MAŠKARA.
K. V. RAISOVI.
Je masopustní pondělí.
Hned plíšť a hned se chumelí,
i slunce s úšklebkem se dere
v mžik ze škrabošky mračen šeré.
Hned zblácena, hned zasněžena zem...
V den hrají změny kvapné, steré
jak mžitky náhod žití divadlem.
Hoj – v rebelii celá ves;
mláď maškarou jde k městu dnes!
Kdo pružnými kde vládne oudy,
s ní rozpoutá se v rušné proudy.
Jen staří v kytlích, boso v střevících
hned za vsí od zpuštěné boudy
zpět klušou v kouty pecin z mrazných lích.
A hajdy polem o překot!
Mlýn, kapli přešli, z trní plot,
i přes lávku se vrátkou mihli.
[95]
Pruh lad, v nichž bují modřín švihlý,
jim v zádech. Dekorace proměnné
jak jevištěm by vzadu tíhly,
než v předu herců sbor se přežene.
Již průvod vážně rozmarný
z ryh úvozu blíž sušárny
se stáčí v hrbolatou cestu,
jež za topoly míří k městu.
Tam stanou, na rychlo se seřadí,
vše upraví – ten vous, ten vestu –
a hudba zkouší v spěch své nářadí.
Jsou v městě. Běhoun před nimi,
kryt šaška plundry pestrými,
jich vzácný příchod všady hlásí.
Kde vítáni jsou, zapráská si,
kde ne, nic nedbá. Chutě letí dál –
rys mládí, jež má víru v časy,
byť blesk již hromu k bouři heslo vzňal.
Kde svižný bič dal znamení,
tam vkročí tlampač. Nelení
vší zdobou skrášlit um své chasy.
V to vetká staromodní špásy
96
tak zvetšelé jak jeho kroje sběr,
jenž pamatuje léta spásy,
když karabáč byl v světě režisér.
Máť nitky všeho v rukou svých.
Sám krejčí – kostýmy jim spích’.
Že z vandrů sebral řídké zvědy,
též přejal úkol napovědy
a mučil personál svůj tucty dnů.
Ký div, že také naposledy
si zamlouvá dar pro svou pokladnu.
Než uvnitř hotov žvavý druh,
šest muzikantů v polokruh
se venku s instrumenty staví,
z nichž hrkne tónů příval dravý.
Řev klarinetu pere do uší,
s ním trubka řičí bez únavy,
až buben velmožně vše přehluší.
A při té hudbě za boky
se chytí párek divoký:
hoch – dívčina jak malovaní!
Běl šátků s krajkovím v své dlani –
hned v míče mění je, hned v prapory,
a kolem kyčlí, ramen, skrání
je obletují šumné fábory.
97
Myš, hulan, cvrček, cukrabant
i s kozlem, břitvou furiant
se proplétají v skočné směsi.
V tom shonu lásky trud i plesy.
Teď škádlí se a vábí, líčí hněv,
zas šlehají je vášně běsi –
v jich námluvách se střídá pláč i zpěv.
Hej, v závod s nimi jiný pár
svůj palašemi rovná svár.
Chvost čapek z kohoutího peří
se ve vzduchu jen míhá, čeří.
Déšť jisker v prchlém víru zasrší,
když soupeři se zbraní měří,
až vítězství sek řízný dovrší.
Jim humor v patách – kominík,
jenž všechno čistit, řešit zvyk’
vždy koštětem a škrablí drasnou.
Než chtíče hrdin rvavých shasnou,
již přimotá se v sčepýřený tlum
a scénu smetá akcí včasnou
i ráznou na povděk všem výrostkům.
Však není sám. Jak z kulis hned
jde k turnaji kmoch ježiděd.
98
Vlas, vous i píhovaté líce,
srst kožichu i tchořovice –
vše na něm strnisko je sezrzlé.
V své ruce třímá ježčí špice,
jež trčí na holi jak na žezle.
Je shrblý, vyhudlý to pán
a šilhá – chytrák intrikán;
zášť, zloba, nenávist jím chvěje.
Zde líkne na lásku past freje,
tam soky štve v boj nový řečí lstnou,
a z kalných zápletek pak děje
se utká v souboj – koště s ježůvkou.
Když selhou argumenty z plic,
pěst nastoupí, jíž svato nic.
By zostra na dračku šly rány,
v svou vádu spěší strhnout strany,
a brzy aktéři a diváci –
v dva tábory shluk rozeštvaný –
si jistí na vlastní vrub salvaci.
Spor zdmýchaný se nejvýš vzňal,
když zvonky hlásí jezdce cval,
jenž kobylku svou zprudka staví.
Jak zočí ho, hned zmlknou davy.
99
Máť řády, hvězdy, moci odznaky,
a na klobouce chochol vlavý,
šat plný šňůr jak primas nějaký.
Plášť s beder splývá v laloky
až na zem klisně přes boky.
Z řas vetchých čouhá hlava její,
s níž nožky dvě se vzduchem chvějí.
Jeť ona báječných stvůr blíženec,
jíž kypré tvary k chlubné reji
cpal senem podle vzorů mistr švec.
Než rejthar sezná zmatků vznik,
již vytyčí se hadrník
kde komu stroje advokáta.
Jak řeční, v pytel velký hmatá,
v němž pro všecky má svůdné zálohy –
mls, karty, cetky vedle zlata,
ač stále žehrá na los ubohý.
Kde nespomáhá řeč ni lestlest,
tam zrejduje v svod jiných cest.
Hned vyhrožuje a hned smeká,
hned spílá, prská a zas kleká;
zde křečka hrá, tam prchá jako krt...
Když jeho šváda prostořeká
jde celým kolem, v týl ho klepne – smrt.
100
Smrt slaměná – muž v povříslech.
Tvář černá, čapkou – zdmutý věch,
a v smolných rukou místo kosy
cep z koudele jen světem nosí;
však stačí jeho rozmach jediný,
by rozfofroval sukně, šosy
jak vichr pápeř z puklé peřiny.
Zře hadrník zlou turbaciturbaci,
smrt rovněž dary uplácí;
však ona nedá sluchu, slova,
vždy ukáže mu záda znova.
K nim velký ciferník je připevněn,
jenž bez rafij kruh čísel chová –
běh věčnosti, kde člověk loutkou jen.
Touž notou všem smrt zahraje,
ten akord vyzní z mumraje. –
Hra skončenaskončena, ač bez kortiny.
Pan autor její ztajen v stíny
je minulosti. Slavné publikum,
než zavřeští marš ve směr jiný,
v jev dává pokřikem své gaudium.
Hra počne znova o dům dál.
Jak se zas vezmou na paškál,
101
děj drsný tragikomedie,
v níž rolničky zní, čepel ryje,
šplecht, šprým se vrtí, smutek zavzlyká...
Toť ošumělá historie,
dí kysele ctná panna kritika.
Takž přišla, přešla maškara –
zvyk slavený, než zastará.
Kraj rozličný – jen různá scéna,
lid jiný – v střihu, švihu změna;
však život týž – z půl pravdou jen, z půl hrou,
v níž platí lidí – herců cena,
jak umějí se zlíčit maškarou.
102