Skal srázných devět obrovitým hřebenem
se vtíná do horského podnebesí,
kde Čechám s Moravou sta bystřin s lesy
v šat snubní tkají čarotvárný lem.
Třpyt studánek, z jichž zdrojů pijí laně,
hlaď rybníků, jež zrcadlem plá měsíci,
lesk tůní, v nichž se koupá slunce raně,
v něm hrají – skvosty křišťálově zářící.
A nade vším svůj snivý vděk
stře smavodumné kouzlo bájí, pohádek.
V jich svitu klade slizký vodník léčky své
a skřítci zapřádají krtčí rady;
v nich draci pitvorní bdí nad poklady,
vab lesních žínek v zrádnou náruč zve.
Jich šerem světla bludných duší mihnou,
muž ohnivý tmou prošlehává zběsile,
v jich stínech roji zvířenými tíhnou
k svým slibným rejům čarodějky zvětřilé.
A z trosek zdřímlých v divý ruch
se šklebí, chechtá, vzdychá, hejká hradní duch...
[3]
Věk za věkem svou stopu vtláčí kraji v líc.
Kdys v jitra vzbuzeného rose svěží
sem k skalním oltářům řad stoupal kněží
vždy výš a výše přísným bohům vstříc.
Lid s nimi v plaché úctě vyčkávaje,
až krve obětní se vzepne žhavý dým,
kmet pohřížený v nadoblačné taje
se k němu obrátí zas vzkazem prorockým,
až zžehná kužel, pluh i mlat
a k zkáze prokleje, kdo země vrah a kat.
Hráz valů zarostlých se poblíž zapíná
v bok návrší a stáčí v kruhy trojí,
v nichž zbrojíval se k urputnému boji
syn pravěku a lovu hrdina.
A paměť jeho zápasů teď hlásá
roh zubří, čelist medvědí a kančí kel
a hrot a šíp a meč, jenž bídně zrezavěl,
spon, jehlic, šperků dávno zašlá krása
a z popelnic jen střepů tříšť,
v něž pomíšen prach kostí z pustých pohřebišť.
Hvozd kolem ztmělý, zadumaný, hluboký,
kam nepronikly žoldnéřovy spáry,
by mstil se zdeptaným jich krovů žáry
vln pěnu třísně krve přítoky.
4
Zde štvaní vyznavači různé víry
z cest potulčivých světem našli míru stan,
a svatyní jim byl strop lesů širý.
Ať tajný kacíř, český bratr, marokán,
ať jiných nauk hlasatel,
zde v ústraní k své spásy ždaným cílům spěl.
Když dolinami zuřil bitev ryk a kvil
a nivy rozsápali války běsi,
sem před jejími trýzněmi a děsy
kde kdo svůj život, statky přichránil.
Sem prchal před panskými karabáči
let valnou řadu lítě ubíjený lid,
by raději než v otročině – v pláči
a nouzi, v samotách svůj hledal štít a klid.
V skal náručí byl s věkem věk
zde volnosti a víry spolný útulek.
Kdy vítěz domnělý již světu chystal zvěst,
že domučen tlí národ beze sledu,
zde zbožňován a zhájen jazyk dědů
dál od zpanštělých sídel, zvrhlých měst.
Zde ubráněny před slídiči knihy,
jimž hrozil plamen hranic lačný záhubou,
zde v dobách úpadku a jařma tíhy
lid našel v sobě samu silnou duši svou.
5
Z té duše – z lůna volných skal
hlas věštce Borovského mocně zahřímal.
A teď – hor úbočí, jež hradbou příchrannou
zde kraji nezdolně vždy vévodily,
v plen dány dravě vyděračné síly –
již cizím rukám v kořist vítanou.
Z jich ledví žulových teď prachem, klíny
rvou věkovité strážce – zmšelé balvany
a zavlékají v dálky, do ciziny
v měst vypůjčený lesk a přepych vylhaný,
by služby, zdoby skytly těm,
jimž zaprodány, porobencův úkonem.
A v posvátných kdys doubrav šerých tišinách
teď v závod hlučí sekery a pily.
Již v těla obrů pralesních se vryly,
již hrdé koruny se řítí v prach...
Snad stožáry je slavnostními vztyčí
kdes nepřátelům toho kraje na počest;
snad jako stěžně vlajkami je zlíčí,
až na lodích v pláň mořskou vplynou z cizích měst;
snad v bouře vřavě, úzkostech
sem k horám teskně zalehne jich praskot, vzdech...
6
K těm horám, z jejichž chat a dílen nevlídných
jde práce umných rukou v světa dáli –
zde koberce, jež v barev lad se halí,
strouc ke krbům a v palácový pych;
tam z tkaní půvabných clon věsíc pruhu
a v zářných síních krášlíc jimi křesel bok;
zde kryjíc mužů šíje v říší kruhu,
jež vlaží z Himalaje sněžných zřídel tok,
tam po alžírských písčinách
v pás jezdců smědých vetkávajíc zlať i nach...
A zatím hor těch dcery svižné, ztepilé
pel svého mládí, snů svých přástvo zlaté
zří hynout v práci k cizím ziskům spjaté
v zdech továren, v jich útrap násile.
A zatím syny hor los krutý dáví –
svou křepost, krev dát v oběť cizích zápolů
a žít a zmírat v účet cizí slávy
a odnášet jen trpký úděl mozolů,
kdy otcův mravům, odkazům
smí surově se rouhat vetřelců zde tlum!
Jen hor těch nevysýchající prameny
se zdouvají jak před tisíci lety.
Byť v tarasové řetězy zde vklety,
tam do zápřeží strojů zlapeny,
7
jich zdroje v světa úhly dva se valí.
Sběh valný s Labem jedno probíjí se z Čech,
jak voje vítězné v před bouřívaly,
a pění v moře severního peřejech.
Schvat proudů jiných zbujele
v sláň hlubin černomořských přívaly své šle.
Však vlny přec, jichž pramateře staletí
vždy hřměly ozvěnou jen české síly,
břeh Milčanův a Bodrců kdys myly,
teď v cizokrajném teskní zajetí.
A řeky – pamětnice veleříše,
v níž snil a dosnil vznešený sen Svatopluk,
teď při moravském poli lkají tiše,
než přivíří k nim z Tater žalob, kleteb shluk.
A ozvuky, jež nesou dál,
svah Balkánu se chví a čela krymských skal...
Jen rozhled odvěký se s vršin hraničných
zas v okruh nedozírný zrakům skytá:
v dál země – máti kraje – z věků sytá
vnitř bohatstvím i pílí synů svých.
Věst slávy z jejíjejích dějin zní i hrany...
V ní zářil velký Karel, Jiří, lidu král,
a lidstvu dala Amosy a Jany;
z ní prve Slovanstva svit’ slunný ideál.
8
Dřív králová – teď v podruží,
lup mrzkých útiskův a křivd a pomluv, lží!
Ne na vždy! Dosud v lidu nezdolán zde duch,
jejž odchovala dědů drsná síla,
jak z hrudi křemenné by pramenila
zas v osvěžený, vytrvalý vzruch.
V něm dosud přímost bez úskoků, klamu
– kdys věna bratrského ryzí dědictví –
a nepodajnost hrozbám, zlatomamu
i příkořím v něm nezkrocena, spurna tkví.
V svém jádru zdráv a nezlomen
byť ztýrán trudy, zápasy svůj shledá den.
V šeř věcí budoucích prost bázně vpíná hled...
Kol hřmí ryk hesel, soptí svárů pěna;
však mysl pro svobodu zanícená
vstříc dobám novým křídly mává vpřed.
V něm touha po pravdě vře neskonalá,
ač mučena zde po věky již do krve,
a z lásky k rodné zemi víra sálá,
že jako kdys – jho pout všech národ rozerve
a v lidstva příští velkou druž
zas volný s čelem světlým vstoupí muž jak muž!
9