ŘEŘABÍ.

ŘEŘABÍ.
Horského kraje záludné vzněty! Zulíbán májem chví se dol; schmýřeny hebce sinými květy dýchají strpklou vůni kol koruny řeřabí. Tuh a snah plody zrající dlouze v zápolů znoji, v klopot únavě! Z bezlistých větví v modravé prouze zimního nebe rdí se krvavě kotouče řeřabí. – *** Slzami duha plaše se třpytí! Sirota ze vsi – v líčkách mládí vděk – vybírá z klína, provléká nití, řadí a váže v šňůru, náramek korale řeřabí. [72] Klade je chvatně kol rukou, šíje, pospíchá k hladi v zdřímlé zátoce. Z vypjatých zornic radost se lije, v zrcadle vodním planou divoce klenoty řeřabí. – *** Životem klamu, zlata i nudy prodral se z dob, kdy opouštěl otcovské chaty stesky a trudy; v okna jí bily do mdlých skel haluze řeřabí. Z nádher měst, končin prchnout zpět stůně... V srdce mu zarost’ jedině pohorský kout, kde v dumném hor lůně vinou se k rodné dědině aleje řeřabí. Shrbená vížka s vršku tam shlíží v útrapy šindelových střech... CítítCítit mní, jak mu v snů chorou tíži přichvívá z mládí pel a dech ovzduší řeřabí. – *** 73 Úmyslů trosky nezdarů sběhem, kdy se již krátí, trhá pevný dech... Na štítě z prken, šlehány sněhem, drtí se – zmrzlá zrna po zrnech – pletence řeřabí. – *** Almužnou pozdrav poslední z žití! V chudinské rakvi na márách žebračka stuhlá; s ní bude tlíti ve zvadlých prstech sešlý nach – růženec řeřabí. Po skonu bídném bídě tvář v tváři... K dušičkám na hrobě se stkví v svítilen zčadlých zamlhlé záři, v zpuchřelých křížů sousedství věncoví řeřabí. – 74