žižka – v poli mezi zbraněmi
tak prostě, jak byl zrozen, živ,
ač chtít jen – kralovat moh’ nad zemí.
Lid v srdci měl, vždy rodu svého pamětliv.
Nám škůdník byl by shlt’ již zem
a volnost, mrav i řeč; však stal se div!
[79]
Nás Žižka spasil s bratry cepem, palcátem,
když v cizácké ty roty pral
i v zrádce pod domácím kabátem.
Ač zpola – potom zcela slep – duch viděl dál,
než jiných zraků na tisíc.
Kde pravdu, právo zřel, vždy při nich stál.
Jak často na něho smrt vyšklebila líc,
když vodil vítězný svůj šik,
vždy před ním bezmocná zas prchajíc.
Takž nikdy nezmožen šel v nových bitev ryk,
až zákeřně se vplížil mor
a jemu podleh’ boží bojovník.“
Hoch v nitru rozechvěn v dál upírá svůj zor,
jak by ho k hlídce přikoval.
Snad zdá se mu, že živnou vlny hor,
že se z nich řítí zbrojných bratří mocný val –
kraj zbavit cizoty vší pout –
lid povznést zas – – Děd s parkánu ho sňal.
80
Zpět ještě hlíd’ hoch nemoha se odtrhnout.
Jdou potom dolů k náměstí
v tlum krámků z prken a v bud režných kout.
Sněm staletých lip nad nimi tam šelestí.
Děd míří k místu cílem jist,
kde prodavač ho vítá s řídkou ctí.
Již přes čtyřicet let ho zná děd z různých míst
i modliteb, skel, kronik sklad –
vždy rokuje s ním, co zas v zimě číst.
Hned po svém zvyku skladník přitočí se vzad,
kde má již knihu schystanou,
a podav ji jen září, jak by zmlád’.
„,Labyrint světa‘ – jaké zvěsti k němu lnou!
S ním předkové kdys – žebráci –
zem opouštěli, v slzách líbanou.
Kdo zůstali, kat rval je – – Srdce krvácí!
Co štvaných hostil náš svor skal
vždy tajně –!“ S láskou listy obrací.
81
Hoch ztrnut naslouchal, jak by se dýchnout bál.
Děd smění s kmetem pozdravy
a s knihou vzácnou kráčí na pouť dál.
Jdou ulicí, až před průčelím zastaví,
jež zdobil deskou lidu vděk.
Děd hlasem změklým vnuku vypráví:
„V tom domku zrodil se náš Karel Havlíček,
zde obraz jeho kovový.
Co národ cítil, on to psal a řek’.
Žeť nemohli sklát národ celý v okovy,
on musil za něj pykat sám
a životem nést věnec trnový.
Vždy proti hrozbám, slibům i všem nástrahám
čist choval poctivosti štít,
až v cizinu ho vlékli – k jihu tam – –
A z vyhnanství se vrátil – v domov svůj – zde mřít –
mlád ještě – velký mučeník. –
K svým heslům Žižku s bratřími on mít!“ –
82
Děd smek’ – vnuk po něm přemáhaje prudký vzlyk,
než sprchnou lesklé slzy v prach.
Hoch modlí se – tak před světci vždy zvyk’.
A stojí chvíli, tuší obřích křídel vzmach.
Kdo kolem jdou v ten okamžik,
též smekají jak v zbožných vzpomínkách.
83