TKADLEC.

Bohumil Adámek

TKADLEC.
Pod příchranou podemleté stráně chřadne chatrč – konec dědiny. V lomenici sešlé: „Léta Páně...“, na střeše mech, došky, štěrbiny. V průčelí dvě okna malá ve dne v noci zhmouřena, jak by rozhlédnout se bála dál, kde život křičí, sálá. Chatrč – stařena. Zahrádka jen k ní se bortí vpředu; ze smrčí a bičišť vrátký plot. Shrblá třešeň ptačí v jejím středu, pamětnice vleklých běd a psot. O nuznou prsť s ní se dělí divých fijal chumáčky, pivoněk chrst v rudi, běli, k nimž jen trochu máku vseli. Sklizeň – žebračky. [108] Uvnitř pod zčadlými stropu trámy kamna z hlíny v koutě skrčena. S vybledlými světci tlící rámy, vrbí proutky – zdoba nástěnná. Stůl i skříň se stářím kývá, podlaha již trouchní v zem. Šero, vlhko, dusno vrývá v hruď zde mučidla lstná, chtivá. Chata – žalářem. Ve světnici hlavní místo v čele zahrazuje – odkaz dědů – stav; při něm tráví v znoji žití celé tkadlec sotva v noci jařmo sňav. Zlomen léhá, znaven vstává navždy k stavu přikován; vpravo z leva, v levo z prava člunek lítá – služba dravá! Otrok – muž, stav – pán. Ještě slunce v mlhy hor se ztápí, rozsvěcuje světlo k práci již; z útrap vzpomíná zas na útrapy, jak se valily kdy v rodnou chýš. 109 Neduhy, hlad – druzi kletí – vždy zde stihly tučnou žeň. Brzy staří, brzy děti svíjely se v jejich spleti. Červiv kmen i peň. V rohoži hoch leží u postele, v tvrdém lůžku tvrdě dospává. Snad mu pohádkové ráje stkvěle spřádá družina snů jásavá. Volně dýše bledý, rusý aspoň v spánku neštvaném... Otec hocha budit musí k sukadlu. Chvat nutný s kusy. Zří své mládí v něm. Na nohou již také jeho žena, sešlehaná denní starostí; shání, kutí jako vyplašena, než se na dříví v les vyprostí. Jak ji pozoruje stranou – děvče k zulíbání kdys! – v těle, tváři utýranou, slzy bezděky mu skanou. Tuší v ní svůj rys. 110 Matka ještě vypravuje dceru s kusem díla dříve do města. Třeba soli. Děvče chvátá v šeru; všecko jedno – cesta necesta. Sama též tak chodívala, dokud sloužil křepý dech. Horám, vedru, tmě se smála. Ted je u nich smíchu zmála... Ze dne v den – trud, spěch! Odešly. Sám tkadlec s hochem v práci; vedle v komůrce spí chorý děd. V lomozu se jeho kašel ztrácí, až se hlasněj ozve na přezvěd. Každé chvíle ptá se syna, kolik že je hodin juž. Jen se zeptá, zapomíná... Tělo, duch jak plitká třtina. Týž los čeká muž. A jak lopotí se dále, zuká, mozkem táhnou vrány myšlenek... k čemu že ten život, jeho muka, jeho zápasy a vášní vztek –? 111 Dědek, otec, matka, dcera dřív i teď a příště syn strádat z rána do večera – zítra hůř než bylo včera – – věčný mrak a stín! Kde kdo jiný v světě štěstí sklízí, jemu v životě vše na přítěž. Dlouho-li – a děda v hrobě zmizí, za ním touže stopou půjde též. Kam se tato cesta ztrácí, po níž lidé stále jdou? Otázka se šklebně vrací... Vari! Není klidu! K práci! Zábřesk nad chatou. – 112

Kniha Horské ovzduší (1902)
Autor Bohumil Adámek