SEN.

Jan Vrba

SEN.
Když spánek ztížil údy mé, a sen na víčka slét’ mi a zahnal stesk i žal, tu hodiny Tvé nejsladší jsem přivolával ze tmy a na loktech je kolébal. Dech nočních fial třásl se, jak nad záhony stoupal a v jizbu moji táh’, a v bledém svitu měsíčním se nad mým ložem houpal, jenž pruhem na čelo mi sáh’. Třpyt hvězd mlh vlákna hebká na závoje snoval k radosti bílých vil, a nesen větrem východním nad krajem přeletoval vzdálený šum a lehký kvil. A Ty jsi byla v jizbě mé za dveřmi zamčenými, Tvůj dech jsem slyšel znít – a tichý hlas, jak šeptalas’ mi slovy záhadnými, že nechceš věčně odejít. Tys’ byla jata v srdci mém a prolínala do žil, dech můj byl dechem Tvým, a chtěla jsi, jen vzpomínkou na Tebe abych ožil, až do rána se probudím. 44