SMÍRNÁ NOC.
Dávno již dozněl zvonů kvil a v lánech uleh’ větru spěch,
by po své práci milostné si odpočinul na květech,
dávno již požár dohořel na hřebenech ztracených hor,
když sloupy jisker vychrlil poslední silou nad obzor,
aby s pozdravem mrtvého vstříc věčně živým letěly
a v místech žhavých střetnutí na klenbě nebes utkvěly.
Podél cest bílé kameny jak dlouhé řady příšer ční,
nad nimi do tmy bázlivě šeptají břízy smuteční –
lyšaji s křídly černými toužebně vzduchem těkají,
a unaveni malátně na větve sosen sedají,
s nichž listy pracující nocí, dnem k podzimi nespadnou
a těžce dýší do vzduchu pryskyřic vůni záhadnou.
Však z utichlých vod vyvstává nad břehy mlha šedivá,
do zčernalých luk padá z ní na stébla rosa léčivá,
neviditelné stromy jsou v korunách plny zvonění,
na lánech klasů dozrálých spí v pluchách příští osení,
a z prostřed listů vyhání zlatý květ touhy staleté
kapradí, za hřích tajemný do hloubky hvozdů zakleté.
Jsou v dálkách žluté ostrovy. – Tam dřímou v městech znavení,
snem osleplými zraky čtou ve tmách ohnivá znamení,
zří jiní ze svých základů se volně tyčit nahoru
pilíře chrámů budoucích, portály, věže z mramoru,
samoty kletbou stížení zří šťastni bratří zástup růst,
a úsměv lehký bloudí jim jak motýl kolem úst.
Do ticha světnic milenek svatební píseň zaznívá,
a chvatný šepot horkých úst blábolí slova vášnivá –
do šedin matky zestárly nemluvňat vlastních u loží
a vidí, šťastny, jejich krev jak v staletích se rozmnoží –
17
a ve viděních závratných, o nichž nesnili proroci,
na ložích potem prosáklých se usmívají otroci...
Žaláře padly do ssutin, a kde dřív stály, nyní ční
měst míru věže stříbrné, polité září měsíční –
hovoří k davům užaslým, kde dříve hřměly řetězy,
z duchových tažení vrátivší se ve triumfech vítězi –
a k horám krví zčernalým v úporných bojů nástupu
velebnou nocí zaléhá chvalozpěv nových zástupů.
Naslouchá země pokorně, viděním slavným zmámená,
jak půlnoc k spícím pronáší svých slibů slova plamenná,
zří, jak sen tváře zbratřuje podobou tichých úsměvů,
a srdce hoře zbavená jak v svaté touhy záchvěvu
na tenkých stoncích paprsků rozpuklý kalich chtějí vznést
až tam, kde klenbou žíhají zářivé dráhy bludných hvězd.
– Není noc plná úzkosti – záhadně jenom zvoní v ní
vhaleno v černé závoje tajemství naše poslední...
Až jeho branou projdeme, spadnou nám s údů řetězy,
a před námi se rozprostře prairie hvězdná bez mezí –
a my užaslí poznáme, jak smutně kalný byl náš den,
až největší z hvězd zaprosí o poctu našich návštěv jen.
18
– – –
Za věky leží slavná zem,
zem hájů palmových na březích tichých vod;
do její krásy zaklel jsem svou touhu nejvyšší –
věk srdce vznešený, svých šťastných bratří rod;
a tichý ševel třtin a matná záře hvězd
jí zpívá doprovod.
Za nocí často pluji k ní
a zpět se navracím, když v horách svítá den –
a když se rozední, tu ptákům naslouchám
a větrům lkajícím i teskným vzdechům žen –
a večer zamyšlen se sebe sama ptám:
„Je možno? – Pouhý sen?“
19