CHVÁLA PODZIMNÍHO DNE.

CHVÁLA PODZIMNÍHO DNE.
Do jitra čistého dnes vlídně slunce hledí, se siré země svál mlh závoj větru dech. Je ticho v houštinách, jen tónem tenké mědi a zlata šelestí sta listů na stromech. Kraj celý klidu pln, přebytek pozdní vláhy pruhami zeleně pokreslil úvaly – bez hnutí ulehl lesk na koleje dráhy, šeď v lány zmučené letními úpaly... Na lukách potok svou písničku monotonní kvetoucím ocúnům šepotá potichu – – Jak ze sna do ní dráty telegrafní zvoní... Je kolem mír, je klidný kraj, je podzim bez hříchů. A nebe – pravdaže – dnes není bez oblaků – nehybně leží v něm chmur šedých dlouhý řad, podobných kostrám v moři potopených vraků, či drakům vyhublým, jimž chtělo by se spat... Podzimní slavný den – svým neobsáhlým klidem – s rozkoší prožívá své tiché vteřiny, je velký, boží je a nezávidí lidem ni závrať měst, ni stesk odlehlé dědiny. V něm potok na lukách písničku monotonní zimavým ocúnům šepotá potichu – jak ze sna do ní dráty telegrafní zvoní, a plyne čas, a míjí den – a míjí bez hříchu. 73 Roj listů na stromech se zlatě pousmívá, kus záře sluneční v kolejích blýská se... A člověk krajem jde, na všecko to se dívá – a srdci pojednou po čemsi stýská se... 74