VRBY.

VRBY.
Pustý lán – jen mechovitá pole, prostřed úvoz; nad ním při výmole jako babky v kole – každá v týle hrb – krčí se šest vetchých vrb. Tělo – troucheň, kůra – ryhou rýha; v korunách se trochu proutí míhá, v šumu list se zdvihá, jak by babí sbor šeptem sváděl rozhovor. „Hopsa – klouček,“ zasípe to z jedné, „jak si koňmo na má bedra vsedne, hybké proutky zhlédne, by si nařezal k písničkám z nich do píšťal...“ [59] „Hejha – v klín můj chvátá,“ skuhrá druhá, „děvče rozmarné jak jarní duha; v prstech jeho stuha – jehnědy mé spnout k zažehnání v luh i kout.“ – „Jonák –“, jak by zajíkla se třetí, švihlým skokem od boku mi letí, by mých prutů spletí dobyl pomlázku na svém zlatém obrázku.“ – „Hoj – muž se sekyrou,“ čtvrtá piští, „jak ji chutě brousí kat můj příští. Nade mnou již sviští – – Hnátem chorých vrb vyhřeje se nuzný krb.“ – „Chudák –“, jak by ruplo v žebrách jiné, „matka s děckem, jež tu před ní hyne, větve mé v kruh vine – tlumíc marně vzlyk – pro kolébku na košík.“ – „Běda – staroch,“ šestá zduta kvílí, „převzdychá v mém stínu mnohou chvíli. 60 Vím, kam známost cílí: místo drahých dřev posloužit mu na rakev.“ – „Žít a hynout, žít –“, tlum všech teď chrastí, „hynout –! Celý svět je smrti pastí, život – trpkou slastí. Času kolovrat dál svou vrčí na pochvat.“ – – Noc jak z pavučin tmy síť kol spřádá, k sobě blíž se zdají lnout vrb záda. List jen svrasklý padá na úvozu hráz, jak by vrby drtil mráz. – 61