Ty bílý květe v sadu žhavých růží,
v chlad lopuch svite dne, v snech zabloudilý,
zda tobě motýl, vanem vůně spilý,
žár křídel k trsům květných sněhů druží?
Tvá dlaň se nítí plamem plných růží,
jich žeh – mé hvězdy touhou na sníh bílí.
Ne motýl, snů jen rosa květ můj chýlí,
zor jitra slunný vstříc jej tobě vzpruží.
Noc dusná neleká, co bouře loudí?
Tvůj sněžný zjev mi ochranou v ní plane,
v mých záhonech dech andělů jen bloudí.
Kam, kam tvé touhy po úsměvu zoře?
Pel jedné touhy v květ mi zlatě kane:
v tvých dlaní žáru vadnout u pokoře.
Vše rozdala jsem na almužny Svatých,
jen modlitba mně chudoby jest jměním,
dar – pohled soucitný k tvým hladným bděním.
Stvol lilije tvá chlouba v dlaních spjatých.
Zrak nebes, čela jas, proud vlasů zlatých,
čar údů cudných nad poklady cením.
Mně v děk stud prodej vášní burným vřením!
Hlad děkuj i mzdě hanby z měšců klatých.
Toť hyen hlad: i na hrob v tmách se vrhá.
Rouch padlý sníh mých údů mrtví vnadu, –
klet hyen hlad, jenž plátna s mrtvol trhá...
Tlum slídičů se stínem ulic plíží –
Mzdou krve zraď mě jim, buď prosta hladu!
Cnost za chléb do pout?... Ta se klaní kříži!
I ráje vzdám se, víry ve proroka,
skal hory strhnu, co nám dráhy dělí,
mně podej dlaň! – i zákon sklamu bdělý.
V dvou srdcích vypuč plesná blaha sloka!
Já k ráji jdu – lze vin jen bez poroka –
byť trudně v muk se tmách dni moje tměly
a bolné slzy na řasách se chvěly.
Bůh pro květ rosný poutá bahen zmoka.
Ó vítězná, msta dravě srdce sápe,
co po tobě v snech marné touhy volá!
Klam krve úlitbou v báj ráje tápe...
Proč z eklog lásky vám vždy pláč jen žen se vděčí,
ni touhám snubů krev-li neodolá?
Mne odsuď! Pravdy křest blud z klamu léčí –
Ó lilije, to zahrada jest tvoje,
to hrobů klenutí, tmy hlubá koba,
kam vůle vedla, kde tě vězní zloba, –
dno skal, v tmách vyhloubená vlhká sloje?
V tuch výsluní mně kvetou myrty moje,
kde v bouřích tulíme se s druhem oba,
z myrt, požatých v den svatby, vínku zdoba
až uvede nás blaha do úkoje.
Jdi; Bůh v jas provázej tě matky blahem!
... Jak žhavě pálí pocel mladých retů,
co k polibkům se dětí rozpukají!...
Mně Bůh dal síly, nad života svahem
bych v oblak bílý spěla ku rozletu,
kde v stínu oliv ráj se panny tají.
V den otevřel bych tobě chmurnou kobu –
V ní nech jen snít mě o mém tichém hrobu!
Bys viděla zas jara květ a zdobu –
Mně vzbudí Eden věčné vesny dobu.
By lákal družek smích a pastorály –
Dech ticha pěje v noc snů luzných chvály.
By zahrad vůně v plíseň temna vály –
Květ dýchá pel i v rozsedliny skály.
Bys jásala: V let, slunci na ústrety –
I z družné tmy v den pozdravů jdou věty.
Bys posléz v poutech sešílela vzdory!
Duch svoboden – i želez láme svory.
Dnu zrození bys lála i dnu skonu!
Smír žehná oběma slz bez výronu.
An katan brousí tupou širočinu
a na zkumy jí pevnou rukou mává,
má duše oddaná se Bohu vzdává
a prosí prominy i za snů vinu.
Již na rozchodnou družkám v duchu kynu,
jimž o blahu se v touhách zemských zdává,
by touha v sporech dnů jim byla práva
a život nebyl katem ku záhynu.
Kdo srdce slíbil nebi na zásnuby,
van palem dýchá útěchou mu z Elim, –
jich kmenů nepokácí topor hrubý.
Zda ťal bych zde, msty práci nezlořeče?
Mně promiň, ctná, že za vraha ti čelím.
Ó bratře, bez výtky tě čekám kleče.
V tmu skosím lilije stvol, sněhem vzkvetlý.
Již nebude jí červánkové zoře,
zde mlhou stuhne slunné vzduchu moře, –
květ v trouchni květů svadlých ve tmách setlí.
Van vůně z bílých kalichů v den vzletlý
smrt nežne, – vane k Proměnění hoře.
Květ netřísněný, slunci dnů se koře,
ni vadna, nedbá na ostřice metly.
Žel, oběť lilije-li bídu živí!
Proč družný cit květ cudný na zmar vydá?
I v štěstí, myrta liliji se diví.
Teď zřím: Rez pout jen temné dlaně hněte.
Mně odvaha v žil tepu studem stydá.
Jen tni! Mé ruce, nebi vstříc se pněte – –
Jen teď plaň krví, sněžný touhy květe!