V POHORSKÉ VSI.

V POHORSKÉ VSI.
Čtverce polí zrostly v pestrou šachovnici, z níž se v směsi střech a stromů nad vesnici pnou dva bílé kostely. Nad jedním kříž blesky srší v zoři, na druhém jak znakem slunně hoří kalich v průčelí. V jednom s kazatelny zní hlas hřímající: „Naše víra jedinou jest k spáse svící, mimo ni jen zhouba, žal. Vzhůru v zápas! Není cesty jiné! Nebes ratolest jen tomu kyne, kdo v šik náš se dal! – –“ V druhém káže farář s prosivělou bradou: „Bděte! Pod kožichem jehňat k vám se kradou vlci duší potají. Střežte před nimi své víry prahy! Vzmužte se a chraňte odkaz drahý, po němž plvají! – –“ [77] Vzrušný lid se ze svých svatyní zas vrací v zášeř podkroví, v pot starostí a prací do dna myslí rozčeřen. Chvíle klidu, družnost besed sytá, jež jen žebrácky jim život skytá, hořknou ze dne v den. Rozenci vsi jedné, zšedlých, spolných zvyků proti sobě zrůdně v nevraživém smyku rozlítí se do šelem. V brázdách smírnosti a přízně, blaha – vzdor a zloba, záští, zmar se zmáhá vilným plevelem. – A dál za vsí v polní, zkvětlé šachovnici k sobě lnou dva pruhy v slunci dřímající – zlišeny jen planou zdí. Na jednom se kalichy stkví z rovů, na druhém se kříže z dřeva, kovu lesknou, tmí a rdí. Dumno kolem. Pod příkrovy květin, trávy trpně puchřejí stran spurných srdce, hlavy – němý rozklad v úděl všem. U vrat hřbitovních lip stín kříž cloní, s něhož světlý Kristus hlavu kloní s mroucím úsměvem. – 78