V SOUMRAKU BOLESTI.
Míjely hodiny, jak ženy, nehlučně jdoucí náměstími,
jimž s tváří vyčísti možno, že žádná z nich nebude náležet nám,
z nichž každá do sebe vhroužena, zcizena ostatním bolestmi svými,
světlo si v půlšero změnila a světa barevnou nádheru v klam.
Míjely hodiny, míjely dny, a míjela leta – a já byl sám...
Dívky pučících ňader jsem viděl – krásnější byla jedna než druhá –
v podivném zmatku studu a touhy každá z nich hledala zbožného druha,
a krok jejich zelení záhonů byl jako motýlů let – – –
I ke mně přišly; pátraly v očích mých po obdivném slunečném jasu,
pod jehož žehem mohly by zrůžovět až k samým kořínkům vlasů –
a v zbledlých tvářích jich zklamání, smutek jsem čet’.
V chůzi těch, které dozrály k proměně v ženy, zaslechl jsem sten hladu
a v šatu šumění výstražný šepot vřesovištěm se plížících hadů
a v úsměvu slibů příštích rozkoší, jenž kolem plných boků vlál,
záludnou štědrost tušil, pro niž jsem po daru vztáhnouti ruku se bál...
Podivným smutkem se stmívalo. Odcházeli přátele moji v neznámé kraje,
z nichž do mých samot, když ponořen v myšlenky sedával jsem tich,
zazníval vášnivý, vábivý smích
a divná píseň o štěstí, jež proměnou v ohni do věčnosti zraje...
Odcházeli i přátelé zbylí – a smutek tím těžší se na mraky věšel,
černěj se stmívalo v kraji – ale já, bázlivý, nešel...
Jinoši v dálce s dívkami zpívali v chóru. – Zamyšlen naslouchal jsem něm –
a náhle smích známého hlasu rozchvělý štěstím jsem zaslechl v něm...
Mlčel jsem, udeřen nejbolestněji, a v řadě malátně míjejících dnů
přemítal o netušené zradě vlastních svých královských snů –
a hlazen údery větru, jenž hlubinu pochyb mých povrchem čeřil,
nevolně zasníval jsem se nanovo – a novým snům zarytě věřil.
14
V soumraku bolesti snil jsem:
O letních večerech purpurné nádhery,
jež v mlhách kolébají zítřek nad tichými horskými jezery;
o vznosném letu ptáků poledních a jeho spirálách vířících,
kdy křídel pružné prohnutí
jak křivky písem posvátných nám zrcadlí se v sítnicích,
a v divné touhy pohnutí
v duši své příbuznou vůli cítíme klíčit a vzrůstat –
kdy úzká je nám zem – a přec na ní musíme zůstat.
O krutém údělu stydlivých květů, které se v zachvění milostných větrů zavírají,
i těch, které jsou příliš něžné pro políbení slunce palčivá,
a proto za nocí kvetou –
a plakal pro první, poněvadž studem do zimy nedozrají,
pro druhé, kterým za nocí se rtů slova vášnivá
můry a lyšaji smetou. –
O záhadné příčině bolesti, která vytryskne náhle a životem prolne
a v nitro se jak vůně kadidla do stěn chrámových vžírá
a souverenní i srdce zpřízněné za moři protkne a v muky obapolné
tajemném souznění v zakrvácených prstech je svírá a neumírá...
Snil jsem o blížící se milosti šílené závrati,
která, jednou promeškána, se již nikdy nevrátí –
a přece tušení nového příslibu na dně zklamaných srdcí nechává růst
a znak své tajemné nadvlády jak jehlou kreslí vráskami do koutků úst.
A v nocích nejvyššího rozpětí touhy bloudil jsem, sněním svým dal jsem se vést,
opřen o bílé mezníky díval se do černých strží, křičících po stranách cest,
v očích svých odleskem hořet jsem nechal fosforně zářící světla měst
a v korunách bezlistých stromů slyšel jsem hučení tajemné řeky,
jež peřejemi bezpečně nese prámy zpřízněných duší a protéká věky,
15
volně a jistě blížíc se k panenské zemi, v níž mají poprve zkvést
v záplavě světla, ve vůni poprvé plodících stromů a za zpěvu drozdů,
v polibků slávě, výkřiku krve a v plodících bolestné křeči tvůrčích gest
na měkkém koberci rokytí na prsou těch, již v hlubinách hvozdů
po leta marně snili nad zrcadly jezer o lovu bílých hvězd. –
16