Horského kraje záludné vzněty!
Zulíbán májem chví se dol;
schmýřeny hebce sinými květy
dýchají strpklou vůni kol
koruny řeřabí.
Tuh a snah plody zrající dlouze
v zápolů znoji, v klopot únavě!
Z bezlistých větví v modravé prouze
zimního nebe rdí se krvavě
kotouče řeřabí. –
Slzami duha plaše se třpytí!
Sirota ze vsi – v líčkách mládí vděk –
vybírá z klína, provléká nití,
řadí a váže v šňůru, náramek
korale řeřabí.
Klade je chvatně kol rukou, šíje,
pospíchá k hladi v zdřímlé zátoce.
Z vypjatých zornic radost se lije,
v zrcadle vodním planou divoce
klenoty řeřabí. –
Životem klamu, zlata i nudy
prodral se z dob, kdy opouštěl
otcovské chaty stesky a trudy;
v okna jí bily do mdlých skel
haluze řeřabí.
Z nádher měst, končin prchnout zpět stůně...
V srdce mu zarost' jedině
pohorský kout, kde v dumném hor lůně
vinou se k rodné dědině
aleje řeřabí.
Shrbená vížka s vršku tam shlíží
v útrapy šindelových střech...
Cítit mní, jak mu v snů chorou tíži
přichvívá z mládí pel a dech
ovzduší řeřabí. –
Úmyslů trosky nezdarů sběhem,
kdy se již krátí, trhá pevný dech...
Na štítě z prken, šlehány sněhem,
drtí se – zmrzlá zrna po zrnech –
pletence řeřabí. –
Almužnou pozdrav poslední z žití!
V chudinské rakvi na márách
žebračka stuhlá; s ní bude tlíti
ve zvadlých prstech sešlý nach –
růženec řeřabí.
Po skonu bídném bídě tvář v tváři...
K dušičkám na hrobě se stkví
v svítilen zčadlých zamlhlé záři,
v zpuchřelých křížů sousedství
věncoví řeřabí. –