ÚSMĚVY.

Jan Vrba

ÚSMĚVY.
Nad naší pustou krajinou když východy se zarděly, my vídali jsme nad lesy do nebe stoupat anděly, z nich každý nesl v neznámo tisíců vzdech a sten – a největší v nádobě z průhledně náš nejkrásnější sen. Věděli jsme, že mlhy jdou – my dávno dětmi nebyli – než svému zdání klamnému přec zarytě jsme věřili, abychom v záři pohledů a tváří temném zardění uhodnutím své myšlenky číst mohli příslib splnění. V společné touhy zajetí jsme usínali den co den, a všechny noci naplnil nám nesplněný sen – a když jsme na své anděly se v jitrech dívat chodili, v potkání zraků úsměvem jak děti jsme se modlili. 43