SMUTEK.
Nad rodným krajem duha rozepiata je s hory na horu, a roj slz přešlé bouřky jiskrami se svítí na loňském úhoru. V dál táhnou pole, louky s petrklíči tam hoří pod sluncem – z lesů se kouří, mlhy rostou z vody, a sladce voní zem. Dost vody v sněhu zadržené z lesů přes příkop přeteklo – i naše pole v kamenité stráni lákavě rozměklo, a půda jeho nažloutlá a těžká se lepí na boty, pod krokem píská, vlhce dýchá v tváře, volá do roboty. V tu dobu děd vždy s pluhem z dvora vyjel a první brázdu táh’ a drsným křikem plašil konipasy sedící na hroudách a šťasten smál se jim a znovu volal na koně, na ptáče... Obcházím pole, která děd můj oral – a je mi do pláče... 9

VES NA HORÁCH.
Vprostřed kostel s rudou bání, kolem chatky běží – pod horama v stráni rodná ves má leží... Před ní na rozcestí stojí boží muka, za ní v hloubce modrých lesů žežulička kuká. V rozbřesknutí ranním na počátku máje v běli kytic třešní celá ukryta je – jako kruh ji spíná v mezích zkvetlé hloží, a na horách nad ní hoří velké slunce boží. O polednách v červnu v zeleni se skrývá, mizí zcela, jen věž do dálky se dívá – a kol dokol ostře odráží se v zraku čtverce ohnice a pruhy vlčích máků. V podvečerech srpna, když se v kraji setmí, bílé stěny chatek probleskují ze tmy, pásmo hor se halí tmavomodrým šatem, a v polích si cvrčci hrají zralých klasů zlatem. A v půlnocích o vánocích nad vesnicí táhne meluzina dlouze žalující – marně hledá dítě ve sněhovém moři: dole okna a ve výšce věčná světla hoří... Šindel tence praská, led v potoku puká... Před mou vískou na rozcestí stojí boží muka... Pod horama v stráni rodná ves má leží, vprostřed kostel s rudou bání, kolem chatky běží... 10

BALADA O ŠTĚSTÍ.
Hledal jsem štěstí po šesti zemích, po čtyřech mořích jsem plul, pod cizím nebem naslouchal v nocích, když vítr v pohořích dul, ptal jsem se starců a tázal se dětí, běžících zvědavě ke mně, kudy že vede stříbrná cesta do mé zaslíbené země... Nevěděl nikdo. – Vstávalo slunce nad novou krajinou zrána, v jiné mne zřelo v poledne, a noc, hvězdami rozeplána, dýchala v touhu mou těžkým dechem tisíců bláhově snících, líbala bledé mé čelo ozvěnou polibků milenců bdících... Marně jsem bloudil. Úsměv mi zhořkl na bledých zkřivených rtech, všady jsem viděl pavouky číhat na pestré motýly ve květech, z rozkvetlých stromů ve třech dnech uprchla svěžest a zmizel pel mládí, vyprahlá země byla kol a v pasekách vyhřátých sluncem syčeli hadi. – Hledal jsem štěstí po šesti zemích, hledal jsem údolí klidu... Všady jen život vřel a tekla krev – všady jsem viděl jen bídu. A náhle po modrých horách a makových polích stesk duši schvátil, a já po letech s hlavou skloněnou v rodnou zem jsem se vrátil. V hlubokém hvozdu potkal jsem postavu známou mi kdysi. Stanul jsem na chvíli, tázavě hleděl v tvář bledou s měkkými rysy a kolem zřel jsem kapradí kvésti, stříbrnou trávu růst... Řekla mi tiše: „Jsem tvoje štěstí!“ – A zima šla jí z úst. 11

NEPŘÁTELSTVÍ POLOŽIL JSI...
Nepřátelství položil jsi mezi mne a ženu. A já poslušen příkazu Tvého na její líchu jsem vyšel – nepřítel záhadný – a dobrořeče jejímu jménu, v klíčící setbu pšenice jsem černé zrní koukole vysel. Když barvou zrajících oranží prozlátly klasů zelené vlny, váhavým krokem po mezích bloudil jsem tich, hledal v šumící úrodě květy svých semen a viděl, bolesti plný, že ani jediný nevzešel z nich – neboť Ty, který jsi viděl rozpor mezi mým činem a slovy, uspal jsi touhu mé setby na řadu let a zaklel ji magickým gestem ve fialový neopadávající a žíznivý duše mé květ. A čím častěj jsem obhlížel úrodu cizí, čím častěj jsem viděl proměnu klasů ve zlato ryzí, tím hlubší smutek mi slzavé brázdy do lící ryl... Pustnul můj dvůr – divočely úhory mé neorány, zatím co já jsem – hospodář špatný – nad cizími lány o setbě květů ohňových snil. Hospodář špatný horšího soudil jsem přísně, který nepoznal skrytého bohatství svěřených mu hrud, nad nimiž za nocí zpíval jsem oslavné písně a ve dne, vida jich úrodu skrovnou, hněvem a studem jsem rud’. A když stál dvůr jeho v plamenech bolesti, které sám, bezradný, nad hlavou zažeh’, aby v nich uhořel na hořce chutnající prach, v rojení jisker za praskání krovů zpíval jsem o štěstí, a zahalen v dýmu a v tváři požáru zážeh na lánu vytouženém jsem první přímou brázdu táh’... 12 Ale proč nyní, ó mstivý! když lán můj tisíci plameny mé setby září a chce jen pro mne jediným výkřikem máků kvést, proč nyní, ó závistivý! vysíláš stín mrtvého hospodáře s vyhublou tváří rozsévat vzpomínek koukol do mých cest? 13

V SOUMRAKU BOLESTI.
Míjely hodiny, jak ženy, nehlučně jdoucí náměstími, jimž s tváří vyčísti možno, že žádná z nich nebude náležet nám, z nichž každá do sebe vhroužena, zcizena ostatním bolestmi svými, světlo si v půlšero změnila a světa barevnou nádheru v klam. Míjely hodiny, míjely dny, a míjela leta – a já byl sám... Dívky pučících ňader jsem viděl – krásnější byla jedna než druhá – v podivném zmatku studu a touhy každá z nich hledala zbožného druha, a krok jejich zelení záhonů byl jako motýlů let – – – I ke mně přišly; pátraly v očích mých po obdivném slunečném jasu, pod jehož žehem mohly by zrůžovět až k samým kořínkům vlasů – a v zbledlých tvářích jich zklamání, smutek jsem čet’. V chůzi těch, které dozrály k proměně v ženy, zaslechl jsem sten hladu a v šatu šumění výstražný šepot vřesovištěm se plížících hadů a v úsměvu slibů příštích rozkoší, jenž kolem plných boků vlál, záludnou štědrost tušil, pro niž jsem po daru vztáhnouti ruku se bál... Podivným smutkem se stmívalo. Odcházeli přátele moji v neznámé kraje, z nichž do mých samot, když ponořen v myšlenky sedával jsem tich, zazníval vášnivý, vábivý smích a divná píseň o štěstí, jež proměnou v ohni do věčnosti zraje... Odcházeli i přátelé zbylí – a smutek tím těžší se na mraky věšel, černěj se stmívalo v kraji – ale já, bázlivý, nešel... Jinoši v dálce s dívkami zpívali v chóru. – Zamyšlen naslouchal jsem něm – a náhle smích známého hlasu rozchvělý štěstím jsem zaslechl v něm... Mlčel jsem, udeřen nejbolestněji, a v řadě malátně míjejících dnů přemítal o netušené zradě vlastních svých královských snů – a hlazen údery větru, jenž hlubinu pochyb mých povrchem čeřil, nevolně zasníval jsem se nanovo – a novým snům zarytě věřil. 14 V soumraku bolesti snil jsem: O letních večerech purpurné nádhery, jež v mlhách kolébají zítřek nad tichými horskými jezery; o vznosném letu ptáků poledních a jeho spirálách vířících, kdy křídel pružné prohnutí jak křivky písem posvátných nám zrcadlí se v sítnicích, a v divné touhy pohnutí v duši své příbuznou vůli cítíme klíčit a vzrůstat – kdy úzká je nám zem – a přec na ní musíme zůstat. O krutém údělu stydlivých květů, které se v zachvění milostných větrů zavírají, i těch, které jsou příliš něžné pro políbení slunce palčivá, a proto za nocí kvetou – a plakal pro první, poněvadž studem do zimy nedozrají, pro druhé, kterým za nocí se rtů slova vášnivá můry a lyšaji smetou. – O záhadné příčině bolesti, která vytryskne náhle a životem prolne a v nitro se jak vůně kadidla do stěn chrámových vžírá a souverenní i srdce zpřízněné za moři protkne a v muky obapolné tajemném souznění v zakrvácených prstech je svírá a neumírá... Snil jsem o blížící se milosti šílené závrati, která, jednou promeškána, se již nikdy nevrátí – a přece tušení nového příslibu na dně zklamaných srdcí nechává růst a znak své tajemné nadvlády jak jehlou kreslí vráskami do koutků úst. A v nocích nejvyššího rozpětí touhy bloudil jsem, sněním svým dal jsem se vést, opřen o bílé mezníky díval se do černých strží, křičících po stranách cest, v očích svých odleskem hořet jsem nechal fosforně zářící světla měst a v korunách bezlistých stromů slyšel jsem hučení tajemné řeky, jež peřejemi bezpečně nese prámy zpřízněných duší a protéká věky, 15 volně a jistě blížíc se k panenské zemi, v níž mají poprve zkvést v záplavě světla, ve vůni poprvé plodících stromů a za zpěvu drozdů, v polibků slávě, výkřiku krve a v plodících bolestné křeči tvůrčích gest na měkkém koberci rokytí na prsou těch, již v hlubinách hvozdů po leta marně snili nad zrcadly jezer o lovu bílých hvězd. – 16

SMÍRNÁ NOC.
Dávno již dozněl zvonů kvil a v lánech uleh’ větru spěch, by po své práci milostné si odpočinul na květech, dávno již požár dohořel na hřebenech ztracených hor, když sloupy jisker vychrlil poslední silou nad obzor, aby s pozdravem mrtvého vstříc věčně živým letěly a v místech žhavých střetnutí na klenbě nebes utkvěly. Podél cest bílé kameny jak dlouhé řady příšer ční, nad nimi do tmy bázlivě šeptají břízy smuteční – lyšaji s křídly černými toužebně vzduchem těkají, a unaveni malátně na větve sosen sedají, s nichž listy pracující nocí, dnem k podzimi nespadnou a těžce dýší do vzduchu pryskyřic vůni záhadnou. Však z utichlých vod vyvstává nad břehy mlha šedivá, do zčernalých luk padá z ní na stébla rosa léčivá, neviditelné stromy jsou v korunách plny zvonění, na lánech klasů dozrálých spí v pluchách příští osení, a z prostřed listů vyhání zlatý květ touhy staleté kapradí, za hřích tajemný do hloubky hvozdů zakleté. Jsou v dálkách žluté ostrovy. – Tam dřímou v městech znavení, snem osleplými zraky čtou ve tmách ohnivá znamení, zří jiní ze svých základů se volně tyčit nahoru pilíře chrámů budoucích, portály, věže z mramoru, samoty kletbou stížení zří šťastni bratří zástup růst, a úsměv lehký bloudí jim jak motýl kolem úst. Do ticha světnic milenek svatební píseň zaznívá, a chvatný šepot horkých úst blábolí slova vášnivá – do šedin matky zestárly nemluvňat vlastních u loží a vidí, šťastny, jejich krev jak v staletích se rozmnoží – 17 a ve viděních závratných, o nichž nesnili proroci, na ložích potem prosáklých se usmívají otroci... Žaláře padly do ssutin, a kde dřív stály, nyní ční měst míru věže stříbrné, polité září měsíční – hovoří k davům užaslým, kde dříve hřměly řetězy, z duchových tažení vrátivší se ve triumfech vítězi – a k horám krví zčernalým v úporných bojů nástupu velebnou nocí zaléhá chvalozpěv nových zástupů. Naslouchá země pokorně, viděním slavným zmámená, jak půlnoc k spícím pronáší svých slibů slova plamenná, zří, jak sen tváře zbratřuje podobou tichých úsměvů, a srdce hoře zbavená jak v svaté touhy záchvěvu na tenkých stoncích paprsků rozpuklý kalich chtějí vznést až tam, kde klenbou žíhají zářivé dráhy bludných hvězd. – Není noc plná úzkosti – záhadně jenom zvoní v ní vhaleno v černé závoje tajemství naše poslední... Až jeho branou projdeme, spadnou nám s údů řetězy, a před námi se rozprostře prairie hvězdná bez mezí – a my užaslí poznáme, jak smutně kalný byl náš den, až největší z hvězd zaprosí o poctu našich návštěv jen. 18 – – – Za věky leží slavná zem, zem hájů palmových na březích tichých vod; do její krásy zaklel jsem svou touhu nejvyšší – věk srdce vznešený, svých šťastných bratří rod; a tichý ševel třtin a matná záře hvězd jí zpívá doprovod. Za nocí často pluji k ní a zpět se navracím, když v horách svítá den – a když se rozední, tu ptákům naslouchám a větrům lkajícím i teskným vzdechům žen – a večer zamyšlen se sebe sama ptám: „Je možno? – Pouhý sen?“ 19

ROZLOUČENÍ.
Ne, nežel, duše má, za šedých soumraků, kdy večer kvílí v zvonech, klid hvězdných půlnocí si zadrž ve zraku, v mé dlani ruku ponech – vždyť nastokrát se ještě vrátíme ze zátok smutných řek a nastokrát se ještě znavíme závratí myšlenek. Kouzlo všech minulých dnů a rozkošných nálad do příštích shledání bude nám vát a teplem dávno zapomenutých vzpomínek sálat v polibků bouřlivý spád – a slzy, které prolijem’, v třpyt ranní rosy změní a vzdechy v šťastný smích, pád černých okovů pak v znění řetězů stříbrných. Země, naše matka rodnárodná, pro nás ještě chystá v korunách stromů mnohý skvělý dar, a štědrá, dost má času, dost má ještě místa pro závrať nejslavnějších z jar, a život, který doposud nám silně v tváře nedých’ a dal jen tužeb pal, chlad cudný našich snění bledých nezmění v marný žal. Nám nových pocelů a nových vzruchů třeba, abychom procitli z krutého zakletí – a moře dnů, než do žil se nám vstřebá moudrost všech uplynulých staletí – 20 a potom teprve, jak zesivělí ptáci, v půlnoci studené nad svojí dokončenou prací usínat budeme. Ne, nežel, duše má, za šedých soumraků, kdy večer kvílí v zvonech, klid hvězdných půlnocí si zadrž ve zraku, v mé dlani ruku ponech – však nastokrát se ještě vrátíme v proud silný splavných řek, a strženi se stokrát znavíme závratí myšlenek. 21

SVĚTCI.
Bratři! Nerozuměli jste světcům! Plni jsou hříchu – a vy jste za pokoru měli jejich královskou pýchu. Pohrdli sladkostí země, každý jí vrátili dar a květnům jejího jara zpívají o slávě slastnějších jar. Zapřením prokleli naději matek a nemilující věří, že Bůh k nim promlouvá plameny v kvetoucím růžovém keři. Nevešli pozváni v království ženy v západů rozhoření, ale rozkoše nesčetněkrát palčivější prožívají v snění, neboť samoty jejich podobny jsou ohnivému moři, v němž bílým žárem pokušení nejsvůdnějších hoří. A když ze svých samot vyjdou, kamkoli pohlédnou jen, zdráhajícím vtíravě se nabízejí nejkrásnější z žen. Pyšní jsou světci! Dvojnásob užili sladkosti země, a přec o její rmutné hořkosti hovoří temně. Dvojnásob užili trýzně i rozkoší letního zrání a v konec umdleni chlubivě mluví o svém odříkání. Pyšní jsou světci! Zapřeli matky a nemilující věří, že Bůh jim vyšší lásku slibuje v růžemi hořícím keři. Pohrdli sladkostí země, každý jí vrátili dar a v květech jejího jara sní o příští slavnějších jar... Ó, bratři! Domýšliví jsou světci a plni jsou hříchu – a vy jste za pokoru měli jejich královskou pýchu! 22

NEBEZPEČÍ.
Nebezpečí svá bolestná rozsel jsi, Živote, do našich cest, nejlákavější z vůní dal jsi jim a nejruděj’ dovolil kvést; v klekáních pokojných osad svárlivým zněním syčí nám vstříc, mísí se v kovové bučení stád a hlaholí po lánech ozvěnou sterou, na nebi v svítivých oblacích mění svou záhadnou líc a z hlubin jezerních bílými kalichy leknínů navrch se derou. Horší však ještě v myšlenek pláně postavil’s na zrádnou stráž, podobu přátel nejdražších dal jim a způsob chůze i hlas náš; ta skutek náš každý odmění štědře rozkoší a slávou pyšných chvil, v bratrská hrdinství vkládají ale sobectví zbabělé chvění, v pokorné modlitby úzkostí pokrytců falešný kvil a slova milovaných mistrů zvracejí na těžká podezření. A největší ze všech v srdce jsi vložil a v jeho rytmu spád a dovolil, by denně prolínalo do žil a ohněm smělo plát; to věčným hladem nás mučí, návštěvou posílá stesk, hlazením větru dráždí nás v nejhlubší lesní tiši, slib stejný vkládá v tváře všech a v oči stejný lesk a zapomenutí a smrt jsou jeho tovaryši... 23

ŘEKA.
Pod patu srázu zaryta tmou z hloubky začala sníti, uprostřed hvězdy zrcadlí a teskně pláče v sítí. Široko rozlít se nemůže, má tvrdou skálu v boku, a na dně těžké kameny jí brání v prudkém toku. A řeka pláče, řeka sní, sen sílu bystřin jí vrací, a do jiter se probouzí s včerejší resignací. Je možná, za pár tisíc let, že břehy se jí slehnou, než hvězdy plavat nebudou, a kameny se nehnou. Zemdlena dále poteče ve žlutém světle denním a bolesti své v noční tmě si bude hojit sněním... Znavena hloubkou, kameny, když kraj se začne smrákat, rozsvítí hvězdy nad tůní a v sítí bude plakat... 24

JAVORY V ŘÍJNU.
Tak vás mám rád, mé javory, mé stromy zduchovělé, bez tíže země zelené na hrdém čele, tak vás mám rád – stojící bez hlesu a bez toužení ve zlatých plamenech, když chodívám k vám vřesnou strání v zamyšlení v říjnových večerech. Stesk bělí mlhy padá v kraj a mraky tíží nebe, s hvízdáním vítr lítá po lánech a zebe, potoky pláčou, naříkají lomy otevřené a v dálce hučí les – jenom vy stojíte jak ohně zapálené – v korunách ani hles... V dvou řadách podél cesty, jako stráže mlčelivé, oděné v zlato dnes, jak do zeleně dříve, tu stojíte, jak stávaly jste prostřed žáru léta. – Dál plyne času spád, a zvolna za listem list s haluzí vám slétá... – Javory, mám vás rád! – 25

NOC NAD KRAJINOU.
Za horizontem slunce je, a hvězdy dřímou za mraky, jimiž jak černým suknem vítr nebe potáh’ – v tmě hluboké spí barev nádhera a květů zázraky, jak tonů vír v zažloutlých notách. Javory ramena do výše zdvihají, do hlucha z hlucha padají chvíle – po stranách cesty se míhají pustou tmou kameny bílé. Ticho kolem... Tráva kroky tlumí, mlčí lány, stromy nezašumí, ani lístek nepohne se... Ticho za mnou v lese... Vody zpívají pouze nad spící krajinou dlouze a z dálky tence zvoní sem, jak dětský pláč, když zmírá ku posledu – – – Tma vlhkým chladem dýchá v tvář a voní zem, jak čerstvě vydobytá, žlutá plástev medu. Voda zpívá pouze nad spící krajinou dlouze... Voda zpívá, voda kvílí, snad jí lidé ublížili, snad v ní ponořili těla, když čistá být chtěla... Voda pláče – voda kvílí, snad jí lidé ublížili – a snad v jejích zakalených zracích,zracích nechtějí se hvězdy vidět, proto dřímou v mracích, a ve kraji zahaleném noční tmou a klidem ramena javorů jen proto hrozí lidem. 26

VIGILIE.
I.
Pach ostrý arniky se schoulil v květů žlutích – jen vůně plavuní se v tlení trouchu mísí, šum stromů ponurý se zpěvy ptáků utich’ a těžce v korunách teď nad hlavou mi visí... Bdím vážně zadumán a setrvám tak k ránu ve hloubce pralesa, kde nic mne nevyruší. – Je půlnoc hluboká, nebe má samou ránu a ticho hovoří s mou duší. Vím. – Bratři, sestry spí. – V hvězd nekonečné dráze zář dne se ztratila, by nový brzo vyvstal a marným touhám všem a úsilovné snaze za hudby vteřin zas jen bludný tanec schystal... A nevědoucí spí! – Strach sedí v nohou loží, by v jitra rozbřesku se znovu k vládě vypial, a dřív, než slunce síly procitnuvších zmnoží, jim koule galejníků připial. Jsou marny modlitby. Přes jejich vzlyk se valí proud nepřátelské tmy, v níž světlo marně sněží... Zapadly hory v ni, v ní ztratily se skály, a umřel výkřik měst na hrotech lehkých věží... Nadarmo čekal jsem na náhlý požár slávy, až bleskem protne tmu, vyšlehnuv ze všech domů... Je ticho, temno kol. V snu tiše dýší trávy a hučí větve rozložitých stromů. V můj smutek mísí se bázlivých osyk chvění, a s nářkem větrným vod tiché štkání splývá, a jedlí kmeny bledé vynikají z tmění, jak němých svědků řad, jenž na bolest se dívá. 27 Nic není vzdáleno – i nebes výš je nízko, a do tmy vnořena, má země hrůzy nádech – ze všeho čiší chlad, a všemu smrt je blízko jak v mrazem praskajících sadech... II.
Mé touhy usnuly a vteřiny mne míjí, šum stromů zní jak nočních vesel spěch... Bdí ještě kdos’? – Snad laně u pramene pijí, a scházejí se motýlové na květech... Zem zčernalá je tichá a nehybně leží, tma sedí pod stromy a sterá ústa má a světlu měsíčnímu, jež v paseku sněží, teď nenávistně šeptá slova neznámá. Snad posmívá se, nad ním věčně vítězící strážkyně tajemství, již nelze obelstít, jež snáší hvězdných světel zvědný pocel chvící, však proti slunci zvedá naší touhy štít. A v nás je tma. Jsme nevědoucí nevolníci, již marně ramena svá ve výš k slunci pnem’ a od něho chcem’ žízniví a hladovící, co nesem’ v sobě zavřeno, a co nám dává zem. A slunce, potměšilý hlídač galejníků, úžehem slibuje a k sobě láká nás, na svazích zapaluje ohně čilimníků, však čím jdem’ k němu blíž, tím větší dává mráz. 28 Jen trpce chutnat známe sladkost zemských darů, ve hloubkách, nevěřící, tušíme jen kal, jak bajce smějeme se podzemnímu žáru a v zoufalé nevěře mrznem’ na vrcholcích skal... Jsme synové temnot a nevíme o tom, po mořích plujem’ neznámých, a až je přeplujem’ a hrdi na břeh vystoupíme – objevíme potom již našim mrtvým dědům dávno známou zem... III.
Žal, jdoucí mimo mne, dých’ těžce v moje snění, myšlenky proměnil mi v noční motýly, dal do tmy vzlétnout jim, aby se unavení vrátili za chvíli. Tesklivě bloudili motýli moji sšedlí, do výše vylétli – hvězdy je vábily – a tiší přišli zpět a na čelo mi sedli a křídla sklopili. Tak asi bylo mi, jak letní mlhy oddech když v noci stříbrné do ticha zaduje a tlumí barev čar na všech dozrálých plodech a zemské vzdaluje. Vše prchlo... Hrál jsem si, sám s myšlenkami svými, a toužil daleko, za hory, za lesy – jak děcku bylo mi, když střípky barevnými radostně hraje si. 29 A šel jsem končinami pod oblouky duhy, kde květy zpívaly, a teple hřála zem, kol pasu objat svými nejdražšími druhy, zářícím večerem. Na nebi hvězdy jako velké ohně plály, noc bez proměny světla přecházela v den, a ptáci přilétali k nám a na rty usedali, jak políbení žen. Vzkaz lásky zemřelých v šumění stromů hynul, proud slz jich radostných k nám volal vzlykem vod – kolébán loutnami den každý tiše plynul jak slavný Boží Hod... A pak... Vše prchlo zas... Pláň šedá rozprostřela se v dál i šíř i výš – v ní zakvílel můj sen – a země byla nebem uzavřená cela a já v ní vězněm jen. 30

JITŘNÍ LOV. M. ŠVABINSKÉMU.
To bylo za jitra ve hloubce pralesa, voněly mechy kol a kapradí a staré borovice, v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce, a nad vším byla rozepiata nebesa. Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral, a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral, sama lehkost bylo vše a jásání a vznos – bažanti z lesa kovem smáli se, a v houští hvízdal kos... Jenom na straně západní se nížil vlhký dol, kde zvolna chladem sychravým se vlekl temný stín – tam potok teskně naříkal, a kolemkol stál jedlový les zapředen do temných pavučin. V něm drsně zpíval divný pták od půlnoci až k ránu, byl slepý nenávistnou tmou a světla neviděl, pařátem vztekle v kůru tlouk’ a zobák z mědi měl a prsa samou ránu... Vyběhla žínka z háje bříz do dolu v lehkém skoku, ve vlasech měla jahody a plavuň kolem boků, ret rudý chvěl se úsměvem, jak jiskrou pohled též, byl stříbrná číš tuhý prs a tělo zlatá spěž. Luk měla v rukou napiatý a střelu jedinou a skrývajíc se za stromy chvátala jedlinou, k potoku připlížila se, v něj tiše vstoupila a ostrým šípem na jedli černého ptáka zabila. Tančily břízy radostí a voda smála se, a vítr v lese probudil písničky stohlasé, před žínkou tráva šuměla a rosou zářila, tloukla ji květy do kolen, jak cestu zpátky vážila, 33 a jedlí šum ji provázel, stlal vůni v chůzi bor, nejkrasší skladbu započal do kroků ptáků sbor – a slunce zrudlé radostí na hory rychle vstoupilo a celé nebe do šíra ohnivou krví zalilo. To bylo za jitra ve hloubce pralesa, voněly mechy kol a kapradí a staré borovice, v dálce se břízy svítily, jak na oltáři svíce, a nad vším byla rozepiatá nebesa. Lehoučký vítr s trav a listů rosu stíral, a každý květ se žádoucně ke slunci otevíral, sama lehkost bylo vše a jásání a vznos – bažanti z lesa kovem smáli se, a z houští hvízdal kos... 34

ZPĚV PÝCHY.
Já k zemi přitisklý, já skrčený a malý mžouravým okem dívám se na vedrem spálené skály, dívám se v krajinu, hořící v slunečném jasu, naslouchám syčení bolesti zrajících klasů a vidím modré nebe široko rozepiaté – pod ním stříbrné řeky, spoutané okovy mostů – a náhle – já malý člověk – ve chvíli svaté cítím, že rostu, že do výše rostu! Matko má! – Mrtvá má matko! – Volám Tě! – Kde jsi? – Jak Tvoje vlasy voní mi šumící lesy, v úderech větru tančícího po ladech poznávám Tvůj vlahý dech... Matko! Zasela jsi svoje sny a touhy do lích? Úsměvy Tvé rozvlněné šumí po dozrálých polích, kde v plamenech máku purpur známých mi rtů vzplál – (dříve pila chtivě půda, letním žarem vzňatá, vláhu Tvých slz, proměněnou v milostivé deště: nebe údolím ji rozdávalo, jak měsidlo víno číším) a z hlubin země, zpod žeber skal slyším tep Tvého srdce, z něhož jsem bezertý ještě první svou potravu bral... Má matko svatá! Tep Tvého srdce promlouvá ke mně z pod žeber skal, odkusiodkudsi ze hloubky země repotem ohnivé magmy, jež zpívala jednou s ostatními ohromnými světy kosmický o nekonečnu chór, repotem žížnivé magmy, před kterým hrůzou blednou vrcholky tížících ji velehor... 35 Ó, matko! Šum ohnivých praskajících proudů hučí mi do uší, v souzvuku s Tvým srdcem i mé srdce buší, srdce moje zpívá, srdce mé mne bolí, bolí tíhou štěstí, jako stěny stodol úroda v ně navezená s polí, jejíž slavné množství sotva mohou snésti s nebezpečím rozvrácení krovů: dítětem jsem znovu! – a mám zem celou Tvým dědictvím zavátu: Tvých ňader mléko chutnám zas ve vůni bílých akátů, houpán na klíně Tvém kolísáním stromů slyším zněti znovu kolébavku Tvoji staletou... Je mi tak dobře – počkám, – nechce se mi domů, – počkámpočkám, až Tvých očí leskem hvězdy rozkvetou. A vidím! – Nebe je na dosah ruky, a nízké jsou skály! Je pravda, že jsem byl skrčený, že jsem byl kdysi malý, že byl jsem všemi opuštěn a čehosi se bál – já, nádhery tohoto světla neznámý král? – 36

DNES SLUNCE ZAHOŘELO ŽHAVĚJI.
Dnes slunce zahořelo žhavěji a neskrylo se za mraky, paprsků setbu vhodilo v hněď probuzených lích a všechny stromy změnilo v bělostné oblaky pro včelí šum a smích. Modř nebes hluboká je, nemá dna a výškou výská nad lesy – van, pýchou její probuzen, motýlí křídla zdvih’, v poddoubí škádlí podléštky, s loňskými listy hraje si a tančí po větvích. Kraj přilétlými ptáky naplnil se toužením a nadějí, v něm každá haluz rozkvetlá zakrývá krásný hřích, i řeka tesknit přestala a zasnila se raději úsměvně o mořích... Dnes slunce zahořelo silněji, a země se mu oddala před zraky všech a bez výhrad ve vzduchu prohřátém, dřív než jim modrá dálka hor svatební lože vystlala zlatem a brokátem. 37

NA KLÍN TVŮJ VONNÝ.
Na klín tvůj vonný hlavu svou jsem složil, jak na oltář obět zápalnou, a rozkoš neznámá v ráz prolnula mi do žil, rytmus – nevím už, kde slyšený – mi v tepu srdce ožil a bolesti jiskrou v spáncích opakovanou zažeh’ myšlenek mých žertvu plamennou. A vzpomínám, že právě tak mně bylo kdysi, když v letních večerech mne uspával zpěv sladký, a znavený jsem viděl nad kolébkou z proutí drahé rysy bledé tváře dávno mrtvé matky... Ó, rci, kdo blankyt jejích očí ve Tvé s nebes přelil a kdo as jejích pohlazení něhu v Tvých dlaní hedváb vtělil a její dal Ti dech a úsměvy i hlas? Kdo její podobu vdech’ ve Tvé tváře ovál a touhu v srdce mé, abych Tě poceloval, veden silou závratnou a tajemnou, jež vládne nad Tebou i nade mnou? Ó, schyl se! hlavu, moje milá, ke mně schyl a do očí mi hleď! – Ach ano, tak! – Má milá, měsíčný máš zrak, a Tvoje čelo září v tmu, jak bílá těla vil... Tvé prsy šaty tísní jako hrozny vína sluncem nalité, jež nutno sbírat přede dnem, jako číše naplněné vínem, vrchem přikryté, z nichž možno píti dnem... 38 Hleď! ve výši mléčnou drahou obloha je zlomena, a z jejího klína rozsypal se nový hvězdný roj. – Proč se Ti, milá, náhle rozechvěla kolena, proč prsty Tvých rukou ovlád’ nepokoj? – Tvé oči modře hoří... Jaký děs! Moje milá, pověz, kde jsi byla dnes? – – – Ó, mluv! Necítíš, jak rychle chvíle letí? – (Jako v mládí – šept modliteb matky slyším zas...) Co pravíš? – Ne, nemluv již! Tajemný je Tvůj hlas – a já v něm slyším radostný pláč dětí... Ó, slyš! Ó, slyš! Teď tence hvězdy zvoní, a jasmín pro nás silně nocí voní... 39

SENOSEČ.
Po nebi do šíra táhnou se sněhově svítivé mraky, pole se vlní, stébla v nich mění se v mosazné dráty, modrými chrpami pyšné jsou, koukolem rozesmáty, po mezích hoří svízelem a uvnitř rudými máky. Celá zem volá a láká a vábí dnes k tanci! Po nebi nesou se oblaka, do kruhu lítají ptáci, lítají, lítají výš a výš, až za mraky v modru se ztrácí, po polích v bujném poskoku přidává vítr do kroku, do šíra, do dálky, do kola zelené vlny se řítí, po svazích zvonečky cinkají, z jetelišť plamínky svítí. Na cestách lidé vyrostli. Košile bílé a suknice rudé... Slunce se směje, a stromy jim kývají do taktu, vítr jim hude – teď louky se před nimi prostřely... Velký ples bude! Lidé se po lukách rozstoupli... Tančí již! Ó, jak jsou hbití! Hned v levo, hned v pravo, dole a nahoře stříbrné stuhy se svítí... Jak je dnes všude veselo! – Všecko dnes silněji voní... Na lukách tančí sekáči, a kosy jim jásavě zvoní! 40

RADOSTNÉ PROCITNUTÍ.
S duší zbohatlou sny o svatební noci, jak nebe v červenci oblaků perletí, ve vůni jitřní zahrady jsem procit’ a pohledem svět celý schvátil v objetí. Jak pták, jenž právě z brázdy vzlét’vzlét’, je radostná má mysl, dech voní mi, jak čerstvě puklý květ, a hory, louky, pole, vše má nový smysl – vím, že se pro mne změnil celý svět. Z lesů se kouří, slunce stoupá právě jako tvář úsměvná nad hřebeny hor – den nový vzhořel a k jeho větší, než včerejška, slávě písní tisícerých ptáků rozzvonil se bor. Dívám se na nebe; není mu konce – jeho rty v obzoru zemi teď líbají... Z vysoké trávy modravé zvonce se mnou se užasle nahoru dívají: Nesmírná, veliká modravá ústa do výše, na strany vidím se pnout – výška v nich, zdá se, že výš ještě vzrůstá, kam nelze myšlenkou dostihnout... Dívám se na nebe, rozpínám paže – jako pták vzlétnout chci v modravý cíl; ale jsem těžký, cosi mne ku zemi váže, vůli mám – cítím však, že nemám sil. 41 Dívám se na nebe, vzpomínám na Tebe, čistý jsem, nevinný, bílý – veselý vzpomínkou, radostný myšlenkou, že jsem Tvůj milý. 42

ÚSMĚVY.
Nad naší pustou krajinou když východy se zarděly, my vídali jsme nad lesy do nebe stoupat anděly, z nich každý nesl v neznámo tisíců vzdech a sten – a největší v nádobě z průhledně náš nejkrásnější sen. Věděli jsme, že mlhy jdou – my dávno dětmi nebyli – než svému zdání klamnému přec zarytě jsme věřili, abychom v záři pohledů a tváří temném zardění uhodnutím své myšlenky číst mohli příslib splnění. V společné touhy zajetí jsme usínali den co den, a všechny noci naplnil nám nesplněný sen – a když jsme na své anděly se v jitrech dívat chodili, v potkání zraků úsměvem jak děti jsme se modlili. 43

SEN.
Když spánek ztížil údy mé, a sen na víčka slét’ mi a zahnal stesk i žal, tu hodiny Tvé nejsladší jsem přivolával ze tmy a na loktech je kolébal. Dech nočních fial třásl se, jak nad záhony stoupal a v jizbu moji táh’, a v bledém svitu měsíčním se nad mým ložem houpal, jenž pruhem na čelo mi sáh’. Třpyt hvězd mlh vlákna hebká na závoje snoval k radosti bílých vil, a nesen větrem východním nad krajem přeletoval vzdálený šum a lehký kvil. A Ty jsi byla v jizbě mé za dveřmi zamčenými, Tvůj dech jsem slyšel znít – a tichý hlas, jak šeptalas’ mi slovy záhadnými, že nechceš věčně odejít. Tys’ byla jata v srdci mém a prolínala do žil, dech můj byl dechem Tvým, a chtěla jsi, jen vzpomínkou na Tebe abych ožil, až do rána se probudím. 44

PÍSEŇ.
Dneska slunce, sotva vstalo v jitro čisté jako sen, všecky květy zotvíralo... Vlašťovička švitořila do oken. Díval jsem se do bezedna tam v tu stranu za lesem a na Tebe, ruce zvedna, Jindřiško má, vzpomněl jsem. Nebe bylo beze mráčku, lehký větřík modří chvěl – a jen v dálce na obláčku boží úsměv růžověl. 45

NA PASECE.
Ve hloubce byla lesů modř, nad námi oblaka tála, těžká vůně pryskyřice z lesa proudila, a slunce bilo do země, a země silně hřála, a nad ní se potácela můra zbloudilá. Vítr ji v tmavá křídla tlouk’, rozmarně unášel strání, žlutě roztřás’ pod ní arnik květy vonící, ty vábily a lákaly ji v mírném kolébání, smáli se jí červenými křídly koníci. Vše bylo plno úsměvů, kraj téměř bezezvuký pro nás proměnil se v zdání ráje bezmála: nad slavnou rozkoš poznání byl lehoučký stisk ruky, a nad pocel vůně jahod, jak nás ovála. 46

LEGENDA O SVATÉM GRÁLU.
Dlouho jsi nešla. Nad cizími záhony nesl Tě křídel zmámený let, v cizích se koupala vůních, a jinak, než chtěl jsem, zrak Tvůj svou záhadu čet’ z tajemných křivek ptačího letu, hry barev květů a paprsků chvění – a přece veřeje domu denně jsem ozdobil květy, k uvítání Tvému zvonící uchystal věty a chvíli příchodu Tvého denně jsem vídal v svém snění. Denně jsem do všech čtyř tajemných úhlů volal Tvé jméno, když obzor ze tmy rost’, a nebe rudě rozhořelo v dáli, a podvečer, když na opačné straně nachem bylo zaplaveno, šeptem modlil se je, chodě zahradou, v níž růže odkvétaly. Dlouho jsi nešla.Těžce den po dni se v obloucích slunce k západu svíjel, pozdrav lip kvetoucích včely kol nesly, sen růží k podzimi míjel, pod okny kvetly záhony jiřin, letěly větry úprkem gazel, a měsíc, čeřící noci bledými vesly, studené světlo v okna mi házel. Nešla jsi, neboť mne neovál dosud nového jitra dech svěží, a touha po slunci, po hluku ulic a dravé písni krve a svalů nepadla v snění mé o cestě do měst se shluky stříbrných věží – do ticha studených, vysoko klenutých sálů, v nichž za nocí usedá k radě bratrské rytířstvo svatého Grálu. A když jsem ze samot vyšel a se zahleděl v kalichy květů, zaslechl v kmenech proudění mízy, a slavná mlčení tisíců retů utichlých na věky uhodl v pralesů hluši, tu pozdě na noc ke mně jsi přišla, znavena cestou sprahlými kraji, se smutkem v hlubokých očích a se srdcem zrazeným bájí o bratrské duši. Na stůl v své jizbě loktuši bílou jsem prostřel a chvící se dlaní lístky uvadlých růží s veřejí spadlé položil na ni – a když jsem pronést chtěl věty své slavné – se rtů mi splynulo štkání. 47 A náhle nebylo pochyb, nebylo žalu, jenž léta srdce mi svíral, pelyňkem otrávil vzduch a hořkostí proti všem naplnil nitro – kolem nás rostlo veliké ticho – okny se růžový paprsek vtíral, a zlatou čarou na horách nové se rodilo jitro. A v jeho nesmělé záři když v prvním objetí na rtech zachvěl se ret, nad hlavami skloněnými žádané chvíle rozvil se stříbrný květ, a vůně jeho spalující rozkoš závanem jihu kolem nás létla, viděl jsem v záplavě rudého světla v zornicích, vsazených duhovky do opálu, kapalnět ztuhlou krev svatého Grálu. Den nový, když do kraje vkročil, nového člověka našel: Na oltářích svých schmuřených božstev obětní ohně jsem shášel a jménem Tvým, silným jak hřmící údery blesků, s cest svých jsem zaháněl duchy věčného stesku. Za hlaholu poledních zvonů na svoji líchu jsem vyšel, již ladem ležet jsem nechal, nevěře víc, s chvatem poslední zrní naděje své jsem vysel a k slavné modlitbě rozpřáhl ramena slunci vstříc. – A hudbou jsem naplnil prsa a novou věrou jsem ožil, jí mocný, zkrásnil jsem květy a jejich vůně jsem zmnožil – a trpký dřív – v hodinách milosti zpívám teď chválu očí Tvých, krve Tvé – legendy o svatém Grálu. 48

CHVALOZPĚV K OSLAVĚ PANNY.
Ó, panno! Svítání jitřní a zardění poupat v růžovém keři, slunce nehřející, v hloubkách spící, se září horami zatajenou – číše nedotčená, z níž pít smějí jen ti, kteří věří – tajemná hostie, na paténě chladné ležící před proměnou! Příslibná písni, jež zvonila nad vodami a věčně zní znova a bude zvonit nespočetnem věků v nekonečno příští, úrodný dešti oblaků bílých, nádobo křišťálová věčně celá a přec rozptýlená v miliony tříští! Záhadné světlo očí mé matky! Slibe můj sladký! Pro Tebe rostl jsem, pro Tebe sílil jsem, pro Tebe do květu ženu a listím koruny široko rozpiaté přijímám teplo a světlo a stínem dusím růst trávy a kořání přes skály klenu, by Tvoje semeno křídlaté do půdy zkypřené slétlo! Ó, věky žádaná, léta mnou čekaná, myšlenkou, srdcem i krví mou vládni – a ve chvíli dozrání k sladkému poznání v náruč mou toužebně rozpiatou jak motýl do květu padni! – Záhadné světlo očí mé matky! Slibe můj sladký! Viz hory v obzoru, kde ledovce se lesknou jak broušená ocel, a čistý vzduch i v létě o polednách zná jen světla pocel – tam na nejvyšším štítu, když za jiter, zajat slávou ticha, prodlím a vidím v hloubce malý, kalný svět, jenž projevil se podlým, vstříc slunci vycházejícímu jméno Tvé se modlím. 49

SLAVNOST ZVONŮ.
V hodině zaslíbení zazněly do tiché hudby dívčích slov, třásla se srdce železná, a zvučel zlatý kov, a moje srdce jako pták vzlétnouti chtělo do oblak, zpívalo slavně se zvony až po obzoru lem, jakoby svou vášnivou radostí obejmout chtělo celou zem. Třásla se divně srdce železná, a hlahol kovů v dálku hřměl, probudil v skalách ozvěnu, o hory narážel, rozvlnil požár mračných lích a zlatý zažeh’ v očích Tvých, jím Tvoje rety proměnil v planoucí máku květ, na nějž,nějž když sedl motýl – polibek, nemoh’ již uletět. To bylo v slavnou chvíli večerní na křižovatce lesních cest, poslední ptáci zpívali, a kvetly roje hvězd. Juž stíny v šero splývaly, a zvony ještě zpívaly – údery srdcí železných se třásla každá věž... A naše srdce? – Viď, juž mlčela... Má milá, nezapomeneš? – 50

ZVĚSTOVÁNÍ.
Zdráva buď, milosti plná! V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství ulpěl sled. Do očí stoupá mi tepelná vlna, v záři a rose a jiskrách koupe se svět. Záhadné světlo rozsvítila’s mým zrakům, v něm den se mi ztměl – hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl. Země v ní zkypěla vzpomínkou dávnou v nepamět propadlých let, s praskotem pučely stromy, prorůstaly se větve, a kvítíkvítí, do ruda zbarvené podzemním ohněm, ronilo z kalichů zažloutlý med – zpívali ptáci tesklivě – ohlasem tisíců neznámých žití, rozpuštěných v nich věky, bolestně kvílely řeky... A nade vším závojem světla zastřené shluky vířících hvězd zpívaly hřímavý hymnus o slávě a výškách velehor budoucích cest. Poznání největší bolesti navštívilo mne: Láska se změnila v sten, nejsouc víc nejsladší odměnou žití – očistnou jeho obětí jen, již rukou rozchvělou v ekstasi smírné na oltář kladem’, za jejíž přijetí vroucně se modlíme a sami trpíme hladem... Z prairií minulých věků zazvonil pláč, a zazvonil smích. V šeření zašlého světa pohyblivými stíny naplnilo se nitro – a náhle v růžových paprscích nového slunce tajemství Tvých na troskách dávného nový svět vstal, a nové se rozbřesklo jitro. Zdráva buď, milosti plná! V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého příkazu ulpěl sled. Do očí stoupá mi tepelná vlna, z muk záře, slz rosy a jisker bolesti nový se narodil svět! 51 V pohledu jednom tisíců tajemných hlídek poznávám společný znak, sta hlasů slyším v jediné písni, za celý rod svůj zpívá mi pták – z kročeje zvuku zvoniti slyším únavu zástupů, prošedších tisíce mil, a v dusném ztišení lánů polibků šelest, objetí oddech a bolestí kvil. Malý před slávou poslání svého teď do jista vím: vzpomínka minulých žití, jež zněla záhadná ve mně, s předtuchou budoucích, jež byla bohatstvím Tvým, v řadě závratných mlčení mluvila temně. A když tajemný souhlas ruce jim spial a svojí milostí na cestu svítil, nám v zracích odleskem žár vůle se vznítil a v srdce naše, jak v dutá zrcadla paprsků svazky, po neznámém zákonu lásky odvěkou touhou po růstu, šíři a výboji, již v různo běžící schvátil, vědomě vrhl a zlomil a v jediné společné ohnisko zvrátil. Klidní jsme, jasní jsme, čistí jsme. – Kolem nás toužících vášnivý shon, kolem nás pláč a skřípění zubů a výkřiky v tísni. Klidní jsme! – My jsme již k poslední závratné písni lidského rodu v slavné své chvíli stvořili vysoko vypiatý tón! – Poznání světlo rozsvítilas’ mým zrakům, v něm den se mi stměl – hodiny zastavily se v chůzi, a v náhlém návalu mrazivé hrůzy prožil jsem vteřinu největší ze všech, kolik jsem v žití jich měl... Zdráva buď, milosti plná! V tvářích Tvých, rozkvetlých nachem, svatého tajemství vidím sled. V oči mi stoupá tepelná vlna, v záři a rose a jiskrách koupe se svět. – 52

SVÍTÁNÍ A SVĚT.
Kles’ černý prapor noci, hvězdami se skvící, a na hory se složil, rudě doutnající, jenom na západě ještě slyšíš dlouze chvílí, kterak temno v mračnech olověných kvílí, však jistě víš – je slunce blíž, a jistě víš – jde slunce výš, snad horizont už řeže rudá otáčivá deska, paprsky už srší – brzo bude dneska! Nad horami v kruhu mračen zástup hravý tančí, dolů spouští kučeravé hlavy, jejich vlasy hebké v šíř nechává vláti, a slunce je hustou jisker sprškou zlatí. Kohouti zpívají, kukačka volá, růžové šeření prolnulo vším, z doliny zvoní smích mlýnského kola, nad tichou vesnicí třese se dým. Pláň rybníka je jeden plamen, rudě hoří každý kámen, včera pusté skály jsou dnes jeden květ! Kde jsem byl, a kde jsi byla, moje milá, že jsi se mně nesvěřila, jak krásný znáš svět... A jak rozhlížíš se, v hloubce modrých očí se Ti i s horami celý ten svět točí a z očí se na mne, jenom na mne dívá, úsměvem i letem mračen zve mne, na mne kývákývá, 53 jsou v něm včera pusté skály dneska jeden květ, a až se rozletí jím smích našich dětí, bude mít i lidi radostný můj svět... 54

BOHOROVNÍ.
Proud světla zkrváceného se vzduchem šikmou štolou lil, jenž, těžký vůní snů, jak skalné vrstvy uleh’ a teplým pocelem nám v srdcích pýchu probudil, jak z jara šum a vření včelstev v úlech. Já pohledem hladil Ti tváře a dlaní si pohrával vlasy, jak holub peřím své družky, než k chvíli svatební svolí, a kolem nás šuměly stromy a klaněly se klasy, a z dálky výskaly ohnice žluti a požáry makových polí. A koukol a svízel a chrpy, jež v polích a na mezích kvetly, tyčily vzhůru chvící se stvoly a volaly kalichů světly hlasitou modlitbu díků za sluncem řežavícím – a teskný žal vody, a země znavené oddech s lehoučkým praskáním klasů a šťávy šuměním v plodech ve stejném rytmu hovořil s Tvým srdcem zpívajícím. A slunce, veliké slunce, jež v krve a zlata slávě za obzor padalo právě, posledními rudými vlnami, tříštícími se ve mracích, zpívalo srdci mému bázlivému o větších ještě úpalech a zázracích, jež vzbudí, až bude v zítřcích k nejvyšším zenitům stoupat a celou zem, úpící v bolestech zrání, v plamenech koupat. A mezi nebem a zemí ležela slavná přítomnost třetího našeho rodu. K sestupu na zem ji lákalo toužení kvetoucích lích, a tisíc ji volalo vábivých svodů, ztajených ve vzlyku řeky i větrných proudů kvílivých výkřicích, na cestu od oblaků – a nad lukami nesla se slavná důvěra mlhami němými a zvonila z písní ptáků, pějících po druhé nad hnízdy opuštěnými... 55 Ze zahrad měst vzdálených v ústrety nám zavoněly růže, a svěže ovanul nás mlhy chlad. – A tehdy v náhlé touze po teple jsme k sobě přitiskli se úže a po svém vlastním stínu šli, jenž na cestu se klad’. Dech růží ze zahrad do kraje pad’ a v tichu tál – chladnoucí slunce viselo nad hloubkou za horami, a jako deska z mědi západ rudě vzplál... Byl večer červnový, a my jím nešli sami. – 56

VZKŘÍŠENÍ.
Poledne bylo. Vzduch pod stromy v světelných pruzích blýskal se jak křišťál, zbohatlý nedávným rozchvěním chvátavých kroků a továrních píšťal i v dálce již ulehlým hlaholem poledních zvonů. – Uprostřed azuru viselo slunce a nemělo záře, a země, ztemnělá věky, šílela různobarvými plameny květů. Myšlenku těžkou jak život bylo možno číst poutníkům z tváře, a trpkou chut její z podivně zkřivených retů. A marně ptal jsi se, kdeže je město, do něhož v průvodu spějí, kde chrámy božstev, k oslavě jejichž znaveni pějí nikdy neslyšené písně, složené z teskně záhadných tónů. – Volně jsem kráčel za průvodem přešlým a v prachu šlépěje sčítal, krůpěje potu, jež černě se zemí se slehly, a zářící slzy – a každou stopu i krůpěj potu i slzu k zmnožení počtu jsem radostně vítal a při každé mezeře zachvěl se hrůzou a ptal se, nejdu-li brzy. Tisíce přede mnou přešly – a miliony se tísnily za mnou... Všem byl jsem vůdcem i zákazem, mezí i branou slavnou – a nové písně jásajících v neznámých dosud jazycích země slyšel jsem z dálky, hlučení kvasu budoucí hostiny i výkřiky příští duchové války. Děs černý, jak chuchvalce uhelného kouře, pohled mých zřítelnic zpřísnil, zhmotnělé paprsky slunce na ramena mi padly, a mocně vzklenutý blankyt čelo mi tísnil... Přede mnou na stvolech ochablých kalichy odkvetem vadly, praskaly klasy, jak v žáru mohutných výhní, kořeny hnaly do kmenů svatojanskou mízu, a z nízko u řeky ležících slatin a močálů líhní vylétla svítivá mračna pisklavého hmyzu. – 57 Myšlenka popírající božstva mozek mi rvala. Však sotva jí sveden na čerstvě zoranou líchu kročej jsem učinil jeden, příšerně bdělá strážkyně života přede mnou vztyčena stála... A jako fantómy utkané z mlhy kolem nás táhly zástupy nesčíslné, jež po mém pohledu žíznivě prahly a zvolna se ztrácely v dálce a byly teskny a němy... Tu náhle Tvůj kvílivý výkřik vytrh’ mne snění a vrátil zemi. Vzpomněl jsem na těžkou hodinu Tvoji, na Tvoji úzkost a bolest, od níž jsem, šílený hořem a bázní, zbaběle uprch’, sláb jsa, než abych moh’ bohatě rozvitý květ čisté rozkoše donést, kterého poupě s Tvým svolením jsem ve chvíli početí utrh’. Veliká lítost mi zalila prsa, a slzami zkrápěl jsem cestu, do rozloh vyčítavého ticha jsem vysílal kajícné své štkání, před údery rozhněvaného slunce oči jsem zacláněl dlaní a letem ptáka se navracel k městu... U okna stojím teď. Večer se nad krajem kloní, soumrak se po lukách s klekáním honí, chladný van větru do jizby padá a zemí a senem voní. Pod okny šumí mi lípy, a v dálce zpívají ptáci, sleduji na nebi oblaků volný běh – a za mnou ve hloubce jizby hned zazní jasněji a hned se ztrácí, hned spolu rytmicky splývá dvojí dech... 58 Srdce bolí mne láskou a stůně bláhovou touhou pohladit oblaka, pohrát si se stromy všemi, potěšit ptáky i zvířata písničkou krásnou a dlouhou, políbit vášnivě laskavou zemi – a rameny, jako rybáři moře v své sítě, objati všecko, co bude jednou živit mé dítě. 59

MLČENÍ HROBŮ.
Noc byla tichá, měsíčná, bez hlesu a zaznění, až zdálo se, že vteřiny v ní v samu věčnost kamenní; kolemkol byla nízká zeď a černých křížů řad, jak chodili sem léty mrtví spat. Cest písek světlem měsíčním byl v stříbro proměněn, a hrobů vrby smuteční v přeludy žalem nakloněných žen; však liljí stonky zelené, jež květy večer zavřely, bázlivě se do půlnoci zachvěly. Van lehký travou běžící si leh’, a hvězdy třásly se, a matně svítily, jakoby plakaly, anebo bály se; hluboké ticho bylo v šíř i v dál, ale děsu chlad v mé srdce rozechvělé nezapad’... Ve výšce plynul měsíc nad mraky, a hvězdy slzy ronily, a lístky bílých květů lilií stříbrně strachy zvonily; však hroby nepohnuly se, zem zcela klidně ležela a hřebíčkem a douškou voněla... Hodinu ticho bylo. V ní dál svou cestou chvátal svět pod roji hvězd, jichž za sto let by nikdo nespočet’. Hodinu ticho bylo hluboké, a když už byla skonána, začaly květy otvírat se do rána. Dál plynula noc měsíčná bez hlesu a zaznění – a zdálo se, že vteřiny v ní v samu věčnost kamenní; kolemkol byla nízká zeď a černých křížů řad, jak chodili sem léta mrtví spat. 60 Zem hrobů silně voněla, byl v ní i na ní klid, a udivena květů ptala se, proč by se měla otevřít... V ní mrtví mlčeli a spali pokojně, tak krásný snili sen, že žádnému z nich nechtělo se vyjít z hrobu ven. 61

MILOST.
Tak silné chvíle mám, kdy šíji rád bych složil silnému vítězi s obdivem pod nohy, a v pouta zapiat, jeho řady triumfálné zmnožil, pokořen pohledy a stejně ubohý, jak nespočetných bratří nekonečné davy, táhnoucí zasmušile za volání slávy cizími tržišti a náměstími nepřátelských měst. Však marně! Po každém boji dán mi slavný oddech, mé žízni šťávy nejsladší, zavřené v zamžených plodech, a po dnech parných vstříc mi přicházejí noci plné hvězd... Viděl jsem mlhy otrávené ležeti těžce nad močály tlejících mechů v mlčících zátokách řeky na březích krajiny vzdechů, do níž i vzbouřený vítr borových hvozdů když omylem leh’, zachroptěl do noci dutě, jak umírajícího stydnoucí dech. V ní vzdálené zvonění vody mělo jen rekvií ponurý spád, a v jejím znění s chřadnoucích stromů za listem list se na zemi klad’ – a slunceslunce, zastřené hustými mlhami a zbavené silného žáru, barvilo do sinna beznaděj klíční a zoufalou námahu komolých tvarů... Všecko bylo tam zšedlé podzimním zamlklým strachem, a na všem stesk pohledu ledových očí zemřelého tkvěl, jak v síních dávno opuštěných zámků, kde pod navrstveným prachem spí brokát vyrudlý a rezavé zbraně v mdlém světle zašlých skel. – Než; sotva jsem soucitným pohledem krajinu polil, par oddech do výše vzletěl – země si se studem vzpomněla kouzelné nádhery uprchlých chvil – a přede mnou v močálech tančily zástupy fosforných světel, a jásaly vábivé písně lehkonohých vil... 62 V krajinu žízně jsem vkročil. – Úpěla poledním úpalem vzňata, v očích mi tančila, jiskrami hýřila, v bolestné křeči se chvěla, prohýbala se pod tíhou zralého zlata a svíjela se v sterých požárech – a soucitná míza rozpuklých větví, když zchladiti ji chtěla, na ranách ztvrdla v jantarech. Pukliny, jdoucí až do středu země, otvíraly se všude, žhavý proud vál z nich, jak horký dech horečkou nemocným z úst, a do výše šlehaly plameny rudé, šílené úsilím ke slunci vzrůst... A když se již zářící roztápěla v bělostných paprsků lázních – přivolán mrazem mé bázně a hrůzou modlitby zsinalých retů, žár bílý v pláních a pahorcích utuhl na sníh, jiskřící se zrcadlením nepoznaných světů... Do zahrad v ticho vnořených mne toužení mé zavedlo, kde smutku únava a zklamání na nízkých březích usedlo, a zmechovělé růže podél pustých cest a vyschlých vodometů sen těžký snily o nádheře květů... Leč sotva prvním kročejem za hradbou jsem se ocitl, jak dotčen proutkem kouzelným, sad smutný ze sna procitl, van větru stromům do korun text nových písní vkládal, třás’ větvemi a v dešti bílých hvězd na cestu, vděčný, padal. Rozkvetlé záhony mi vyšly vstříc, a do vlašťovek letu, jež ve výši se ve hře lásky honily, tryskající proudy vody zvonily, a vinná réva lákala v šer modrý gloriettu... Byl večer čarovný. – V něm touha zmdlévala, až vzpomínka jen zbyla z ní na cosi, čeho nebylo, na hudbu čekanou, jež nezazní, 63 na letní den, jenž neumřel, jak umřít měl – v tlumených modravých tónech, provázen zalkáním v pramenech a ve vzdálených zvonech. – Byl večer čarovný, a slavný klid až ke hvězdám se zvedal – a v něm milenku sladkou našel jsem, když bolest jsem si hledal... A já, jenž pouze v domy smutku vstupoval jsem za práh, teď duše její končinami zbohatlý bloudím sám a sám, a dosud odříkavý náhle po milosti jsem zaprah’ – a s úsměvem jen tužeb minulých dnů vzpomínám. Žárlivý nechci, by jinak šla žitím, než provázena mnou; by jara příští rozkvetla pro ni jen pod oblohou mou, a jenom já směl otevříti nejsladší úrody dar, jenž dříme zaklet v panenských ňader pohárový tvar. A modlívám se k životu: „Vše vezmi si a jenom ji mi ponech!“ – když mlhy po lukách se strou, a v dálkách zmírá den v kovových tónech... Tak silné chvíle mám, kdy šíji rád bych složil silnému vítězi s obdivem pod nohy, a v pouta zapiat jeho řady triumfálné zmnožil, pokořen pohledy a stejně ubohý, jak nespočetných bratří nekonečné davy, táhnoucí zasmušile za volání slávy cizími tržišti a náměstími nepřátelských měst. Však marně! – Po každém boji dán mi slavný oddech, mé žízni šťávy nejsladší, zavřené v zamžených plodech, a po dnech parných vstříc mi přicházejí noci plné hvězd... 64

HODINA POCHYB.
Do slávy naší radosti, když v rozsvícených sálech jsme hudbou na sen měnili svých hodin mírný běh, vzlyk cizí bolesti nejvyšší oktávou zaleh’ a v křišťálech se slzami třás’ na lustrech. A když jsme vyšli zamlklí, již nebe prosvítalo do žluté zeleně. – Den slavil královský svůj vjezd... Co bylo zemského se žádostivě smálo, a v světle ztrácela se vlídná záře hvězd. Do lehké mlhy vhaleny, šly loukou víly bosé, van větru nesl na křídlech tesklivý jejich vzdech nad slzami, jež rubíny se zasvítily v rose, v ztemnělé skrýše pro účast soucitných lesních ech. A zdiveni jsme slyšeli křepelky, kterak tlukou ve brázdách brambořišť a v polích podél cest, a zemi, donucenou údery tisíců tvrdých rukou, jsme zřeli pokorně se snažit žitem kvést... A tehdy jsme se zeptali své duše rozechvělí, vidouce před svým pohledem zem proměněnou dnem, zda nutno je, by všecky sny do rána potem zkrvavěly, a život stejně laskavý se neprojevil všem? – – – 67

LIDSKÁ MUKA.
V jaké tajemství vhrouženi žijeme na této zemi, tlumíce tep srdcí, jako mniši uzavření do cel – proč k bolestem vlastním zůstáváme němi a trpíme ještě, když sesládly v pocel? Proč stavíme nové chrámy ze zklamání tříští – a vůlí svou, oslavenou rozkošemi prchajících chvil, srdcí a jazyků miliony příští do života voláme z nadvlády neznámých sil? Kdo touhy setbu kouzelnou nám v duše naše nasil – a když květy krvavými zkvetla, proč ponořil ji v tmy a vichřicí zhasil nad kalichy jejich všechna bílá světla? Kdo vládne nad námi a kam nás, silný, vede, do jakých propastí, kde svítí tma, a z prsti nepostřehnutelné květy vyrůstají bledé, zapředené v světlý dešť jak v závoj tajemna? Kdo do tisíců rozmnožené v kruh věků nás zapojil a v našich srdcích v jedno slil tušení, bázeň, hlad i tvůrčí křeč, kdo dal nám myšlenky, kdo dal nám řeč – a jaký všeho je účel a smysl a cíl? 68

TICHÝ DOMOV. In memoriam Dra V. Miloty.
Zabořen v křesle u okna rád sedám podvečer, když měsíc stříbří krajinu, a zvoní hudba sfér. Po stráních bloudí ozvěna, a stromy nehnuty v dvou řadách vroubí silnici jak světlé přeludy, z dálky se chřástal ozývá ze spleti hustých trav, šum zvuků zvolna doznívá, a silněj’ hučí splav... Hodiny věže vzdálené pak dlouze udeří a umlknou, by zazněly znovu, když nevolán a neváben mi vstoupí do dveří sen teskný o domovu. Tehdy již ptáci v hnízdech spí, zní pouze vody sten, a barvitý dřív kraj do tenkých mlh je zapředen. Hory, v dne žáru vzdálené, jdou tichým krokem blíž – jsou chudá pole pod nimi, a u nich nízká chýš, ta na střeše má kameny a komín zčernalý, z nějž za jitra se k obloze dým bílý vyvalí... A hory, jakby chtěly se do očí vemnouti, jdou stále blíž a nesou v snění tiš pláč děcka, tlukot kolébky, písničku známou ti... Jdou hory stále blíž a blíž... Ó, srdce, pověz, neteskníš? Sen muže zvoní do ticha ve volném oddechu, jak spěšné kroky o návratu lesem po mechu, když práce skončena, a den se rudě sešeří, a s kovárny zvon zavolá, že čas je k večeři... Klid svatý pak se nad krajem i jizbou rozhostí, a žena mlčky udiví své lásky štědrostí... 69 Je teplo v síni, v srdci též, a venku vzrůstá chlad, je podivného světla plná chýš, a v lese tma, jak by tam někdo černá sukna klad’... A hory jdou, jdou blíž a blíž – ó, srdce, pověz, neteskníš? Tu sladkost země prvotní, již dávno ztracená, zazdá se, srdci na chvíli jakoby byla vrácena, a život jakýs minulý, jenž znovu nevzešel, jakoby kolem skrání táh’ a zrál na marný stesk a žel. A člověk je pak oblakem, jenž vylét’ nahoru a letí větrem unášen nad jícny cizích obzorů... Je mu tam teskno, bázlivo, je studená mu výš; je urván, neví proč a neví nač – a letí, letí poháněn zas k jiným horám blíž, zří stejný kraj a stejnou chýš... Ó, srdce moje, nezaplač! A náhle prudce zatouží celý svět přeletět, by padl na dešť proměněn do rodné půdy zpět, a vtěliv celý život svůj v záhadný jinotaj, slzami omyl každý svah a svlažil celý kraj a po přeháňce úrodné, až luhem zavlá klid, uviděl šťasten nad lesy svou duhu zazářit – a slunce v modru plující, mlh opar nade vším, u lesa nízkou přikrčenou chýš a kameny a komín zčernalý a nad ním bílý dým... Jdou hory potichu, jdou stále blíž a blíž – – Ó, srdce, zda se navrátíš? 70 Zabořen v křesle u okna tak snívám podvečer, když měsíc stříbří krajinu, a zvoní hudba sfér. Po stráních bloudí ozvěna, a stromy nehnuty v dvou řadách vroubí silnici jak světlé přeludy, v dálce se chřástal ozývá ze spleti hustých trav, šum zvuků zvolna doznívá a silněj’ hučí splav... Hodiny věže vzdálené pak zdlouha udeří a umlknou, by zazněly znovu, až v duši mé se modře sešeří snem teskným o domovu. 71

SPLENDID ISOLATION.
Chlad půlnočních zahrad se do jitra rozlil a tál na květech procitlých k lásce v rozkoš a něhu, a vítr je na větvích houpal a jejich lístky si hrál, jak v zimě vločkami sněhu. V ráz ve vzduchu voněla touha, a voněl i hřích, jak v závoj svatební do mhy se každý květ halil, a do něj příkaz tajemný, změněný na včelí smíchsmích, pocel jak do číše nalil. Pak den byl a poledne bylo – ruch sterý se vznes’ – strom ale, vznešený, uprostřed všeho stál tiše, na lány zvlněné, na zkvetlou vonící mez díval se úsměvně s výše. A potom byl večer – v něm uléhal zvuků všech vírvír, ve vzduchu zmíralo poslední světelné chvění... tehdy byl každý květ světem, celý strom vesmírný mír a skvělé osamocení. 72

CHVÁLA PODZIMNÍHO DNE.
Do jitra čistého dnes vlídně slunce hledí, se siré země svál mlh závoj větru dech. Je ticho v houštinách, jen tónem tenké mědi a zlata šelestí sta listů na stromech. Kraj celý klidu pln, přebytek pozdní vláhy pruhami zeleně pokreslil úvaly – bez hnutí ulehl lesk na koleje dráhy, šeď v lány zmučené letními úpaly... Na lukách potok svou písničku monotonní kvetoucím ocúnům šepotá potichu – – Jak ze sna do ní dráty telegrafní zvoní... Je kolem mír, je klidný kraj, je podzim bez hříchů. A nebe – pravdaže – dnes není bez oblaků – nehybně leží v něm chmur šedých dlouhý řad, podobných kostrám v moři potopených vraků, či drakům vyhublým, jimž chtělo by se spat... Podzimní slavný den – svým neobsáhlým klidem – s rozkoší prožívá své tiché vteřiny, je velký, boží je a nezávidí lidem ni závrať měst, ni stesk odlehlé dědiny. V něm potok na lukách písničku monotonní zimavým ocúnům šepotá potichu – jak ze sna do ní dráty telegrafní zvoní, a plyne čas, a míjí den – a míjí bez hříchu. 73 Roj listů na stromech se zlatě pousmívá, kus záře sluneční v kolejích blýská se... A člověk krajem jde, na všecko to se dívá – a srdci pojednou po čemsi stýská se... 74

UKLIDNĚNÍ.
Kraj zpřísněl mlhami a zbohat’ zlatem listí, rozlohy větší rozepial nad hnědí sirých lích, van lehký tančí po něm, v korunách lehce svistí a hraje dojemně na pavučinách stříbrných. Řady vln drobných pospíchají po rybníku, s tenounkým naříkáním bijou o kamennou hráz, a na ní pod řadami stromů na trávníku se krčí bílé hvězdy pozdních sedmikrás. A v dálce nad horami nebe zimomřivé – ztlumený lesů sten a prázdeň širých cest a lány zamlklé ve vzpomínce na dříve, kdy směly kypět životem a růst a kvést. A přec... Nad lány lehký vítr potichu si zpívá nad lesů snem, nad touhou lích a jejich nad únavou... Z pavučin stříbrných zní jeho píseň zádumčivá, a s hráze vetchá vrba přikyvuje hlavou. Je vážně klidný kraj – zní nad ním větru hlas – a neživ skoro, duchem víc, jdu po něm, a spodní basový hlas, jenž mi srdcem třás’, teď kamsi na dno schoulil se a oněm’... 75

JARNÍ POLEDNE.
Šel hospodář s rukama sepiatýma po mezích podél lích, ty černě tměly se, a mezi nimi v tenoučkých proužcích svítil sníh – nad jeho hlavou obnaženou perlivě jásal skřivaní hlas, po brázdách před ním tiše přeletoval a ocasem třás’ konipas. Šel tiše hospodář. Země se otvírala, voněla pole jako čerstvý chléb. Do dálky bez přestání byly černé lány, všechny vzkypělé a všechny rozorány... Jich neviděl a zpěvu neslyšel – byl jarní vůní zpit, sluneční září slep. Voněla pole jako žitný rozlomený chléb, tměla se nespočetným množstvím rádly zasazených ran, jimiž se volně procházely zástupy černých vran, a řady jiných přilétaly z dálky od lesů a zapadaly jako zrní v brázdy bez hlesu... Hospodář modlil se. – Do vět směstnaná slova, jak děd i praděd činil, opakoval znova, byť duchu byla vzdálená a cizí jazyku... Hospodář modlil se otčenáš ze zvyku... A neustále šel po mezích lány vpřed, měl úsměv na tváři, v modlitbě chvěl se ret – a neviděl a neslyšel – duch jeho bloudil v dálce kdes’, šel stále po své mezi dál, šel po ní jako chudý král, šel po ní v divné extasi, jak lánů velekněz... A věděl, sluncem volány, že klasy jistě vstanou a zlatem zazvoní nad hroudou zbožňovanou, 76 že pole dá jim jíst, pít šedých mračen řad, a léto požahy, až budou dozrávat... – – – – – – – – – – – – – – – Hospodář modlil se a polem šel, spokojen docela, a slunce s výšky hřálo ho, a země voněla. 77

MÁJOVÁ NOC.
Zapadlo slunce za lesy, a země si písničku větrnou zpívá, po nebi do šíra zářící hvězdy rozhozeny jsou, každá z nich z dálky a výšky své do hloubky se dívá, jak se lány dlouze táhnou, jak se vrchy dmou... A zem dýchá těžce, šumí, šeptá, nějak divně živá, pro krásu jitra květy si chystá, zastřena tmou. Spí ještě v haluzích a na keřích a v trávě rozsypány, sní o slunci a o větru a voní ze snění, pod hebkým závojem mlh větrem mírně kolébány, a do rána vzbudí je motýlích křídel zvonění. Jsou všechna pole jeden úsměv ve tmách ztajený, a hory mají od večera ještě hřbety zlaceny, pouze z louky do slavného ticha voda teskně pláče, dlouze štká a vzdychá, jak milenec pro pocel ztracený... „Oj, sestro vodo, vodo přemilená, čistá vodo, pojď sem ke mně blíž! Noc májová je lásce otevřena, zdali pak to, sestro vodo, víš? Podél luk chodí milenci, vodí se kolem pasu, zrak jejich jasnější je nad lesk věčných hvězd, nejhlubší rozkoš pijí z chvění vlastních hlasů, a nejmučivější z všech tajemství jim usměvavé jest. Polibky jejich jako balšám jsou na zanícenou ránu, úž k sobě tisknou se, a těla v lokty žhnou, vlahá tma vábí, láká je, a snad se vrátí k ránu ne jinoch s pannou víc – muž možná se ženou... 78 Oj, sestro vodo, vodo přehluboká, vynes ze dna všechen rmut a kal, vynuť zachvění a vytlač slzu z oka, aby se hoch prostřed hladu polekal.“ Zaplakala voda do ticha. – Ó, žel – ó, žel – ó, jaký žel! Dál vítr vál přes dlouhý lán a strže skal, a nikdo z živých nářku vody teskně zaznět neslyšel, nikdo z živých s čistou vodou neplakal... Tajemný ruch se všech stran vstal, a země dmula se, z lích pařících se prýštil podivný sykot a svist, ze hloubky lesa zněly slavně písně stohlasé, svatební výkřiky jásavé zvonily z misek hnizd. Jenom v stráni přikrčená bříza stála bez hlesu a hlavou volně kývala, a dívala se zádumčivě, nežádoucně do lesů a šeptem v listí zpívala. „Moje sestro bílá, o čem jsi teď snila, sestro moje vrchem pěkně zelená? Schyl se ke mně, poceluj mne, podej mi svá vonná ramena! Víš, jsou lidé zachmuření, smutní, co jdou sami žitím a bloudí v mlhách po srázech a bezútěšnou prostorou – jim nikdo cesty neposypal vůněmi a kvítím, brána štěstí zavřena je pro ně černou závorou. 79 Vzdechy jejich těžké jsou, jak v bouři signál lodí, spící jimi straší v nocích, a zmámeni mocí zlou, v čarodějném kruhu kolem světla chodí, ale dřív než zahlédnou je – snad že utonou. Sestro moje, břízo, sestro moje mladší, šumem listí zpívej do dáli, že je matka země tisíckráte sladší, než kdy lidé ve snu doufali.“ Zašuměla bříza do noci. – Ó, žel, že neměla víc sil! Vál vítr přes lány, a voda v louce kvílela; a vítr slova šepotavá vůní zpola zadusil, unavené voda pláčem zalila je docela... – Noc mlčí dál, a hvězdy svítí se a tiše nebem jedou, ve kruzích tanečních kol prostřední se za paprsky vedou; snad zpívají – jsou daleko – sem zvuku neslyšet, však možno zahlédnout, jak třese se jim ret. Teď květy zavoněly silněji, a mlha k nebi stoupá a letí výš a výš – v letu se neznaví... Dostihla klenby, proměnila se – a v tanci hvězd se houpá jako člun stříbrný obláček bělavý. „Bratře můj nejmladší, obláčku bělavý, polibkem slunečním počatý ze trávy, nemeškej, neváhej, utíkej do dáli, dívej se po očích, které by plakaly! 80 Víš, jsou lidé takoví, jež srdce těžkým zabolelo steskem, a cosi minulého z ptačích zpěvů, z květů mluví k nim o pohledech a rukou stisknutích a o dnu dojímavě hezkém, jenž, žel! – že nebyl dnem jich posledním. Těch slzy svítí křišťálem, krok času okov drtí, když na stech míst vzpomínky ulpělé si hledají – a jejich touha zlomená má silnou vůni smrti, jež může pomilovat je – dřív než se shledají. Nemeškej, neváhej, rychle k nim nebem pluj, bratře můj nejmladší, obláčku bělavý, zářící rosou je na oči poceluj a deštěm májovým padni jim na hlavy!“ Po hvězdách oblak zatančil, do dálky za hory plul, vůněmi nassátý vítr mu do křídel stříbrných dul, dech lesů pod ním z hloubek hřměl, zněl z polí růstu svist, jásavé výkřiky svatební z tisíců ptačích hnizd... – Kol země dýchá zhluboka, je plna zvonění, sní na ní květy o jitru a voní ze snění – noc mlčí, vlahá je – jde dále s úsměvem a květy na louce a ptáky v hnízdech hladí, milence skrývá v šatu hebký lem a k sladkým hříchům svádí... 81

NA NAŠICH POLÍCH DLOUHO LEŽEL SNÍH.
Až přijdeš ve slavné své chvíli neočekávána ke mně – i kmeny rozkvetou v zahradách plameny růžovými, a záhony bělostných narcisů zaštkají jemně umírající vůní pod okny mými... Hudba Tvých slov, jež ozve se, až do snění klesnu – jako křídel letícího holubího hejna stažení a rozpětí – potleskem vzdáleným mi ve sluch zaletí, dech Tvůj mi tváře pohladí – a já se usměju ze snu. Usedneš ke mně, naslouchajícímu znění slavných tich. Na čelo padne mi Tvůj šťastný pláč, rtů němý smích, tep krve rozdílný se do zvonění protká, a vzdech můj těžký s písní Tvou se potká: „Pozdě jsme, můj milý, pozdě jsme zasili, pozdě si sklidíme své chudé obilí – nereptej, nestýskej, buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh...“ Na našich polích kvasí černá zem, a přes ně vlahým proudem se slunečních strání dech květů rozlévá se večerem a zpívá slávu cizích vinobraní... Na polích sousedních již květy medem voní, nad nimi zlaté včely jiskrami se honí – již kouří zlatým prachem hvozdy staleté, a naše pole ještě nekvete... „Nestýskej, můj milý, pozdě jsme zasili, nestýskej, nereptej – buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh... 82 Vždyť budu s tebou, až vzkypění jar potáhne vpřed v průvodech slavných a bude stoupati do let, a slavné volání, letící k lesům a od lesů zpět, bude i mne do slzava bolet.“ Až průvod poslední bude naše pole pohrdavě míjet a v poslední serpentině na obzoru jako had se svíjet, až nad svým polem, pozdě kvetoucím, budeme chvěti se bázní, až pláč si zapřem’ úsměvy, mučeni společnou strázní, tu ve výčitek náhlém bodnutí, v návalu lítosti, zoufalý, řeknu Ti: „Proč jsme se, má milá, proč jsme se potkali, proč jsme si bolestí životy protkali?“ „Leknu se, můj milý, řeknu ti: Zpozdilý, nestýskej, nereptej – buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh... Pozdě jsme, můj milý, pozdě jsme zasili, pozdě si sklidíme své chudé obilí...“ Vím. Budeš se mnou. – Podzimní země oddech nad naším polem potáhne a jíním bude zrát v korunách stromů na zmodralých plodech, s nichž vítr bude listí zkrvácené drát a bít je deštěm, snící o návratech, a podvečer jim tesknou píseň hrát po stranách cesty v telegrafních drátech... A tehdy dozrá setba má, utuhne v zrnech hořkost mého bolu – přes drsná stébla zazvoní svist nabroušené ocele, a třesouce se chladem, budem’ vázat spolu a stavět snopky v štíhlé mandele... 83 A budeš se mnou, až z naší stodoly cepů tep loudavý zalehne do polí, až nad mým obilím přes bílé závěje od lesa mlýn se k nám pošklebně zasměje... Vím. Budeš se mnou, až pecen rozkrojím, a trpké sousto studem ústa sevře mi... „Bolestnou tvář tvoji obemknu dlaněmi a v pláči řeknu ti: „Hleď!Hleď! Já ho jím!“ – – Tvá slavná chvíle přijde neočekávána ke mně. V ní těžkou hlavu mi pohladíš jemně, až se bude v modru ztrácet nad chatou mé tvrdé pýchy dým a moře slz mi vtryskne ve ztemnělý zrak – a prostřed pláče náhle ucítím na svých Tvých retů tlak... A v hořkou vůni růžových plamenů jabloní slavná Tvá píseň zazvoní: „Nestýskej, nereptej – buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh – pozdě jsme, můj milý, pozdě jsme zasili, pozdě jsme sklidili své chudé obilí – chleba jsme upekli – dal jsi mi, toužený můj – hořký je, trpký je – ale je tvůj!“ 84 Až přijde slavná Tvoje chvíle za bílého rána, mnou nežádána, neočekávána – jak dítě, přemožen na klín Tvůj klesnu – a za vědomí slábnutí Tvá slova laskavá nade mnou poletí, a jako křídel vanutí ucítím na čele dech Tvůj se zachvěti – a vděčně se usměju ze snu. – – 85

KDOSI ZPÍVÁ V LUKÁCH...
Kdosi zpívá v lukách – potok zvoní, dva milenci sedí pod jabloní... Nad nimi jsou větve plné rudých plodů, v lukách ocúnům se ještě nechce kvést; nebem zaplá brzo tisíc žhoucích bodů, a nebude vidět šedých pásů cest. Kdosi zpívá v lukách – večer voní, dva milenci vstali pod jabloní... Šeptají si cosi – snad pohádku tesknou, v srdcích nesou bolest, na rtech tichý smích, za ruce se vedou, oči se jim lesknou, a jdou proti větru vonnou loukou v jih. Kdosi zpívá v lukách – potok zvoní, o samotě stojím pod jabloní... Tichá píseň vody s vůní otav splývá... Za milenci hledím zamyšlen a tich. Vítr v listí šumí, potichu si zpívá: „Byla tady láska – nezbyl po ní hřích...“ Kdosi zpívá v lukách – večer voní... Pohladil jsem trávu pod jabloní. 86

ČERVÁNKY.
V předjarním březnovém večeru, kdy se sníh na stráních ztrácí, na kraji lesa jsem poslouchal, jak v hloubce zpívají ptáci. V smrkovém podrostu hvízdal kos, v dubině brávníci asi, a drobné sýkorky vískaly všem břízám na svahu vlasy. Potom dva červánky vzhořely na nebi rudě a zlatě, čtverečky ze zlata přibily do oken každé chatě. Pod nimi lány se ploužily, lesy se černaly v dáli, ale dva červánky bez hnutí na nebi zeleném stály – – Nad krajem vzdáleným rodných hor, v obzoru nezvykle novém zlátly a hořely zrovna tak, jak jednou nad Čerchovem... 87

CHVALOZPĚV K RADOSTI BRATŘÍ MÝCH STROMŮ.
Ó, bratří toužící po slávě slunce haluzemi a ptáků písněmi, snem květů zlaté nádhery, kořáním vlastním do věčnosti přikovaní k zemi a denně bičovaní v snění větrů údery! Milenci země jste, skal tvrdost otevírající k milostem řídkých chvil, z nichž žádná zpět se nevrací, a služebníci dnů, každého z pánů vítající v dům svůj skvrn pohyblivou hrou a světla vibrací. Mír slavný vašich zátiší do mých snů často zadech’, a vážné šumění jsem slýchal o půlnoci hřmět, kdy lilo světlo měsíční do korun stříbra nádech, a rozpomínky praskaly ve vrstvách vašich let... Tu plula loďstva vítězná ku břehům nových světů – nad sebou nebe bez konce, v šíř – v dál jen moří lán – a zatvrzelí lodníci jen jednu znali metu, a každý z nich byl dobrodruh a každý kapitán... Šum vašich korun sliboval... Já vyplul na výpravu v propadlou starých Atlantis, ve posmívanou zem – snem slavným jednou usmyslel jsem naplnit si hlavu, a neznámo, zda dopluji, či padnu před koncem. Vím jen, že půlnoc zelená již nízko skláněla se, vyl vichru prudký let, a zvonil ze dna vody vzlyk – však v jitro slunečné příď lodě mé se zvedla zase, a bouří nezdolán jsem přeplul zimní obratník. 88 Nade mnou nebe hvězdnaté, v dál nedohledna zčeřená vodní planina až po obzoru kruh – než věřím, země má že vyzvedne se ze dna – k ní pluji divný kapitán, k ní pluji dobrodruh. Ó, bratří! Večer polibků jsem v stíny vaše vložil a bolest mrtvou pochoval pod listí odváté... Juž laskavě jste svolili, by sen můj teskný ožil, a ještě neskonale víc mi jednou podáte. To o dnu posledním, kdy jasně rozpoznáme, že všichni, každý z nás v snu vlastním zajatý, svou berlu jenom z věků věkům podáváme, ramena v šířku vztažena – zrak k slunci upiatý – básníci toužící po slávě slunce haluzemi, tesknými písněmi a květy marné nádhery, tepotem srdcí do věčnosti přikovaní k zemi a v snění bičující se svých větví údery... 89

DEN.
Byl vonný, svěží byl za jitra zrozený, měl úsměv na lících, šaty měl zroseny, poupata hlazením pobízel k rozpuku.rozpuku, milence nesmělé vodil k nim za ruku. K poledni osmahl, vlekl se po pláni, žlutýma očima nutil kraj do zrání a ženám znaveným po sladkých lásky hrách bolestmi zbělil tvář, do srdcí vdechl strach. Podvečer malátný a potem zkrvaven po lukách kolem vod se plížil starý den – zpět neohlížel se, šel stále na západ, po ničem netoužil – a chtělo se mu spat. 90

ŽIVOT.
Když procitnutím silnější jsme vyšli do jarního rána, vzduch pocel v tváře vtisk’, zem vonělavoněla, jak byla rozorána, žeh slunce s písní skřivaní nám tíhu s ramen sňal, a každý šípkový keř plameny namístě růží rozkvétal. Trav stébla suchá vlála po mezích, jak hříbat nízké hřívy, podběle žloutly na stráních, a stříbrem blýskaly se jívy, u lesa vřel, ze země tryskal a výskal života jarní shon, třás’ lýkovcem a petrklíčů třásněmi a květy anemon. Dech mlází hýřil vůněmi, a o snech břízy šeptaly si, do hloubky lesa zaváté se ozývaly hlasy čísi – nad poli vítr motal se a potácel jak opilý, a s ním se zdvihal a zas padal rej much a tanec motýlí. Po lukách z břehů vystouplé se vody líně ploužily a leskly se jak zrcadla, par oblaky se kouřily, zem v slunci usměvavě hřála se, a stoupala k nám z ní jak vůně nejstaršího vína silná – moudrost poslední. Vzduch hory čistě zrcadlil a do dálky se teple chvěl, jako zlatými jiskrami se blýskal prvním letem včel, lehoučkým požahem se tetelivě třásl nad zemí – hovořil dlouze s ozvěnou a zvonil písněmi... Zpívaly ženy na březích: „My otrokyně věčné jsme, spoutané v zlatých řetězích, v měsíčních mukách za nocí slzami skrápíme svůj sad, by denně ohnivěji moh’ před zrakem mužů rozkvétat. A čím vábněji zahrada naše barvitou nádherou na slunci hrá, tím větší sladkost plní nám srdce a v tajemnou něhu v nás zrá. 91 Jsme podivně připiaty k zemi a neškodně proto míjí nás čas, a ode dne ke dni jasněj’ k nám mluví nejhlubších propastí hlas a síla kvasící země, květ stromů, klíčení trav a stébel růst – a ssání děcka nám větší dá rozkoš, než pocel mužských úst.“ Zpívali muži na horách: „My vládci jsme a vítězi, však v prsou nesem’ teskný strach, jen pro něj stále chmurněji s námahou dobytým královstvím jdem’ a přísné svoje hlídky množíme na stranách všech nocí i dnem. A marně, kdo jej poslal, ptáme se, a proč jde s námi jako vrah, a z chvílí trpkých nejistot hledáme únik ve hvězdách. Jen v nocích, v nocích hlubokých, kdy zvoní nad námi paprsků hra, nám v duších hrdost vzbouzí se a k tvrdosti desáté stupnice zrá; v dnech proto toužíme, by slunce zapadlo, a zapomenout líp dal sen, než nejvášnivější a nejsladší objetí našich žen.“ Zpívala země ze hlubin: „Chtěla bych býti štědřejší, však popelavých mraků stín mým květům teplo odnímá ve chvílích sladkých poznání a hluché klasy celuje polibkem zrádným o zrání. Chtěla bych býti štědřejší, však jak bych chtělachtěla, nemohu, svou sílu mohu květům dát, ale ne volnou oblohu.“ Zpívalo slunce s vysoka: „Nad každé místo, co jich je, vracím se znovu do roka, vždy země prudce rozkvétá, a vody ze skal pramení, však sotva pohled odvrátím, vše bílým smutkem zkamení.“ 92 Zpívaly hvězdy nad sluncem: „Vše marný běh a marný let – my také věčně marně jdem’...jdem’...“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zpívaly ženy na březích: „My otrokyně věčné jsme, spoutané v zlatých řetězích – – –“ S hor muži ženám v odpověď: „My vládci jsme a vítězi, však osud náš je do hvězd vklet – – –“ – – Ale my, kteří jsme poznali trpkosti hloubek i výše, řekli jsme mužům, bratřím svým, i ženám – sestrám tiše: „Jste jako drobné bubliny, zamrzlé ledu ve hlati, na pocel světla čekáte, v společném bludu zajati; sny záře stejná barví vám za letu stejných chvil, jsou stejné vaše bolesti i radosti a stejný je váš cíl – k sledu i stejné tajemství se k vám na křídlech smrti snese, pro ně jste bratřími a sestrami a pro ně milujte se! Do polů dvou tragicky rozlomena schýlila se k vám tíž života, táž k mužům, jako ku ženám – je únavná a hořká, rameny vám třese, však vykoupením je, a pro ni milujte se! Jí staviteli chrámu jste, jenž věky na krovu zdvižení čeká, a stavěn tisícletími, každým dnem osudu trosek se leká – a jenom vámi je mu dána záruka dělníků příštích, již vhodné kameny pro jeho klenbu uhodnou v staletých tříštích, i stavitele sledního, jenž svorník v žeber spleť vznese – předchůdci jeho jste a pro jeho příchod milujte se! – – – 93 Hle, země leží před vámi jak čarodějný sad a na váš rozkaz bude plameny namístě růží rozkvétat... Zpěv ptáků, bratři, neslyšíte teď, jak závistivě zní – a sestry, necítíte v tluku srdcí svých hřmět rytmus vítězný? Ó, bratři! Sestry! – Trpělivě žitím kameny své noste a za slavnost posvěcení za jiter i za večerů proste, a nechť jste rozptýleni v úhlech všech a za moři a za horami, za polibek smíru věčného modlete se s námi!“ 94

SMÍŘENÍ.
Je ticho v končinách, kde víly bloudívaly, z keřů v běl propadlých slavíčí nezní tluk, kde byly studánky, se svítí bílé valy – a smutně zamyšlen bezlistý stojí buk. Po nebi šedivém vran černá mračna letí v dálku, kde lesů pruh od nebe dělí zem – je teskno, ale přec ve vzduchu cítíš chvěti se radost jistoty: spí jaro pod sněhem... Spí jaro pod sněhem, spí pod ním letní plání, i štědrý podzimek sní pod ním zlatý sen... A náhle lehko je ti v zabělené pláni, kde kolem křižují zaječí stopy jen. A „Život“ – šeptáš si a vidíš stopy bludné a víš, že ztratí se o jarní závrati – a chápeš pojednou, proč, až ti svět juž zchudne, hladově spatříš přec jiné se líbati. 95

ZDA NEZATOUŽÍM ZPĚT...
Tam za lem obzoru, kam za světlem se ztrácí a stéká níž a níž krev mračen poslední, táhnou mé myšlenky, jak zabloudilí ptáci po mlhách skrytých vod, než kraj se rozední. A slyším stromů šum, a voda hučí zdola; tajemným zázrakem jsem náhle sbratřen s vším... A tu se zazdá mi, že někdo teskně volá – – Zaleknut stavím se – a slova neslyším. Jak kdosi Nesmírný by prst na ústa vložil a mocně přikázal – vše potápí se v šer – – Sám zbývám, sám – a úzkost prolíná až do žil, když svatá touha má se snoubí s hluchem sfér... Až vejdu v kraje ty, kam posílám svá snění, a poznám, že vše minulé byl marný hon a let, nesmírně zmoudřelý u věčném rozednění – rci, malá Země má – zda nezatoužím zpět? 96

PÍSENPÍSEŇ O SLÁVĚ PRÁCE. Milovanému Mistru O. B.
Je příliš pozdě již, a noc se naklonila, výkřiky ptáků zní pod mými okny sad – juž voní zahořkle do rána třešně bílá, a žloutne obloha, však nechce se mi spat. Nad prací nakloněn, tich zasnívám se o ní a je mi jako oráči, jenž cizí líchou jde, udiven oblohou, kde skřivani se honí, a stopami, jež nalezá, kam pluhem zajede. Pojednou zdá se mu, že život žije znova, a v pole k přeorání ved’ jej dávný zvyk – jsou stejné jeho myšlenky a stejná jsou i slova, deroucí se k vyjádření na jazyk. A píseň, do které svou slavnou radost vložil, by zkolébal ji v sladký rytmu spád, neznámý z vymřelých již dávno před ním složil, když stejnou rozkoš nechal srdcem rozehrát... Nad prací nakloněn, tich zasnívám se o ní a hladím pohledem v polici řadu knih – cos’ jako dech a píseň v tikot hodin zvoní přátelsky a objímavě ke mně dneska z nich. Z blan jejich zežloutlých v podivném ustrnutí jsem často myšlenky své nejtajnější čet’, a kouzlo marnosti jak vůně zavanutí unášel v dálky hodin míjejících let. 97 Však přes to cítím teď v poznání nenadálém, že pro pouhý zvuk písně květy hýří svět, že zpívající oráč věčně bude králem, kterému možno pot i mozol závidět. A slova Mistrů všech, jimž naslouchal jsem v tichu, na strunách stříbrných dojemně slyším hrát, sta rytmů zvířených mi vzbouzí v srdci pýchu – je dávno popůlnoc – a mně se nechce spat... Do okna tluče mi a šerem lehce kývá se větev třešňová – kolébá poupat sen; zpívají ptáci na sadě, nebe se rozhořívá, a brzo bude den... 98

NA POSLEDNÍ STRANU.
Čas setby uplynul, a vítr vane duší a zvoní tak, jak v červnu nad lány by táh’... Blížení letních milostí mé srdce tuší, jichž příchodu je nutno vyčkat v modlitbách. Mé touhy osení do květu právě zraje, plno je šumu, plno je zelených stuh, sluneční záře juž hedvábně po něm hraje, na zkoušku oře je podruhé větrný pluh. A nejist třesu se, zda ještě není záhy, by vítr neroznes’ úrodný pylu prach, by zrna neztvrdla mi nedostatkem vláhy... Bázeň mne skličuje – a čekám v modlitbách. 99 OBSAH Str. V SOUMRAKU BOLESTI Smutek9 Ves na horách10 Balada o štěstí11 Nepřátelství položil jsi...12 V soumraku bolesti14 Smírná noc17 Rozloučení20 Světci22 Nebezpečí23 Řeka24 Javory v říjnu25 Noc nad krajinou26 Vigilie27
JITŘNÍ LOV Jitřní lov33 Zpěv pýchy35 Dnes slunce zahořelo žhavěji37 Na klín tvůj vonný38 Senoseč40 Radostné procitnutí41 Úsměvy43 Sen44 Píseň45 Na pasece46 Legenda o svatém Grálu47 Chvalozpěv k oslavě panny49
[101] Str. Slavnost zvonů50 Zvěstování51 Svítání a svět53 Bohorovní55 Vzkříšení57 Mlčení hrobů60 Milost62
TICHÝ DOMOV Hodina pochyb67 Lidská muka68 Tichý domov69 Splendid isolation72 Chvála podzimního dne73 Uklidnění75 Jarní poledne76 Májová noc78 Na našich polích dlouho ležel sníh82 Kdosi zpívá v lukách...86 Červánky87 Chvalozpěv k radosti bratří mých stromů88 Den90 Život91 Smíření95 Zda nezatoužím zpět...96 Píseň o slávě práce97 Na poslední stranu99
[102] Vydáno r. 1917 nákladem Jos. R. Vilímka v Praze. Typograficky upravil M. Kaláb. Vytiskla „Grafia“ v Praze na papíře Himalaja typy starého mediaevalu
E: av; 2006 [103]