NA NAŠICH POLÍCH DLOUHO LEŽEL SNÍH.

NA NAŠICH POLÍCH DLOUHO LEŽEL SNÍH.
Až přijdeš ve slavné své chvíli neočekávána ke mně – i kmeny rozkvetou v zahradách plameny růžovými, a záhony bělostných narcisů zaštkají jemně umírající vůní pod okny mými... Hudba Tvých slov, jež ozve se, až do snění klesnu – jako křídel letícího holubího hejna stažení a rozpětí – potleskem vzdáleným mi ve sluch zaletí, dech Tvůj mi tváře pohladí – a já se usměju ze snu. Usedneš ke mně, naslouchajícímu znění slavných tich. Na čelo padne mi Tvůj šťastný pláč, rtů němý smích, tep krve rozdílný se do zvonění protká, a vzdech můj těžký s písní Tvou se potká: „Pozdě jsme, můj milý, pozdě jsme zasili, pozdě si sklidíme své chudé obilí – nereptej, nestýskej, buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh...“ Na našich polích kvasí černá zem, a přes ně vlahým proudem se slunečních strání dech květů rozlévá se večerem a zpívá slávu cizích vinobraní... Na polích sousedních již květy medem voní, nad nimi zlaté včely jiskrami se honí – již kouří zlatým prachem hvozdy staleté, a naše pole ještě nekvete... „Nestýskej, můj milý, pozdě jsme zasili, nestýskej, nereptej – buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh... 82 Vždyť budu s tebou, až vzkypění jar potáhne vpřed v průvodech slavných a bude stoupati do let, a slavné volání, letící k lesům a od lesů zpět, bude i mne do slzava bolet.“ Až průvod poslední bude naše pole pohrdavě míjet a v poslední serpentině na obzoru jako had se svíjet, až nad svým polem, pozdě kvetoucím, budeme chvěti se bázní, až pláč si zapřem’ úsměvy, mučeni společnou strázní, tu ve výčitek náhlém bodnutí, v návalu lítosti, zoufalý, řeknu Ti: „Proč jsme se, má milá, proč jsme se potkali, proč jsme si bolestí životy protkali?“ „Leknu se, můj milý, řeknu ti: Zpozdilý, nestýskej, nereptej – buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh... Pozdě jsme, můj milý, pozdě jsme zasili, pozdě si sklidíme své chudé obilí...“ Vím. Budeš se mnou. – Podzimní země oddech nad naším polem potáhne a jíním bude zrát v korunách stromů na zmodralých plodech, s nichž vítr bude listí zkrvácené drát a bít je deštěm, snící o návratech, a podvečer jim tesknou píseň hrát po stranách cesty v telegrafních drátech... A tehdy dozrá setba má, utuhne v zrnech hořkost mého bolu – přes drsná stébla zazvoní svist nabroušené ocele, a třesouce se chladem, budem’ vázat spolu a stavět snopky v štíhlé mandele... 83 A budeš se mnou, až z naší stodoly cepů tep loudavý zalehne do polí, až nad mým obilím přes bílé závěje od lesa mlýn se k nám pošklebně zasměje... Vím. Budeš se mnou, až pecen rozkrojím, a trpké sousto studem ústa sevře mi... „Bolestnou tvář tvoji obemknu dlaněmi a v pláči řeknu ti: „Hleď!Hleď! Já ho jím!“ – – Tvá slavná chvíle přijde neočekávána ke mně. V ní těžkou hlavu mi pohladíš jemně, až se bude v modru ztrácet nad chatou mé tvrdé pýchy dým a moře slz mi vtryskne ve ztemnělý zrak – a prostřed pláče náhle ucítím na svých Tvých retů tlak... A v hořkou vůni růžových plamenů jabloní slavná Tvá píseň zazvoní: „Nestýskej, nereptej – buď, můj milý, tich – na našich polích dlouho ležel sníh – pozdě jsme, můj milý, pozdě jsme zasili, pozdě jsme sklidili své chudé obilí – chleba jsme upekli – dal jsi mi, toužený můj – hořký je, trpký je – ale je tvůj!“ 84 Až přijde slavná Tvoje chvíle za bílého rána, mnou nežádána, neočekávána – jak dítě, přemožen na klín Tvůj klesnu – a za vědomí slábnutí Tvá slova laskavá nade mnou poletí, a jako křídel vanutí ucítím na čele dech Tvůj se zachvěti – a vděčně se usměju ze snu. – – 85